Yvona Kreuzmannová jubilující (2): PONEC jako sen i riskantní operace. A kam dál?

Minule jsme si připomněly, jak se po revoluci otevírala tuzemská scéna současnému tanci ze zahraničí a jak se hned od počátku profiloval festival TANEC PRAHA, který čas od času zdravě vyšokoval publikum. V našem povídání jsme skončily u dalšího ambiciózního plánu, který Yvona měla řadu let – vytvořit zázemí nejen pro velký festival, ale také pro celoroční produkci tanečních inscenací. Od té doby se změnilo mnoho, vedle PONCE se jako druhý prostor etablovala ALTA, několik souborů už má svá vlastní studia, a v poslední době je to zase jedna novinka za druhou, otevření tréninkových i kancelářských prostor v Krenovce, plán nového žižkovského Domu tance…

Byla jsi prý hodně překvapená, když projekt divadla v bývalém Biu Ponec skutečně uspěl.
Upřímně jsem tomu moc nevěřila. Když jsem podávala přihlášku, čekala jsem první dítě a nevěnovala plánu s divadlem pro tanec tolik pozornosti. Byl to už asi třetí nebo čtvrtý pokus prostor pro tanec získat. Před výběrovou komisí jsem ho potom představila jednoduše: Podívejte se, ten dům stojí, má nějakou statiku a nějaký prostorový základ, myslím, že za nějaké 3–4 miliony, které bych sehnala v korporátním fundraisingu, to opravíme a do tří let zprovozníme. Co vy na to? Měla jsem doporučující dopisy od institucí a kolegů ze zahraničí, materiály jsem dala komisi, a šla jsem domů kojit, protože Bára byla čerstvě narozená. Přišlo léto, bylo po festivalu a najednou mi volá nějaká novinářka, co říkám tomu, že protestuju rockeři kolem Ponce? A já říkám – Jak protestují, proti komu? – No proti vám! Vůbec jsem netušila, že nám to přiklepli. A nechápala jsem ani, proč proti nám protestují rockeři, když mají svoje kluby, proč by chtěli zrovna Ponec. Ale držela jsem se zpátky, a nakonec všechno utichlo.

Jaké jste měli podmínky od Prahy 3?
První smlouva byla neuvěřitelně jednoduchá. Nájemné za symbolickou korunu z metru čtverečního na 25 let. Ale podmínka byla, že divadlo musím otevřít do tří let. V září roku 1998, přesně před 25 lety, jsem podepsala smlouvu, a to jsem fakt netušila, do čeho jdu. (smích) Udělala jsem velkou fundraisingovou akci, sehnala nějaké finance, ale byly to statisíce, ne miliony, a pak jsem se začala bavit s kolegy, kteří už lobbovali za různé opravy, třeba Jakub Špalek tehdy získal v parlamentu podporu pro Celetnou a na další divadelní prostory. Zeptala jsem se ho, jak se to dělá, a nezbylo mi nic jiného než se sebrat a jít do parlamentu sama a začít lobbovat za peníze ze státního rozpočtu pro tanec.

Zvládli jste všechny termíny?
Když mi architekti začali vysvětlovat, co obnáší rekonstrukce a co by to potřebovalo, jestli to má fungovat jako kvalitní divadlo, šly na mě mrákoty. Divadlo se musí podsklepit, tam umístit technologie, pak jestli má být vhodné pro tanec, musí být o metr vyšší stropy, jinak budeme mít nízko světla a nedají se dělat zvedačky… Takhle to jelo jedna věc za druhou, takže z pár milionů, co jsem si představovala, bylo samozřejmě dvacet, a to už se jen tak od sponzorů získat nedá. Šla jsem přesvědčovat kulturní výbor, rozpočtový výbor, přepsala jsem koncepci do řeči politiků a za pochodu se naučila, jak advokacii pro umění dělat. A psal se asi prosinec 2000, uběhl víc než rok a půl a bylo schváleno prvních deset milionů pro Ponec! Ale otevřít jsme museli podle smlouvy v září 2001, takže největší husarský kousek bylo ještě dojednat dodavatelský úvěr se stavební firmou, a otevření v září se podařilo. V archivu České televize je film Tance kolem Ponce, dokument, který byl zároveň benefiční akcí, kdy jsme znovu dělali fundraising. To byla doba, kdy ještě lidé byli ochotní na takový projekt přispět. Pomohli sponzoři, ministr Dostál naše snažení završil poslední dotací od ministerstva kultury a bylo hotovo.

Jak je to teď s tím nájmem za korunu?
Platí do letošního září. Ale protože jsem si toho byla vědoma, přemýšlela jsem s předstihem, jak zajistit, abychom mohli pokračovat i po skončení původního nájmu. Asi před třemi lety jsem začala jednat s radnicí Prahy 3 o prodloužení a podmínkách, abych mohla také podat čtyřletý grant na magistrát. S bývalým vedením Prahy 3 jsme podepsali smlouvu na dalších deset let. Sice už ne za korunu, ale i tak jde o velice nekomerční a solidní nájem. Takže PONEC zůstává na dalších 10 let v pohodě. Samozřejmě bude záležet na vývoji vztahů s radními, ale to už by měli řešit moji nástupci, protože já budu v důchodu.

O tom důchodu ale stejně spousta lidí pochybuje, když znají tvoji činorodost.
Tak důchod je buď aktivní nebo pasivní a já si svůj důchod představuji velmi aktivně. Ale už bych ráda nenesla tak obrovskou zodpovědnost za všechny aktivity, které Tanec Praha má. Chci postupně delegovat práci na členy týmu tak, abych si mohla třeba už jen vybírat projekty, které chci dělat. A neměla bych denně zápřah šestnáct hodin, ale třeba jenom šest. (smích)

Dá se předat i chození za politiky, lobbování a získávání podpory právě v politických kruzích?
To je velmi záludná otázka. V něčem asi nedá, člověk musí mít „buňky“ a přesvědčovací schopnosti. Pořád čekám, až potkám tu správnou osobu, které bych tuhle roli mohla předat naplno. A je to zásadní práce. Já jsem příklad, jak funguje „learning by doing“, musela jsem si sama vyzkoušet, co funguje.

Jak lobbovat za taneční umění

Existují vzory, jak přesvědčovat správně a efektivně?
Existuje řada dobrých příkladů praxe. Osobně jsem se inspirovala pro pozitivní lobbing neboli advokacii umění v Americe, když jsem byla v roce 1992 na stáži v organizaci Dance USA ve Washingtonu DC. Je zpracovaná metodika a existují nástroje, jakými můžete přesvědčovat různé úrovně státní a veřejné moci, od komunálních politiků až po ty nejvyšší. Jde o to uvědomovat si roli umění ve společnosti, roli tanečního umění a jeho přínosy a umět je nejprve správně definovat a potom správně a přesvědčivě podat politikům jejich jazykem. Ideální je, když mohou argumenty použít pro svoje vlastní zviditelnění, to je hlavní cíl a nástroj advokacie: není nic lepšího, než když přesvědčíte politika, že to vymyslel on. (smích) A musíte úplně potlačit svoje ego a cítit zodpovědnost za obor jako celek, ne za jednu organizaci nebo soubor. Na téhle úrovni to nefunguje, tam musí člověk mluvit za celý obor a tím se celé ty roky řídím.