Je totiž z těch, v nichž je divák systematicky překvapován fantazií tvůrců, takové, které nikde nezadrhává, jehož dramaturgická linka je pravidelná jako srdeční rytmus. Jedním z hlavních artefaktů je bílá dřevotřísková krabice, do níž vskakují a z níž se jakoby zázrakem noří někdy i všichni čtyři pozoruhodně skladní akrobaté-tanečníci. Prvek samozřejmě iluzivní jakožto divadelní prostředek, ale také symbolický – člověk mizející v mašinerii nevyzpytatelného režimu, jeden den tu je a druhý den, jako kdyby nikdy neexistoval. Tak jako člověk v mikropovídce, která dala název celému představení – zrzek, který ale vlastně neměl vlasy, venkoncem neměl ani tělo, ani hlavu, neměl vlastně vůbec nic, a tak o něm nic nevíme a raději ani nebudeme mluvit… Absurdní humor jde ruku v ruce s artistickými výkony, které sice už v tomto případě jsou stavěny hodně pro obdiv, ale přesto s uvážlivostí. Musí jít na hranu, tak jako jde na hranu literární předloha.
Všem divákům například jistě zůstane v paměti scéna, v níž se sám choreograf Vantournhout pomalu přemisťuje na velkém bílém stole, zatímco na jeho trupu, rukou i nohou postávají a chodí všichni tři jeho spoluhráči zároveň. Je možné spokojit se s tím, že jde o vypilované artistické číslo, které se zkrátka zrodilo z okamžitého nápadu prozkoumat možnosti vlastního těla a jeho odolnosti… ale také tento výjev číst jako metaforu útlaku. Maně mi vytanuly na mysli verše J. V. Sládka „Ať velcí toho světa přes naše šlapou hlavy.“ Přiznané triky s velkou plachtou či prostěradlem, které odhaluje ve zdánlivě nevhodný okamžik „kouzla“ s mizením a záměnami osob působí jako nevinná cirkusová klaunerie, ale možná skrývá poselství o přetvářce. A zase ten prvek náhlého a nevysvětleného mizení!
Černý humor spisovatele Charmse totiž ironizoval stalinistickou éru Sovětského svazu, je tedy těžké tuto konotaci v představení nehledat, i když by jinak pohltilo zcela svou hravostí a bezprostředností. Jen zkrátka nikdy není všechno tím, čím se zdá – a kde jinde by se mělo dařit čtení mezi řádky i u novocirkusové performance, jako právě v zemích, které prožily totalitu a tomu subtilnímu umění dvojího čtení se tu naučilo několik generací. V knihách i na divadle…
Nejtanečnější část představení připomíná choreografovanou šachovou hru, tanečníci se často pohybují po určených vzorcích velmi blízko svých drah nebo si prostým algoritmem vyměňují pozice, jindy stojí a navzájem se kolem sebe míhají jen jejich rozkývané trupy jako ručičky podivně synchronizovaných metronomů. Tyto pohybové hry jsou doprovázeny Mozartovou klavírní sonátou (nicméně, jak je tomu už nechvalným zvykem u mnoha a mnoha tanečních a pohybových performancí, v popisu představení informace o autorovi použité hudby opět chybí, natož třeba opusové číslo skladby…)
Performeři se často sklánějí, jako nepřekonatelně přitahování zemí, ale přímo s pády nebo florworkem se nepracuje. V inscenaci jsou však využívány prvky pozemní akrobacie a originálně kombinuje artistiku s tancem, všechny části jsou pečlivě rytmizované a kanonické nástupy performerů vytvářejí pozoruhodně kompaktní „flow“ pohybu. Jsou jen čtyři, a přece působí jako pohybující se masa, jako moře, byť každý pokukuje po publiku s výrazem zcela individuálním. Jejich pohled je mimochodem někdy až iritující, a v tom je nepochybně záměr, jako by se diváky snažili až hypnotizovat… Zkusme někdy chodit na představení a zapisovat si statistiku – kolik performerů se dívá publiku do tváří, a kolik se jich naopak uzavírá do svého vnitřního vesmíru? Mimochodem pohled do očí ve světě animálních instinktů znamená výhružku, výzvu k boji a pro druhou stranu pocit ohrožení, oběti. Proto i být performerem, hercem, tanečníkem vyžaduje zvláštní odolnost a povahu, která odolá původním strachům v nejhlubší slupce naší osobnosti. Vyzkoušejte to někdy sami na sobě.
V inscenaci Red Haired Men je zkrátka „more than meets the eye“, jsou tu dvě roviny, z nichž tu skrytou, podprahovou, nasycenou absurditou textu spisovatele stíhaného nenáviděným režimem, musíme dost pečlivě vykutat z toho přívalu skvělých fyzických výkonů, překvapivých změn, úsměvných situací, jež působí tak nevinně a zábavně… Taková představení za to vidět vícekrát, protože víte, že je v nich co objevovat i na druhý a třetí pohled.
Red Haired Men
Koncept a choreografie: Alexander Vantournhout
Hrají: Winston Reynolds, Axel Guérin, Ruben Mardulier/Antoni Androulakis, Alexander Vantournhout
Dramaturg: Kristof van Baarle
Choreografická spolupráce: Anneleen Keppens
Divadelní kouč: Jan Steen
Outside eyes: Lili M. Rampre, Esse Vanderbruggen
Nová magie: Tim Oelbrandt
