Eskymák v Praze. Nejen o něm ve výběru z festivalu Malá inventura

Týden s tancem (61) – od 26. února do 4. března 2018. V dnešním vydání najdete: Střípky z festivalu Malá inventura. Tipy kam v nejbližších dnech: performance SOMA o kráse i ošklivosti lidského těla ve Veletržním paláci, Unlit Horizon – tanec ve virtuální realitě, baletní gala v Ostravě

Malá inventura a překračování žánrů
Festival Malá inventura, který právě končí, zahrnuje ve svém programu projekty divadla různých žánrů tak spletitě propojených dohromady, že dělení, definování nebo jakákoli snaha určit, jestli se pohybujeme v oblasti činohry, alternativního divadla, pohybového divadla nebo tance, jsou zbytečné. Několik kousků na programu uniklo v průběhu roku naší pozornosti, je to tak skoro s každým festivalem, takže je tu i vítaná příležitost to napravit a u pár mezižánrových titulů se zastavit.

Moje, moje, moje
MINE je inscenace mezinárodního skandinávsko-českého uskupení T.I.T.S.. Čtveřice performerů (Nela H. Kornetová, Lærke Grøntved, Tobias Shaw Petersen, Josephine Kylén-Collins) v ní zkoumá otázku teritoriality a majetnictví v našich každodenních životech. Činí tak formou jakéhosi kabaretu, absurdního světa plného pozlacených módních bundiček, erotického oblečení, třpytek a poživačnosti.

V letáku k představení si tvůrci pohrávají s variantami významu slova „mine“, které může být jak zájmenem, tak substantivem: Může znamenat důl, dolování drahých kovů jako činnost, minu nebo zájmeno můj, moje. Slovo, kterým si vlastnictví věcí vymezujeme už jako malé děti. A v představení věnovaném slovu se tomu vyřčenému vyhnout nedá. Performeři jím nešetří česky ani anglicky. Svěřují se divákům třeba se zážitky z cestování, kdy zažívali oni nebo jejich spolucestující trapné situace a nepříjemné pocity pramenící z nutnosti sdílet osobní prostor s někým cizím a snášet jeho přítomnost. Nebo vyprávějí o tom, co mají ve svém vlastnictví a co pro ně znamenají peníze, nemožnost vlastnit určitou věc a absurdní zoufalství z takové nemožnosti.

Na scéně si definují svá teritoria, někdy až jakoby primitivně zvířecím způsobem. Zkoumají možnost vpuštění za hradbu a přijetí blízkosti druhého člověka, jako v namlouvací scéně mezi Tobiasem a Josephine. Projev Josephine Kylén-Collins je nepochybně nezapomenutelný, její hlubší hlas vyniká ve zpěvu, kdy se mění až v rockovou divu, i v mluveném projevu, působí živočišně, prodchnutá přirozeným temperamentem.

Sehraný tým excentrických bytostí nutí diváka přemýšlet o tom, jak je jeho vlastní chování v běžném životě ovlivňováno touhou vlastnit a bránit. Nedosahuje ale na žitou zkušenost jednotlivých životů, aby se dotklo širšího, třeba historického kontextu. Pro diváky je ale i tak zajímavým barometrem vlastní ziskuchtivosti a vlastního majetnictví. Publikum se ostatně daří zapojit do akce také, probudit v něm chuť vlastnit a získat alespoň kus kostýmu v dobře rozdmýchané dražbě. Jak je snadné nechat se přesvědčit o tom, že chci vlastnit něco, co vůbec nepotřebuji? Důkaz v přímém přenosu.

Keep Calm and Carry on
„Zachovej klid a…“ – takových obrázků je plný internet a každý druhý nosí tuhle hlášku na tričku. Jestli se podle ní i chová, to už je jiná věc, ale je fajn jakýsi klid alespoň proklamovat. „Stejně tak i samotná inscenace hledá univerzální návod na život,“ píšou tvůrci. „Dva performeři, každý sám a přitom spolu, zvou diváky, aby s nimi sdíleli pocity, které nejsou ani hledišti zcela neznámé.“ Členové dua Ufftenživot Sára Arnsteinová a Jiří Šimek konfrontují diváky se svými vnitřními světy. Inscenace se odvíjí na veselé notě sebeironie, ve které se nejeden divák sám jistě uvidí. Chtěli bychom být superhrdiny zachraňujícími svět, protože tušíme, že se řítí někam, kde nechceme být, ale také cítíme své vlastní limity a bezradnost, protože Supermani ani jiní XX-mani nejsme.

