Taneční konzervatoř, Tereza Podařilová i bratři Bubeníčkové – tři taneční dokumenty v premiéře na Zlaté Praze

  1. 1
  2. 2
V rámci mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha jsou pravidelně ve slavnostních premiérách a speciálních projekcích uváděny nejnovější počiny na poli umělecké dokumentární tvorby. V letošním roce zvítězilo v tomto směru taneční umění nad hudebním na body 3:1, když byly uvedeny filmy o primabaleríně Tereze Podařilové, Taneční konzervatoři hlavního města Prahy a o baletu Piano z tvůrčí dílny bratrů Jiřího a Otta Bubeníčkových pro Royal New Zeland Ballet.
Zlatá Praha 2020 – Kde se rodí tanečníci?

Prvním dokumentem, představeným divákům v sále Nové scény Národního divadla ve čtvrtek 24. září od 18.30, byl snímek z dílny kameramana a režiséra Martina Kubaly s názvem Kde se rodí tanečníci? pojednávající o Taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Historie školy sahá až do roku 1945, když bylo krátce po 2. světové válce (konkrétně 11. října 1945) na popud profesora Jana Reimosera založeno pod hlavičkou Pražské konzervatoře, jež již sdružovala hudebníky a divadelníky, rovněž taneční oddělení, čímž vznikla první česká profesionální státní instituce pro tehdy ještě čtyřletou výuku baletu (do té doby zajišťovanou převážně soukromými školami). Samostatnost si Taneční konzervatoř vydobyla v roce 1980 a od tohoto roku začalo rovněž vzdělávání v osmiletých cyklech. I méně zdatnému počtáři již proto jistě došlo, že škola v letošním roce slaví své 75. výročí, z čehož zcela jasně vyplývá primární (a vpravdě jediný) účel promítaného dokumentu. Jedná se o oslavu, zasloužený dárek k zasloužilým narozeninám ověnčený vzpomínkami a slovy z úst několika generací slavných a úspěšných absolventů od Jiřího Kyliána a Vlastimila Harapese přes Terezu PodařilovouDariou Klimentovou až po Ondřeje Vinkláta se Štěpánem Pecharem, či Annu Hermannovou, aktuální nejnovější posilu souboru Baletu Národního divadla. Ke slovu se dostanou rovněž pedagogové, kteří tvoří ve své podstatě ono završení cyklu, kdy se po vlastním studiu a aktivní kariéře vracejí ke kořenům a předávají zkušenosti novým adeptům, ať už jde o Pavla Ždichynce nebo Hanu Vláčilovou. Neopomenutelnou postavou je však samozřejmě dlouholetý ředitel instituce Jaroslav Slavický, jenž konzervatoři udává směr a formuje její podobu úctyhodnou řádku let.

Ve zhruba hodinovém dokumentu vznikajícím částečně v pohnuté době omezené výuky jara a léta 2020, kdy bylo nutno do jisté míry improvizovat i např. s pořádáním tradičních absolventských koncertů, není mnoho prostoru na kontroverze. Což se ostatně od opusu sloužícího k oslavě asi ani nedá čekat, jelikož tón a výsledek je víceméně předem dán a Kubalův dokument plní to, co by měl. Mluví o ideji školy, ukazuje objektivně úspěšné bývalé žáky (a že jich za onu pětasedmdesátiletou historii není málo) a zmíní-li neodmyslitelnou tvrdost nutné disciplíny, činí tak vlastně pouze letmo a jakoby mimochodem. Filmu k výročí Taneční konzervatoře hlavního města Prahy není tedy z tohoto pohledu co vytknout. Přesto ve mně velmi brzy po začátku sledování filmu začala (možná zhoubně) bujet myšlenka na kritický (ve smyslu kritického postoje a myšlení, nikoli kritizování v čistě negativním smyslu) počin zabývající se toutéž institucí z vícero pohledů, a tak alespoň do jisté míry objektivizující její fungování a působení. Nebo co třeba časosběrný dokument mapující osmiletou cestu konzervatoří několika různých studentek a studentů? Nehledám skandály a nejde mi o senzace, jsem jen možná naivně, o to však pevněji přesvědčená o tom, že kdyby byl divákovi nabídnut komplexnější pohled na fungování vzdělávání a studium tanečního umění, ve výsledku by to oboru mohlo jedině pomoci. Tak třeba někdy v budoucnu. Do té doby je největší otázkou vyvolanou zmíněným filmem, jak může Daria Klimentová, pedagožka na Royal Ballet School (a držitelka diplomu pro baletní pedagogy v Británii), vycházet ve své praxi ze studií v technice Vaganovové, jíž byla vyučována na TKP, když anglická baletní škola stojí na technice Enrica Cecchettiho…

Zlatá Praha 2020 – Čas primabaleríny

V pátek 25. září pokračoval takový malý festival Martina Kubaly, když byl uveden jeho film o emeritní a nebojím se říct, že jedné z všeobecně nejoblíbenějších primabalerín Národního divadla Tereze Podařilové, Čas primabaleríny. S tvorbou portrétů tanečních osobností má Kubala mnohaleté zkušenosti, během nichž vytvořil hned několik snímků o Darie Klimentové (Daria Klimentová, po světě na špičkách 2006, Daria Klimentová – Život v tanci 2013), Jiřím Kyliánovi (Jiří Kylián 2015, Jeden rok v životě choreografa Jiřího Kyliána 2019), bratrech Bubeníčkových (Jiří & Otto Bubeníček 2016) nebo Petru Zuskovi (Chvění Petra Zusky 2017). S Podařilovou poprvé spolupracoval již před několika lety a z jejich společných rozhovorů vznikl film Jeden rok s primabalerínou (2006). Tentokrát se s tanečnicí setkal v mimořádný moment, v roce, kdy se loučila se svou dlouholetou aktivní taneční kariérou a přesouvala se takříkajíc na druhý břeh, přehrávajíc se do role baletní mistryně. Film velmi dobře balancuje na hranici mezi bilancováním, které v sobě vždy nese určitou finalitu, zastavení a nostalgické ohlédnutí, a dál do budoucna se upírajícím pohledem a přináší dojmy a pocity na celé šíři emočního spektra. Ostatně už jen scéna, rámující snímek, v níž si balerína po posledním představení coby markýza de Merteuil v baletu Valmont smývá bez jakýchkoli příkras make-up ve sprše, působí na jednu stranu úsměvně, na stranu druhou v sobě ukrývá zrnko hořkosti.

 

Devizou dokumentu je zcela jistě jeho hlavní protagonistka, jejíž charisma bez potíží utáhne vše a obstojí v jakékoli situaci. Kubalova režie je velmi citlivá a jeho přítomnost během natáčení musí nutně vyvolávat důvěru, díky níž se mu jeho zpovídaní jsou schopni otevřít a nechat nahlédnout i třeba do míst bolavých, křehkých a intimních, aniž by bylo zapotřebí příliš slov nebo detailů. Terezu Podařilovou tedy sledujeme jako interpretku (z jejího raného mládí je skvělou třešničkou zkouška ze 2. jednání Labutího jezera s Vlastimilem Harapesem), baletní mistryni u zkoušek Oněgina Johna Cranka, pedagožku pražských Masterclasses Darii Klimentové i maminku dvou synů. Chce se říct – role se mění, kouzlo osobnosti zůstává.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments