Z České taneční platformy 2023 (1): Výboje neovladatelné energie

V pátek patřil den několika produkcím slovenské provenience. Shodou okolností všechny kopírovaly podobné prostorové rozvržení, s diváky přihlížejícími ze čtyř stran, jako kdyby místo tanečního představení sledovali zápasníky v ringu. Ve Vzletu, kde vystupovala skupina mimoOs pod vedením Petera Šavela, byl prostor zmenšen pomocí černé opony. Choreografie TETSU (The Energy that Shapes Us) byla od pohledu částečně improvizovaným materiálem nasazeným na strukturu, kterou zase určovala hudba a její dynamika.

Co začalo jako zvuková stěna probíhající na pozadí, se postupně změnilo přes ambientní nálady v elektronickou skladbu, přecházející náhle do silně rytmických částí, které měly potenciál nasimulovat až taneční trans. A v závěru se zase pomocí elektronicky modifikovaných zvuků mohl divák ponořit do popkulturního obrazu vesmíru a třeba i vzpomenout na to, jak nesmírně pokrokový byl náš Liška, když před šedesáti lety komponoval hudbu a efekty do Ikarie.

Prostor rámovaly světelné trubice, které tanečníci v průběhu představení několikrát přemístili, až do závěrečné diagonály, připomínající puls či laserový paprsek. Choreografie přehlížela hledisko techniky či virtuozity a šla cestou pudové přirozenosti, ve velké dynamice a rozmachu gest, s volným prostorem pro rozběh a dynamické skoky, rozvíření a míjení v prostoru ve volných drahách. Tvůrci sami píší: „Na TETSU lze nahlížet jako na oheň, kolem kterého sedíme, tančíme, žijeme. Můžeme se zadívat do jeho mihotavých plamenů, spojit se skrze ně s archetypy lidstva či s osobními vzpomínkami. Možná si po chvíli všimneme, jak se při pohledu na nej jemně hýbeme ve společném rytmu připomínajícím tlukot srdce. TETSU je ale především oslavou životní energie a pohybu. Je energií, která nás tvaruje.“

Peter Šavel později říkal, že tanečníci reagují na vibrace. Vibrace vytváří pohybující se vzduch, tedy i zvuk, hudba. Zároveň však vzduch rozvibruje i tělo-objekt pohybující se v prostoru a zanechávající v něm dočasně svou stopu, vibrace je signál, který se šíří a který je možno předávat dál (jako heslo České taneční platformy – Pass the Dance on). Tanečníci často procházeli také podél publika, jako kdyby si nad ním chytali do rukou kvantovou vlnu. Nebo ji naopak chtěli předat? Vnímání energie je záležitost výsostně individuální, publikum zde bylo přizvané, aby sledovalo tanečníky v jejich lehce neřízeném excentrickém rituálu, nebo se přidalo alespoň pohupováním do rytmu.

Archetypy bych v choreografii nehledala, neboť tanečníci se neprofilují do postav s charakterem či danou hierarchií a nevznikají mezi nimi vazby, které by bylo možné uchopit a popsat, radost a nadšení z pohybu však přítomná dozajista je. Pohybují se až na ostří nože svou blízkostí k divákům, kdy zvláště ve chvíli, kdy musí pohyb prudce přerušit, vyvstává otázka, zda opravdu mají vše, tedy svou sílu a kinetickou energii, pod kontrolou. Předávají si pohybové impulzy a dávají pohledem signál, rozbíhají do prostoru nebo shlukují jako jeden olbřímí živočich, vyvažují vzájemně svá těžiště, aby vzápětí integritu porušili. Mají svou svobodu, kterou si nenechávají brát, a publikum ji buď přijme, nebo ne. Může být totiž také až moc nespoutaná, až moc divoká. Na škále osobních preferencí mám také větší vztah k pohybu více opracovanému formou a ke struktuře čitelné, mnoho lidí se však rádo nechá unést čistou energií.

Eva Urbanová naopak v choreografii Anomalie zkoumá zcela konkrétní situaci a proces, způsob jakým se duše dokáže otisknout do těla, jeho stavu a jeho vnějších projevů. Zajímavá je koncentrovanost této zkušenosti, kterou zprostředkovává tanečnice Joana Simões. Její sólo je umístěno na kruhový podstavec, který se v určitých fázích pohybuje, jako kdyby tančící tělo bylo vystavovaným výtvarným objektem nebo kuriozitou ve vitríně, nikoliv živoucí a cítící bytostí.

Vychází z hluboké vnitřní tenze, podbarvené stejnou tenzí v hudbě, která se okamžitě propisuje do fyzického projevu. Jako kdyby se tělem pocitově rozléval adrenalin, ale v neúnosné míře. Tanečnice prochází různými fyzickými manifestacemi postupného uvolňování onoho vnitřního napětí a mluvené slovo nás navede k tomu, abychom ve výjevu hledali projev vzpomínek, které jsou v těle uloženy, jako vlastnosti, charakteristiky, ale i ve formě traumat či neúnosně nahloučených či potlačených zážitků a emocí. Proto působí vnější forma deformovaně a v dobrém slova smyslu „nemocně“. Byť nezkušený divák může mít právě s touto formou obtíže v pochopení. Když se bavíme o napětí a kontrakci, nemám tím na mysli jen střed těla, jak by mohlo čistě technicky vyplynout, ale i končetiny a výraz, nebo ruce sevřené křečovitě do podoby pařátů (zřejmě jedno z choreografčiných emblematických gest, jak jsem mohla z toho mála, co znám, již vypozorovat.)

