Vy jste slyšel Stradu? (4) Faustina dýchala jako měch!

Repliku „Faustina dýchala jako měch!“ byste v opeře Věc Makropulos hledali marně. Janáček totiž zkrátil Emiliinu promluvu z Čapkovy hry a větu vypustil. Protože se však náš seriál setkal s kladnou odezvou, rozhodl jsem se ještě přidat povídání o zpěvačce z tohoto čtyřlístku nejslavnější: Faustině Bordoni – Hasse. V roce 1879 o ní napsal Louis Schubert operu Faustina Hasse a objevilo se i několik publikací. V poslední době se zájem o její osobu znovu probouzí: před třemi lety vyšlo CD „Faustina Bordoni – Faces of a Prima donna“ sestavené z árií, které pro ni napsali Händel a Hasse, v roce 2008 se v Handel House Museum v Londýně konala výstava „Handel and the Divas“ a konečně před rokem vyšla její biografie od Saskie M. Woyke, v níž autorka podává nejen přehled o jejím životě, ale zabývá se též ikonografií, Faustininým obrazem v literatuře a analyzuje její pěvecký styl. My se spokojme alespoň se stručným náčrtem. Kdo v něm nalezne zalíbení, může se vypravit 17. ledna 2011 do Vídně. V místním Konzerthausu je plánován večer s názvem „Faustina Bordoni – Portrait einer Primadonna“ či „Faustina Bordoni – eine glänzende Karriere“. Hasseho a Händelovy árie bude zpívat skvělá Vivica Genaux, hrát Concerto Copenhagen pod vedením Larse Ulrika Mortensena (pozor, na programu budou jiné árie týchž autorů, než které Genaux nedávno nahrála, protože ty patřily kastrátům).

Rosalba Carriera: Zpěvačka Faustina Bordoni (výřez), Gemäldegalerie Alte Meister, Drážďany

Podle posledního bádání se Faustina Bordoni narodila 30. března 1697 v Benátkách a od počátku nad ní držela ochrannou ruku Múza: její výchova probíhala pod dohledem benátské šlechtičny, jež se dobře znala s Alessandrem a Benedettem Marcellovými, kteří nejspíš malé Faustině zprostředkovali první lekce zpěvu, takže mohla již jako šestnáctiletá debutovat v Pollarolově opeře Ariodante jako Ginevra. Publikum bylo nadšeno a Faustina – jak se jí rychle začalo říkat, protože doba si libovala v jednoslovných jménech – putovala od jednoho italského divadla k druhému. Operní provoz si žádal novinky, a tak zpívala v desítkách oper. Dnes jsou ztracené nebo leží v archivech, jména jejich skladatelů jsme možná někdy zaslechli (Albinoni, Lotti, Gasparini, Orlandini, Vinci, Leo, Giacomelli), ale mnoho nám už neříkají…

Faustina na jevišti v roce 1716

V Torriho Griseldě se na podzim 1723 představila mnichovskému publiku, kde nadále vystupovala opakovaně. Ve stejném roce vyšla v Itálii kniha Pier Francesca Tosiho Úsudky o starých a nových zpěvácích. O Faustině napsal, že „dovede mimo jakoukoli konkurenci ovládat hlas, jako by to byl hudební nástroj. Má ke zpěvu přirozené nadání, provádí party s naprostou lehkostí (jedinečný byl její trylek a její messa di voce). Přednášela s uměleckým vkusem, vycházela z významu slova a dospěla k výkonům nejvyšší úrovně.“ Svým tmavým mezzosopránem si již tehdy vysloužila přezdívku „la nuova sirena“ – „nová Siréna“. 1725 byla angažována ve Vídni za královský honorář. Měli bychom však možná říci za císařský – oblíbila si ji totiž sama císařovna a Faustina s její dcerou, mladou Marií Terezií, zpívala duety. V hlavním městě habsburské monarchie ji slyšel Georg Friedrich Händel. Jeho Akademie se zrovna – nikoliv poprvé a nikoliv naposled – potýkala s finančními problémy a Händela napadlo, že Faustina by do divadla mohla přitáhnout davy. Jako plat však požadovala enormních 2500 liber. To bylo víc, než dostávala londýnská primadonna Francesca Cuzzoni. Faustina nakonec slevila na 2000 (gáže Cuzzoni) a vydala se do Anglie. Händel zřejmě tušil, že střet obou zpěvaček uvede obecenstvo do varu, všechny důsledky si ale asi dokázat nepředstavil.

