Tomáš Rychetský: V Mechanickém pomeranči jsme se chtěli vyhnout baletním bitkám

Tomáši, na čem v poslední době pracujete?
Jsem v Jihlavě v divadle, už asi pátý rok. Ale dělám tu něco jiného, než jsem dělal dřív. Jsem zaměstnaný na pozici stage manager. V divadlech to spíš bývá vedoucí „UTP“; umělecko-technického provozu, takže mám na starost chod dílen, krejčoven, zvuk, světla a tak. Je to více manažerská činnost, ale pořád jde hlavně o práci s lidmi, s divadlem. Což mě hrozně baví.

A co umělecká práce?
Nad rámec své pozice dělám tzv. pohybové spolupráce. Jsou to třeba drobné choreografie, nebo konzultace k pohybu herců. Zároveň je tady skvělý pan ředitel Ondrej Remiáš, který mě vzal i s tím, že mám ještě umělecké, ani ne ambice, prostě že mě to občas někam zatáhne. Vychází mi tady vstříc, takže si můžu odskočit udělat choreografii nebo workshop. A v posledním roce, vlastně i díky pandemii, to bylo ještě jednodušší. A já si to také umím za těch pět let už tak zorganizovat, že když jsem pryč, vyřídím vše potřebné na dálku, a můžu si tvořit.

A objevíte se také na jevišti?
Také. Nejdříve to byly úplně drobné role v činohrách. V současné době se na jihlavském jevišti objevuji hlavně v rámci linie dokumentárních dramat, která tady dost často stavíme právě na pohybu. Takže buď k inscenaci dělám choreografii, anebo ve dvou představeních, zrovna teď v jednom čerstvém, vystupuji. Druhé už je starší, ještě nemělo derniéru, ale brzo na ni asi dojde. Byl to Barber Shop, který jsme dělali jako dokument o prostoru Jatka 78 a souboru Cirk La Putyka. Zaujal nás celý jejich příběh, respektive zaujal režiséra Pavla Šimáka, který byl tehdy v Jihlavě uměleckým šéfem. Zajímal nás ten moment, už to bude dva nebo tři roky, kdy Jatka 78 začala skvěle fungovat a hrozilo jim, že půjdou z pražské tržnice pryč. Celá situace company a Rosti (Rosti Nováka, principála Cirku La Putyka, pozn. redakce), který říkal, že se klidně sbalí a odejde někam jinam, pro nás byla zajímavá. S představením Barber Shop jsme byli i v Praze, právě na Jatkách.

Druhá věc je teď nová. Koprodukční projekt Horáckého divadla a slovenského nezávislého Divadla Pôtoň, které sídlí v Bátovcích. Chystali jsme to jak kvůli pandemii, tak i kvůli náročnosti projektu, skoro dva roky a teď už jsme to čtyřikrát zahráli před diváky. Dvakrát na Slovensku a teď před pár dny dvakrát v Jihlavě. Jmenuje se to Swing Heil! Je to hrozně hezký projekt, který mapuje vztah nacistického režimu k jazzu, swingu a umění vůbec. Klademe si otázku, zda jde zakázat umění, protože nacisti se o to snažili, respektive snažili se zakázat některé druhy umění. Pro mě, jako choreografa, je to strašně zajímavá fúze činoherního, hudebního, tanečního a fyzického divadla.

Takže máte kladný vztah k mluvenému slovu?
Moc jsem si ho oblíbil. Hlavně tady v Jihlavě. Když jsem byl ještě v Praze, tak čas chodit do divadla samozřejmě tolik nebyl. Nebyl čas chodit na činohru. Jak v Národním divadle, tak potom s Dekkadancers, jsme měli hodně své práce a k činohře jsem přičichl až později a hrozně mě to baví, zajímá a nejvíc mě to baví propojovat.

Když v Jihlavě pracujete se souborem, tak pracujete s netanečníky. Jaká je to pro tanečníka zkušenost?
Je to zajímavé a je to hrozně moc o lidech. Já jsem stejně, i u tanečníků, vždy razil názor, že když člověk chce a tanec ho baví, tak je to daleko víc než to, jaké má předpoklady. Takže, když herec chce, zajímá se a najdeme společnou notu, tak je práce hrozně fajn. Samozřejmě, že často člověk naráží a musí udělat velké ústupky tomu, co by chtěl. Také je potřeba hodně komunikovat s režiséry, což je pro mě také jedna z těch, ne úplně nových, ale novějších zkušeností. A je skvělá. Poznal jsem strašně moc zajímavých a bezvadných lidí, kteří jsou úplně z jiného světa, než je ten taneční. Hrozně moc mě to obohacuje a naplňuje.

