Testamenty Leoše Janáčka

Jiří Srstka, 08.02.2010 1:00

Rozporuplná, temperamentní a vášnivá povaha Leoše Janáčka (v křestní listě Leo Eugen Janáček) se jistě projevila i v testamentech, tedy závětích, které na sklonku svého života sepsal, a které byly po jeho smrti předmětem dlouhých a složitých řízení. Tak jak byl na jednu stranu Janáček geniální skladatel, tak se na druhou stranu vyznačoval nepraktičností, o psaní právních dokumentů ani nemluvě. Ohledně jeho poslední vůle by stačila tak často i tehdy využívaná pomoc notáře, ale Janáček se na žádného neobrátil. I konstelace jeho rodiny, existence jeho milostného vztahu a úcta k Masarykově univerzitě v Brně, způsobily chaotičnost jeho několika posledních pojednání.

Mladý Leoš Janáček (1882)

Kdo byli aktéři Janáčkových posledních roků života a poté i sporů o Janáčkův odkaz? Především jeho žena Zdenka, se kterou strávil celý život a měl s ní dvě děti, jež bohužel obě zemřely – syn Vladimír v útlém věku, dcera Olga v jedenadvaceti letech. Dále pak Masarykova univerzita, o jejíž existenci se Janáček nemalou měrou zasloužil, a která se mu právem odvděčila prvním udělením titulu “doctor honoris causa”. V neposlední řadě to však byla Kamila Stösslová, objekt milostné touhy Janáčka. Čtvrtým, většinou opomíjeným aktérem byl manžel Kamily Stösslové, David Stössel, jak bude popsáno níže.

Manželé Janáčkovi

Leoš Janáček zemřel 12.8.1928 v 74 letech. V roce jeho úmrtí bylo Zdeňce Janáčkové 63 let, Kamile Stösslové 36 let a Davidu Stösslovi 39 let. Janáček napsal dohromady 5 závětí, poslední v den své smrti, předposlední 15 dnů před smrtí. První, nejobsáhlejší poslední vůli, sepsal Janáček 22.6.1927, dodatek k ní ještě tentýž den. Třetí testament vyhotovil 2.6.1928. Všechna pořízení tedy učinil v rozmezí jednoho roku a dvou měsíců. Nutno podotknout, že Janáček se těšil dobrému zdraví, neustále komponoval (v posledních měsících svého života dokončoval svou poslední operu Z mrtvého domu), a že jeho smrt přišla velice nenadále. V měsíci srpnu 1928 totiž pobýval s Kamilou Stösslovou a jejím synem na Hukvaldech, kde 8.srpna při bouřce prochladnul a poté 28.srpna na zápal plic v Moravské Ostravě zemřel. K okolnostem jeho prochladnutí se váže několik skandálních historek, ať doložených či nedoložených, které nyní nechme stranou, a které si čtenář nadaný fantazií jistě dokáže představit. Podotkněme pouze, že Janáček znal Stösslovou od roku 1917, a že se jednalo rádoby o rodinné přátelství. Přesněji řečeno Zdeňka Janáčková z pochopitelných důvodů návštěvy manželů Stösslových v Brně i jinde příliš nevítala, naopak role Davida Stössla zůstává dodnes nejasná, především ohledně její motivace. Stössel, jinak obchodník se starožitnostmi v Písku, vztahu Stösslové s Janáčkem, v té době již věhlasným skladatelem přál a dalo by se říci, že ho podporoval, i když mu muselo být z okolností jasné, že nejde o pouhé přátelství. Dodejme, že Stösslovi nebyli nijak majetní a měli dva syny (Rudolfa a Ottu). Nelze nezmínit i podporu rodiny Stösslových ze strany Janáčka, a to i podporu finanční, byť vyjádřenou nákupem mizerných reprodukcí za vysoké částky ze Stösslova starožitnictví.

