Zemřel italský tenorista Gaetano Bardini, jeho druhou vlastí bylo Československo

3. listopadu zemřel v toskánském městě Cecina ve věku jedenadevadesáti let italský tenorista, se kterým se mohli dosti často setkávat návštěvníci českých operních scén ve stěžejních rolích klasického italského repertoáru, Gaetano Bardini.

Gaetano Bardini se narodil 8. října 1926 v městečku Riparbella nedaleko Pisy. Zpěv začal studovat u profesora Lattese, ale největší vliv na něj měly lekce u slavného livornského rodáka, Galliana Massiniho, tenoristy, který zpíval na mnoha předních světových scénách.

Svůj jevištní debut si Gaetano Bardini odbyl v roce 1956, když se souborem Teatro Bellini z Catanie na scéně livornského Teatro La Gran Guardia zpíval ústřední tenorovou roli Osaky v opeře Iris, kterou na japonský námět složil Pietro Mascagni. Sklidil úspěch a v rychlém sledu následovaly další role. V Catanii vystoupil v roli Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi, kterou si posléze zopakoval na dvou velmi prestižních italských operních scénách, v Teatro di San Carlo v Neapoli a v Teatro Massimo v sicilském Palermu. Po těchto úspěších se začala množit pozvání na přední evropské operní scény.

V roce 1960 si ve švýcarské Basileji poprvé zazpíval další roli, která se stala stálicí jeho repertoáru, Manrica ve Verdiho Trubadúrovi. Touto rolí se proslavil jako typický tenore lirico spinto, což mu otevřelo cestu na přední světové scény. V Basileji sklidil další mimořádný úspěch v titulní roli Giordanova André Chéniera. V obou těchto rolích se potom představil v desítkách dalších představení po celé Evropě. V amsterdamské opeře, která, jak známo, nemá vlastní orchestr, ji zpíval za doprovodu orchestru Concertgebouw, považovaného za světovou jedničku mezi filharmoniemi. Všeobecné nadšení vyvolával u diváků jeho brilantní přednes stretty v Trubadúrovi a árie Un dì all‘azzurro spazio v André Chénierovi.

V šedesátých letech absolvoval dlouhodobé zájezdy do jižní Afriky a řady latinskoamerických zemí, od Chile přes Brazílii do Mexika, na nichž se představil v řadě vypjatých tenorových partií v italských operách. Své latinskoamerické turné zakončil v roli Cavaradossiho v Pucciniho Tosce v Palacio de Bellas Artes v hlavním městě Mexika.

V roce 1965 byl pozván do Metropolitní opery v New Yorku, aby vedle Franka Correliho nastudoval ústřední tenorovou partii Dicka Johnsona v Pucciniho Děvčeti ze zlatého Západu. Poprvé v této roli vystoupil 28. března 1966. Jeho partnerkou v titulní roli Minnie byla jedna z jejích nejslavnějších interpretek, skvělá představitelka především postav v dílech Wolfganga Amadea Mozarta a Richarda Strausse, sopranistka Eleanor Steber.

Bylo to první veřejné představení, které se konalo ještě před oficiálním otevřením nové operní budovy v Lincoln Center. Vedle svých představení v Met absolvoval Bardini ve druhé polovině šedesátých let řadu vystoupení v čelných operních rolích (kromě děl již jmenovaných to byl například také Vévoda ve Verdiho Rigolettovi) a koncertů v mnoha velkých amerických metropolích (Philadelphia, Dallas, Baltimore, New Orleans a další).

Souběžně s tím se s ním měli možnost seznámit v jeho úspěšných partiích milovníci opery v mnoha evropských zemích. Častý hostem byl například na operních scénách francouzských, švýcarských, německých, švédských, jugoslávských, ruských, na Maltě, v turecké Ankaře, v Budapešti a v řadě dalších měst. Mimořádný úspěch zaznamenal například v roli Radama ve Verdiho Aidě ve varšavské opeře, ve vídeňské Státní opeře se představil po boku Lotte Rysanek v titulní roli jako Pinkerton v Pucciniho Madame Butterfly. Z vídeňského představení Sedláka kavalíra, v němž vytvořil pod taktovkou Antona Guadagna roli Turridu, byla pořízena gramofonová nahrávka.

Koncem šedesátých let poprvé zavítal do Československa, jež se posléze stalo fakticky jeho druhou vlastí. Jsem toho názoru, že se tehdy ocitl ve správnou chvíli na správném místě. Na českých operních scénách nikdy nepůsobilo mnoho tenoristů, kterým byl vlastní typicky italský projev spinto, spojující něžnost a brilantní výšky lyrického tenora s přirozenou dramatičností výrazu. Gaetano Bardini byl jeho mistrem.