Jeden z vašich nejnovějších projektů je balet Mechanický pomeranč se souborem baletu Jihočeského divadla. Už víte, kdy bude premiéra, která byla kvůli pandemii odložená?
Já se bojím, že až v listopadu. My jsme to tedy odpremiérovali 12. března interně bez diváků, takže inscenace je hotová, dotažená. Soubor ji udržuje a těšíme se na normální premiéru před diváky. Předtím to tam pojedu ještě se souborem definitivně oprášit.

Jedná se o čisté taneční převyprávění příběhu?
Vždycky jsem Mechanický pomeranč chtěl dělat. Přišlo mi to jako skvělé téma pro Dekkadancers, ale nikdy jsme se k tomu nedostali. A před dvěma lety mi zavolal Lukáš Slavický, jestli bych pro ně něco neudělal, že bude mít složený večer. Měly to být jen dvě věci, takže se počítalo s větším rozsahem, nemusela to být úplně klasická dvacetiminutovka. A mě napadl Mechanický pomeranč. Myslel jsem si, že Lukáš řekne ne, ale chytil se toho, a nakonec zrušil tu druhou věc a domluvili jsme se na celovečerák. Teprve potom jsem si přečetl knihu. Znal jsem samozřejmě film, Kubrick je můj oblíbený režisér, ale když jsem dočetl tu knihu, tak jsem zjistil, že vůbec nevím, jak to udělám.

Respektoval jste více knihu nebo film?
Šli jsme podle knihy. Oslovil jsem režiséra Pavla Šimáka, že s tím potřebuji pomoct. Pavel napsal syžet a pustili jsme se do toho. Pak jsme to samozřejmě museli měnit, protože Pavel to napsal víc činoherně a já jsem i chtěl používat mluvené slovo, ale nakonec jsme se k němu vůbec nedostali. Některé texty jsou nahrané v hudbě, kterou dělal Ivan Acher. Samozřejmě, že jsme příběh chtěli zachovat tak, aby byl čitelný, zároveň jsme ho ale začali hrát trochu odzadu, protože nám to přišlo dramaturgicky lepší. Celý děj se postupně uklidňuje, což není pro divadlo ideální, takže jsme to vzali a ne, že bychom to kompletně otočili, jen některé události se odehrají na začátku, přesto, že chronologicky patří na konec. A trochu jsme do toho přidali metaforu lásky a touhy. Ona ale v knize vlastně je, v poslední kapitole se zjevuje.

O čem hlavně vyprávíte?
Mechanický pomeranč je v zásadě o násilí, ale nás nejvíc zajímal fenomén manipulace a to, jak může být nebezpečná. Díváme se na manipulaci oběma směry, kdy systém manipuluje s jedincem, ale i naopak, kdy jedinec, který je dostatečně silný, může zmanipulovat společnost. Pak už je to hodně o otázkách, emocích a tématech, které se tam přirozeně prolínají, touha po lásce, snaha nalézt své místo ve společnosti, pochopení, osobní svoboda…

Burgess používá specifický jazyk – nadsat. Snažili jste se toto literární specifikum nějak převést do pohybového slovníku? Jde to vůbec?
Já jsem to nečetl v originále a myslím, že v originále je to jiné než v českém překladu. Samozřejmě jsme o tom hodně přemýšleli, ale co se týče pohybu, tak to asi ani nejde.

Už jsme zmínili, že velkou roli v příběhu hraje násilí, jak jste pracovali se zobrazováním násilím na jevišti?
Právě. Hlavní momenty jsou jen o násilí. Chtěli jsme to tam dostat, ale zároveň jsme nechtěli být úplně expresivní a naturalističtí. A také jsme se chtěli vyhnout baletním klišé a takovým těm klasickým baletním bitkám. Takže, násilí tam je, ale je spíš v abstraktní formě. A když už se perou, tak se perou zase celkem natvrdo. Hledali jsme, jak násilí zobrazit jinak, jak se vyhnout pantomimě.

