Tělo: Rozhovor s izraelskou choreografkou Sharon Vazanna

Co pro vás znamená taneční tělo?
Tělo. Exprese. Pohyb. Člověk.

Váš dřívější projekt Bodies, jak název napovídá, se zaměřil na tělo. Co jste při tvorbě objevovali?
Ke spolupráci jsem tehdy přizvala výtvarného umělce Tomera Sapira, abychom hledali hranice fyzického těla. Prozkoumávali jsme všechny možnosti těla, ale zejména jeho otvory a pak také, jaký materiál může vycházet z/do těla samotného. Vnímali jsme tělo jako biologické, organické, specifické, ale také nás zajímalo, jak vlastně může tělo přijímat a reagovat na informace z okolí čili zaměřili jsme se i na tělo sociální. Obecně bylo centrem našeho zájmu tělo, a to nejen konkrétní fyzické, ale i to pocitové, vnímavé a vnímané.  

Začínáte od pocitů, nebo je vaším odrazovým můstkem téma?
Každá inscenace má odlišný výchozí bod. Obecně se domnívám, že začínám od obou současně, že pocity spouštějí myšlenku a myšlenka zase pocity. Vše se postupně vyvíjí a navzájem ovlivňuje.

Promyšlená a až surreální vizualita je pro vaše práce již charakteristická. Odkud čerpáte inspiraci a jakým způsobem přemýšlíte o spojení disponibilního trénovaného těla, choreografie, objektů, barev…?
V určitých fázích tvorby cítím, že jsme se dostali na tělesný limit. Na jednu stranu tělo nemá žádné limity, ale ony přece jen existují. A právě pro upřesnění myšlenky nebo ujasnění příběhu může napomoci použití nejrůznějších objektů, rekvizit. Například v inscenaci Good Children bylo nemyslitelné, abychom nepoužili baletní špičky, neboť vyprávíme jak o tanečních stereotypech, tak fantazii s tím spjaté. A šli jsme v našich divokých představách až tak daleko, že jsme ze špiček vytvořili ohromný lustr. A pak jsme je také nasadili tanečnici na ruce namísto na nohy. Domnívám se, že právě předměty mohou v příběhu zdůraznit něco podstatného, jinak nesdělitelnou hloubku. A může se tím posunout i mnohem dál a klidně až k extrému a tím otevřít další fantazijní svět, mnohem surrealističtější, z mnoha perspektiv nazírající na realitu.

Ve vaší práci se odráží citlivý vztah k objektům, využíváte rekvizity, dekorace, kostýmní prvky… Jak o předmětech přemýšlíte?
Tak třeba o zmíněném lustru v Good Children můžeme říct, že je to dekorace, ale ona je to současně i část těla, nebo prodloužení sestavy těl, stejně jako je špička součástí rukou nebo nohy baletky. Také může připomínat zavěšené maso, anebo lampičky či starý dům čarodějnice… Myslím, že zrovna uvedený příklad – lustr umožňuje vytvořit neskutečně širokou řadu významů, že dává velký prostor pro představivost a s tím se objevuje hravost. Obecně, vkládáme objekty do odlišného kontextu a necháváme se unášet nejrůznějšími asociacemi.

Preferujete zapojení každodenní předmětů, nebo sáhnete i po abstraktních, a ne zcela konkrétních objektech?
To záleží na situaci, ale vždy je dobré, když objekt podporuje příběh, když ovlivňuje pohyb, nebo ideálně když se všechno propojí.

Jaký máte vztah k barvám?
Miluji barvy. A myslím, že mám stále v myšlenkách duhu, protože mi připomíná dětství. Každé objevování barevné škály pro inscenaci je pro mě ohromně zajímavé. 

A přemýšlíte o barvách, anebo je vybíráte intuitivně?
Myslím i cítím, oboje zároveň! A to jak v choreografii, při tvorbě konceptu, tak také když spolupracuji s light designérem. Když jsme připravovali Good Children, stalo se něco velmi silného. Osvětlovači Nadav Barneaovi jsem neřekla téměř nic o tom, co ho čeká. Přišel až na první kostýmní zkoušku (kostýmy Shavar Avnet) a Nadav okamžitě věděl, co má dělat a do návrhu doplnil růžové odstíny.