London Journal s předstihem hlásil: „Přijde k nám známá Italka, aby soutěžila se signorou Cuzzoni…“ Obě zpěvačky se setkaly v několika představeních již v letech 1718 – 1719 v Itálii, ale skutečný souboj měl teprve začít. Cuzzoni měla své publikum, které obdivovalo její sladký zpěv v pomalých áriích plných emocí. Anglické ladies šly tak daleko, že se oblékaly ve stylu jejích divadelních kostýmů (což ovšem nebylo tak výstřední, jak by se nám mohlo zdát, i historické opery se zpívaly „v civilu“, snad jen o něco zdobnějším či extravagantnějším). Teď přijela krásná Faustina (Cuzzoni prý byla vysloveně ošklivá) a začala oslňovat rychlými koloraturami. 5. května 1726 zpívala v Akademii poprvé a hned po boku Cuzzoni a slavného kastráta Senesina. Londýn se rozdělil. Okolo hraběnky z Pembroke se sdružil tábor cuzzonistů, hraběnka z Burlingtonu a Lady Delawar utvořily kroužek podporující Faustinu. Šlechticové a šlechtičny z opačných stran se přestali navštěvovat, horkokrevní kavalíři tasili kordy a muži z ulice zápasili pěstmi. Bitky probíhaly i mezi přívrženci té samé zpěvačky – například o to, kdo ji doprovodí ke kočáru.
Hlavní dějství nastalo při představení Bononciniho opery Astinatte 6. června 1727. Již před představením se po celém Londýně rozletěl pamflet s veršíkem: „Staří bardi říkají, že šelmy tančily, když Orfeus pěl, tak na krásný zpěv Faustiny Pembrokových oslů vřískot zněl.“ Jako už několikrát předtím, když se na scéně objevila Cuzzoni, syčela a pískala jedna část publika, když vstoupila Faustina, spustil se povyk a dupot ostatních. Situaci nezklidnila ani přítomnost princezny Caroliny. V jedné scéně stály na jevišti obě zpěvačky, pro samý hluk nemohly zpívat a vyprovokovány bouřlivou atmosférou si vjely do vlasů. Historie z incidentu udělala bitku, při které tekla krev, pravděpodobně si dámy daly „jen“ pár facek. Představení bylo přerušeno a divadelní sezóna předčasně ukončena. Londýn se ovšem náramně bavil. V jednom divadle se pak hrála fraška Nehoda aneb Královské sokyně, v níž se Faustina jako Královna boloňská a Cuzzoni jako Princezna modenská škrábou a rvou za vlasy. Cynicky přihlížející postava Händela k tomu říká: „ nechte je, ať se vybouří, jediná možnost, jak uklidnit jejich hněv, je nechat mu volný průběh…“ Kritik dr. Arbuthnot svou recenzi nazval „Ďábel řádí v St. Jamesu“ a referoval: „Která z obou dam byla útočníkem, raději nepovím, abych neztratil přízeň mnoha šlechticů a mocipánů, kteří popichovali hned tu, hned onu stranu… Dávám však nezávazný návrh: jelikož je nemožné smířit po dobrém, bylo by nejlepší, aby vybojovaly svoji věc ve Figgově nebo Stockově amfiteátru. Za tím účelem nechť se vypíše subskripce a statečnější z obou žen ať obdrží celý výtěžek.“ S ozvuky jejich střetu se můžeme setkat ještě dnes, třeba přímo na jevišti Národního divadla. Právě tam se totiž právě hraje Brechtova a Weillova Žebrácká opera. Jako předloha jí posloužila The Beggars Opera od Gaye a Pepusche, kteří v ní zparodovali londýnskou společnost a v hádce Polly a Lucy obě zpěvačky i celou italskou operu. Přesto však v následující sezóně 1728 zpívaly vedle sebe. V červnu ale Faustina onemocněla a zbylá představení se neuskutečnila. Poté se rozhodla vrátit do Itálie.

