Valmont: nebezpečně galantní závěr sezony

Může být komorní inscenace pro deset tanečníků vrcholem sezony baletního souboru první scény? Odpověď zní ano: pokud se sejde zkušený tým tvůrců, kteří přistupují s rozvahou k předloze a s pochopením k divákovým očekáváním, může vzniknout představení, které má šanci na velmi dlouhý život. Nový balet Valmont na motivy románu Nebezpečné známosti, který měl premiéru 26. června ve Stavovském divadle, splňuje všechny předpoklady pro divácky úspěšný titul. Bohatou výpravu, jasnou a gradující dramaturgii, vyzrálé výkony interpretů, srozumitelnost a nápaditost choreografie, která nepřekvapuje novátorstvím a avantgardností, ale na druhou stranu se ani vyloženě nepodbízí – pouze vyplňuje mezeru v repertoáru, po které nejeden z diváků už jistě toužil. Dramatický, ale ne triviální balet, který slibuje vášně a potěší i estetikou.Román Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti z roku 1782 není asi třeba představovat. Podle literární předlohy bylo natočeno několik úspěšných filmů, za všechny jmenujme adaptaci z roku 1959 s Gérardem Philipem nebo Formanova Valmonta z konce osmdesátých let. Jak si tedy s tímto portrétem společnosti lehkých mravů a intrikánství poradila nová baletní verze? Choreografie a režie se chopil Libor Vaculík, který zřejmě dokáže chrlit dějové balety na požádání. Libreto k nové inscenaci zpracovali společně se Zdeňkem Prokešem, a až na skutečné minimum odchylek zachytili celou předlohu a spletité vztahy postav. V inscenaci k orientaci v ději pomáhá čtení některých úryvků z dopisů, které namluvili herci Činohry Národního divadla. Tento prvek není nijak rušivý – divákům neznalým románu usnadňuje orientaci v ději, ke které ani není třeba číst program, a naštěstí se tyto sekvence nepřekrývají s žádným zásadním výjevem a nenarušují ničím jeho plynulost. Hudební koláž vybral choreograf spolu se svým letitým spolupracovníkem Petrem Maláskem ze skladeb Franze Schuberta (nechybí jeho slavná Serenáda ani motivy ze mše) zkombinovaných s dílem lotyšského soudobého skladatele Pēterise Vaskse, z níž využívá zejména motivy zvuků přírody, které ilustrují výjevy z venkovského prostředí.

