Tomáš Rychetský: V Mechanickém pomeranči jsme se chtěli vyhnout baletním bitkám

O čem hlavně vyprávíte?
Mechanický pomeranč je v zásadě o násilí, ale nás nejvíc zajímal fenomén manipulace a to, jak může být nebezpečná. Díváme se na manipulaci oběma směry, kdy systém manipuluje s jedincem, ale i naopak, kdy jedinec, který je dostatečně silný, může zmanipulovat společnost. Pak už je to hodně o otázkách, emocích a tématech, které se tam přirozeně prolínají, touha po lásce, snaha nalézt své místo ve společnosti, pochopení, osobní svoboda…

Burgess používá specifický jazyk – nadsat. Snažili jste se toto literární specifikum nějak převést do pohybového slovníku? Jde to vůbec?
Já jsem to nečetl v originále a myslím, že v originále je to jiné než v českém překladu. Samozřejmě jsme o tom hodně přemýšleli, ale co se týče pohybu, tak to asi ani nejde.

Už jsme zmínili, že velkou roli v příběhu hraje násilí, jak jste pracovali se zobrazováním násilím na jevišti?
Právě. Hlavní momenty jsou jen o násilí. Chtěli jsme to tam dostat, ale zároveň jsme nechtěli být úplně expresivní a naturalističtí. A také jsme se chtěli vyhnout baletním klišé a takovým těm klasickým baletním bitkám. Takže, násilí tam je, ale je spíš v abstraktní formě. A když už se perou, tak se perou zase celkem natvrdo. Hledali jsme, jak násilí zobrazit jinak, jak se vyhnout pantomimě.

Anotace k představení hovoří o taneční grotesce.
Oni to tak nazvali, ale není to směšná groteska, ale spíš tvar, který má formu grotesky.

Na představení jste choreograficky spolupracoval s Ondřejem Vinklátem. Rád pracujete v širším tvůrčím týmu?
Ano. Když mám možnost, tak mám rád okolo sebe tým. Ať už je to druhý choreograf, nebo režisér, nebo když mi dělá hudbu třeba Ivan Acher, tak je současně druhým dramaturgem. Mám pocit, že víc hlav víc ví a vidí. Někdo to nemá rád, ale já si zase logicky vybírám lidi, kteří takto pracují rádi, ať už Ondra Vinklát, nebo teď jsem dělal jiný projekt s Viktorem Konvalinkou. Vždycky si i říkáme, že jsme rádi, že to děláme ve dvou. Máme i jiné povinnosti kolem a když jeden z nás náhodou nemůže, tak je fajn, že tam je ten druhý. Takže je to i z těchto praktických důvodů, ale zároveň jsme si všichni tak nějak lidsky blízcí a rádi trávíme čas spolu. Hlavně jsme ale přesvědčeni, že širší spolupráce dílo obohatí.

Ivan Acher dělal pro Mechanický pomeranč hudbu kompletně novou. Jak taková spolupráce skladatele a choreografa v praxi funguje?
Proběhnou dvě tři schůzky, kde sedíme nad tématem a rozebíráme to dramaturgicky. Zrovna Ivan Acher totiž už Mechanický pomeranč dělal v Nitře jako činohru a jak sám popisoval, cítil tenkrát, že nejsou potřeba slova a že by to udělal jako pohybové představení. Když pak Pavel Šimák napsal scénář, tak jsme si nad tím sedli a Ivan Acher říkal: „Neboj, já to složím“. Hrozně mi věřil. A potom prostě posílal hudby a já s nimi začal pracovat. Pak už děláme jen úpravy délky, tempa a tak. Ale zároveň Ivan vždycky trvá na své volnosti, aby mohl tvořit, a mě to baví, protože já mám někdy trochu jinou představu, ale ve výsledku jsem s tím strašně spokojený.

Další projekt jste teď dělal s Viktorem Konvalinkou, o co jde?
Je to věc, kterou už také chystáme asi rok nebo dva. Naskočili jsme do toho trošku jako do rozběhnutého vlaku. Je to úplně jiný žánr, který jsme pořádně nikdy nedělali. Zavolal nám Michal Dvořák z kapely Lucie, že dělá projekt, který navazuje na Vivaldiano – dílo o Alfonsu Muchovi, že to chce mít víc taneční. Takže jsme se pustili do takové velké show, kterou už jsme úspěšně také dodělali, jmenuje se iMucha show. Je to trochu těžké žánrově zařadit. Asi bych to nazval audiovizuální koncert, nebo audiovizuální představení, kde jsou zkombinovány projekce, obrovský lightdesign, tanec… Je to show pro velké haly.

Už proběhla premiéra?
Premiéra byla pro pár pozvaných lidí. Představení pro velké haly potřebuje mimo jiné i adekvátní čas na promo a tak ho není možné po rozvolnění hned obratem chystat k uvedení. Premiéra je naplánována na únor 2022. Teď jsme show také v O2 aréně deset dní natáčeli pro Českou televizi a na jaře 2022 by měla být uvedena v Dubaji na EXPU.

Kolik je v představení tanečníků?
Máme v tom osm tanečníků a dva akrobaty. Je to taková tanečnická směs lidí, co jsou na volné noze a dělají show projekty, je tam Ondra Vinklát, dva lidi z Laterny magiky a lidi, se kterýma občas spolupracujeme s Dekkadancers.

S Dekkadancers máte čerstvě za sebou premiéru představení Velký třesk! v Azylu78, spolupráce tedy stále kvete?
Pořád jsme v kontaktu, byť už si to Štěpán s Ondrou a s Markem (Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník, pozn. redakce) řeší sami. Teď jsme dělali tenhle projekt s Tata Bojs. Navázali jsme na spolupráci, kterou s nimi máme už asi deset let, občas něco uděláme, klip a tak. Oslovil nás Štěpán Kubišta, jestli nechceme udělat představení v Azylu, tak jsme to asi tři nebo čtyři měsíce připravovali a premiéra byla v polovině června. Ještě budou tři reprízy v červenci. Dělali jsme to dokonce tři choreografové: já, Viktor Konvalinka a Marek Svobodník. A uvidíme, co dál. Dekkadancers mají dramaturgii hotovou, ale jsme otevřeni a nakloněni další spolupráci. Pokud mám možnost jim s něčím pomoct nebo vyjít vstříc, tak jsem rád, takže jsme prostě v kontaktu.

Vypadá to, že vás pandemie vůbec nezbrzdila.
Paradoxně ne. Projekty byly naplánované a naštěstí se v nějakém režimu daly udělat. Samozřejmě, že to s sebou neslo spousty odkládání zkoušek, přesouvání, což třeba u iMuchy bylo těžké, protože je tam hodně lidí, ale zase Pomeranč se povedl v termínu úplně skvěle, akorát Ondra Vinklát měl covid, tak ten byl 14 dní mimo a byli jsme v karanténě, ale jinak se to povedlo.

A zažíváte aktuálně takovou lehkou paniku, jako celá kultura, že se teď musí všechno dohnat?
Je to tak. Řešili jsme to teď i v tom projektu s Tata Bojs, kde je osm tanečníků. Všem se rozjela práce, všichni chtějí hrát. Tady v divadle v Jihlavě máme už ani nevím kolik premiér, které ještě nešly před diváky, a samozřejmě, že plánujeme léto, výjezdy. Takže toho začíná být hodně. Ale já jsem rád. Jsem rád, že se to konečně rozjelo. A třeba teď s Tata Bojs jsem si to v Azylu hrozně užil. Atmosféra byla neskutečná.