Vpravo od Faustiny sedí Farinelli, vedle něj stojící Metastasio

Od zimy 1728 Faustina znovu vystupovala v předních italských divadlech a setkala se s německým skladatelem Johannem Adolfem Hassem (1699 – 1783), který tu pobýval a zažíval neuvěřitelné úspěchy jako operní skladatel. Říkalo se mu, jako předtím Händelovi, „il caro Sassone“. Zamilovali se do sebe na první pohled, Faustina zpívala hlavní roli v jeho opeře Dalisa a nezůstalo jen u toho, neboť v létě 1730 se konal tichý sňatek. Proč tichý? Faustina byla totiž v pokročilém stupni těhotenství. Příští rok Hasse v Drážďanech uvedl svou operou Cleofide (Drážďanská Semperoper ji nedávno po téměř tři sta letech znovu nastudovala – a mohu potvrdit, že velmi dobře!) s Faustinou v titulní roli a dočkali se dalšího triumfu. August Silný je od sezóny 1733/1734 zaměstnal, Hasse se stal ředitelem dvorní opery a každý z manželů dostal 6000 tolarů a další výhody navíc. Literatura se rozchází v počtu Hasseho oper, v nichž Faustina zpívala – čísla se pohybují mezi 15 a 23. Není divu: Hasse doslova chrlil jednu operu za druhou, celkem jich bylo přes stovku. Když ho v roce 1772 Charles Burney požádal o seznam skladeb, řekl mu, „že kromě Temistokla zhudebnil všechna Metastasiova dramatická díla. Některá dokonce třikrát i čtyřikrát, většinu alespoň dvakrát; kromě toho zkomponoval hudbu k několika operám od Apostola Zena, protože Metastasio pro něho v mládí nepsal dost rychle. Dále napsal v oboru církevní hudby asi čtrnáct nebo patnáct oratorií, mší a také Miserere, Stabat Mater a Salve Regina, kantáty, serenády, intermezza, duety, tria, kvartety a koncerty pro nástroje v takovém množství, že by je snad ani všechny nepoznal, kdyby je mohl vidět či slyšet…“

Faustina jako hráčka na loutnu na obraze Bartolomea Nazariho

Faustina měla dovoleno vzdalovat se od dvora na umělecké cesty po Evropě, někdy také s manželem. Znovu navštěvují Itálii, koncertují také u pařížského dvora. V roce 1745 vpochodoval do Drážďan Bedřich II. a nařídil, že se v divadle bude hrát Hasseho Arminio. Faustinin zpěv jej natolik okouzlil, že manžele pozval do Berlína, kde je zahrnul dary. Tehdy začala vycházet nová operní hvězda Regina Mingotti, oblíbenkyně Porpory, jenž byl tehdy ve službách polského krále v Drážďanech. „Když poprvé zpívala u dvora,“ píše Burney, „vzbudila závist Faustiny… i jejího manžela Hasse, zvláště když se dozvěděl, že Porpora, jeho dávný, ustavičný soupeř, má dostávat měsíčně sto zlatých, aby ji učil… Hasse v té době pracoval na nové opeře Demofoonte a domníval se, že se své nepřítelkyni pomstí, napíše-li pro ni adagio s houslovým doprovodem v pizzicato. Poznala však jeho léčku, pilně studovala árii Se tutti i mali miei (Jetsliže všechno mé neštěstí), kterou později zpívala s velkým úspěchem v Anglii, a to tak skvěle, že překonala i Faustinu“. Obě rivalky se také setkaly na jevišti, k inzultacím tentokrát nedošlo. Poslední rolí Krásné sirény se stala Mandane v Hasseho opeře Ciro rinosciuto, premiérovaná v Drážďanech v roce 1751. Neštěstí postihlo Hasseho v roce 1760, kdy při obléhání Drážďan shořela opera a s ní většina jeho divadelních partitur. Roku 1763 byli manželé propuštěni ze služby (bez penze) a přestěhovali se do Vídně. Následujícícho roku Faustina zpívala při korunovaci Josefa II. na římského císaře. Hasseovi se často stýkali se dvorem a v jejich bytě v Landstrasse je roku 1772 několikrát navštívil Charles Burney. Popisuje Faustinu jako „snědou, bystrou a živou starou ženu… velmi hovornou, (která se) dosud živě zajímá o všechno, co se ve světě děje. Na dvaasedmdesátiletou matrónu má dosud ve tváři mnoho rysů krásy, kterou byla v mládí tak proslulá, ztratila však svůj krásný hlas. Prosil jsem ji, aby zazpívala. „Ah, non posso! – Ho poduto tutto le mie facoltà.“ „Nemohu, ztratila jsem úplně hlas.“ Místo toho potěšily návštěvu svým libým zpěvem dcery Hasseových, jedna altistka, druhá sopranistka. 1773 přesídlili manželé do Benátek, kde v roce 1781 zemřela Faustina a 1783 Hasse.

Faustina, nyní již jako Hasse, v druhé polovině kariéry

Zatím jsem se zabývali především Faustininým životem, čím ale okouzlila publikum? V Londýně (v Händelově Admetovi) ji v roce 1727 poprvé slyšel flétnista Johann Joachim Quantz, jenž nám zanechal obsáhlé svědectví o Faustinině umění. „Měla spíše pronikavý než jasný mezzosoprán, jehož objem sahal od b do g2 a později obsáhl ještě o několik tónů více do hloubky. Zpívala výrazně a brilantně, jak říkají Italové un cantore granito. Vyslovovala zřetelně i v rychlých pasážích, měla dobrou techniku a krásný trylek, který mohla zazpívat s neuvěřitelnou lehkostí všude, kde chtěla. Uměla zpívat pasáže všeho druhu, hladké nebo skákavé nebo opakující týž tón. Zpívala je tak snadno jako nějaký hudební nástroj. Byla nepochybně první, která ve zpěvu užila v pasážích rychlého opakování stejných tónů. Adagia zpívala s citem a výrazně, nedařila se jí však chmurná vášeň, byla-li vyjádřená táhlými klouzavými tóny a synkopovými notami nebo psaná v tempo rubato. Měla výbornou paměť, smysl pro osobité obměny a okrasy a rychlý úsudek, který jí umožňoval výrazně a plně vyjádřit text. Byla skvělá herečka, a poněvadž dobře ovládala výraz tváře, jak se to žádá při dobré hře, byla stejně dobrá ve vážných, milostných i něžných úlohách. Krátce, byla to rozená herečka i zpěvačka.“ Je zajímavé, že její rozsah nebyl nikterak veliký, Händel jí psal role, v nichž upřednostňoval oktávu mezi g1 a g2 (v rozsahu c1 – a2, přičemž a2 předepisoval jen výjimečně), Hasse e1 – e2. Quantzovo svědectví o prohloubení jejího rozsahu nelze z jiného zdroje potvrdit, ale je pravda, že zápis se mnohdy od provedení lišil. Zachovaly se však dvě Hasseho árie s Faustininými poznámkami, z nichž vyplývá, že na dobové poměry zdobila střídměji. Z roku 1721 máme svědectví, že „vždy zpívala první část árie přesně, jak ji skladatel napsal, ale v da capu představila všechny ozdoby.“ Také Celletti rozborem Faustininých rolí vyzdvihuje rychlost koloratury, dokonalost trylků a v hrdle vyťukávaných „ribatture di gola“. Nejsložitější árie se záplavou trylků a repetovaných not pro ni psal Händel. Mnoho z nich si můžete poslechnout na youtube (Alla sua gabbia d´oro; Dica il falso, dica il vero; La sorte mia vacilla). Nebo jen zkuste vyhledat nahrávky pod heslem Faustina Bordoni a nechte se unášet zpěvem jejích novodobých „konkurentek“.

Obálka CD kanadské zpěvačky Kimberly Barber věnované Faustině

PS: Možná Vás napadlo, jak skončila Faustinina rivalka Francesca Cuzzoni… Ve 30. letech 17. století se vrátila na kontinent a putovala od divadla k divadlu. Nikoliv však pro své úspěchy, ale aby unikla věřitelům. V Holandsku se prý dostala do vězení pro dlužníky, odkud ji údajně „na každé představení propouštěli a po konci představení zas odváděli, a to tak dlouho, dokud své dluhy nezaplatila.“ Podobný osud ji – tentokrát určitě – stihl v Londýně o několik let později, princ z Walesu ji však vyplatil. Doufala, že ještě jednou přitáhne londýnské publikum a získá nějaké peníze. Její hlas však byl v troskách: sama uznala za nutné před benefičním koncertem prohlásit, že tak činí jen pod tlakem dluhů. Krátce nato odjela do Itálie, kde se snad živila jako knoflíkářka a zemřela v naprosté chudobě roku 1770. I takové byly osudy operních hvězd.

Minulé díly povídání o „konkurentkách“ Emilie Marty najdete po kliknutí na jejich jména:
Anna Strada
Corona Schröter
Lucrezia Agujari

Literatura:
Burney, C.: Hudební cestopis 18. věku, Praha 1966
Celletti, R: Historie belcanta, Praha – Litomyšl 2000
Ferris, Georg T.: Great Singers, New York 1891
Grove Music Online
Honolka, K.: Slavné primadony, Praha 1969
Kutsch, Riemens: Großes Sängerlexikon, 3. Vydání, Bern und Műnchen 1997
Musik in Geschichte und Gegenwart
Pečman, R.: Georg Friedrich Händel, Praha 1985