Oba performeři se staví k činu jinak, ale ani jeden tancem, jde o inscenaci, která je blíž činohře než pohybovému divadlu, ačkoli i na pohybovou akci dochází. Sára Arnsteinová rozehrává monolog na motivy rodinné historie, který nenápadně přehrává do absurdního světa, v němž pochopíme, že realita odplula a jsme obětmi dadaistického žertíku. S lehkostí se posouváme od tématu k tématu a doceňujeme, jak je obtížné zůstat v klidu a současně i v akci, objevovat svět a vesmír, snažit se představit si nekonečno, a nezbláznit se z toho.

Jiří Šimek jde ve své roli rozsévače vesmírné geniality přímočaře k jádru věci, v pěti minutách vysvětlí vznik vesmíru i evoluci a nechá diváka, aby si položil možná trochu otřepanou otázku – co za vrchol vývoje vlastně jsme, když nedokážeme nic většího než zničit svůj vlastní svět. Na řadu přicházejí i otázky z publika. Inscenace se odvíjí jako lehká satira, slovní humor dominuje nad pohybovým. Stínohra s figurkami dinosaurů a papírovými zvířátky evokuje hravost umělců ze souboru Handa Gote, kteří také dokáží z nejobyčejnějších materiálů a předmětů kouzlit fantastické obrazy. Duo Ufftenživot dokonce i rapuje, hraje si se slovy a asociacemi. Diváky zanechává s posledním poselstvím: V životě nikdy nesmí být nuda. Satirická inscenace se vysmívá našim snahám a touhám. I když se přesvědčujeme o tom, že je potřeba „zůstat v klidu“, v podvědomí nás stejně čas od času zachvátí panika nad naším vlastním počínáním a směřováním.

Eskymák v Praze a čichové vjemy
Částečné znejistění diváka znejistí nikoli částečně, ale naprosto dokonale. Inscenace kombinující mluvené slovo s tanečními pasážemi je plnohodnotným dědictvím surrealismu a absurdního divadla. Jana Novorytová a Michaela Raisová si s diváky velmi umně hrají. Příběh o Inuitovi (příslušníkovi grónského domorodého kmene) poznávajícím Prahu prostřednictvím čichu, přibarvený ještě dalšími neuvěřitelnými zkazkami a fiktivními senzačními zprávami, publikum vtáhne docela nenápadně do své vlastní reality.

Inscenace je plná jazykových hříček, ale také postupuje podle jasné dramaturgie. Do děje se nenápadně zapojuje tvůrce zvukové kulisy, který musí různé pasáže promluv a slov přehrávat s určenými přestávkami, stejně tak jako světelný designér, který se sám stává na pozadí hry světluškou zabalenou do sítí a světel vlastní výroby. V duchu oblíbeného divadla mystifikace dávají performerky divákům do rukou artefakty související s „výzkumem“, kožešiny, dlouhé ptačí pero nebo grónskou vlajku. Diváka se tak zmocňuje ještě větší dojem reálnosti tohoto nad-reálného vypravování. Ačkoli i teze, že Inuité poznávají svět čichem, je na 99,99 procent fikce. Je to ale dobrý námět pro diváky, aby se i ve svém každodenním životě pokusili zapojit možná méně užívaný, ale užitečný smysl, který jim může odhalit mnohé i o nich samotných.

Je to zároveň i skvělá sémiotická hra. Přímo před zraky diváků a s jejich přispěním vytvářejí performeři nový pohybový slovník, nový pantomimický kód, který není ikonický, ale skutečně je jen otázkou vyjednávání potenciálního významu. Historky ze života okořeněné trochou nedostižného tajemna se stávají motivem, kterému je třeba vtisknout pohybový vzorec. Možná je slovník pokaždé stejný, ale to poznáme teprve, až navštívíme představení několikrát. Hra s divákem je ale dokonalá a nenápadný způsob, jak v závěru performerky donutí alespoň část diváků k zapojení do tanečně-jazykové lekce, je také zvládnutý na jedničku. Bez ohledu na to, jestli se v inscenaci mezi reprízami nemění ani krok, je výsledek funkční a divák se může na představení vypravit v očekávání inteligentní zábavy.