Leoš Janáček a Kamila Stösslová

První testament pojednával odkaz velké části majetku Janáčka, a to včetně nehmotných statků, tedy především tantiém z provozování jeho děl, jakož i podílů na pronájmu a prodeji notových materiálů. Jedním z velkých nedostatků Janáčkových testamentů bylo především to, že v nich neustanovil univerzálního dědice, jenž by dědil vše, co nebylo odkázáno někomu jinému. Také v důsledku tohoto faktu Janáček nikdy ve svých testamentech nesumarizoval svůj hmotný majetek, koneckonců ho možná ani do podrobností neznal, s tím, že se pochopitelně od roku 1927 do roku 1928 dosti proměnil, respektive rozšířil. Hlavními “adresáty” prvního testamentu byli, kromě obce Hukvaldy, osoby, kterým se chtěl Janáček odvděčit, jeho pokrevní příbuzní či jejich dětí (Janáček pocházel ze 14 dětí, z nichž 5 zemřelo v útlém věku!), dále Zdeňka Janáčková, které Janáček odkázal všechno zařízení bytu a úroky z 50.000,-Kč. Tuto sumu pak odkázal Masarykově univerzitě, které věnoval dohromady 100.000,-Kč a učinil ji dohlížitelem nad splněním požadavků ze závěti vyplývajících. Kamile Stösslové pak odkázal veškeré výnosy z opery Káťa Kabanova za mnohaleté čisté a věrné přátelství. Veškerá svá ostatní díla v prvním testamentu zapomněl Janáček vypořádat, což odčinil ten samý den vyhotovením druhého testamentu (1.dodatku), kterým přiřknul výnosy všech svých děl vyjma Káti Kabanové své manželce s vyloučením dalšího díla, jehož výnosy připadly vedle Káti Kabanové Stösslové. Jednalo se o Zápisník zmizelého. Ale pozor! Janáček omezil dobu pobírání z výnosů z jeho děl u obou žen pouze na dobu jejich života. Poté měly připadnout Masarykově univerzitě. Nelze se nezmínit, že v druhém testamentu odkázal Janáček své zlaté mince synům Stösslové s upřesňující poznámkou: “Zvědavcům a pomlouvačům sděluji, že nejsou moji syni!”

Kamila Stösslová

Třetí testament je ryzím úkazem Janáčkova mnohovrstevnatého života, jelikož Kamila Stösslová nebyla vskutku jeho první láskou v době trvání Janáčkova manželství. Tímto třetím testamentem (nečíslovaným dodatkem) totiž Janáček odnímá všechny výnosy z opery Její pastorkyně Gabriele Horváthové pro případ, kdy je jí ústně či písemně slíbil. Dodejme, že Horváthová byla slavnou zpěvačkou a první představitelkou Kostelničky v pražském Národním divadle.

Čtvrtý testament bez jakéhokoli označení vepsal Janáček do památníku Stösslové dne 5.8.1928 pár dnů před svou smrtí, tedy ještě při plném vědomí, tři dny před osudným prochladnutím. Do památníku Stösslové přiřknul úroky nikoli z 50.000,-Kč z celkové částky 100.000,- Kč, věnovaných Masarykově univerzitě, ale z celých 100.000,-Kč, o což umenšil dědictví Zdeňka Janáčkové. Nedosti tomu, Janáček se do památníku najednou rozpomíná na dalších 100.000,-Kč uložených u Živnobanky, z nichž úroky věnuje též Stösslové, o dědicovi této částky nepíše ničeho, a to ani v předchozích závětích bez udání universálního dědice, jak uvedeno výše. Nejvýznamnější ustanovení však činí Janáček do památníku mezi datem a svým podpisem (z hlediska dnešního práva by toto závětní ustanovení bylo zřejmě neplatné), kde Stösslové odkazuje znovu a opakovaně tantiémy z Káti Kabanové, Zápisníku zmizelého a nadto ještě z nedopsané opery Z mrtvého domu a Kvarteta č. II. Dnes se již nedozvíme, v jaké situaci a za jakých okolností Janáček vpis do památníku učinil, ale určité obraty v textu dávají tušit, že to byla situace neobvyklá. Kupříkladu: “…Tak to určuji pro naši velkou lásku z vděčnosti… Nebudeš se vdávat v důsledku tohoto daru, vždyť nikdo jiný na světě pro mne není. Tak jsi slíbila, když tyto řádky se mnou čteš.” Ve sporech o platnost čtvrtého testamentu bylo právě z formulací Janáčka usuzováno, že pasáž nepsal při zdravém vědomí, že byl pod nátlakem a Stösslová mu vedla ruku. Pozornost zkoumatelů se soustředila zejména na text o zákazu dalších vdavků, učiněných přes fakt, že Stösslová se nacházela ve svazku manželském, a na to, že formulaci této poslední vůle sledovala s ním.

Gabriela Horváthová (Kostelnička)

Na pátý testament bylo od počátku nahlíženo jako na neplatný. Janáček ho pořídil ve tři čtvrtě na čtyři ráno 12.8.1928 asi 3 hodiny před svou smrtí. Tento testament není ani dopsán, ani podepsán. Ohledně Stösslové Janáček opakuje z předchozího testamentu, že obdrží úroky z 200.000,-Kč. V druhém bodě odkazuje své ženě úroky z dalších 100.000,-Kč, o kterých předtím nepadlo ani slovo. Janáček uvádí, že od těch peněz (není jasné o jaké jde) má klíček Stösslová. Slovo klíček je ovšem několikrát zaměněno s oslovením pí.klíček a působí až dojemně. V posledních slovech Janáček odkazuje sestře Boženě ze sanatoria, kde byl hospitalizován, 300,-Kč. 12.8.1928 byla neděle.