Choreografie staví především na duetech – jak také jinak, když se dějová linka vznáší především na vlně mileneckých vztahů. Dominují jim nejrůznější typy zvedaček, protáčené a kombinované pózy rozplývající se jedna v druhé v někdy až zběsilém tempu. Základ tanečního slovníku pevně tkví v neoklasice, která je oživovaná především gesty paží a rukou, směrem k modernímu tvarování se blíží především výstupy ústřední dvojice. Role hybatelů děje a hlavních intrikánů v pozadí příběhu, Markýzy de Merteuil a Vikomta de Valmont se na premiéře zhostili první sólisté Tereza Podařilová a Alexandre Katsapov. Dostali příležitost vytěžit maximum ze svých hereckých zkušeností a jejich podání je strhující, od vypjatých scén po práci s drobnými odstíny mimiky. Markýza je dokonalou chladnou intrikánkou, ovládající umění přetvářky a schopnou nejkrutějšího výsměchu, která až do posledního okamžiku povýšeně vzdoruje možnosti prohry. Vikomt v Sašově podání představuje postavu rozpolcenou, své vášně prožívá doopravdy a do chladného intrikování je vmanipulováván svou dominantnější přítelkyní, která nad ním má navrch v ovládání druhých i sebe. Jeho vyznávání lásky jsou vroucí a odmítání nešťastné Paní de Tourvel má tragický podtext odmítání sebe sama. Stejně tak i vztah k markýze je podáván intenzivněji než v rovině pudů a rozumu. Oběma sedí i samotná choreografie, neváhají v duetech spolu ani s dalšími partnery, které během představení střídají tak, jak velí zápletky.Svedená Paní de Tourvel v podání Marty Drastíkové působí paradoxně naivnějším a více křehkým dívčím dojmem než Cecile Andrey Kramešové. Odmítání nevítaného nápadníka, vnitřní boj, vřelost citů a konečná odevzdanost ve smrti spolu s lehkostí v tanci z ní dělají klasickou romantickou hrdinku. Cecile je oproti předloze zpodobena více pragmaticky, na konci příběhu neutíká do kláštera, ale přichází na Valmontův pohřeb jako vdaná žena čekající potomka (zda Valmontova nebo hraběte Gercourta je asi hádanka pro diváka, kterou si může každý vyložit podle svého přání). Její taneční part je nejzajímavější v prvním jednání, kdy v hravě nemotorných partech ztvárňuje dívenku z lepší společnosti. Ondřej Vinklát, coby její nápadník, je plný vroucích citů, prchlivý a výrazný, jeho postava má více dynamiky v pohybu, skoků, jako typ zastupuje vznětlivé mládí. Postaršího hraběte Gercourta, bývalého milence markýzy a ženicha mladičké Cecile si zahrál Luboš Hajn, který měl hlavně na začátku představení větší prostor, jeho postava stojí už na hranici karikatury, možná zbytečně, i nevítaný nápadník může být ještě plnohodnotným mužem. Soustředění pouze na postavy, které figurují v románu jako autoři dopisů, je jednoznačným kladem: nejsou tu žádné okrajové akce nebo přidané sbory, které by rozptylovaly, naopak velký prostor pro propracování vztahů tak, aby se divák mohl s hrdiny zcela ztotožnit. Je zřejmé, že choreograf se stejnou měrou věnoval i individuálnímu pohybovému výrazu interpretů a pohybový materiál přizpůsobil přednostem každého z nich, ale při zachování jednotné estetiky. Taková jemná práce s charaktery tu již chyběla a v kontextu celého repertoáru je i Vaculíkova choreografie obrovským osvěžením. Je těžké vybrat jednotlivé scény, protože celek drží pohromadě velmi soudržně, ale připomeňme například scénu svádění s Valmontem a Cecile, do které zasahuje Danceny jako přelud v dívčiných představách nebo krátkou, ale propracovanou soubojovou scénu. Jinde stačí minimalistické prostředky pohledů a gest.K účinku inscenace velmi přispívá také výprava, která byla svěřená osvědčenému tandemu, kostýmnímu výtvarníku Romanu Šolcovi a scénografovi Martinu Černému. Scénografie rámuje jeviště tak, že sama o sobě dotváří atmosféru rokokového budoáru. Současně prostor uzavírá i otevírá další perspektivě. Scéně dominuje stylizovaný kočár, který se mění z lože v místnost, kde se hlavní antihrdinové scházejí nad svou šachovou partií. Kulisy jsou realistické včetně prosvícení siluet domů či stromů na horizontu, které vytváří iluzi nekonečného prostoru. Uznání zasluhuje, že nově zhotovená točna i veškeré proměny fungují bezchybně a daří se i maximálně zkrátit black outy pro přeměny prostředí, kterých je jinak velmi mnoho. Scénu oživují občasné detaily typu projekcí, které podporují dramatické momenty, ale nijak na sebe nestrhávají nepatřičnou pozornost. Kostýmy jsou inspirované rokokovou módou, ale vzdušnost materiálu dovoluje téměř neomezený pohyb, nepravidelný střih látky umožňuje tanečnicím maximálně uplatnit rozsah, pánské kostýmy jsou laděné v přesnějším dobovém pojetí. Neexperimentuje se s barvami, což je jen dobře, černozlatý odstín kostýmů vikomta a markýzy zvolený pro druhé jednání je předzvěstí vážného konce. Uměřenost je celkovým kladem inscenace, která vznikla zjevně v týmovém duchu.

Balet Národního divadla připravil svým divákům na konec sezony kvalitní inscenaci, na které je na první pohled znát, že práce na ní tvůrce i interprety naplňuje. Několik repríz se odehraje ještě na konci července a divákům je lze jen doporučit. Na začátku nové sezony se představí druhé obsazení, o důvod víc proč ji zahájit s Baletem Národního divadla, jako s ním nyní ta současná končí.

Valmont
Libreto: Zdeněk Prokeš, Libor Vaculík
Choreografie a režie: Libor Vaculík
Hudba: Franz Schubert, Pēteris Vasks
Hudební režie: Petr Malásek
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Roman Šolc
Balet Národního divadla
Premiéra 26. června 2014 Stavovské divadlo Praha

Vikomt de Valmont – Alexandre Katsapov (alt. Jiří Kodym)
Markýza de Merteuil – Tereza Podařilová (alt. Zuzana Šimáková)
Paní de Tourvel – Marta Drastíková (alt. Magdaléna Matějková)
Paní de Volanges – Nelly Danko
Cecile de Volanges – Andrea Kramešová (alt. Morgane Lanoue)
Rytíř Danceny – Ondřej Vinklát (alt. Matěj Šust)
Hrabě de Gercout – Luboš Hajn
Hraběnka de Rosemonde – Olga Čecháková
Služka / Jeptiška / Matka představená – Silva Kučerová
Sluha / Kněz / Farář / Kočí – Josef Kotěšovský

www.narodni-divadlo.cz

Foto Martin Divíšek, Pavel Hejný, Hana Smejkalová