Hodnocení autorky:
Mine – 70%
Keep Calm – 80%
Částečné znejistění – 90%

Malá inventura 2018

Mine
Koncept: Nela H. Kornetová
Zvukový design: Björn Hansson
Scénografie, světla, kostýmy: Heidi Dalene
Světová premiéra 15. listopadu 2017 Black Box Oslo
Česká premiéra 23. listopadu 2017 Studio Alta Praha
(psáno z reprízy 22. 2. 2018)

Účinkují – Nela H. Kornetová, Lærke Grøntved, Tobias Shaw Petersen, Josephine Kylén-Collins
***

Keep Calm
Tvůrci: Sára Arnstein, Jiří Šimek (Ufftenživot)
Dramaturgická spolupráce: Marta Ljubková
Light design: Tomáš Morávek, Štěpán Hejzlar
Scénografická spolupráce: Marie Gourdain
Hudba: Tomáš Vtípil
Ruchy, zvuky, audionahrávky: Jiří Šimek, Sára Arnstein
Premiéra 28. září 2017 divadlo Alfred ve dvoře Praha
(psáno z reprízy 23. 2. 2018)
***

Částečné znejistění
Koncept, režie: Michaela Raisová
Choreografie: Michaela Raisová, Jana Novorytová
Výprava: Štěpán Hejzlar a Částečné znejistění
Autorská hudba: Roman Zabelov
Světla: Štěpán Hejzlar
Produkce: Jana Novorytová
Premiéra: 4. listopadu 2017 divadlo DISK Praha
(psáno z reprízy 26. 2. 2018 Studio ALTA Praha)

Účinkují – Michaela Raisová, Jana Novorytová, Štěpán Hejzlar

www.malainventura.cz

***

Taneční tipy: performance SOMA o kráse i ošklivosti lidského těla ve Veletržním paláci
Veletržní palác v úterý 6. března hostí od 19 hodin inscenaci SOMA. Vizuálně-pohybovou performanci, jejímž hlavním zájmem je lidské tělo. Projekt choreografa Martina Talagy je inspirovaný výtvarným uměním a ideálem krásy napříč historií v něm zobrazovaným. Performance putuje po českých galeriích a výstavních prostorech, přičemž pokaždé se liší. Tentokrát se díky většímu počtu zapojených umělců zaměří na skupinové malby, velké fresky a sousoší.

V centru každého představení, které se liší místo od místa, je lidské tělo. „Jako kontrast k nedokonalému, ale živému tělu pracujeme s rozebranou figurínou lidského těla, která jakkoli dokonalá proporčně, navždy zůstane jen chladným kusem plastu bez duše. Objekt figuríny jsme zvolili jako memento, protože současný trend vyzdvihuje vnější krásu a zapomíná na podstatné vnitřní hodnoty. Postupně chladneme a máme k figurínám a robotům mnohem blíž než kdykoliv předtím,“ říká k představení choreograf Martin Talaga. SOMA měla premiéru minulý rok v galerii Mánes. Od té doby se konala například v MeetFactory nebo na přehlídce Designblok. V březnu se přesouvá do prostoru Veletržního paláce. Nejde o site-specific v pravém slova smyslu, ale její podoba se pokaždé mění. Choreograf a tanečníci, kteří jsou právě do projektu zapojeni, ji přizpůsobují nejen prostoru, ale právě i počtu umělců. Na premiéře byli tři, ve Veletržním paláci vystoupí dvacet interpretů.

Taneční tipy: Unlit Horizon – tanec ve virtuální realitě
Festival tanečních filmů uvádí 1. března v galerii SmetanaQ premiéru tanečního filmu ve virtuální realitě, novinku propojující tanec a vizuální umění v podobě, která není v českém tanci vůbec obvyklá. První laureáti námětové Ceny Maya, kterou Festival tanečních filmů udílí ve spolupráci s Kyliánovým nadačním fondem, Mária Júdová a Andrej Boleslavský, představují nový taneční film ve formátu virtuální reality Unlit Horizon. Pro zpracování „totálního, imerzního zážitku“ tvůrci zvolili choreografii Markéty Kuttnerové LV-426, v níž tančí Fanny Barrouquère a Branislav Bašista. Výsledkem je jedenáctiminutový snímek ve formátu virtuální reality, který prolamuje hranice mezi digitálním a skutečným světem.

