Výročí George Gershwina

Dne 26. září 2018 je tomu přesně 120 let, co se v newyorském Brooklynu roku 1898 narodil jeden z nejslavnějších hudebníků 20. století.

Historie Gershwinovy rodiny je pozoruhodná: Gershwinův otec Moishe byl synem mechanika v ruské armádě Jákoba Gerschowitze, který se po pětadvaceti letech služby carovi usadil blízko Petrohradu, jakmile získal coby Žid právo svobodného pobytu a cestování. Moishe se, tehdy jako ševcovský učeň, zamiloval do dcery svého mistra, Rosy Bruskinové z Vilniusu. Kvůli sílícímu tlaku antisemitismu však zanedlouho Bruskinova rodina emigrovala do Ameriky. Moishe, jak to jen šlo, našetřil potřebnou částku, aby mohl přeplout oceán za svou nastávající. To se mu za čas podařilo, v roce 1895 se vzali, Moishe si změnil jméno na Morris a v průběhu let se i jeho příjmení zkomolilo do podoby Gershwein a posléze Gershwin.

Prvorozený syn Ira projevil hudební talent, a tak otec pořídil klavír a zaplatil Irovi lekce. Druhorozeného syna Jacoba, kterému dříve či později začali říkat George, však klavír zcela učaroval a už se od něj po zbytek života neodtrhnul. Do klíčových vzpomínek z Gershwinova dětství patřil houslový recitál jeho kamaráda Maxe Rosenzweiga, který na malého George udělal takový dojem, že se od té doby rozhodl žít pouze pro hudbu.

V patnácti letech vstoupil Gershwin do zaměstnání v hudebním nakladatelství Tin Pan Alley, kde se setkal s kvantitou i kvalitou tehdejší hudební produkce a zde také publikoval své hudební prvotiny. Od roku 1916 též pracoval v Aeolian Company, kde nahrával hudbu na válečky do tehdy oblíbených automatických klavírů.

Když roku 1919 zpěvák z Broadwaye Al Jolson poprvé uslyšel píseň Swanee, byl to průlom v Gershwinově kariéře. Jen Jolson píseň uvedl na jednom ze svých představení, stal se George Gershwinn slavný takřka přes noc a píseň se stala součástí klasického repertoáru své doby.

Bratři Gershwinové založili tvůrčí tým. Ira skládal texty, George je zhudebnil. Oba bratry čekalo téměř desetiletí tvůrčí práce na Broadwayi a série úspěšných muzikálů. V roce 1924 složil George Gershwin proslulou Rapsodii v modrém.

George se nepřestával vzdělávat. To, kam ve své tvůrčí kariéře směřoval, nebyla touha vytvořit nejlepší písňové hity své doby, ale být klasickým skladatelem. Proto i hledal poučení u skladatelů své doby, jakými byla Nadia Boulanger, Igor Stravinský nebo Maurice Ravel. Boulanger se Stravinským odmítli Gershwina učit s obavou, že zkazí jeho přirozený talent. Říká se, že Ravel a Stravinský se Gershwina ptali, co do té doby studoval z oblasti kompozice a hudební teorie. Když jim Gershwin vše vyjmenoval, odvětili, že by se raději oni měli učit od něj. Jiná anekdota zas ale praví, že Gershwin tyto historky s oblibou šířil sám.

Gershwina si osobně velice vážil i Arnold Schönberg, zejména po roce 1935, kdy Schönberg opustil nacismem prorůstající Německo a zakotvil v Los Angeles. Oba hudebníci byli dobrými přáteli, sdílející svou vášeň pro tenis a olejomalbu. Schönberg se o Gershwinovi vyjádřil: „Řada hudebníků neuznává George Gershwina jako seriózního skladatele. Měli by ovšem pochopit, že on je skutečný skladatel: to znamená člověk, který žije v hudbě a dokáže vše, vážné i nevážné, hluboké i povrchní, vyjádřit hudebními prostředky, protože hudba je jeho rodný jazyk. Existuje řada skladatelů, seriózních (jak oni si myslí) či neseriózních (jak já vím), kteří se naučili skládat jednu notu k druhé. Jejich serióznost však spočívá pouze na dokonalé absenci duše a humoru.“

Gershwin se po úspěších ve filmové hudbě odstěhoval do Holywoodu. Jeho filmová produkce čítá hudbu k řadě snímků, například k filmu Shall We Dance s Fredem Astairem a Ginger Rogers z roku 1937. Při práci na tomto filmu měl již Gershwin velké bolesti hlavy a výpadky paměti. Příčinou byl těžký mozkový nádor, jehož operace dopadla neúspěšně a slavný hudebník zemřel 11. července roku 1937 ve věku pouhých 38 let.

Jednou z posledních kompozic, se kterými vystupoval a které stačil natočit, bylo jeho nedokončené Concerto in F.

V povědomí lidí žily (kromě Američana v Paříži, Rapsodie v modrém či opery Porgy a Bess) zejména písně, které vtělili do svého repertoáru zejména Ella Fitzgerald, Frank Sinatra, Billie Holiday či Miles Davis.