The Loft: Kostlivci na půdě

S choreografovou prací se mělo možnost seznámit publikum skrze jeho tvůrčí hostování v Národním divadle moravskoslezském (Mahlerovy vzpomínky měly premiéru vloni) a i v širším kontextu je u nás on i jeho soubor znám – v roce 2016 v pražské La Fabrice premiérovali inscenaci Virus, ještě předtím přivezli Taneční poctu fotbalu, vystupovali na festivalu 4 + 4 dny v pohybu a soubor 420PEOPLE měl zase po nějakou dobu na repertoáru jejich Taneční poctu ping pongu, je to tedy česko-norské propojení trvající už celou dekádu.

Jo Strømgren je choreografem i svérázným režisérem činoherních inscenací, spojuje fyzické divadlo i harmonicky fyziologické taneční kreace, pracuje s objekty a loutkami, jeho tvorba je tak plná kontrastů, a nejinak je to s podobenstvím The Loft o kostlivcích vehementně se dobývajících ze zavřených skříní. Inscenace je orámována velmi drsným existenciálním motivem a hned na začátku naznačuje, že právě o kontrasty a překvapení nebude nouze. Scénografie totiž vyhlíží téměř idylicky, z šerosvitu vystupuje knihovna a nálevní pult se starým radiopřijímačem z 50. let a jediné světlo příjemným způsobem imituje šikmé paprsky odpoledního slunce dopadající na zem vikýřem. Taková příjemně prohřátá půda je přeci místem, kam se chodíme nořit do nostalgických vzpomínek, tajně si hrát s odloženými domečky pro panenky a číst milostné dopisy našich babiček. Nebo se tam uchylujeme s docela jiným, poněkud mrazivějším úmyslem…?

V podkroví se schází čtveřice žen, které sem zabloudily snad pro pár vzpomínek, ale nepříliš radostných. Choreograf směřuje náš pohled k problematice příliš úzkého soužití v domácnosti i na pracovišti v kanceláři, k eskalaci napětí mezi lidmi, kteří jsou nuceni pracovat v úzkém kolektivu a jimž chybí možnost vyjevit upřímně své potřeby a emoce, jež bublají pod naškrobenou blůzou, do níž je uvrhla jejich profese. Vše, co se na jevišti stane, je tedy vyústěním potlačovaných nevyřčených slov. Je to hypotetická situace, která těžko kdy může nastat (snad jen při nějakém zvráceném team buildingu) a kterou choreograf nabízí jako očistné psychodrama.

Vše, co se děje, můžeme ovšem vnímat nejen prizmatem explikace, ale také se svobodnou dávkou fantazie a imaginace, která může námět odvrhnout a vyvolat si vlastní stíny. Například jako obraz událostí, jež se v tomto prostoru staly v minulosti a které vystupují z genia loci jako otisk vizuální i zvukový, jak o tom uvažoval viktoriánský spisovatel Edward George Earle Bulwer-Lytton ve své proslulé povídce Strašidelný dům (existuje výborná rozhlasová dramatizace s Janem Hartlem a Borisem Rösnerem, která zvlášť po zhlédnutí této inscenace stojí za poslech). Nebo je to souboj hlasů odehrávající se v lidské mysli, jež se sama takovému podkroví plnému haraburdí podobá (možná je hrdinkou jen jedna žena a tři ostatní jen různými odstíny její duše, která vyjednává sama se sebou, aby se zachránila), či snad pokud se chceme bát, můžeme vše přijmout jako přízračnou skutečnost?

Provokativní nejistotu podtrhuje kombinování realistických a fantastických prvků. Prostředí je vykresleno s přesností a stejně tak i zvuky kroků nebo otevíraných a zavíraných dveří jsou nám známé. O to znepokojivější jsou pak ty, které do reality nepatří, zvuky a klepání nebo sténající hlas, který přichází bez příčiny, náhle zdeformovaný zvuk rozhlasového přijímače. Zároveň kouzlo porušují i interpretky, které třeba manipulují s plachtou imitující prkennou podlahu a napínají ji jako nové pozadí před scénografii, aby se pod ní pak jedna z nich pokusila skrýt jako pod dekou.