Jakým způsobem vyvíjíte pohybový slovník projektů? Vaši tanečníci se opírají o kvalitní taneční průpravu, kterou ale podobně jako objekty zasazujete do ne zcela běžných kontextů a vznikají ojedinělé partitury.
Touto otázkou se intenzivně zabývám nejen během inscenačního procesu, ale také jako pedagog a s tím, že čerpám i ze své předchozí taneční kariéry. Věnuji se i výzkumu v oblasti tance a těla, zrovna jsem publikovala článek o integraci tělesnosti a exprese, ve kterém se táži, jak dosáhnout lidské autenticity i pohybové kvality, jak nehierarchizovat taneční techniku nad výraz. Jak ale můžeme toto učit? Studentům například říkám, aby si při každém cvičení na sále představovali, že jsou na skutečném jevišti. Mám pocit, že zvědomení ostatních jakožto kolegů i diváků a přirovnání zkušebny k pódiu může dopomoci k integraci všech důležitých rovin. Hodně mluvíme o komunikaci s vlastním tělem a pak s vnějším prostředím. Ptáme se po důvodech, proč pohyb děláme zrovna takto, jaký je jeho záměr, intenzita. A jakmile vybudujete tuto vnitřní komunikaci, můžete začít přemýšlet o tom, jak ji sdělit navenek divákům, publiku. Ale je to opravdu proces, chce to čas.

Když vyučujete, vedete studenty k imaginaci také jinými než pohybovými technikami?
Hodně píšeme. Například začátky projektu Good Children souvisely s mou novou zkušeností – mateřstvím s prvním synem. Díky němu, jak rostl, jsem si uvědomovala, jak začínají v jeho třech, čtyřech, pěti letech, přicházet školkové návyky, jak věří příběhům a v kontaktu s ním a dalšími jeho vrstevníky mě to samotnou vracelo do dětství. A tak jsme s tanečníky usedli a začali psát o svém dětství. Cílili jsme nejprve na intuitivní psaní, kdy píšete bez zastávek a korekce. Tímto způsobem vyšla najevo spousta podvědomých věcí. A pak jsme vybírali slova a pocity a hráli si s nimi.

A jak rozvíjíte napětí mezi tragikou a komikou?
Myslím, že nemám jednotný postup, nebo že bych silově napínala rozpětí mezi oběma póly. Určitě to souvisí se vším, co jsem již zažila, s čím mám zkušenosti. Například prožívám mnoho konfliktů. Vedu vnitřní dialog sama se sebou a říkám si, že chci, aby mě měli všichni rádi. A hned naopak, já se přece nechci upínat k tomu nebo starat se o to, co si o mě lidi myslí. Je to uvnitř, spolu a nedokážu to oddělit. A domnívám se, že lidská zkušenost vzniká přirozeně z těchto protichůdných tendencí. V Good Children jsme se snažili posouvat hranice pro získání obdivu od obecenstva a nabourávat stereotypy, a právě i tím, že jsme do nich vcházeli. Ale čím víc usiluji, tím intenzivněji narůstá tempo, dokud se nezlomí(m). Takže proces, o kterém nyní hovoříme, začíná nejprve puzením být perfektní a úsilím o dokonalost, ale když už je toho příliš, přichází (sebe)uvědomování, že to není možné zvládnout, a tak to pokračuje, dokud se nezhroutím.

Když pozorujete tanec, čeho si všímáte? Co vás zaujme na první pohled?
Hloubka. Zda je vnější, ale i vnitřní a upřímnost.

Které části tanečního těla, nebo obecně těla v pohybu, pozorujete?
Patrně ruce. Záda. Lopatky. Všechno. Vidím a pozoruji všechno. Otevřené oči. A také zda tanečník komunikuje se svým tělem. A potom, co on dává nám usazeným v publiku, co a jak sděluje.

Vaše choreografie jsou precizní, až gesticky vycizelované. Například tanečník Gary Reagan v Good Children dotahuje prvky do vypjatých konečků. Jak byste popsala vývoj gesta? 
Myslím, že jakmile tanečník pochopí, co hledáme a o co usilujeme, pohyb či gesto vyjde najevo. Mám pocit, že gestická odpověď závisí na tom, jestli jsme na stejné vlně a zda rozumíme tomu, kam chceme jít a jak případně uchopit zamýšlený charakter, a pak je možné všechno. Obzvlášť u Good Children tanečníkům říkám, že i když pokazí nějaký pohyb, že to nevadí, pokud stále udrží původní záměr. Jen s tím musejí umět pracovat v naznačením rámci a kvalitě.