Pamětníci z řad operních diváků v Brně, Olomouci, Ostravě, Praze i dalších městech dodnes vzpomínají na jeho skvělé role verdiovské (Radames v Aidě, Alvaro v Síle osudu), pucciniovské (Rudolf v Bohémě, Cavaradossi v Tosce, Pinkerton v Madame Butterfly, Kalaf v Turandot), na Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi či Cania v Leoncavallových Komediantech a další, díky nimž se ocitli v autenticky italském operním světě.

Velmi intenzivní byla spolupráce Gaetana Bardiniho s Janáčkovou operou v Brně, většinou v inscenacích dirigenta Jana Štycha a režiséra Václava Věžníka, kterým vždy byl a je svět italské opery velmi blízký. V řadě inscenací se s Bardinim mohli setkat i návštěvníci Národního divadla, poprvé to bylo v roce 1970 v roli Rudolfa v Bohémě, naposledy v roce 1996 v postavě Cania v Komediantech.

Specifické místo v životě a tvorbě Gaetana Bardiniho zaujalo město Olomouc a jeho opera. Zde se setkal s další velmi spřízněnou duší, kterou byl dirigent František Preisler (1910–1983). Tento českotřebovský rodák, příslušník proslulého rodu výtečných muzikantů Preislerů, byl jedním z nejlepších dirigentů děl italských autorů na českých operních scénách. Škoda, že jeho jméno je dnes téměř zapomenuto. A v Olomouci Gaetano Bardini také poznal svou budoucí manželku Janu Ployharovou (dceru tamní sopranistky Vlasty Ployharové), která mu byla až do konce jeho života oddanou oporou.

Gaetano Bardini se zapsal rovněž do historie hudebního života v České Třebové. Díky své choti a rodině Preislerových zde uspořádal dva recitály, na něž hudbymilovní občané tohoto města na úpatí Orlických hor dodnes vděčně vzpomínají.

V našich studiích vznikla řada jeho nahrávek. Pod taktovkou znamenitého italského dirigenta, tvůrce řady operních nahrávek s hvězdným obsazením, Ina Saviniho, natočil svou profilovou desku, Operní romance a Verdiho Trubadúra. Ino Savini byl také dirigentem živé nahrávky Verdiho Rekviem, jež byla pořízena v roce 1972 v katedrále sv. Víta. Partnery Gaetana Bardiniho, který zpíval tenorové sólo v této nahrávce, byli Margaret Tynes, Věra Soukupová a Jan Kyzlink.

Další profilové nahrávky árií a písní Gaetana Bardiniho vznikly pod taktovkou dirigenta Jana Štycha, který také dirigoval záznam provedení Pucciniho Tosky v Janáčkově opeře, na němž titulní roli zpívá Hana Janků.

Hlas Gaetana Bardiniho také můžeme slyšet na nahrávce u nás prakticky zcela neznámé opery Pietra Macagniho Isabeau. Operu natočil se zahraničními sólisty za doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava dirigent Jaromír Nohejl a Gaetano Bardini je na ní interpretem ústřední tenorové role Falca.

Jedna z jeho nejslavnějších rolí, Manrico v Trubadúrovi, je rovněž zachovaná na rozhlasové nahrávce, kterou se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu pořídil dirigent Pierre Colombo. Tenoristovými partnery v dalších ústředních rolích na nahrávce jsou Eva Děpoltová, Věra Soukupová a Václav Zítek.

V roce 1998 působil Gaetano Bardini jako poradce při studiu inscenace Turandot ve Státní opeře Praha.

Musíme také připomenout, že Gaetano Bardini byl interpretem role Alberta Gregora v inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos, jež byla uvedena v italštině v roce 1982 v Parmě. Roli Emilie Marty ztvárnila Naděžda Kniplová.

Za svůj dlouhý a mimořádně plodný umělecký život obdržel Gaetano Bardini řadu významných ocenění. Vysoké státní vyznamenání mu bylo uděleno na Maltě.

Gaetano Bardini zemřel dne 3. listopadu tohoto roku v nemocnici ve městě Cecina. O den později se konal za hojné účasti jeho příznivců pohřeb ve farním chrámu sv. Jana Křtitele v jeho rodném městečku Riparbella. Při posledním rozloučení zazněly árie ze Sedláka kavalíra, Komediantů, André Chéniera a Turandot v podání jeho žáka, tenoristy Saveria Bambiho.