Anotace k představení hovoří o taneční grotesce.
Oni to tak nazvali, ale není to směšná groteska, ale spíš tvar, který má formu grotesky.

Na představení jste choreograficky spolupracoval s Ondřejem Vinklátem. Rád pracujete v širším tvůrčím týmu?
Ano. Když mám možnost, tak mám rád okolo sebe tým. Ať už je to druhý choreograf, nebo režisér, nebo když mi dělá hudbu třeba Ivan Acher, tak je současně druhým dramaturgem. Mám pocit, že víc hlav víc ví a vidí. Někdo to nemá rád, ale já si zase logicky vybírám lidi, kteří takto pracují rádi, ať už Ondra Vinklát, nebo teď jsem dělal jiný projekt s Viktorem Konvalinkou. Vždycky si i říkáme, že jsme rádi, že to děláme ve dvou. Máme i jiné povinnosti kolem a když jeden z nás náhodou nemůže, tak je fajn, že tam je ten druhý. Takže je to i z těchto praktických důvodů, ale zároveň jsme si všichni tak nějak lidsky blízcí a rádi trávíme čas spolu. Hlavně jsme ale přesvědčeni, že širší spolupráce dílo obohatí.

Ivan Acher dělal pro Mechanický pomeranč hudbu kompletně novou. Jak taková spolupráce skladatele a choreografa v praxi funguje?
Proběhnou dvě tři schůzky, kde sedíme nad tématem a rozebíráme to dramaturgicky. Zrovna Ivan Acher totiž už Mechanický pomeranč dělal v Nitře jako činohru a jak sám popisoval, cítil tenkrát, že nejsou potřeba slova a že by to udělal jako pohybové představení. Když pak Pavel Šimák napsal scénář, tak jsme si nad tím sedli a Ivan Acher říkal: „Neboj, já to složím“. Hrozně mi věřil. A potom prostě posílal hudby a já s nimi začal pracovat. Pak už děláme jen úpravy délky, tempa a tak. Ale zároveň Ivan vždycky trvá na své volnosti, aby mohl tvořit, a mě to baví, protože já mám někdy trochu jinou představu, ale ve výsledku jsem s tím strašně spokojený.

Další projekt jste teď dělal s Viktorem Konvalinkou, o co jde?
Je to věc, kterou už také chystáme asi rok nebo dva. Naskočili jsme do toho trošku jako do rozběhnutého vlaku. Je to úplně jiný žánr, který jsme pořádně nikdy nedělali. Zavolal nám Michal Dvořák z kapely Lucie, že dělá projekt, který navazuje na Vivaldiano – dílo o Alfonsu Muchovi, že to chce mít víc taneční. Takže jsme se pustili do takové velké show, kterou už jsme úspěšně také dodělali, jmenuje se iMucha show. Je to trochu těžké žánrově zařadit. Asi bych to nazval audiovizuální koncert, nebo audiovizuální představení, kde jsou zkombinovány projekce, obrovský lightdesign, tanec… Je to show pro velké haly.

Už proběhla premiéra?
Premiéra byla pro pár pozvaných lidí. Představení pro velké haly potřebuje mimo jiné i adekvátní čas na promo a tak ho není možné po rozvolnění hned obratem chystat k uvedení. Premiéra je naplánována na únor 2022. Teď jsme show také v O2 aréně deset dní natáčeli pro Českou televizi a na jaře 2022 by měla být uvedena v Dubaji na EXPU.

Kolik je v představení tanečníků?
Máme v tom osm tanečníků a dva akrobaty. Je to taková tanečnická směs lidí, co jsou na volné noze a dělají show projekty, je tam Ondra Vinklát, dva lidi z Laterny magiky a lidi, se kterýma občas spolupracujeme s Dekkadancers.

S Dekkadancers máte čerstvě za sebou premiéru představení Velký třesk! v Azylu78, spolupráce tedy stále kvete?
Pořád jsme v kontaktu, byť už si to Štěpán s Ondrou a s Markem (Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník, pozn. redakce) řeší sami. Teď jsme dělali tenhle projekt s Tata Bojs. Navázali jsme na spolupráci, kterou s nimi máme už asi deset let, občas něco uděláme, klip a tak. Oslovil nás Štěpán Kubišta, jestli nechceme udělat představení v Azylu, tak jsme to asi tři nebo čtyři měsíce připravovali a premiéra byla v polovině června. Ještě budou tři reprízy v červenci. Dělali jsme to dokonce tři choreografové: já, Viktor Konvalinka a Marek Svobodník. A uvidíme, co dál. Dekkadancers mají dramaturgii hotovou, ale jsme otevřeni a nakloněni další spolupráci. Pokud mám možnost jim s něčím pomoct nebo vyjít vstříc, tak jsem rád, takže jsme prostě v kontaktu.

