Taneční konzervatoř, Tereza Podařilová i bratři Bubeníčkové – tři taneční dokumenty v premiéře na Zlaté Praze

Prvním dokumentem, představeným divákům v sále Nové scény Národního divadla ve čtvrtek 24. září od 18.30, byl snímek z dílny kameramana a režiséra Martina Kubaly s názvem Kde se rodí tanečníci? pojednávající o Taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Historie školy sahá až do roku 1945, když bylo krátce po 2. světové válce (konkrétně 11. října 1945) na popud profesora Jana Reimosera založeno pod hlavičkou Pražské konzervatoře, jež již sdružovala hudebníky a divadelníky, rovněž taneční oddělení, čímž vznikla první česká profesionální státní instituce pro tehdy ještě čtyřletou výuku baletu (do té doby zajišťovanou převážně soukromými školami). Samostatnost si Taneční konzervatoř vydobyla v roce 1980 a od tohoto roku začalo rovněž vzdělávání v osmiletých cyklech. I méně zdatnému počtáři již proto jistě došlo, že škola v letošním roce slaví své 75. výročí, z čehož zcela jasně vyplývá primární (a vpravdě jediný) účel promítaného dokumentu. Jedná se o oslavu, zasloužený dárek k zasloužilým narozeninám ověnčený vzpomínkami a slovy z úst několika generací slavných a úspěšných absolventů od Jiřího Kyliána a Vlastimila Harapese přes Terezu Podařilovou s Dariou Klimentovou až po Ondřeje Vinkláta se Štěpánem Pecharem, či Annu Hermannovou, aktuální nejnovější posilu souboru Baletu Národního divadla. Ke slovu se dostanou rovněž pedagogové, kteří tvoří ve své podstatě ono završení cyklu, kdy se po vlastním studiu a aktivní kariéře vracejí ke kořenům a předávají zkušenosti novým adeptům, ať už jde o Pavla Ždichynce nebo Hanu Vláčilovou. Neopomenutelnou postavou je však samozřejmě dlouholetý ředitel instituce Jaroslav Slavický, jenž konzervatoři udává směr a formuje její podobu úctyhodnou řádku let.

Ve zhruba hodinovém dokumentu vznikajícím částečně v pohnuté době omezené výuky jara a léta 2020, kdy bylo nutno do jisté míry improvizovat i např. s pořádáním tradičních absolventských koncertů, není mnoho prostoru na kontroverze. Což se ostatně od opusu sloužícího k oslavě asi ani nedá čekat, jelikož tón a výsledek je víceméně předem dán a Kubalův dokument plní to, co by měl. Mluví o ideji školy, ukazuje objektivně úspěšné bývalé žáky (a že jich za onu pětasedmdesátiletou historii není málo) a zmíní-li neodmyslitelnou tvrdost nutné disciplíny, činí tak vlastně pouze letmo a jakoby mimochodem. Filmu k výročí Taneční konzervatoře hlavního města Prahy není tedy z tohoto pohledu co vytknout. Přesto ve mně velmi brzy po začátku sledování filmu začala (možná zhoubně) bujet myšlenka na kritický (ve smyslu kritického postoje a myšlení, nikoli kritizování v čistě negativním smyslu) počin zabývající se toutéž institucí z vícero pohledů, a tak alespoň do jisté míry objektivizující její fungování a působení. Nebo co třeba časosběrný dokument mapující osmiletou cestu konzervatoří několika různých studentek a studentů? Nehledám skandály a nejde mi o senzace, jsem jen možná naivně, o to však pevněji přesvědčená o tom, že kdyby byl divákovi nabídnut komplexnější pohled na fungování vzdělávání a studium tanečního umění, ve výsledku by to oboru mohlo jedině pomoci. Tak třeba někdy v budoucnu. Do té doby je největší otázkou vyvolanou zmíněným filmem, jak může Daria Klimentová, pedagožka na Royal Ballet School (a držitelka diplomu pro baletní pedagogy v Británii), vycházet ve své praxi ze studií v technice Vaganovové, jíž byla vyučována na TKP, když anglická baletní škola stojí na technice Enrica Cecchettiho…

V pátek 25. září pokračoval takový malý festival Martina Kubaly, když byl uveden jeho film o emeritní a nebojím se říct, že jedné z všeobecně nejoblíbenějších primabalerín Národního divadla Tereze Podařilové, Čas primabaleríny. S tvorbou portrétů tanečních osobností má Kubala mnohaleté zkušenosti, během nichž vytvořil hned několik snímků o Darie Klimentové (Daria Klimentová, po světě na špičkách 2006, Daria Klimentová – Život v tanci 2013), Jiřím Kyliánovi (Jiří Kylián 2015, Jeden rok v životě choreografa Jiřího Kyliána 2019), bratrech Bubeníčkových (Jiří & Otto Bubeníček 2016) nebo Petru Zuskovi (Chvění Petra Zusky 2017). S Podařilovou poprvé spolupracoval již před několika lety a z jejich společných rozhovorů vznikl film Jeden rok s primabalerínou (2006). Tentokrát se s tanečnicí setkal v mimořádný moment, v roce, kdy se loučila se svou dlouholetou aktivní taneční kariérou a přesouvala se takříkajíc na druhý břeh, přehrávajíc se do role baletní mistryně. Film velmi dobře balancuje na hranici mezi bilancováním, které v sobě vždy nese určitou finalitu, zastavení a nostalgické ohlédnutí, a dál do budoucna se upírajícím pohledem a přináší dojmy a pocity na celé šíři emočního spektra. Ostatně už jen scéna, rámující snímek, v níž si balerína po posledním představení coby markýza de Merteuil v baletu Valmont smývá bez jakýchkoli příkras make-up ve sprše, působí na jednu stranu úsměvně, na stranu druhou v sobě ukrývá zrnko hořkosti.