Odklon v choreografii, který můžeme nazvat i chybou, tedy považujete za důležitý aspekt pro vznik hravosti?
Ano, určitě. A to se také neustále děje. Spolupracuji například s jednou tanečnicí, která má tendenci stále zapomínat a dělá chyby. Prostě najednou dělá něco úplně jiného, než jsme nazkoušeli. Nejprve jsem si říkala, že to takhle nejde, že musí dodržet vše, jak mý být, ale pak jsem si u ní začala uvědomovat, že jakmile se tomu otevře a začne s tím pracovat, že ona sama může tímto způsobem hodně přidat postavě, kterou hledáme. Přemýšleli jsme, jak využít osobnost tanečníka k vystavění charakteru, k nalezení styčných bodů, ale jak direktivně neříkat, že vše musí být přesně takto. Zrovna v jejím případě jde o to, že se významně opírá o emoce, že se nechává unést. Někdy nemá dokonalé propnutí nohy, nebo dokonce mění pozice a další detaily, ale pak zjistíte, jak je nedokonalost zajímavá a kreativní.

Rozvíjíte estetiku krásna a ošklivosti, prolínáte mnoho rovin, jaké otázky si opakovaně kladete?
To je skvělá otázka, protože si takové kladu neustále, především jak mohu kombinovat výraz, text, zvuk, hlas? Můžeme to nazvat více divadelním přístupem, ale není to jen o teatralitě, ale o tom, jak vše ostatní může posílit tělesnost a naopak. Vím, že nevynalézám kolo, že mnoho umělců řeší to samé a stále dokola, ale osobně jsem právě v tomto bodě.

Jak izraelská taneční platforma podporuje tanečníky na volné noze?
Myslím, že jednoznačná odpověď není, že tu jsou minimálně dva úhly pohledu. Za prvé, izraelský tanec je opravdu silnou platformou a je tu spousta úžasných umělců, choreografů, a to žen i mužů. Ale je tu také, čemu hebrejsky říkáme, skleněná střecha (glass roof). Moje hlava začíná narážet na skleněnou střechu a ptám se sama sebe, jak a kam mohu pokračovat. Domnívám se, že je nezbytné, aby v Izraeli narůstal rozpočet na kulturu. Ale to je ta nejsložitější část, možná i v celé Evropě, nejen v naší části světa. Vyvstává otázka, kam se posouvat, jak docílit vyššího počtu tanečníků, jak vytvořit mnohem větší produkci i ve smyslu projektu… Obecně je izraelský tanec velmi žádaný a úspěšný po celém světě, spousta umělců je neustále zvána na turné. A od evropských art manažerů, organizátorů festivalů a ředitelů divadel vždy slyším, že je izraelský tanec přitahuje. Samozřejmě i u nás je spousta rozmanitosti. Ale jako tvůrce mohu říci, že ve vzduchu je cítit obrovská energie, motor, který vás tlačí a jenž vyvěrá z komplexně složité situace, se kterou se naše země a země kolem nás potýkají. Je to politické, společenské i osobní.

Dlouhodobě patříte mezi oceňované choreografy a tvoříte silnou součást izraelské taneční platformy… Jak se v této pozici cítíte?
Mám pocit, že tvořím v prostředí, které je na jedné straně spjato s mými kořeny a na druhé straně se v tomto prostředí často cítím cizí nebo „odjinud“. Souvisí to se skutečností, že jsem se narodila v Holandsku, vyrostla v Izraeli a poté jsem prožila delší období svého profesního života v zahraničí. Často a intenzivně se cítím být součástí něčeho, ale také jako bych byla mimo to. A myslím si, že tento pohyb dovnitř a ven, být s a bez se u mě odráží i v mém vztahu ke kultuře a společnosti. Tím vznikají obrazy protichůdných aspektů, vyvěrají z vnitřního dialogu, z tenze mezi tělesností a člověkem, těly a lidmi.

***

Sharon Vazanna vystudovala choreografii na Jeruzalémské Taneční Akademii a také Taneční akademii v Rotterdamu. Jako tanečnice spolupracovala s Cullberg Ballet ve Švédsku a Kibbutz Contemporary Dance Company v Izraeli. Přečtěte si více…