Tanec za času korony (7): Viktor Černický

Dnes se k našim respondentům z oblasti tanec a pohybového divadla přidává performer Viktor Černický. Jeho práce se rozvíjejí a překračuje hranice v oblastech tance, fyzického divadla, současné klaunérie a cirkusu. Nejhranější je v současnosti jeho sólo PLI, představení, které se pohybuje na pomezí instalace, performance, tance a cirkusu, zábavnou formou ukazuje, že i předměty každodenního života lze proměnit v neuvěřitelné kousky architektury. V roce 2019 získalo Hlavní cenu České taneční platformy a Cenu diváků.

V jaké situaci vás zastihla koronavirová krize? Slyšela jsem, že jste nyní na Slovensku, byl jste tam pracovně? Můžete se vrátit do Prahy? Jaká opatření musíte povinně dodržovat?
Pracoval jsem v Bratislavě na česko-slovenském koprodukčním projektu Diaries of Touch, když se slovenská vláda jedno odpoledne rozhodla spěšně uzavřít hranice a nařídila přerušení veškeré mezinárodní dopravy. I když se vláda snaží, tu tvrdost opatření tady doprovázel – a doteď doprovází – nepřehlednost. Nebylo například vůbec jasné, od kdy nařízení platí. V ten den jsme celý kolektiv pracovali na tom, abychom co nejrychleji dostali domů do Záhřebu naši choreografku a hudebníka. Na nádraží nám odmítali prodat jízdenky, protože slovenské železnice taky neměly informace. Nakonec ještě ten večer odjeli. Druhý den ráno jsme si chtěli koupit jízdenky do Prahy a už to nebylo možné.

Ocitl jsem se ve dvojí izolaci: jak od práce, tak od domova v Česku, kam se nemůžu vrátit. Je to absurdní. Vyrostl jsem na Slovensku, ale celý dospělý život prožívám v ČR. Návrat je pro mě prioritou. Zároveň rozumím opatřením, které Česká i Slovenská republika přijaly, a respektuji je. Oceňuji politiky, pro něž nejsme jenom čísla nakažených a mrtvých v soutěži o nejlepší světovou statistiku, ale jsou citliví i na individuální lidské dopady téhle situace.

Které projekty jste musel přerušit nebo opustit?
Jsem na tom podobně jako každý z nezávislého sektoru. Měl jsem plný kalendář, naplánovaný téměř den za dnem do půlky příštího roku, teď je z něj kostra bývalých plánů.

Nevím, jestli pomáhá vyjmenovávat všechno, co jsem ztratil. Považuji za důležité dýchat, povolit tu osobní křeč a nefixovat se na to, co už stejně odešlo: ty věci už jsou pryč, už se nevrátí, nebo se vrátí v jiném čase. Snažím se vidět realitu takovou, jaká je, adaptovat se. Nakonec ta situace vlastně není tak špatná. Zní to úplně banálně, ale pro mě je cenné například to, že teď místo divadla trávím hodně času venku, na čerstvém vzduchu. Mám čas na jídlo, každé jedno setkání je pro mě vzrušující událostí. Zároveň moje práce není jenom hraní a zkoušení, víc než polovinu času tvoří produkce. Mám pořád hodně práce.

Jaký má na vás situace finanční dopad? Na vás osobně, případně jestli máte v procesu tvorby nějaký nový projekt?
Hraní v Evropě pro mě představuje podstatnou část příjmů. V zimních měsících ujídám z rezerv, v průběhu festivalů to pak dovydělám. Něco odpadá, něco se přesouvá, ale tento rok přicházím v podstatě o všechno hraní v zahraničí, v Itálii, Finsku, Řecku, Velké Británii, Litvě, a tak dále. Určitě to pocítím dlouhodoběji. Pořád mám ale štěstí, že dělám to, co mě naplňuje, a finanční aspekt není na vrcholu priorit. Nevím, kolik moje práce stojí, ale jsem si jistý, že podstatně víc, než skutečně vydělávám. Chci se poděkovat vládě, že teď drží nad vodou nejen umělce, ale všechny živnostníky, kteří svojí práci dělají s obrovskou starostlivostí a láskou. Věřím, že v naší práci se skrývá obrovská hodnota.

Jaká jsou pro vás východiska ze současné situace, pokud sečteme další nemožnost vystupovat a předpokládáme i odliv diváků z důvodu ekonomické recese?
Upřímně nevím. Nejsem instituce, můžu se snadněji adaptovat. Nikdo neví, jaká bude skutečná situace. Měl jsem pracovat na novém projektu pro lokální komunity v rámci sítě evropských partnerů. Jestli to nepůjde, tak asi budu muset udělat nové sólo, v izolaci. Za poslední čtyři roky jsem pracoval na třech sólových představeních. Jsem na samotu zvyklý, vyhledávám ji.

Uvažoval jste o zapojení do on-line aktivit, které už využívají jiní umělci (streamy, spolupráce s mall.tv apod.)?
Opět nezávidím situaci, v jaké se ocitly instituce. Nemají na vybranou. Pro mě je mnohem jednodušší říct, že virtuální prostor nevyhledávám, že se cítím přirozeně v živém setkání a že to je pro mě nejdůležitější. Záleží mi na tom, aby moje práce byla kvalitní. Když připravuji představení, dávám si čas, abych se zbavil pre-konceptualizace a poznal, co opravdu dělám a jak to s divákem komunikuje. Video je úplně jiný formát, úplně jiné médium, se kterým nejsem zvyklý pracovat. Neumím si představit, že bych jen tak zveřejnil záznam a očekával od lidí, že z něho budou mít zážitek, když mě samého to nebaví. Nevidím význam ve zveřejňování nekvalitního obsahu. Na druhé straně se virtuální prostor nedá ignorovat, i já jsem jeho aktivní součástí.

Vaše známé sólové představení PLI je celé o balancování, hledání rovnováhy, o nejistotě. Zajímá vás toto téma trvale? Cítíte nějakou rezonanci se současným stavem společnosti?
PLI je pro mě seriózní a hravé představení zároveň – obě se doplňují, jedno bez druhého by pro mě nemělo smysl. Mým cílem je, aby každý divák cítil, že do představení může vstoupit se svojí představivostí do takové hloubky, v jaké se mu dobře dýchá. Samozřejmě, už jen tím, že nacházím blízkost v myšlení Deleuzue nebo Leibnize, je můj světonázor čitelný. Nezávisle od svojí práce ale souhlasím s tím, že jako společnost jsme vychýlení. Bude ke prospěchu nás i přírody, když změníme vlastní vnímání uvnitř globálního ekosystému, a bude to pro nás stejně důležité jako boj proti koronaviru.

Ovlivní krize vaši práci umělecky? Nemyslím teď na nemožnost tvořit, ale naopak jako námět, téma, východisko dalšího uměleckého výzkumu?
Teď se zaobírám zobrazením života a lidské činnosti v 17. století a dnes, a tato krize není téma, po němž bych toužil. Dělám na představení pro neprofesionály, pro větší skupiny lokálních komunit. Jsem zvědavý, jak se dnešní zkušenost do projektu promítne. Určitě se to stane. I když žádný velký skok neočekávám, úhel pohledu na to, co děláme, se změní a bude na nás, co s tím uděláme.

Jak se vyrovnáváte s izolací, od publika, spolupracovníků, nedostatkem sociálních kontaktů?
Sólová práce je dobrý trénink pro izolaci a trávení času se sebou samým. Nevadí mi být sám, i když cítím, jak čas pracuje a podstatná část mojí práce se ode mě pořád vzdaluje. Doteď jsem ji považoval za mojí vnitřní a neoddělitelnou součást. Teď se ta jednota porušila a kopec mojí práce je někde mimo mne. Alespoň mám možnost podívat se na to, co dělám, s větším odstupem.