Devizou dokumentu je zcela jistě jeho hlavní protagonistka, jejíž charisma bez potíží utáhne vše a obstojí v jakékoli situaci. Kubalova režie je velmi citlivá a jeho přítomnost během natáčení musí nutně vyvolávat důvěru, díky níž se mu jeho zpovídaní jsou schopni otevřít a nechat nahlédnout i třeba do míst bolavých, křehkých a intimních, aniž by bylo zapotřebí příliš slov nebo detailů. Terezu Podařilovou tedy sledujeme jako interpretku (z jejího raného mládí je skvělou třešničkou zkouška ze 2. jednání Labutího jezera s Vlastimilem Harapesem), baletní mistryni u zkoušek Oněgina Johna Cranka, pedagožku pražských Masterclasses Darii Klimentové i maminku dvou synů. Chce se říct – role se mění, kouzlo osobnosti zůstává.

Páteční večer následně zakončil dokument zahraniční provenience, byť opět s českou stopou. Režisérka Rebecca Tansley již v roce 2018 natočila snímek s názvem Heart Dances (tedy Srdce tančí) o přípravě premiéry baletu The Piano: the ballet pro Novozélandský královský balet v choreografii Jiřího Bubeníčka a scénografii jeho bratra Otty. A jestliže výše zmíněné dokumenty byly produkty televizní tvorby, ten Tansleyové je v pravém slova smyslu filmovou podívanou – od velkorysé práce kamery, formátu i celkové délky (téměř 90 minut). Divák sleduje zrod jedné baletní inscenace inspirované slavným filmem Jane Campion z roku 1993 ve velmi komplexní podobě, mísí se zde pohledy choreografa, tanečníků, šéfky souboru, divadelních techniků a v neposlední řadě Mosse Te Ururangiho Pattersona, poradce inscenace, jehož úkolem bylo dbát na správnost a vhodné užití prvků maorské kultury, jejíž historie a odkaz je na Novém Zélandu zejména v posledních několika desetiletích ožehavým a velmi diskutovaným tématem. Je tedy nasnadě, že z Evropy přišedší umělci jiného žánru budou spíše dříve než později konfrontováni s otázkami tzv. kulturní apropriace (tedy ve zkratce přejímání prvků minoritní, v minulosti často utlačované kultury jejími bývalými utiskovateli a aktuální majoritou) a hledáním hranice mezi úctou k tradici a uměleckou svobodou a licencí. Osobně bych uvítala, kdyby se daný prvek rozpracoval ještě hlouběji, zejména proto, aby mu mohl ještě lépe porozumět evropský divák, který, sám po staletí součást oné majority, nemá možnost identifikovat se se zmiňovanými problémy na základě nějaké celospolečensky sdílené historické zkušenosti. Uvědomuji si ovšem, že film vznikal v první řadě pro novozélandské publikum a nosit dříví do lesa se zdá být univerzálně platným synonymem holého nesmyslu.

Vizualita a výpravnost filmu, prolínání jednotlivých částí a celková úroveň filmografie je nezpochybnitelná, délka snímku byla nicméně i přes veškeré klady poněkud ubíjející, zejména pokud získáváte u přílišného množství scén pocit, že by se bývaly byly daly sestříhat alespoň na polovinu, když už ne na třetinu, a výsledku by to na výmluvnosti nikterak neubralo (hudební montáže sice vypadají efektně, ale jsem si jistá, že tři na víceméně totéž téma jsme opravdu vidět nemuseli). Leč přiznávám, že můj úsudek mohly ovlivnit předcházející snímky, jejich televizní formát i styl vyprávění, a v patnáctiminutové pauze mezi promítáními se mi nepodařilo dostatečně úspěšně „přešaltrovat“ na odlišný přístup a dokumentaristickou školu.

Letošní ročník Zlaté Prahy byl vzhledem k aktuální situaci mimořádným počinem a je téměř s podivem, že se vše podařilo zorganizovat a divákům umožnit živé setkání v hledišti u projekcí (následky si možná přičteme už za pár dní). Že ovšem dva ze tří filmů postihly výpadky obrazu i na několik minut (prý vinou přehřáté techniky Nové scény) je na pováženou virus nevirus. Prstem na nikoho ukázat nemohu, jednak nevím na koho, jednak mi maminka vždycky říkávala, že se to nedělá. Oči mě ale ještě nikdo převracet neodnaučil…

Kde se rodí tanečníci?
Režie a kamera: Martin Kubala
2020

Tereza Podařilová, čas primabaleríny
Režie a kamera: Martin Kubala
2020

The Heart Dances
Režie: Rebecca Tansley
Kamera: Simon Raby
2018