Tanec Praha 2019: Obsedantně kompulzivní tanec v Karlíně

Tanec Praha se letos vrátil do Hudebního divadla Karlín, kam pozval izraelskou L-E-V Company, největší hvězdu letošního festivalového programu. Choreografové a zakladatelé souboru Sharon Eyal a Gai Behar vytvořili spolu s DJ Ori Lichtikem sugestivní obraz psychické narušenosti, zaobalený přitom do esteticky vybroušené formy, již jako by tanečníci dávali narcistně na odiv.

Tanečníci překvapili přinejmenším v jednom, a sice tím, že navzdory silném individualismu v detailech, se soustředili na dokonalost formy choreografie, v jejich projevu nebylo tolik zemitosti a divoké živočišnosti až brutality, kterou izraelský tanec většinou oplývá. Překvapivé byly narážky na klasické taneční tvarosloví v pozicích i vznosných epaulement, která byla opravdu bezmála baletní. Charakteristická byla repetitivnost a minimalistický postup kompozice (v pohybu i v hudebním doprovodu), prostřednictvím malých změn a odchylek ke změně celé struktury choreografie.

Inscenace s názvem OCD Love, v němž zkratka signalizuje anglický termín obsessive compulsive disorder, obsedantně kompulzivní porucha, sám odkrývá téma. Dovětek o lásce sliboval vášnivost, již v choreografii přečíst můžete i nemusíte, překvapivé bylo, že tanečníci vzájemné citové vazby vyzařují navzdory titulu spíše zřídka, i když k interakci mezi nimi dochází. Na scéně jednají především jako individuality, na jedné straně uzavřené do sebe a prožívající jen svůj pohyb, svou křeč a svá gesta, na druhé straně otevřeně exhibující a vystavující se zrakům a obdivu.

Choreografii otevírá sólo dívky, později se připojí druhá tanečnice, která své nervózně roztřesené tělo uklidňuje stiskem partnerčiny ruky. Toto je také jádro inscenace – je inspirovaná básní mladého autora Neila Holborna OCD o této poruše (v angličtině zde), na jejímž počátku popisuje zklidnění, které mu způsobil šok zamilování, jenž ho vytrhl právě z nekončící série obsednantích myšlenek na stovky úkolů, které je potřeba vykonat: „Když jsme ji spatřil poprvé, v mé mysli nastal klid.“ Dívka se samozřejmě stává časem jeho obsesí a začarovaný kruh pokračuje…

Náklonnost jako motiv naznačuje ještě několik výjevů, jako je muž držící ženu kolem pasu, žena, jež s nadšením vdechne partnerovu vůni… Především je ale každý tanečník ponořen do své vlastní – krásné – křeči. Na škále napětí–uvolnění zůstáváme po celou dobu v bodě napětí nebo kontrakce, nikdo ani na okamžik neponechá část těla bez kontroly klesnout nebo se příliš unést setrvačností v prostoru, vše je dokonale řízené, naplánované, neexistuje zkrátka vybočení z kontroly. Esence myšlení člověka, který touží mít některý aspekt svého života dokonale, absurdně, nedostižitelně pod kontrolou, je přenesena do pohybu (jen mi v něm prostě nějak chybí ta velká láska…).

Tanečníci vytvářejí i pravidelné formace, nechybí archetypální chůze v kruhu, vytváření diagonál, shromáždění kolem tanečnice a vyzdvižení těla jako obětiny. Některé pohybové prvky jsou až banální, jako jednoduchá práce paží, poskoky, a jindy jsou pózy až nefyziologicky komplikované, mají energii sousoší Laokóna s hady. Tanečníci téměř nepracují se zemí, nejnižším bodem přiblížení je degagé nebo demi plié. Jejich těla někdy ovládne třes či bezděčný neklidný pohyb ruky, ale i ten je vlastně perfektně ovládán. Stálá kontrola vytváří až nepříjemný dojem, že nejsou lidmi, ale dokonale naprogramovanými stroji, byť každý s jakousi individuálně připravenou úchylkou.

Hudební podkres zachovává po celou dobu stejnou rytmickou linku, ale zvukový designér a hudebník v jednom na sebe vrství nejrůznější materiál. Od smyčcových ploch s krátkým melodickým motivem, po klidnou elektronickou hudbu, která zase přechází do rozčilujících ruchů, v další proměně začne dominovat rytmický podklad, který přehluší jakoukoli lyričnost a na chvíli vytvoří atmosféru nočního klubu, nebo jej zase vystřídá elektroakustická všeobjímající a pohlcující vlna evokující steampunkovou fantazii nějakého Scottova filmu… A tanečníci dál pulsují svou posedlostí a dál staví sošné pózy, jako kdyby byli figurínami ve výkladní skříni. Spíše než touhu po lásce evokují touhu po obdivu. Jejich křečovitě vypjaté hrudi, hluboké záklony a nazad zvrácené paže po pozornosti přímo volají a ani několik explicitních erotických gest či postojů jejich exhibicionismus nepotlačí.

Fyzické výkony jsou fenomenální, je potěšením vidět interprety, kteří ovládají své tělo do nejmenších detailů. Ačkoli ona vybroušenost a úplná kontrola začíná být od jisté hranice až odtažitá. Precizností posedlí jsou. Ale jestli i láskou?

OCD Love
Tvůrci: Sharon Eyal, Gai Behar
Tančí: Biran Gon, Devaney Darren, Lurie-Pardes Keren, Emmanuel Harcher Clyde, Kakizaki Mariko, Hitting Rebecca
Zvuk a živá hudba: Ori Lichtik
Světelný design: Thierry Dreyfus
Kostýmy: Odelia Arnold ve spolupráci s Rebecca Hytting, Gon, Biran, Sharon Eyal, Gai Behar
Premiéra: 21. října 2015

Tanec Praha: 17. 6. 2019, Hudební divadlo Karlín