Váš repertoár se pohybuje retrospektivně od klasicismu po starou hudbu, i starší, než je baroko. Jak se váš vztah ke starší hudbě formoval? Začala jste se jí věnovat z vlastní iniciativy, nebo jste si k ní našla cestu skrze přizvání k projektům?
Svět barokní hudby mne oslovil už během mého studia na Ostravské univerzitě na Institutu pro umělecká studia (dnešní Fakultě umění) ve třídě doc. Drahomíry Míčkové. Díky mým spolužačkám, Tereze Válkové (tehdy Heřmanové) a Kamile Zbořilové, jsem začala jezdit na interpretační kurzy barokní hudby do Kelče a Holešova. Mými lektory byli především polská sopranistka Anna Mikołajczyk a americký basista Joel Frederiksen.
Toto období bylo pro mne klíčové. Jako bych do pevné struktury techniky, kterou jsem nabyla ve škole, doplnila drobné detaily, které dotvořily celek – vědomé frázování, flexibilní koloraturu, zcela nový pohled na pěveckou rétoriku, specifika vokálů v jednotlivých jazycích atd. Toto hledání zdravého souladu mezi estetikou volně a měkce tvořeného hlasu a relativně přísnými interpretačními pravidly hudby 17. a 18. století mne provází vlastně neustále. S kurzy přišly také první koncertní příležitosti, zejména v rámci Czech Ensemble Baroque, který vedl Roman Válek. S tímto souborem jsem také poprvé vystupovala v barokní opeře, a to v rámci Znojemského hudebního festivalu (A. Vivaldi – Dorilla in Tempe, role Eudamie v roce 2009). Takže když se vrátím k Vaší otázce, je to tedy kombinace obojího.
S hudbou středověkou to bylo trochu jinak, k té mne přivedla doslova nabídka mé tehdejší kolegyně a kamarádky z Collegia 1704 Barbory Kabátkové, abych se stala členkou jejího nového souboru Tiburtina Ensemble. To byla velká výzva, chorál a středověká polyfonie je esteticky zase zcela jinde než barokní interpretace. Ale nemohla jsem odolat, zajímalo mne to a vnímala jsem to jako příležitost rozšířit své pěvecké spektrum. A také jsem si ještě neuměla přestavit, jak těžké to je. (smích)
Lze se na starou hudbu vyloženě specializovat již během studia? Pokud ano, jaké máme pedagogy, kteří se jí věnují (v oblasti zpěvu)? Nebo je běžnější, že se k ní interpreti dostávají až později praxí?
Donedávna existovala Akademie staré hudby při FF MUNI v Brně (Na webu Ústavu hudební vědy MU je napsáno, že v akademickém roce 2025/2026 se nekoná přijímací řízení; obor se jmenuje Teorie a provozovací praxe staré hudby, pozn. red.). Nabízela kombinované bakalářské studium mimo jiné také pěveckého oboru poučené interpretace. Brněnská JAMU v současné době nabízí obor Historická interpretace, ale neznám zatím žádného pěveckého absolventa. Běžná praxe je taková, že se kolegové rekrutují buď z řad studovaných zpěváků, kteří si doplňují vzdělání v rámci specializovaných mistrovských kurzů, nebo z řad absolventů hudební vědy nebo i zcela jiných oborů, kteří se zpěv učí soukromě. Zázemí znalosti hudební vědy je v tomto oboru veliká výhoda.
Máte vztah i obecně k dobové kultuře, výtvarnému umění, literatuře atd.?
Ano, mám ráda zejména literaturu a poezii a problematiku jejich překladu. Velice ráda se věnuji překladům (někdy i pokusům o přebásnění) textů mého repertoáru, který právě studuji. Což souvisí s dalším oborem, kterým by se zpěvák měl vážně zabývat už za studia, a to jsou jazyky. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi lepším pěvcem…
Co je na interpretaci staré hudby nejvíce specifické a odlišné od repertoáru klasicismu? Lze zpívat starou hudbu moderním způsobem? Co je pak výsledkem?
Domnívám se, že s našimi pěveckými předchůdci máme mnoho společného. Jsou to emoce, prvotní energie našeho vokálního projevu – vnímáme radost, smutek, bolest, strach nebo lásku a vkládáme je do našeho hlasu, abychom pro druhé, ale hlavně pro sebe, objevili hloubku svého nitra. V tom je zpěv stále stejný naskrz staletími a naopak, když tento moment schází, je lhostejné, jestli zpěvák zpívá poučeně, nebo ne, výsledek pravděpodobně nezaujme.
A právě barokní hudba pracuje s emocemi v jejich extrémních polohách, hledá vždy nejzazší hranu možného, experimentuje. Nic polovičatého zde neobstojí. Zpěvák se do toho může a musí opravdu vložit. Podporuje ho hudební složka, disonance vršené jedna na druhou, ale nad nimi vždy nakonec vítězí finální konsonance, rozuzlení, které přináší člověku naději a útěchu. I ty nejkrutější příběhy – například pašijové – jsou vyprávěny vysoce estetickým způsobem, takže vás tento zážitek nezdrtí, ale nabije. A to na barokní hudbě obdivuji. Klasicistní hudba je na obsahu textu mnohem nezávislejší, často je smutný text podložen veselou hudbou. Je to zase jiný přístup.
Pokud jde o instrumentální hudbu, tak se vždy bavíme o dobových nástrojích a jejich zvuku, materiálových vlastnostech, případně o ladění a pak přichází na řadu zdroje jako dobové manuály, ze kterých vyčteme například, jaké se používaly ornamenty, do jaké míry se hrálo i to, co nebylo zapsáno v notách, jak se zacházelo s tempem atd. Co technika zpěvu a historické prameny, které lze využít k poznání, jaká byla někdejší praxe?
Velmi cenným zdrojem informací je v tomto směru např. předmluva sbírky Le Nuove Musiche z roku 1602, kde Giulio Caccini, sám zkušený pěvec a učitel zpěvu, pomyslně vytyčuje základní kameny celé barokní estetiky, rétoriky, ornamentů atd. Já osobně mám pak hodně ráda dílo Benedetta Marcella Teatro alla moda z roku 1720, které velmi satiricky radí, co při interpretaci hudby nedělat. Je to zajímavé nahlédnutí do kabinetu muzikantských nešvarů, pěvecké nevyjímaje.
Zanedlouho vás uslyšíme v novém nastudování holdovacího melodramu Sub Olea Pacis et Palma Virtutis, které vzniká v produkci orchestru Musica Florea a bude mít premiéru 29. a 30. července ve Studiu Hrdinů. Jak dalece je Zelenka interpretačně náročný, jsou v jeho hudbě úskalí, na něž si pěvec musí obzvláště dát pozor?
S hudbou Jana Dismase Zelenky mám mnohaletou zkušenost v rámci souboru Collegium 1704, takže vím, že vyžaduje poctivou přípravu. Můj part je specifický tak, jako je specifické celé dílo. Dva duety, které jsou velice nápadité, imitačně propracované a harmonicky bohaté, zpívám v alegorické roli nazvané Religio / Náboženství (společně s kolegyní Dorou Pavlíkovou v roli Pietas / Zbožnosti nebo Oddanosti). Dvě sólové árie jsou pak označeny pouze jako Alt a promlouvají symbolicky přímo k nastupujícímu králi. Jsou velmi svižné a koloraturní, jejich poloha prozrazuje, že byly psány pro mužský alt.
Podle muzikoložky Zelenkův styl znamená „mistrovskou kontrapunktickou práci, odvážnou harmonii i výraznou dramatickou energii. Skladatel dokáže v rychlém sledu střídat slavnostní monumentalitu s jemnou lyrikou a vytváří hudební oblouk, který podtrhuje symbolický význam celé alegorie.“ Jak se s touto proměnlivostí vypořádává interpret?
Sub Olea Pacis je velice košaté dílo, kde je mnoho postav. Interpret tak má možnost interakce i s kolegy pěvci, tanečníky a herci – takže ten oblouk nestojí naštěstí jen na něm. (smích)
Jste znalkyní Zelenkova díla. Jak dalece se v jeho odkazu vymyká právě Sub Olea Pacis?
Z mého pohledu zejména svojí monumentalitou. Je to poprvé, co jsem součástí Zelenkova scénického díla, která je na hraně duchovní a světské hudby. Šest pěvců, sbor, tanečníci, herci včetně dětí, orchestr – Gesamtkunstwerk z roku 1723.
A které Zelenkovo dílo je vám jako interpretce nejbližší a v čem?
Zvláštní vztah mám k Requiem in D Minor, ZWV 48, které jsem měla tu čest zpívat s Collegiem 1704 pod vedením Václava Lukse už někdy před 15 lety. Od té doby se bohužel znovu neprovádělo. Zelenka zde bravurně využívá to nejlepší z bezmála tisíciletého vývoje hudební kompozice – gregoriánský chorál, nádhernou renesancí inspirovanou imitační polyfonii klenoucí se nad nesmírně nápaditým kráčejícím basem a pak strhující homofonní části sboru, kdy se doslova chvěje země. Je to hudební katarze, alespoň z mého úhlu pohledu.
Sub Olea Pacis je bezpochyby nejslavnější Zelenkovo dílo, vzniklo ve specifické době na zakázku jako oslava habsburské dynastie na českém trůně, což dnes může působit ambivalentně. Jak vnímáte historické souvislosti vy?