Po úmrtí Leoše Janáčka odnesla všechny jeho osobní věci Kamila Stösslová do hotelu v Moravské Ostravě, kde byla ubytována, a teprve poté napsala telegram do Brna Zdeňce Janáčkové ve znění: “Mistr vážně nemocen, přijeďte hned, sanatorium dr.Klein, Kamila“. Poté, co Zdeňka Janáčková dorazila do Moravské Ostravy, nezbývalo jí kromě zaopatření ostatků svého muže nic jiného, než navštívit Stösslovou v hotelu a dokonce s ní odjet na Hukvaldy pro další osobní věci. Kromě ústních sporů o vydání zbytku peněz došlo i na památník. Stösslová ho prý o své vlastní vůli ukázala Janáčkové a řekla: “Co mi dáte,to mi dáte”.

Rodný dům Leoše Janáčka

Po pohřbu Leoše Janáčka nabraly pozůstalostní záležitosti zdánlivě rychlý spád. Bylo zahájeno pozůstalostní řízení, a to již 23.srpna 1928, tedy 11 dnů po smrti Janáčkově. Dva dny poté se do advokátní kanceláře, která záležitost vyřizovala, dostavil David Stössel, manžel Kamily Stösslové, s památníkem a s tím, že památník obsahuje poslední vůli Leoše Janáčka. Stössel požádal, aby byly vyříznuty dva předmětné listy, obsahující testament. Po dlouhém jednání byl celý památník uložen do úschovy u soudu. Celá událost vzbudila v Brně malé pozdvižení, jelikož si bylo těžko představit manžela, který zakládá do veřejně přístupného spisu důkazy o nevěře své manželky.

V dalším řízení dědicové pochopitelně vyjma Stösslové neuznali platnost čtvrtého testamentu a Stösslová podala 17.4.1930 určovací žalobu na platnost tohoto testamentu u Krajského soudu v Brně. Spor byl uzavřen smírem 4.10.1931, a to až po vypracování psychiatrického posudku o tom, zdali byl Janáček při formulaci čtvrtého testamentu v příčetném stavu, a po té, co soud shledal čtvrtý testament jako platný. Po ukončení tohoto soudního řízení však nebyl vydán ze soudního spisu Stösslové zpět celý její památník, a proto Stösslová zahájila v roce 1932 spor o jeho vydání. Zdeňka Janáčková, která v tomto sporu svědčila uvedla, že Stösslová chce památník ze zištných důvodů, aby ho mohla posléze prodat. Teprve v roce 1934 po několikerých odvoláních dal Nejvyšší soud v Brně Stösslové za pravdu, přikázal jí vrátit památník a vyříznout z něj 2 listy s testamentem. Těžko si lze představit, že by Kamila Stösslová vedla shora uvedené spory o své vlastní vůli. Dle mnoha svědectví šlo o prostou ženu, veselou a rozpustilou, která místo “klavír” říkala “kravíl” a skladby Janáčka označovala jako “ty vaše noty”. Je nanejvýše pravděpodobné, že za jednáním Stösslové stál její manžel. Absurditou osudu zůstává, že Kamila Stösslová zemřela ani ne rok po vydání památníku ve svých 44 letech, a to 22.6.1935. Za všechny práva, která jí Janáček odkázal, a o které se tak soudila, obdržela po roce 1931 okolo 30.000,-až 40.000,-Kč. Chmurná předpověď Zdeňky Janáčkové stran památníku, který vysoudila Stösslová, se vyplnila. Nešlo totiž pouze o památník, ale i o velkou část korespondence Janáčka se Stösslovou a 2 autografní partitury (II.smyčcový kvartet + Sbor při kladení základního kamene Masarykovy univerzity z roku 1928). Všechny tyto dokumenty postupně zastavil starší syn Stösslové Rudolf Stössel tak, že zcela přešly do vlastnictví jakéhosi Bedřicha Hirsche v Praze. Od roku 1935 se je však snažil prodat sám David Stössel za částku 60.000,-Kč, ale naštěstí neuspěl. Masarykova universita za potupných jednáních s Bedřichem Hirschem do slova a do písmene vyhandlovala všechny dokumenty zpět za 22.000,-Kč.
Zdeňka Janáčková se toho naštěstí nedožila. Zemřela v roce 1938 ve svých 73 letech.