Umělecký koučink jako cesta pro mladé choreografy

Umělecký koučink je cesta empatie

Slovenská choreografka Jana Kociánová spolu s tanečnicí Jennie Fraser z Anglie popsaly hned v úvodním videu večera, v čem konkrétně jim spolupráce s choreografy pomohla. Tématem jejich díla byla dětská hravost. V průběhu práce s Jeanem Gaudinem si ale všimly, že ji pouze hrají a reálně ji na jevišti neprožívají. Díky Gaudinovým návodným otázkám se naučily, jak v sobě probudit vnitřní dítě, jak spolu na jevišti lépe komunikovat a jak být opravdu na scéně přítomné.

Když se posléze Jeana Gaudina ptám, jak ve své práci postupuje, jak odhaluje momenty, které v díle podpořit, odpovídá: „Koučování je o pozorování a empatii. Skrze které se kouč pokouší najít kontakt s koučovaným. Kouč se pokouší identifikovat automatismy, které mohou blokovat kreativitu choreografa. Snaží se nalézt jeho kvality a podpořit je s intencí dovést ho k hlubšímu výzkumu a kreativitě.“

Kouč nenabízí řešení, „pouze“ pokládá otázky

Kouč by podle slov Jeana Gaudina měl „pouze“ doprovázet choreografy v jejich tvorbě, ale nepomáhat. Nepřináší návrhy řešení, neradí, jen pokládá otázky, které by tvůrce samotné nenapadly a tím je posouvá dál.

„Začnu tím, že se koučovaného zeptám, na čem chce se mnou zapracovat. V průběhu práce mu pokládám otázky, které si někdy sám netroufne položit, nebo se ho zeptám na zdroj jeho tvorby a umožním mu znovu se propojit s původním nápadem. To, že musí reflektovat, uvést do slov odpověď pro mne, mu umožňuje porozumět lépe sobě samému a hlouběji se ponořit do výzkumu. Skrze tyto otázky se nevědomí dostává do vědomí. Je to sokratovský postup,“ vysvětluje mi Jean Gaudin.

A tak mladí choreografové po skončení svých choreografických črt v rámci večera sdíleli otázky, které od koučů dostali nebo si je i následně sami položili. Některé otázky zněly docela jednoduše. Například německá performerka Eva Borrmann se objevila v modrých teplácích, v ruce držíc vlajku s nápisem HELLO. Pomalu mávala s neměnným výrazem bohyně války až došla během několika minut k divákům. Jedna z jejích otázek prý byla například – Jak mávat sama s těžkým objektem?

Jak nasměrovat divákovu pozornost

Studie maďarského umělce, žijícího střídavě v Budapešti a ve Stockholmu Gertgö D. Farkase, upoutala mou pozornost asi nejsilněji. Oslovil mne tím, čemu říkáme „performerova stage presence“. Na prezentaci jeho díla bylo změněno divadelní sezení. Diváci byli přesunuti ze židlí přímo na jeviště na zem na baletizol a prostor divadla se tak změnil spíše na prostor galerie. Najednou vynikly o to víc otlučené stěny Divadla X10, syrovost sloupů a celého prostoru. Performer procházel mezi diváky v totální přítomnosti.

Sledovala jsem jiskření v jeho očích, energii, která se skrývala za nehybným výrazem, milimetrový pohyb jeho malíčku u ruky, když ze země sbíral obrovský řetěz. Vnímala jsem pot na jeho tváři, když procházel mezi diváky, i jeho vnitřní stísněnost, když v kalhotách, které snad svůj design sejmuly z interiéru divadla, splýval s oprýskanou omítkou. Jako bychom v těch momentech, kdy se zdánlivě nedělo nic podstatného, v tom kouzlu pomalosti, na chvíli nahlédli do jeho rozbouřené duše.

Mezi hlavními otázkami, které Gertgö D. Farkasovichoreografka Alice Chauchat pokládala, byla i tato velmi podnětná: „Mohu nasměrovat divákovu pozornost tak, abych nesměroval pozornost diváka na sebe?“

SE.S.TA je na poli současného umění již tradičně propagátor nových způsobů, jak pomáhat při tvůrčím vývoji mladých choreografů. Sama pokládá otázky, na které se často nikdo neptá. V tomto případě poukázala na to, že umělecký koučink, který v našich vodách standardní není, může být jednou z těchto cest.