Livestream adventního koncertu České filharmonie přinesl skvělé výkony v konzervativní režii

Na programu byl Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, op 102 Johannesa Brahmse a Suita A dur, op. 98b Antonína Dvořáka.Streamovaný koncert byl moderován Markem Ebenem a jeho záznam je stále dostupný na FB stránkách České filharmonie.

Brahmsův Dvojkoncert je oblíben a má ve světě řadu skvělých interpretů (D. Oistracha a M. Rostropoviče, G. Kremera a M. Maiského, J. Fischer a D. Müllera-Schotta a řadu dalších). Je to zřejmě i proto, že obsahuje výrazově velmi bohatý dialog houslového a violoncellového partu, který bývá vzhledem ke kontextu vzniku skladby i poloze nástrojů interpretován symbolicky jako dialog ženy (housle) a muže (violoncello). Skladba vznikla v létě 1887 a byla premiérována 18. října téhož roku houslistou Josephem Joachimem a violoncellistou Robertem Hausmannem. Oba interpreti byli Brahmsovými přáteli, ale před vznikem kompozice došlo k roztržce autora s Joachimem kvůli dopisu, jímž Brahms podpořil Joachimovu ženu Amalii ve sporu o možnou nevěru s nakladatelem F. Simrockem, který vyústil v žádost o rozvod. Skladba tak v tomto kontextu měla být jakousi nabídkou k obnovení přátelství.

Přestože je Brahms považován za autora takzvané absolutní hudby, způsob, jakým s oběma nástroji pracuje, vede posluchače k bezprostřednímu chápání významu jejich „promluv“a vzájemné dynamiky jejich dialogu. V první větě především ve výrazu vášně, v druhé nostalgie souladu, ve třetí povzbuzení. Orchestr je tu v roli „chóru“, jindy kontextu hlavních představitelů; občas v souladu, občas v napětí. Skutečné interpersonální drama – v tom je koncepce koncertu novátorská a pro sólisty přitažlivá. Skvěle zněla především druhá věta (Andante).

I Jan Mráček a Ivan Vokáč sdělili o přestávce v rozhovoru s Markem Ebenem, že si přáli koncert zahrát – pro Jana Mráčka to bylo vůbec poprvé. Provedení s Českou filharmonií se nedalo nic vytknout, až na občasnou nedokonalou souhru ve smyčcích – zřejmě kvůli delšímu dozvuku v sále, než bývá zvykem, vzhledem k absenci publika. Poznámky bych měla k celkovému zvuku záznamu, vzájemnému kontaktu sólistů a režii záznamu ČT.

Síla zvuku sólových nástrojů byla v záznamu slabší, než by bylo optimální, což ubíralo vášnivosti výrazu v první větě, i když kultivovaná a krásná pianissima a návaznosti zůstaly. Dozvuk byl větší, takže orchestr zněl místy poněkud nejasně, přestože víme, že Česká filharmonie dokáže hrát technicky velmi prokresleně. Interpreti, i vzhledem k velikosti pódia, neměli optimální kontakt ani rozestavění z čelního pohledu na kameru, protože takřka v jedné linii mezi nimi stál dirigent, což z hlediska sémantiky dvojkoncertu bylo dost rušivé. Violoncellista Ivan Vokáč byl kontaktnější, než Jan Mráček, častěji sledoval svého partnera. Soustředění na význam jejich dialogu dále rozbíjela tradiční koncepce záznamu, tedy sledování nástrojových skupin orchestru podle partitury a pohledy do sálu.

Pro srovnání bych uvedla výkony Julie Fischer a Daniela Müllera-Schotta v záznamu TV Arte. Interpreti byli v živém kontaktu, sólové nástroje zněly výrazně a obraz nebyl tříštěn, ale soustředěn právě na vývoj a způsob jejich komunikace.

Výhodou záznamu ČT byla možnost shlédnout o přestávce rozhovor se sólisty i dirigentem Petrem Altrichterem, a to i ke Dvořákově Suitě A dur, která teprve následovala. Altrichter pak následně provedením skladby doložil svůj vztah ke kompozici, kterou považuje za jednu z nejkrásnějších, dávajících dirigentovi „neskutečné možnosti“. I v detailu pak dokázal rozvinout onu v rozhovoru zmíněnou „voňavost této muziky obrácené do vlastního srdce“, její niternost. Toto provedení skutečně potěšilo uši i srdce.