Vypadá to, že vás pandemie vůbec nezbrzdila.
Paradoxně ne. Projekty byly naplánované a naštěstí se v nějakém režimu daly udělat. Samozřejmě, že to s sebou neslo spousty odkládání zkoušek, přesouvání, což třeba u iMuchy bylo těžké, protože je tam hodně lidí, ale zase Pomeranč se povedl v termínu úplně skvěle, akorát Ondra Vinklát měl covid, tak ten byl 14 dní mimo a byli jsme v karanténě, ale jinak se to povedlo.

A zažíváte aktuálně takovou lehkou paniku, jako celá kultura, že se teď musí všechno dohnat?
Je to tak. Řešili jsme to teď i v tom projektu s Tata Bojs, kde je osm tanečníků. Všem se rozjela práce, všichni chtějí hrát. Tady v divadle v Jihlavě máme už ani nevím kolik premiér, které ještě nešly před diváky, a samozřejmě, že plánujeme léto, výjezdy. Takže toho začíná být hodně. Ale já jsem rád. Jsem rád, že se to konečně rozjelo. A třeba teď s Tata Bojs jsem si to v Azylu hrozně užil. Atmosféra byla neskutečná.

Jak vnímáte českou taneční scénu v evropském kontextu?
Úplně obecně si myslím, že máme pořád co dohánět. Je tu pár souborů, které jsou už etablované a fungují, ale s celoročním provozem je to pořád špatné. Finanční podpora je pořád strašná bída skoro u všech. Kvalitu bych nerad srovnával, ale myslím, že tu máme dobré soubory, minimálně třeba čtyři subjekty. Pak jsou tu samozřejmě i jednotlivci, kteří dělají dobré věci. Myslím si, že úroveň je hrozně fajn, ale zabezpečení a podpora je pořád špatná a je co dohánět. Když jsem se teď bavil s Viktorem Konvalinkou a Tomášem Červinkou, kteří byli ve Švédsku, tak podmínky třeba tam jsou úplně nesrovnatelné. Úplně někde jinde. Myslím si, že Evropa je jinde, nejen Švédsko nebo Německo, ale třeba i Polsko. U nás je všechno na projektové bázi, snad Lenka Vagnerová teď dostala finance na činnost, nevím, jak to teď má Pražský komorní balet. Pak je to znát i na práci. Když jsme teď zkoušeli, tak ti lidé mají třeba čtyři projekty najednou, aby se uživili. To znamená, že mají čtyři zkoušky za den po celé Praze a za Prahou a skloubit to je hrozné. Je to škoda a je to pak i vidět. Oni to nedají znát, ale jsou unavení. A nemají klid na to být na jednom místě a tvořit.

Tomáš Rychetský pochází z Jihlavy, s tancem začal pod vedením Daniela Záboje v tanečním studiu DSF. Po maturitě jako jeden z prvních studentů navštěvoval čerstvě založenou soukromou taneční konzervatoř v Hradci Králové, odkud později přešel na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. V roce 2000 nastoupil do Pražského komorního baletu, kde tančil v choreografiích předních českých i zahraničních choreografů (Jan Kodet, Jiří Kylián, Pavel Šmok, Libor Vaculík, Petr Zuska, Christopher Bruce, Patrick Delacroix, Robert North). Od sezony 2003 byl pak členem baletu Národního divadla. Přečtěte si více…

V nadcházejících měsících bude možné vidět hned několik projektů, na kterých se autorsky podílel:
Balet Jihočeského divadla – Mechanický pomeranč, surealní taneční groteska, premiéra odložena na sezonu 2021/2022
iMucha show: únor 2022, O2 Universum
Tata Bojs & Dekkadancers – Velký třesk!: 5., 6., a 7. července na letní scéně Azyl 78
Horácké divadlo Jihlava – Swing Heil!, sezona 2021/2022