Tanečnice se postupně skrze extatický tanec soustředěný na třes a z něj do rytmického pohybu, který již nahromaděnou energii uvolňuje, poddává úlevě a přechází do postupně do fáze zklidnění (psychologicky ukotvení a přijetí sebe sama?) Pohyby zvláční a zjemní, tělo je probuzeno z emočního vězení, které je svého druhu spánkem. V závěrečné fázi pak dojem meditativnosti stoupá s tím, jak se množí delší black outy a také se soustředěním tanečnice, která se obrací jen ke svému tělu a zkoumá nyní svobodně jeho plasticitu. Opět nastupuje aluze na výtvarné dílo, podpořena využitím pohyblivého soklu. Výrazné soustředění je vůbec převažující emocí, pokud odhlédneme od onoho vnitřního vývoje a sebeobjevování. V tom smyslu, že tanečnice je po celou dobu téměř čtyřicetiminutové choreografie sice vystavena silnému bodovému světlu, ale budí dojem naprostého soustředění sama na sebe, jako kdyby publikum kolem vůbec neexistovalo.

Navíc je její tělo samo o sobě malířským plátnem, jež kromě kostýmu pokrývají i kresby, tu figura, tu ruka připomínající pařát anebo síť kapilár, a kostým laděný také do odstínů červené, jen dojem umocňuje a dokáže nabídnout zase další škálu asociací. Oděv evokuje i napůl svlečenou hadí kůži a podporuje tak ve vizuální rovině metaforu znovuzrození a proměny, jakou introspektivní cesta do nitra a z nitra k tělu představuje.

Tyto kontrasty ve způsobu práce s energií i modelování tančícího těla pak večer doplnila ještě inscenace Soft Spot, která do hry přibírá nová média a v níž se také světelný design stává hlavním prostředkem scénografie. O inscenaci jsme psali na její premiéře a ne nadarmo za výkon v ní získala nyní Martina Hajdyla Lacová v rámci ČTP Cenu Českých Center.

Ocenění České taneční platformy 2023

Cena Českých center
Mezinárodní porota vybírá výraznou uměleckou osobnost, která za podpory Českých center má hrazen třídenní pobyt v jedné z evropských metropolí dle vlastního výběru. Porota ocenila Martinu Hajdylu pro její schopnost vyzdvihnout výmluvnost těla a nezdolné odhodlání svým bytím a výkonem na scéně vytvářet nový prostor pro naši představivost a vlastní asociace v inscenaci Soft Spot.

Zvláštní uznání poroty získala Diana Khrushch, slibný talent, velmi mladá tanečnice z Ukrajiny, a to za interpretační výkon v inscenaci Together Alone v choreografii Yany Reutové (UA). Zvláštní uznání poroty rovněž obdržel Tomáš Morávek, a to za světelný design v inscenaci Soft Spot za to, jak svým uměním rozšiřuje koncept prostoru na scéně.

Ocenění České taneční platformy získala dvě díla spolu s nabídkou tvůrčích rezidencí, jednak ve Studiu Krenovka s možností uvedení příští premiéry v divadle PONEC, jednak v REZI.DANCE v Komařicích. Jsou to:
Jazmína Piktorová & Sabina Bočková za inscenaci Mikrosvěty. Porota se rozhodla ocenit tuto inscenaci za mimořádnou komplexnost. Tři performeři nám svou hravou přítomností na scéně umožňují nahlížet na věci z jiné perspektivy. Z jejich interaktivního přístupu dýchá imaginace a otevírají zcela nový vesmír dětem, rodinám i všem ostatním v publiku. Zvláště porota vyzdvihla koncept návratu k přírodě. Autoři vytyčili cestu, která nás ze zrychleného velkého světa přivádí k malým křehkým a zranitelným aspektům naší lidské existence. Diváka tak vyzývají, aby si ve svém životě začal znovu vážit každodenních maličkostí.

Eliška Brtnická a kolektiv za inscenaci Thin Skin. Její dílo vytváří jistou mnohoprostorovost, a to prostřednictvím poetické směsice současného pohybového jazyka a nového cirkusu. Performeři dokáží překvapivými interakcemi těla, prostoru a fyzikální povahy materiálu zastavit čas. Dovolují nám tak poznávat krajinu, kde se v harmonickém dialogu snoubí tělo se světlem, tmou a stíny. Toto dílo reálně rozšiřuje hranice naší představivosti.

Anomalie
Koncept, choreografie: Eva Urbanová
Performance: Joana Simões
Hudba: Stroon
Světelný design: Tasya Nafigina
Text: Sammy Metcalfe, Eva Urbanová, Tasya Nafigina
Hlas: N I V V A
Kostým: Miriama Kardošová
Fotografie: Jan Durina
Asistentka fotografie: Miriama Kardošová
Grafický design: Martina Horáková
Výroba scénografie: Jozef Malík 
Produkce: body2022, Nhung Company
Speciální poděkování: Svetlana Kozlova, Michal Klodner, Aleš Němec, Ondra Mikula
Premiéra: 23. 10. 2022, Divadlo X10, Praha

TETSU
Projektový manažer a produkce: Barbora Janáková
Koncept a choreografie: Peter Šavel
Pohybový materiál a tanec: Barbora Janáková, Eva Priečková, Silvia Sviteková, Andrej Štepita, Jaro Viňarský
Alternace: Miroslava Stašková, Peter Šavel
Hudba: Marián Zavarský
Světelný design a technika: Juraj Čech
Kostýmy a scéna: Laura Štorcelová
Produkce: Andrea Tušimová
Výroba kostýmů: B.C.M. Fashion style
Produkce: mimoOs
Koprodukce: Studio Alta, Nová Cvernovka
Premiéra: 29. 9. 2022, Studio Alta, Praha