Atraktivní program, který začínal již v časném večeru, poznamenalo tropické horko. Dozvěděli jsme se, že sólista bude hrát ve vážné zdravotní indispozici a trochu se kvůli tomu promíchalo pořadí čísel. Začínalo se tím původně posledním, Symfonií cis moll málo známého německého skladatele Josepha Martina Krause. Přezdívalo se mu švédský Mozart, protože byl jeho současníkem, narodil se stejně a zemřel jen o rok později jako jeho slavnější kolega. Skládal opery a symfonie a byl vicekapelníkem Královské švédské opery.
Jeho šestivětá symfonie se dá klasifikovat tak, že posluchači poskytne klasicistní postupy a figury, barvu malého klasického tělesa, zručnou kompoziční machu, ale bez výrazných témat či instrumentačně zajímavých míst, náročnějších sól a tak podobně. Je to takový uspokojivý a nevzrušivý tok typické mainstreamové produkce druhé poloviny 18. století. Pro orchestr kvalit PKF – Prague Philharmonia to nejspíš nebyla velká výzva.
Pak již nastoupil sólista do Schumannova Koncertu a moll, op. 129 a dlužno přiznat, že z jeho pobledlé tváře bylo znát, že není v nejlepší kondici. Naštěstí konsolidoval své síly a předvedl soustředěný výkon, možná trochu více zaměřený na jistotu a technickou přesnost. Schumannův koncert zde zazněl v úpravě pro smyčcový orchestr namísto symfonického, z pera rakouského houslisty a skladatele Bernharda Jestla. Koncert se hraje méně než například Dvořákův nebo Elgarův, ale je krásný a výrazově docela náročný. Souhra s orchestrem byla v tomto případě bez dirigenta, což se maloučko projevilo v některých nástupech, nijak dramaticky. Hezky dopadla spolupráce Daniela Müllera-Schotta s koncertním mistrem cell ve společném duetu.
Čajkovského Andante Cantabile pro violoncello a smyčce je původně věta ze Smyčcového kvartetu č. 1, op. 11, upravená autorem a uváděná jako samostatná skladba. Daniel Müller-Schott ji hrál (z not) uvolněně, plným tónem, s výrazným vibratem. Hodně si užíval jímavou melodii vycházející z ruského folklóru. Ubral na intenzitě až na konci věty v závěrečném ztišení.
Jako poslední číslo programu zazněl sólový Johann Sebastian Bach – Gigue ze Suity č. 3 C dur, BWV 1009. Za mě to byl možná trochu technicistní přednes s důrazem na rychlost. Ta byla jistě obdivuhodná, virtuózní, ale některé pasáže tak pozbyly svůj výraz a staly se jen rychlým přechodem z bodu A do bodu B. Když to srovnám s Bachem německé houslistky Isabelle Faust na Pražském jaru, tak se mi její přístup a všímavost k detailům líbili víc.
