Tanec na 58. ročníku festivalu Zlatá Praha

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Ve dnech 22. – 25. září 2021 proběhl na Nové scéně Národního divadla v Praze již 58. ročník mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. I tentokrát byla pro diváky připravena rozsáhlá videotéka čítající 95 soutěžních a 2 nesoutěžní snímky. Hlavní ocenění festivalu si nakonec odnesla nová filmová inscenace Romea a Julie londýnského National Theatre, z tanečního prostředí byl hned dvěma speciálními cenami ověnčen Projekt Umírající labutě Erica Gauthiera.

Zlatá Praha (foto archiv festivalu)

Taneční videotéka byla letos převážně zaplněna záznamy divadelních inscenací, které vznikaly v loňském roce i přesto, nebo možná právě proto, že diváci nebyli vpuštěni do hledišť. Několikanásobně byla zastoupena pařížská Opera. Z její produkce byl ke zhlédnutí balet Le Parc Angelina PréljocajeAlice Renavand a Mathieu Ganiem v hlavních rolích. Titul z roku 1994 pracuje s výběrem nejslavnějších komorních skladeb W. A. Mozarta, které jsou v tanečním prostředí velice silně spojeny s černobílým obdobím Jiřího Kyliána (např. jeho balety Petite Mort či Šest tanců ad.). Préljocajovo dílo je jakousi meditací na téma mezilidských vztahů, převážně romantických, zasazenou kostýmově ve 2. polovině 18. století. Celek je poněkud roztříštěn, Mozartova hudba, v základu tak taneční, jako by choreografovi občas dělala potíže a nad vodou tak vše drží především výkon ústřední dvojice, vytříbený do nejmenšího detailu, náklonu hlavy, pozvednutého obočí či prostého pohledu a samozřejmě jejich ústřední, intimně procítěný, smyslný duet za doprovodu 2. věty Klavírního koncertu č. 23 F dur.

Dále se pařížský soubor představil v jedné ze svých klasik 20. století, baletu Notre Dame de Paris Rolanda Petita s kostýmní výpravou světoznámého Yves Saint Laurenta, která svými geometricky členěnými barevnými plochami spolu s výrazným líčením jasně odkazuje k časovému období 60. let (premiéra proběhla v roce 1967). Dvouaktové dílo o třinácti obrazech vypráví příběh stejnojmenného románu Victora Huga o zvoníku Quasimodovi (Stephane Bullion), krásné tanečnici Esmeraldě (Amandine Albisson), rytíři Phoebovi (Florian Magnenet) a temném knězi Frollovi (Mathias Heymann). Děj je jasně čitelný a srozumitelný, nelze se však zbavit dojmu, že dílo by mohlo být o třetinu kratší a nic by se ve výsledku nestalo. Výrazové prostředky i pohybový slovník vědomě působí poněkud zastarale, ne však zase natolik, abychom se na inscenaci mohli dívat jako na historický relikt a zajímavost.

Na zcela opačné straně spektra stál poslední pařížský příspěvek, záznam složeného programu Créer aujourd’hui, v němž byla ke zhlédnutí díla Sidi Larbi Cherkaouiho (Exposure), Damiena Jaleta (BriseLames), Mehdiho Kerkouche (Et si) a Tess Voelker (Clouds Inside). Ti pro balet Opery vytvořili své choreografie již s vědomím, že nebude možné je předvést před diváky, filmové zpracování tak bylo na úplně jiné úrovni než u předchozích dvou baletů, kdy především u Notre Dame de Paris střihy mezi pohledem kamery na celek a detail zabíraný přímo z jeviště bily do očí světelnými změnami, což poněkud rozbíjelo soudržnost celého kusu. Créer aujourd’hui s tímto neměly sebemenší problém, jelikož kamera byla jako partner brána do hry od samého počátku, Exposure Chrekaouiho si dokonce hraje s živým záznamem z malé kamery v rukou jednoho z tanečníků, jehož obraz je okamžitě přenášen na obrazovku na scéně. Snovou atmosféru až nadpřirozeného světa všemu dodává i přítomnost hudebníků (Woodkid) na scéně, čímž je dosaženo mimořádně kompaktního zážitku. Křehce niterný je i Brise-Lames Damiena Jaleta s živou hudbou Koki Nakano s měkce vlnivými, jako příboj plynoucímu pohyby. Cherkaoui s Jaletem již se souborem dříve spolupracovali (prvotinou bylo Bolero v roce 2013), naproti tomu Mehgdi Kerkouche, choreograf profilující se především na současné a streetové scéně, byl pozván na první francouzskou scénu poprvé. Jeho Et si pracuje s pulzující, výbušnou energií i ubíjejícím rytmem, z něhož tanečníci dlouho marně hledají úniku, aby se v závěru vydali vstříc kuželu světla v zadním rohu jeviště. A jakkoli návodně a jako příliš vyprázdněné klišé to může znít, nebylo. Za očekáváním tak zůstala jen Tess Voelker, jejíž duet Clouds Inside pro Marion Gautier de Charnacé a Antonina Moniého na hudbu folkového písničkáře Nicka Drakea nepřináší nic nového, svěžího či mladého a působí překvapivě vyčichle (osobně se mi při sledování v něčem vybavoval Rain Radu Poklitaru, který před několika sezónami uvedl balet Národního divadla v Praze).

V Paříži ještě chvíli zůstaneme díky dokumentu École des rêves (Škola snů) o baletní škole pařížské Opery. Zdá se, že tato instituce produkuje dokumenty o sobě samé snad s každou novou generací studentů, pokaždé však ke svému divákovi přistupuje velmi podobně. Představuje školu, její curriculum a vize, slovo dostávají studenti napříč všemi šesti divizemi (zhruba od 10 do 18 let) a jejich pedagogové (téměř všichni bývalí členové souboru pařížské Opery), je přiblíženo složení předmětů a styl výuky, to vše doprovázeno záznamy z veřejných závěrečných zkoušek. Dokument tak ve výsledku vypadá jako propracovaný reklamní leták pro rodiče tanec milujících dětí, zpracovaný však o poznání lépe než třeba loňský, poněkud kontroverzní snímek mapující historii Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Pro tuzemské taneční prostředí by mohlo být zajímavé srovnání s našimi tanečními konzervatořemi ve složení vyučovaných předmětů či dělení výuky do dvou bloků (dopoledne předměty všeobecného vzdělání, odpoledne tanec).

Jediným dalším tanečním dokumentem byl švédský snímek Když se přidá mateřství o dvou tanečnicích Švédského královského baletu – první sólistce Nathalii Nordquist a sólistce Mayumi Yamaguchi. Jak název napovídá, snímek mapuje návrat těchto tanečnic na jeviště po mateřské pauze, která pro většinu tanečnic, jak nám sděluje jeden z titulků, znamená konec kariéry. Osobně bych ocenila, kdyby se režie zaměřila mnohem blíže na problematiku a skutečné zážitky z praxe obou baletek, s čím a jak konkrétně se musely vyrovnat, co bylo největší překážkou, s jakými případnými nejistotami bojovaly, než mohly vystoupit na scéně (první jmenovaná v premiéře Shift Alexandra Ekmana, druhá v Cacti téhož tvůrce), než na záběry batolících se mimin, ale asi každému, co jeho jest…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments