Zápisky Petera Grahama: Expozice nové hudby 2023
Úterý: Just None of Those Things
Berlínské duo The International Nothing, které tvoří klarinetisté Kai Fagaschinski a Michael Thieke, není v Brně zcela neznámé. Hráli zde již několikrát a pokaždé bylo jejich vystoupení silným zážitkem. Ani tentokrát nezklamali a jejich koncert zahajující Expozici nové hudby nasadil velmi vysokou laťku.
Duo existuje od roku 2000, nejprve však pět let intenzívně zkoušeli, než vystoupili poprvé před publikem. Oba hudebníci jsou zdatní improvizátoři a patří k berlínské Echtzeitszene, ve své spolupráci sice vycházejí ze společných improvizací, které však postupně cizelují až do plně fixovaného tvaru, takže je už ucelenou kompozicí. S podobným přístupem se někdy setkáváme u divadelních režisérů nebo choreografů, v hudbě je však výjimkou, protože je velmi zdlouhavý. Pro soubor The International Nothing to však nehraje roli, klidně pracují na jedné skladbě řadu měsíců nebo i let, než dosáhnou kýženého výsledku. Ten ovšem není zapsán v partituře, ale pouze v individuálních partech, které si vytvářejí sami pro sebe. Ostatně běžnými notami se jejich hudba prakticky zapsat nedá, neboť se skládá převážně z velmi komplexních zvuků, pro které má každý z nich svou vlastní notaci. Samouk Kai Fagaschinski si zaznamenává prakticky jen pořadí hmatů, akademicky školený Michael Thieke si přidává více detailů. Ale pro oba je notace pouze pomůckou paměti, neboť jejich skladby mají svůj přesně stanovený průběh v hlavě.
V Brně zahráli skladby ze svého posledního alby Just None of these Things, na němž stále prohlubují své vlastní pojetí nástrojové hry – tiché a sluchem těžko analyzovatelné zvuky, jaké by si asi nikdo nespojoval s tak klasickým nástrojem jako je klarinet.
Co však The International Nothing odlišuje od mnoha jiných hudebníků, je ona dlouhodobá koncentrace na vlastní kompozici. Zvukové efekty nejsou nijak okázale předváděny, ale plynou zcela přirozeně, podávány s takovou samozřejmostí, že je přijme i zcela nepřipravený posluchač. V hudbě The International Nothing je zúročena dlouhodobá příprava a péče věnovaná sebemenším detailům. Jejich hra je natolik koncentrovaná, že posluchače doslova pohltí a nedovolí jim být jinde než v přítomném okamžiku.
Just None of Those Things
13. června 2023, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program:
Kai Fagaschinski, Michael Thieke: Just None of Those Things
Účinkující:
The international Nothing
Středa: Beyond Cage
Pražský improvizační orchestr (PIO) založili v roce 2012 kontrabasista George Cremaschi a trumpetista Petr Vrba. Toto otevřené seskupení improvizujících hudebníků, nejen pražských, je velmi agilní, má na svém kontě již přes šedesát vystoupení na různých místech, většinou speciálních projektů se zahraničními hosty. Zpočátku šlo o řízenou improvizaci pod vedením George Cremaschiho, později došlo na konceptuální kompozice jednotlivých členů. Ti se však někdy obracejí i k minulosti, například v roce 2021 na festivalu Jazz Goes to Town v Hradci Králové, prezentovali program vlastních verzí skladeb Charlese Minguse.
V Brně se Pražský improvizační orchestr představil ve složení, kde kromě obou zakladatelů hráli David Danel na housle, Michal Matejka na elektrickou kytaru, Elia Moretti na vibrafon a perkuse, Ivan Palacký na amplifikovaný pletací stroj Dopleta 180+ “home made electronics”, Renata Raková na klarinet a basklarinet. Tuto sestavu doplnilo ještě pravidelně spolupracující trio z Vídně: Katarina Klement na klavír, Didi Kern na bicí a Burghard Stangl na kytaru.
První část programu tvořily improvizované interpretace grafických partitur. Nechyběl zde Earle Brown a jeho ikonická kompozice December 1952, dále byli zastoupeni intermediální umělec Milan Adamčiak (Configurations for Large Orchestra), výtvarníci Jan Steklík (Ptačí partitura) a Milan Grygar (Barevná partitura) a nakonec i skladatel Christian Wolff (For Five or Ten People). Tak bylo možno porovnat různé typy grafických partitur a jejich interpretací.
V druhé části programu pak zazněly autorské koncepty Burgharda Stangla Something is Trembling a Petra Vrby Rope. Obě díla jsou zaznamenána i na vinylu PIO (vydal Český rozhlas 2018) a patří k základnímu repertoáru orchestru. Přiznám se, že pro mne obě dvě vyzněla z celého koncertu nejlépe, což je jistě dáno i přítomností obou autorů, kteří mohli svoje záměry hráčům dostatečně vysvětlit. Zajímavé je, že oba inklinují ke kontinuitní, stále plynoucí hudbě: Stanglovi se podařilo držet chvějivou zvukovou hmotu střídajících se nástrojových skupin v jemném napětí. Zarytý improvizátor Petr Vrba se překvapivě chopil klasického formového schématu s postupnou gradací, jedním vrcholem a zklidněnou dohrou. V rámci gradace se dokonce objevila zpěvná melodie v oktávovém zdvojení. Samozřejmě to znělo jinak než u Beethovena, líbilo se mi to, ale pocit návratu k prostředkům, od nichž se kdysi chtěla improvizovaná hudba osvobodit, zde byl. „Kdo jde pořád na Východ, dojde na Západ“, zpíval kdysi Pepa Nos.
Beyond Cage
14. června 2023, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program:
Earle Brown: December 1952
Christian Wolff: For Five or Ten People
Milan Adamčiak: Configurations for Large Orchestra
Milan Grygar: Barevná partitura
Jan Steklík: Ptačí partitura
Burkhard Stangl: Something is Trembling
Petr Vrba: Rope
Účinkující:
Prague Improvisation Orchestra
Čtvrtek: Interference
Leckdo se může podivit: harmonika a zpěv, co to má co dělat na Expozici nové hudby? Ovšem to, co předvádějí tyhle dvě dámy je mimo běžnou představivost! Annabelle Plum disponuje neuvěřitelně bohatým repertoárem hlasových projevů, které mají svůj zdroj v různých hudebních kulturách. Práci s hlasem studovala v USA, Velké Británii, Francii a v Japonsku. A svým hlasem opravdu dokáže překvapit! Pohybuje se v rámci svého tříoktávového rozsahu od až strašidelně silného a syrového kontraaltu po tichounké výšky, jakými zřejmě zpívají v nebi andělé. K tomu přidává celou řadu experimentálních vokálních technik.
Žaneta Vítová sbírala své zkušenosti jednak jako vyhledávaná interpretka soudobé hudby a také jako snad ještě vyhledávanější členka různých improvizačních souborů. Mám to štěstí, že jsem mohl sledovat vývoj jejích improvizačních schopností prakticky od samého začátku a jsem stále udiven, jak rychle a směle pokračuje stále dál.
Jejich hudba vzniká rovněž ze společných improvizací, nesměřuje však k fixovaným útvarům, jako je tomu u The International Nothing, ale spíše k jejich neustálému rozvíjení. Na koncertě v brněnském Besedním domě toto duo hrálo písně ze svého prvního CD Interference (Ma Records, 2021). Ty ovšem doznaly od té doby značné proměny a byly rozšířeny o improvizované mezihry, někdy podivuhodné dialogy, jindy jen akordeonová sóla, v nichž Žaneta Vítová rozehrála svoji hudební fantazii.
V písních jsou slyšet ohlasy lidových melodií, jindy zase německý expresionismus (Annabelle Plum je českého původu, ale narodila se a vyrostla v Německu, některé její texty jsou v němčině), poměrně časté jsou odkazy na Afriku. Dalo by se říci, že se jedná o „nový šanson“, nebo zde vzniká něco zcela jiného? Uvidíme, kam to půjde… Každopádně toto duo stojí za slyšení naživo.
Interference
15. června 2023, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program:
Annabelle Plum, Žaneta Vítová: Siefenblasen
Annabelle Plum, Žaneta Vítová: Interference
Annabelle Plum, Žaneta Vítová: Flug nach Afrika
Annabelle Plum, Žaneta Vítová: Voda
Annabelle Plum, Žaneta Vítová: Ketarvolok
Annabelle Plum, Žaneta Vítová: Sova
Annabelle Plum, Žaneta Vítová: Sembawue
Annabelle Plum, Žaneta Vítová: Slunce
Annabelle Plum, Žaneta Vítová: Die Verheissung
Účinkující:
Annabelle Plum – zpěv
Žaneta Vítová – akordeon
Pátek: Here and Now
Pavel Zlámal patří již léta k osobnostem, které výrazně ovlivňují hudební život Brna. Díky své všestranné hudebnosti si získal respekt a důvěru mnoha dalších hráčů, kteří s ním jdou i do dobrodružnějších projektů. Každopádně se dlouhodobě podílí na vytváření improvizační hráčské základny v Brně – a ta dnes už rozhodně není zanedbatelná!
Pavel Zlámal vystupoval v rámci ENH už dvakrát jako sólista – improvizátor i interpret. Tentokrát však dostal prostor jako autor a bandleader. Vybral si pro tuto příležitost ad hoc sestavený ansámbl ze svých spoluhráčů v jiných kapelách, vybraných vlastně z různých hudebních sfér: Kristýna Švihálková – steel drum a kanadská pila, Jan Nepodal – bicí, Jiří Kalousek el. kytara, Josef Zimka – trubka, Jan Jirucha – trombón, Luan Goncalves – kontrabas, Jaroslav Šťastný – píšťalové varhany, klavír a el. klávesy v pythagorejském ladění.
Ke svému nejnovějšímu projektu se sám vyjadřuje takto: “HERE AND NOW, jako název tohoto koncertu vrámci ENH, mohl být onen rámující princip nedefinitivní otevřené impro/interpretace představující spolupráci (konstruktivní, tvůrčí a citlivou) ne nutně homogenního či uniformního společenství – jako
symbolická protiváha přístupům a společenstvím založených na autokratické “jednotě”, ideologii, na boji a konkurenci…“
Jako autor pracuje Zlámal s předem připravenými tématy, která člení na jednotlivé motivy, s nimiž se při vystoupení dále pracuje. Někdy využívá i kompletních aranží, které však jsou hrány v nekompletním obsazení a s improvizačními intruzemi. Takovýto materiál je pečlivě nacvičován, málokdy však zazní v nazkoušené podobě. Ta je spíše přípravou pro momentální rozhodnutí, které vzniká na základě vývoje improvizovaných částí. Hráči však musí být schopni kdykoliv cokoliv z připraveného materiálu použít – v jakémkoliv tempu a dynamice, zároveň na ukázání přeskočit z jednoho motivu na jiný. Zlámalova úsporná a výmluvná gesta nechávají hráčům dostatek prostoru pro vlastní rozhodnutí, je to však on, kdo v danou chvíli utváří hudební průběh pomocí dynamiky a tempových změn, nebo také výběrem sólistů, které někdy nechává hrát i zároveň v různých tempech. Samozřejmě se na změnách podílí i vlastní hrou na saxofon a klarinet.
Dramaturgie koncertu má sice určité fixní body, ale co z nich bude použito a jakým způsobem či co se odehraje mezi nimi, je určováno napětím mezi vedoucím ansámblu a ostatními hráči. Výsledkem je překvapení pro všechny přítomné.
Here and Now
16. června 2023, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program:
Pavel Zlámal: Here and Now pro improvizující ansámbl (premiéra, projekt vznikl na objednávku Expozice nové hudby)
Účinkující:
Pavel Zlámal Contemporary Ensemble
Sobota: In Situ
Dramaturg ENH Daniel Matej považuje Besední dům za ideální místo k prezentaci soudobé hudby. Rozměrem i akustikou je sál Besedního domu vhodný pro nejrůznější typy koncertů, to už bylo vyzkoušeno. Zároveň však je toto místo opředeno jakýmisi obavami publika je navštívit. Vypadá to, že návštěvníci filharmonických koncertů se obávají vyslechnout hudbu, která není posvěcena velkými jmény spolehlivě mrtvých autorů. Jiní, kteří naopak do Besedního domu nikdy nevkročili, se asi zase obávají, že by poskvrnili svoji nekonformitu vstupem do honosného svatostánku měšťanské kultury. Nebo jsou to nějaké jiné důvody? Možná by to stálo za důkladnou sociologickou studii. K těmto úvahám mě přiměl pohled na řidnoucí řady publika při posledních dvou koncertech, přestože se jednalo o koncerty opravdu skvělé. Matně se mi vybavuje vzpomínka na koncert Brno Contemporary Orchestra v publikem beznadějně přecpaném krematoriu. Je to snad přitažlivější místo?
Pátý večer ENH, nazvaný In situ, v němž se setkaly tři hvězdy současné improvizační scény, portugalská trumpetistka Susana Santos Silva, rakouský hráč na čtvrttónovou trubku Franz Hautzinger, a anglický, v Berlíně usazený, trombonista Hilary Jeffery, nabídl konfrontaci tří specifických přístupů k improvizaci i jejich propojení ve společné hře.
Susana Santos Silva zastupuje mladou generaci, pro kterou je improvizovaný hudební projev již zcela přirozeným vyjadřováním. Prošla sice klasickým i jazzovým školením, ale svůj talent projevila naplno ve vlastní tvorbě vytvářené zcela bezprostředně. K ní inklinovala vlastně již od začátku a když později objevila skandinávskou improvizační scénu, vplynula do ní s lehkostí sobě vlastní a dnes patří ke světové improvizační špičce. Svoji hru popisuje jako flow, přirozené plynutí hudebních myšlenek vznikajících v dialogu s prostorem, v němž hraje. Sál Besedního domu se ukázal být mimořádně inspirující, protože zde poprvé při své hře použila i mluvené slovo, které ve spojení se zvláštními gesty vyvolávalo dojem jakési performance. Portugalštině asi málokdo v obecenstvu rozuměl, ale výsledek byl neobyčejně sugestivní. A když jsem se jí po koncertě ptal, co ta slova znamenají, přiznala se, že si je vůbec nepamatuje, prostě z ní ta slova sama vyšla. Její hra na trubku je skutečně silným zážitkem: nevyčerpatelná invence z ní plyne bez sebemenšího pocitu oddělení hudby a osobnosti. Posluchačům tak poskytuje osvobozující zážitek překračování hranic běžného myšlení, nalézání nových horizontů.
Franz Hautzinger patří už od konce osmdesátých let k hlavním stylotvorným osobnostem improvizované hudby. Původně jazzový trumpetista ztratil následkem prodělané obrny rtů schopnost hrát tóny. Trubky se však nechtěl vzdát a vytvořil si vlastní styl založený na netónových zvucích. Intenzívním cvičením pak dosáhl v této oblasti neuvěřitelné virtuozity a ovlivnil tak mnoho dalších hráčů na žesťové nástroje. Časem se však z těžkého onemocnění zotavil, takže dokáže zahrát i velmi vysoké tóny. Jeho vystoupení v Brně rozehrálo zvukovou magii v celé kráse. V jeho fascinující hře je velmi důležitá práce s časem – Hautzinger člení svoji hru do různě dlouhých frází (některé jsou ovšem díky jeho schopnosti cirkulárního dechu velmi dlouhé) a tím poskytuje posluchačům prostor pro zažití slyšeného a vytváří vždy nově atmosféru očekávání. Svoji nenápadnou virtuozitu (kdo to nezkusil, tak neví, jak je jeho způsob hry náročný) využívá jí s citem pro vybudování působivého celku.
Hilary Jeffery je již řadu let význačnou osobou berlínské improvizační scény. Před dvěma lety koupil od amerického skladatele Philipa Cornera alpský roh. Philip Corner mu také svěřil sbírku svých minimalisticko-insitních klavírních skladeb s tím, že by některé bylo možno interpretovat i na alpský roh. Hilary Jeffery si je vybral a spojil do jednoho celku, který poprvé představil právě v Brně. Bylo zajímavé sledovat, jak tónově omezené možnosti alpského rohu (v součinnosti s tónově omezenou klavírní předlohou) postupně vytvářejí vlastní vesmír, v němž se každá sebenepatrnější změna, včetně občasných tónových kazů, stává důležitou. Opravdu „The Art of No Art“…
Mimochodem: Letos devadesátiletý Philip Corner (1933) studoval mimo jiné u Otto Lueninga a Henryho Cowella, v Paříži pak u Oliviera Messiaena. Je nejen experimentující hudební skladatel, ale i výtvarný a konceptuální umělec (patřil k zakládajícím členům hnutí FLUXUS), význačný pedagog a mírový aktivista.
V druhé části koncertu pak zahráli všichni tři společně. Byl to nápad dramaturga Daniela Mateje, neboť tito tři o sobě sice věděli a vzájemně se respektují, ale nikdy neměli příležitost vystoupit společně. Při hře využili prostorových možností místa (proto In situ), hra zaznívala z balkónu i z chodeb, v závěru se pak všichni tři sešli v sále a publikum, které bylo v druhé části usazeno na jevišti, mohlo zažít zdánlivý “choreografický” pohyb zvuku jejich nástrojů. Upřímně lituji všech hráčů na žesťové nástroje, kteří to neslyšeli. Snad bude aspoň nahrávka…
In Situ
17. června 2023, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program:
Susana Santos Silva: All The Rivers
Franz Hautzinger: Gomberg
Philip Corner: The Art of No Art (2022, výběr)
Franz Hautzinger, Hilary Jeffery, Susana Santos Silva: In Situ (premiéra, projekt vznikl na objednávku Expozice nové hudby)
Účinkující:
Susana Santos Silva – trubka
Franz Hautzinger – čtvrttónová trubka
Hillary Jeffery – trombón, alpský roh
Neděle: BCO rozšiřuje realitu Kamenné Kolonie
Poslednímu koncertu ENH předcházela odpolední akce v Kamenné kolonii. Byl to pokus o propojení místa, kde kdysi žili dělníci a dělnice bývalé Kohnovy cihelny, která dodávala cihly i pro stavbu Besedního domu. To byli lidé, kteří se do Besedního domu nikdy nedostali. Myšlenkou muzikologa a dramaturga BCO Viktora Pantůčka bylo, přenést trochu z reality koncertů právě do této zvláštní brněnské lokality.
V uličkách mezi domky, už dávno ne chudinskými, zaznívaly roztroušené fragmenty partů dřevěných nástrojů skladby Michala Nejtka The Stone Colony. Dirigované žestě se občas ozvaly ze vzdáleného návrší. Ze speciálně nainstalovaného tlampače pak ticho (= hluk) natočené v Besedním domě či stará proletářská píseň v bizarním podání jakéhosi operního barytonu, podle odbyté úpravy zjevně „úlitbová“ nahrávka z dob „normalizace“ sedmdesátých let. Pro mne zážitek spíše konceptuální a společenský. Když se však v závěru začaly v uličkách spolu mísit táhlé melodie dřev, pocítil jsem zvláštní nostalgii (což je – podle básníka Ivana Blatného „vzpomínka na něco, co jsme nikdy neprožili“).
BCO rozšiřuje realitu Kamenné kolonie
18. června 2023, 15:00 hodin
Procházka po Kamenné kolonii rozšířená o svébytnou hudební kompozici, Brno
Program:
Michal Nejtek: The Stone Colony (2023)
Účinkující:
Brno Contemporary Orchestra
Pavel Šnajdr – dirigent
Neděle: BCO rozšiřuje realitu Besedního domu
Večerní koncert Brno Contemporary Orchestra v Besedním domě byl určitě nejlepší z těch, co jsem kdy s tímto tělesem zažil. Úvodní, již 100 let stará, stručná a řízná kompozice Edgarda Varèse Hyperprism zůstává stále „novou hudbou“ i po všech těch letech a přes všechno, co přišlo potom.
Daniel Matej napsal svoji skladbu s poněkud kryptickým názvem JMF for DM původně v roce 2019 pro svoji dceru Dorotku, která je flétnistkou a hraje též na barokní flétnu. Originální znění bylo tedy pro flétnu a preparovaný klavír. Jedná se o tzv. „open score“, jakýsi ideální koncept, kde je hudební proud vytvářen pomocí slovních instrukcí. Pouze v samotném závěru se objevuje několik not převzatých z Bachova moteta Jesu, meine Freude. Od té doby vzniklo několik verzí pro nejrůznější obsazení. Verze pro velký soubor dechových a bicích nástrojů je nejnovější. Ačkoliv různé verze se od sebe zvukově liší, identita skladby zůstává stále stejná, neboť je založena na jasně definovaném formovém tvaru, který je dobře rozpoznatelný ve všech podobách. Jakkoliv jsou všechny verze, které jsem kdy slyšel velmi působivé, v podání BCO vyznělo toto dílo asi nejlépe. Postup od agresivních, do nesnesitelna opakovaných a na sebe narážejících disonancí vedoucích a ž celkovému rozpadu, po němž následuje zamlžený náznak starého luteránského chorálu, vyzněl jako zvuková metafora současné světové situace, zároveň však i jako zvukově zajímavá hudba, v níž je jednoduchými prostředky dosaženo působivého účinu. Co si může skladatel více přát?
The Stone Colony Michala Nejtka zazněla konečně ve své kompletní podobě jako důmyslně vybudovaná kompozice zvukově barevných ploch, kde je obsazení dechových a řady bicích ještě doplněno zvukovou stopou, z níž se ozývají elektronické smyčce a také autenticky syrový zpěv starobrněnské písně My sme kluci ze Staráku v podání bratrů Pantůčkových. Škoda jen, že tento zpěv byl poněkud reichovským způsobem včleněn jako další barva do instrumentální struktury, takže slovům nebylo příliš rozumět. Vtipný text písně jsem si tedy přečetl až po koncertě v programu.
Na pomyslné škále mezi kompozicí a improvizací stojí toto dílo blíže kompozici. Improvizace je v něm usměrněna do individuálně pojatého opakování aleatorních modelů, někdy jen rytmických, jindy jen melodických. Souzvuky jsou rytmizovány gestem dirigenta, který také ukazuje trvání jednotlivých úseků. Každé provedení je tedy trochu jiné, ale vlastně jen nepatrně, neboť Nejtkem koncipované a co do zamýšleného vyznění v partech jasně vysvětlené zvukově barevné plochy budou vždy vyznívat ve výsledku podobně. Hráči přitom mají dostatek volnosti pojmout svoje úkoly po svém. Skladatel jako moudrý panovník, který nezatěžuje poddané zbytečnostmi…
Dvě skladby, v nichž hrála improvizace, respektive spolupráce autora s interprety důležitou roli, byly orámovány dvěma již historickými kompozicemi, které ji naopak nepřipouštějí. Tou první byla již zmiňovaná Hyperprism Edgarda Varèse, tou druhou byla Workers Union Louise Andriessena, jedno ze základních děl evropského minimalismu. Trochu jsem se lekl, když jsem viděl, jak hudebníci houfně opouštějí pódium a zůstala jich jen hrstka a začala hrát verzi pro zobcové flétny a cembalo. Bylo to zvukově apartní a vlastně docela půvabné, jen mi to připadlo až příliš vtipné. Andriessenova skladba sice nemá předepsané konkrétní obsazení, přesně daný je pouze rytmus, tóny jen přibližně sledují naznačené směry, ale závazná je fff dynamika po celou dobu, hrát mají jakékoliv hlasité nástroje. Když se však po chvíli začali jednotliví hráči trousit zpět na pódium, pochopil jsem, že je to pojato jako zřetelně Haydnem inspirovaná symfonie “Na příchodnou“. Musím uznat, že tímto způsobem vystavěná gradace byla brilantní, znamenitě rozvržená a skvěle instrumentovaná, takže závěr byl strhující a po právu odměněný bouřlivými ovacemi. Nutno však podotknout, že takováto verze notně obrousila hrany Andriessenova antiburžoazního protestu. Vzniklo tak ale velice efektní číslo, které se na koncertech jistě dobře uplatní. BCO tak má svoje Bolero. Znělo to však skutečně velmi dobře! Už dlouho říkám Pavlu Šnajdrovi, že by se měl vrátit ke komponování.
BCO rozšiřuje realitu Besedního domu
18. června 2023, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program:
Edgard Varèse: Hyperprism
Daniel Matej: JMF for DM
Michal Nejtek: The Stone Colony (2023, premiéra, projekt vznikl ve spolupráci s Expozicí nové hudby)
Louis Andriessen: Workers Union
Účinkující:
Brno Contemporary Orchestra
Pavel Šnajdr – dirigent
Letošní Expozice nové hudby si vytkla za cíl „obrátit pozornost k prostoru mezi kompozicí a improvizací s cílem obhájit pravost každé dobré a přesvědčivé hudby, ať už vzniká jakýmkoli způsobem“. I když by si takovýto úkol vyžádal hned několik festivalů, z pohledu návštěvníka, který absolvoval tentokrát všechny akce, mohu říci, že byl v podstatě splněn. Složitější je otázka kolik posluchačů se podařilo přesvědčit. Mezi těmi, s nimiž jsem mluvil, se jich přece jen několik našlo.
Otázka, proč se Expozici nové hudby obloukem vyhýbají studenti JAMU, mne zaměstnávala po celou dobu mého někdejšího dramaturgického působení a odpověď jsem nenalezl. I letos by je bylo možno spočítat na prstech jedné ruky. Určité vysvětlení nabízí červnový termín, kdy probíhá zkouškové období, ale stávalo se to i na podzim… Zato se však (podobně jako loni) na jednotlivých koncertech ukazovalo převážně vždy jiné publikum. Takže nějaká naděje do budoucna tu přece je.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
