Giacomo Meyerbeer (1791–1864) byl původem německý Žid (vlastním jménem Jacob Liebmann Beer), ale představuje typicky kosmopolitní osobnost. Na základě svého hudebního vzdělání v Rossiniho škole byl Ital, posléze Francouz, neboť ve Francii dlouho pobýval a tvořil. Doslova ovládl operní jeviště Evropy své doby. Módně zpracovaným Robertem ďáblem zahájil řadu svých úspěchů; slavné byly i jeho další opery: Hugenoti, Prorok či Afričanka.
Díla té doby byla postavena na efektní podívané za použití obrovské jevištní mašinérie s ohni, výbuchy a honosnou výpravou. Nezáleželo na pravdivosti ani realističnosti, důležité byly rozsáhlé (a slavné) árie a patetické hudební kontrasty, vložená baletní čísla a početné sbory. Roberta ďábla Mayerbeerův současník Fryderyk Chopin nazval ,,… mistrovským kusem, kde ďáblové zpívají na hlásné trouby a mrtví vstávají z hrobů“ – také díky nejznámější baletní scéně mrtvých jeptišek, které svádějí rytíře Roberta. Robert ďábel je legendou o lásce, cti, moci i nesmrtelnosti zosobněné středověkým rytířem. Ale francouzská grand opéra logicky musí mít atributy života po francouzsku, který nejlépe vystihuje český překlad tohoto libretového dvojverší: „Víno, hra a krásky / jsou naše jediné lásky.“
V originální verzi má opera čtyři hodiny čistého času. Redukce pro současného diváka byly nezbytné – opera tak získala dramatický spád od zvednutí opony do posledních taktů. „Finální součet našich škrtů se zastavil na čísle 83,“ říká autor hudebního nastudování v NDM Adam Sedlický. „V průzračné hudbě Roberta ďábla najdeme opravdu nádherné árie, například efektní úvod druhého dějství v podobě Robertovy árie nebo kavatinu princezny Isabelly ve čtvrtém dějství,“ doplňuje dirigent.
,,Ve své době byl Robert ďábel opravdu opulentní hit. Pro mne je dnes ale důležité najít podstatu příběhu i na úkor utlumení těch grandiózních efektů. Opera jako taková je na druhé straně výsostně obrazový žánr, takže i v naší inscenaci půjde o velké obrazy a diváci nebudou ochuzeni o vizuální efekty s vysokým počtem účinkujících. Ve vší spektakulárnosti středověké legendy o získání duše rytíře pro peklo ale musíme myslet především na intimní a velmi dojemný příběh milenců – vévody Roberta a princezny Isabelly,“ řekl o svém přístupu režisér Dominik Beneš, absolvent operní režie na Akademii múzických umění v Praze.
Zásadním prvkem velké francouzské opery jsou, jak již bylo zmíněno, výprava a vizuální efekty. „Ve scéně se protíná několik rovin myšlenek, tou zásadní je kontrast světla a tmy: chrám, zašlá krása historických chrámových fresek s archandělem Michaelem zabíjejícím ďábla jakožto obraz nejvyššího dobra přemáhajícího zlo. Monumentální výjevy z obrazu Pád andělů Pietera Brueghela staršího či gotický chrlič, ze kterého se sype písek. Další metaforickou rovinou scény je pro mě vstup z posvátného prostoru do pekla – ze světla do tmy, prostupnost z jednoho světa do druhého, pomyslná brána pekel. Nebo reakce na gotické výtvarné umění, které přímo souvisí s původním záměrem opery,“ popsal scénograf David Janošek svůj přístup k inscenaci Roberta ďábla v NDM.
Roberta ďábla uvádí opera NDM vůbec poprvé, v Česku naposledy zazněl v pražské Státní opeře před 14 lety. Příběh se točí kolem lásky princezny Isabelly a vévody Roberta Normandského, kterého se snaží ovládnout jeho intrikánský přítel Bertram. Faustovsky laděná legenda s dobrým koncem má v Ostravě skvělé obsazení: ozdobí ji zvučná jména operních sólistů z celé Evropy.
V titulní roli vévody Roberta, ohroženého intrikami přítele, budou alternovat maďarský tenorista György Hanczár a Španěl José Manuel. Role Bertrama, přítele vévody a zároveň ďábla, je velkou výzvou pro basbarytonisty Martina Gurbaľa i Miloše Horáka. Těšit se diváci mohou také na koloraturní sopranistky Marianu Hochelovou a Janu Siberu (role Isabelly, sicilské princezny), mezzosopranistky Soňu Godarskou a Michaelu Zajmi (Alice) či tenoristy Václava Čížka a Martina Šrejmu (Raimbaut).
Autory libreta podle středověké francouzské legendy jsou Eugène Scribe a Casimir Delavigne.
