Tři zastavení na festivalu Cirkopolis (3): Pohádka o neexistujícím zrzkovi

Dynamickou inscenaci Red Haired Men přivezl na festival belgický akrobat a choreograf Alexander Vantournhout, který s dalšími třemi skvělými performery rozpohyboval divadlo Ponec. Nový cirkus a současný tanec se v ní snoubí s absurdním literárním textem, hříčkami ruského spisovatele Daniila Charmse. Protože performeři používají po většinu času překlady do angličtiny – až na jeden příklad, v němž napodruhé nechali zaznít onomatopoickým skupinám slov v ruském jazyce, a na „starý cirkusácký trik“ s promluvou v řeči místních obyvatel – bylo dobře rozumět těm krátkým vtipným črtám, z nichž čiší cynický úsměšek. Text je inspirací pro pohybové hry a situace, které performeři rozehrávají téměř hodinu a půl, ale vám se zdá, že představení trvalo snad jen dvacet minut.
Festival Cirkopolis 2020 – Red Haired Men (foto David Konečný)

Je totiž z těch, v nichž je divák systematicky překvapován fantazií tvůrců, takové, které nikde nezadrhává, jehož dramaturgická linka je pravidelná jako srdeční rytmus. Jedním z hlavních artefaktů je bílá dřevotřísková krabice, do níž vskakují a z níž se jakoby zázrakem noří někdy i všichni čtyři pozoruhodně skladní akrobaté-tanečníci. Prvek samozřejmě iluzivní jakožto divadelní prostředek, ale také symbolický – člověk mizející v mašinerii nevyzpytatelného režimu, jeden den tu je a druhý den, jako kdyby nikdy neexistoval. Tak jako člověk v mikropovídce, která dala název celému představení – zrzek, který ale vlastně neměl vlasy, venkoncem neměl ani tělo, ani hlavu, neměl vlastně vůbec nic, a tak o něm nic nevíme a raději ani nebudeme mluvit… Absurdní humor jde ruku v ruce s artistickými výkony, které sice už v tomto případě jsou stavěny hodně pro obdiv, ale přesto s uvážlivostí. Musí jít na hranu, tak jako jde na hranu literární předloha.

Všem divákům například jistě zůstane v paměti scéna, v níž se sám choreograf Vantournhout pomalu přemisťuje na velkém bílém stole, zatímco na jeho trupu, rukou i nohou postávají a chodí všichni tři jeho spoluhráči zároveň. Je možné spokojit se s tím, že jde o vypilované artistické číslo, které se zkrátka zrodilo z okamžitého nápadu prozkoumat možnosti vlastního těla a jeho odolnosti… ale také tento výjev číst jako metaforu útlaku. Maně mi vytanuly na mysli verše J. V. Sládka „Ať velcí toho světa přes naše šlapou hlavy.“ Přiznané triky s velkou plachtou či prostěradlem, které odhaluje ve zdánlivě nevhodný okamžik „kouzla“ s mizením a záměnami osob působí jako nevinná cirkusová klaunerie, ale možná skrývá poselství o přetvářce. A zase ten prvek náhlého a nevysvětleného mizení!

Festival Cirkopolis 2020 – Red Haired Men (foto David Konečný)

Černý humor spisovatele Charmse totiž ironizoval stalinistickou éru Sovětského svazu, je tedy těžké tuto konotaci v představení nehledat, i když by jinak pohltilo zcela svou hravostí a bezprostředností. Jen zkrátka nikdy není všechno tím, čím se zdá – a kde jinde by se mělo dařit čtení mezi řádky i u novocirkusové performance, jako právě v zemích, které prožily totalitu a tomu subtilnímu umění dvojího čtení se tu naučilo několik generací. V knihách i na divadle…

Nejtanečnější část představení připomíná choreografovanou šachovou hru, tanečníci se často pohybují po určených vzorcích velmi blízko svých drah nebo si prostým algoritmem vyměňují pozice, jindy stojí a navzájem se kolem sebe míhají jen jejich rozkývané trupy jako ručičky podivně synchronizovaných metronomů. Tyto pohybové hry jsou doprovázeny Mozartovou klavírní sonátou (nicméně, jak je tomu už nechvalným zvykem u mnoha a mnoha tanečních a pohybových performancí, v popisu představení informace o autorovi použité hudby opět chybí, natož třeba opusové číslo skladby…)

Festival Cirkopolis 2020 – Red Haired Men (foto David Konečný)

Performeři se často sklánějí, jako nepřekonatelně přitahování zemí, ale přímo s pády nebo florworkem se nepracuje. V inscenaci jsou však využívány prvky pozemní akrobacie a originálně kombinuje artistiku s tancem, všechny části jsou pečlivě rytmizované a kanonické nástupy performerů vytvářejí pozoruhodně kompaktní „flow“ pohybu. Jsou jen čtyři, a přece působí jako pohybující se masa, jako moře, byť každý pokukuje po publiku s výrazem zcela individuálním. Jejich pohled je mimochodem někdy až iritující, a v tom je nepochybně záměr, jako by se diváky snažili až hypnotizovat… Zkusme někdy chodit na představení a zapisovat si statistiku – kolik performerů se dívá publiku do tváří, a kolik se jich naopak uzavírá do svého vnitřního vesmíru? Mimochodem pohled do očí ve světě animálních instinktů znamená výhružku, výzvu k boji a pro druhou stranu pocit ohrožení, oběti. Proto i být performerem, hercem, tanečníkem vyžaduje zvláštní odolnost a povahu, která odolá původním strachům v nejhlubší slupce naší osobnosti. Vyzkoušejte to někdy sami na sobě.

V inscenaci Red Haired Men je zkrátka „more than meets the eye“, jsou tu dvě roviny, z nichž tu skrytou, podprahovou, nasycenou absurditou textu spisovatele stíhaného nenáviděným režimem, musíme dost pečlivě vykutat z toho přívalu skvělých fyzických výkonů, překvapivých změn, úsměvných situací, jež působí tak nevinně a zábavně… Taková představení za to vidět vícekrát, protože víte, že je v nich co objevovat i na druhý a třetí pohled.

Festival Cirkopolis 2020 – Red Haired Men (foto David Konečný)

Red Haired Men
Koncept a choreografie
: Alexander Vantournhout
Hrají: Winston Reynolds, Axel Guérin, Ruben Mardulier/Antoni Androulakis, Alexander Vantournhout
Dramaturg: Kristof van Baarle
Choreografická spolupráce: Anneleen Keppens
Divadelní kouč: Jan Steen
Outside eyes: Lili M. Rampre, Esse Vanderbruggen
Nová magie: Tim Oelbrandt

 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na