Inscenace pracuje jakoby s filmovým střihem, ale není tak fragmentární, aby unikla její linka. Vztahy postav se kříží a proplétají. Nejsou fixní v hierarchii nebo rozpoznatelném příbuzenství, setkávají se jakoby náhodou. S tím, jak se v nich však probouzejí skryté emoce, rozvíjejí se i vazby mezi nimi. Vztek, touha po moci a ovládání, opovržení, šílenství a hysterie, křik a zoufalství, provokace a naschvály, touha po pohlazení vyvolávající odpor, láska a něha i ponížení a pokoření. Je to koktejl, který spolu s tanečnicemi pijí i diváci a chvílemi je pěkně hořký.

Choreograf vytváří širokou paletu situací a hlídá dotažená gesta a detaily, ačkoli je tvar inscenace proměnlivý. Některé polosnové obrazy zůstávají otisknuté dlouho, protože se něčím dotýkají vzpomínek a symbolů. Z tušeného poklopu za stolem je možno vytáhnout dětské šatečky, objevuje se loutka miminka, přízračná v podsvícení stolní lampičkou a v rukou vodiček k neuvěření realistická. Tanec skleniček na barovém pultu, tango šustící na deskách, sólo na španělskou kytaru pro tanec sblížení, přízrak s vlasy místo obličeje, nesrozumitelná hádka, dětský bunkr, zaklapnuté víko truhly (nebo rakve?), Popelka s macechou, prudérní strach z ženských půvabů, operační stůl, ohlodávání oběti. Jak tenká je hranice mezi konejšením a odvržením, mezi pohlazením a krutým úderem, tak rychle se mění i fyzická akce, od péče ke zraňování, od pláče k hysterickému smíchu. Divák je čím dál více ve střehu, protože sleduje tu tekutost vztahů. Dostavují se okamžiky, kdy musíme krotit vlastní instinkty vědomým uklidňováním, že je to jenom divadlo, což je znak výborně zrežírované akce. Nic zde naopak není vulgární a nesetkáme se s laciným gestem nebo zbytečným posazením vztahů do sexuální roviny, vše je stále na úrovni metafory nebo zlého snu.

Taneční sekvence, jež občas přeruší tok fyzicky expresivních výjevů, jsou přitom tak oku lahodící, až je ten kontrast možná příliš velký a svým charakterem stojí mimo kontext inscenace. Mají ji tyto variace změkčit a učinit stravitelnější, nebo se choreograf intuitivně napojuje na své akademické kořeny a jde o jeho libůstku, potěšení z elegance pohybu? Například kvartet, ve kterém se ženská těla podobají jedné velké vlně přelévající se po jevišti, nebo tanec se svíčkami, uhrančivě harmonický, že téměř připomíná baletní ornament. Je pravda, že jsou to okamžiky zklidnění a odpočinku i pro diváka, ale kladu si otázku, jestli mu to zklidnění opravdu dopřát. Ostatně inscenace ústí do poměrně katarzního závěru, nezanechávajíc po sobě emocionální spoušť.

Je třeba vrátit se do reality a do práce.

The Loft
Choreografie a režie: Jo Strømgren
Obsazení: Henriette Hamli, Nora Svendsgård, Ellen Lindblad and Angela Dematté
Hudba: Bergmund Waal Skaslien
Světelný design: Jo Strømgren and Jan Harald Ovrum
Kostýmy: Bregje van Balen
Produkce: Jo Strømgren Kompani
Spolupráce: The Norwegian Opera and Ballet
Premiéra: 29. 3. 2022

Na festivalu MOVE Fest uvedeno 13. 5. 2022