Nejsem historik, ale vnímám toto dílo jako snahu upozornit na bohatou českou minulost spjatou s postavou sv. Václava a na jeho oddanost křesťanské církvi. Tímto odkazem si zadavatelé (vedení jezuitské koleje v Klementinu v Praze, pozn. red.) zřejmě přáli přesvědčit nastupujícího krále Karla VI. o významu zemí Koruny české a možná také vyjádřit vděk za to, že se rozhodl nechat se českým králem korunovat. To asi nebyl zdaleka samozřejmý krok. Zelenku muselo velmi těšit, že byl ke kompozici, nastudování a provedení tohoto díla osloven.
Ne všichni autoři barokní hudby jsou všeobecně známi. Máte nějaké oblíbené autory, kteří nejsou tak slavní jako Monteverdi, Händel nebo Rameau?
Mými oblíbenci jsou John Dowland a Henry Purcell. Ovšem nejsou to nijak neznámá jména. Z těch méně skloňovaných mě napadá Constantijn Huygens, holandský autor 17. století, ke kterému mě přivedla účast v zahraniční pěvecké soutěži, kde byly jeho písně jako povinný repertoár. Divím se, že jeho hudbu neslyšíme častěji.
Na jakém díle jste kromě Sub Olea Pacis spolupracovala v poslední době?
Velice často spolupracuji s cembalistkou a klavíristkou Monikou Knoblochovou v rámci jejího koncertního cyklu Café Crème v Praze. Náš poslední projekt se zabýval hudbou úžasné ženy a talentované skladatelky a klavíristky Geraldine Mucha (1917–2012), manželky spisovatele a překladatele Jiřího Muchy. Dostaly jsme velmi exkluzivní možnost zpracovat její písňovou tvorbu, pořídit částečně její edici a písně koncertně provést, v mnoha případech poprvé od jejich premiérového uvedení. Dva její písňové cykly vznikly jako úpravy českých a slovenských lidových písní, které jí učarovaly zejména v londýnském prostředí československých letců RAF. Je nesmírně zajímavé pozorovat, jaký charakter a harmonii podkládá československému folklóru mladá skotská skladatelka.
Máte pocit, že zájem o starší hudbu mezi posluchačstvem stoupá?
Kéž by tomu tak bylo. (smích) Mám dojem, že posluchači rostou společně s komunitou vzdělaných hudebníků, tanečníků a zpěváků, ale hlavně nadšených kapelníků. Posluchači se vyvíjejí stejně jako umělci. A kéž by podpora hudebních festivalů a koncertních cyklů reagovala na tento trend.
Barokní umění bylo ve své době komplexní, dnes bychom možná řekli multižánrové – propojovalo hudbu, slovo, tanec i symboliku výpravy. Jak vnímáte například přítomnost tanečníků a herců na jevišti?
Velice to vítám, je velmi inspirativní vidět tanec v této blízkosti, je to stejná energie, jen jiný jazyk. Herectví je zpěvu ještě mnohem blíže. Od každého se mohu hodně učit.
A jste i vy sama v takových operách více „režírována“ k jevištnímu pohybu? Musí si interpret v této oblasti zvykat na jiný projev v celém těle?
Má to svá specifika, např. způsob postoje, držení rukou, tzv. barokní gestika nebo způsob chůze. Snažíme se co nejlépe pochopit, co se od nás očekává a pak si tyto požadavky musí každý „přetavit“ do svého jevištního jazyka, aby působil přirozeně a mohl volně dýchat.
Barokní gestika a stylizace mohou působit jako poměrně striktní souhrn pravidel. Jak se pak může interpret uvolnit a ztotožnit s postavou, když je v podstatě sevřený určitým řádem?
To zařídí hudba, to je fluidum, které propojí všechny technikálie v jeden výrazový proud a pokud je provede zpěvák správně, měla by gesta mít svůj smysl.
Sub Olea Pacis je dílo velmi alegorické. Jak myslíte že se s barokní symbolikou dá pracovat, aby byla pochopitelná pro současného diváka?
Interpret je v této velkolepé hře jako kamínek v mozaice. Celkové vyznění má ve své představě paní režisérka Kateřina Bobková-Valentová a paní choreografka Hana Slačálková, já se pokusím co nejlépe vyhovět jejich požadavkům a věřím, že výsledek bude mít kýžený efekt.
Prožíváte se svými hrdinkami jejich příběhy, nebo se spíše ztotožňujete s hudbou samotnou?
Ideální je obojí, herecký i hudební prožitek.
Vaše interpretační praxe ale sahá ještě do větší minulosti. Které autory byste vyzdvihla?
Máte-li na mysli hudbu starší než renesanční, je pro mě odpověď velmi jednoduchá: mou oblíbenou středověkou autorkou je Hildegarda z Bingenu, naprosto unikátní autorka hudby i textů, abatyše ženského kláštera obdařená i mnoha dalšími talenty. Její osobnost je fascinující a interpretace její hudby je pro mne i ostatní členky Tiburtina Ensemble vždy velkým svátkem.