Diváci mají možnost se pomocí VR headsetu (brýlí pro virtuální realitu) ocitnout v bezprostřední blízkosti tanečníků, prolnout se s jejich prostorem a vnímat vystoupení z nové perspektivy. Unlit Horizon je jednou z možností, jak využít potenciál tanečního filmu a nových technologií, jak zprostředkovat novou dimenzi umělecké percepce, nebo ji alespoň prozkoumat a nabídnout – nikdo nemůže s určitostí říct, do jaké míry se virtuální realita stane integrovanou částí našeho světa, nebo bude jen pomíjivým doplňkem, který láká jako nový neobjevený svět. Film byl vytvořen díky soutěži Maya Award, kterou vyhlásil Festival tanečních filmů v roce 2017 a jejímž hlavním partnerem je Kyliánův nadační fond v Praze, který cenu, a tím i produkci filmu, finančně podpořil.

V rámci instalace bude možné vstoupit i do prostoru předchozího autorského snímku této dvojice DUST (2016).

Vstup na instalaci je zdarma a bude po slavnostním otevření 1. března v 18 hodin přístupná až do 7. března. Před zahájením je možné navštívit hodinovou přednášku Tanec a virtuální realita (nutné přihlášení, vstupné 150 korun). Mária Júdová a Andrej Boleslavský seznámí návštěvníky s procesem tvorby filmu ve VR. Předmětem prezentace bude vztah tance a virtuální reality, otázka, jakou synergii můžou tak odlišné výrazové formy vytvořit a jak se můžou vzájemně obohatit. Odhalí taky, jak vznikala site-specific adaptace díla DUST i jejich nové dílo Unlit Horizon. Mária Júdová a Andrej Boleslavský společně tvoří již pět let, věnují se spojení tance a technologií a světelným instalacím. O práci Márii Júdové jsme nedávno psali v recenzi na představení Everywhen Soni Ferjenčíkové v Alfrédu ve dvoře (recenzi najdete zde).

Taneční tipy: Baletní gala v Ostravě
Nakonec ještě zařazujeme zprávu z Ostravy, kde se chystá pátý mezinárodní baletní galakoncert na 28. února 2018 v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka. Hosty budou tanečníci zahraničních národních divadel z Polska, Německa a Francie. Českou republiku budou reprezentovat hosté z Baletu Národního divadla, soubor DekkaDancers a samozřejmě domácí balet Národního divadla moravskoslezského. Tradičními hosty jsou první sólisté Polského národního baletu, z nichž letos vystoupí Chinara Alizade a Dawid Trensimiech v ukázkách z klasických baletů Spící krasavice a La Sylphide v choreografiích Mária Petipy a Augusta Bournonvilla.

Hosté z německého souboru Dortmund Ballett Ida Kallanvaara a Giacomo Altovino se představí v duetu z baletu Hora na hudbu Ady Miley.

Rumunský choreograf Edward Clug vytvořil toto dílo pro dortmundský soubor a získal za ně Cenu Benois de la danse 2017. Fragment z inscenace Alice na motivy příběhu Alenka v říši divů v choreografii Maura Bigonzettiho za hudebního doprovodu italského tria Antongiulio Galeandro & Enza Pagliara Assurd bude další ukázkou z repertoáru Dortmund Ballett. Píseň skupiny Beatles With a Little Help from My Friends, kterou napsali John Lennon a Paul McCartney v roce 1967, inspirovala domácího čínského choreografa dortmundského baletu Xin Peng Wanga.

Dmitrij Semjonov se svou partnerkou, první demisólistkou Staatsballett Berlin Marinou Kanno, se poprvé představí ostravskému publiku fragmentem z choreografie Multiplicity – Forms of Silence and Emptiness z choreografické dílny Nacho Duata.

K zahraničním hostům galakoncertu budou dále patřit také Julie Asie a Marco Vesprini, členové francouzského souboru Compagnia Julien Lestel z Marseille, kteří se představí v choreografiích Juliena Lestela.

První sólisté Baletu Národního divadla v Praze Alina Nanu a Michal Štípa ztvární pas de deux z inscenace Louskáček – Vánoční příběh Youriho Vàmose a duet Rusko z choreografie Rain choreografa Radua Poklitarua z inscenace Vertigo.

DekkaDancers uvedou choreografii Štěpána Pechara První sníh a taneční karikaturu slavného Kyliánova díla Petite Cord v choreografii Marka Svobodníka. Soubor baletu Národního divadla moravskoslezského představí kromě ukázek ze stávajícího repertoáru i několik „ochutnávek“ připravované premiéry Dona Quijota v choreografii Michala Štípy podle Petity a Gorského.