Žena za kultem. Na taneční scénu se vrací DekkaDancers

Pár dní před koncem roku se na jevišti Nové scény Národního divadla představilo uskupení DekkaDancers s novým programem a vůbec v nové podobě. Tanečníci Národního divadla, kteří cítí chuť či potřebu realizovat se autorsky častěji než jednou za sezonu v rámci Miniatur se otevřeně představují jako druhá generace tohoto volného souboru.

DekkaDancers vznikli v roce 2009 a několik sezon jejich veselý i vážný repertoár pocházel především z dílny Tomáše Rychetského a Viktora Konvalinky, kteří byli spolu s fotografem Pavlem Hejným zakladateli. Nyní jsou jejich následovníky Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar a Marek Svobodník spolu s dalšími nadšenci. Nejde o radikální změnu, spíš o postupné předání otěží s víc než roční pauzou v uvádění nových choreografií. Ve večeru s názvem Žena za kultem se celkem šest tvůrců nyní pokusilo sestavit tematické pásmo či choreografickou revue s ženou jako ústředním tématem a uvést tak současně do nového života reinkarnaci DekkaDancers.

Projekty Dekkadancers vznikaly a vznikají při běžné práci tanečníků Národního divadla, takže neaspirují na stejné místo jako repertoárové choreografie. Jsou především produktem nadšení z tance a tvorby, pro něž současný tým nadchl velké množství svých kolegů (patnáct účinkujících je na volnočasovou aktivitu poměrně vysoké číslo). Další tanečníci v divadelním sále, ale na místech diváků, se jako vždy postarali o téměř rodinnou atmosféru, a tak také působil večer po všech stránkách – jako setkání, kde je tanec tématem i prostředkem, jímž se uskutečňuje, a možná že společenská stránka věci je tu i důležitější než ta ryze umělecká.

Program bez přestávky a s rychlými střihy mezi jednotlivými čísly sestával ze sedmi choreografií, z nichž některé se ovšem tématu jen přibližovaly. Celý večer působil spíše dojmem, že se tanečníci spontánně pustili do tvorby a pojítko své práci nasadili až před premiérou. Například choreografii Křehký vrh, která vystoupení zahájila, už její autoři Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar představili ve vlastní interpretaci (v rámci letošní Zlaté Prahy). S „ženami za kultem“ nebo za čímkoli jiným ovšem mnoho společného nemá. Je velmi mužná a energická, ačkoli v současném podání Matěje Šusta a Mathiase Deneuxe je trochu méně maskulinní agrese a více křehkosti, především díky jejich chlapeckému vzhledu. Tanečníci jsou vrháni do prostoru svou vlastní vnitřní energií, která těla rozechvívá až do nekontrolovaných křečovitých výpadů, setkávají se, ale jejich vztah není zcela konkretizovaný, působí dojmem duality v jedné osobnosti.

Žena za kultem - Křehký vrh - DekkaDancers 2015 (foto Pavel Hejný)
Žena za kultem – Křehký vrh – DekkaDancers 2015 (foto Pavel Hejný)

V dalších choreografiích už funguje konfrontace mužského a ženského elementu, ačkoli jde o řadu individuálních kusů. Nicméně první dva na sebe navazují tak úzce, že se prakticky prolínají. Zlomený proud Matěj Šusta, který si choreografii poprvé vyzkoušel v roce 2014 v rámci Miniatur, je etudou pro dva taneční páry. Příjemný pohybový slovník zapadl do koncepce večera, v němž všichni účinkující vycházejí ze svých tanečních zkušeností v Národním divadle, kde je stále prvořadé, aby divák odcházel s pocitem, že sledoval především krásná těla (a žádná z uvedených choreografií toto pravidlo neporušuje). Použití rekvizity – řetězů, kterými k sobě byla jedna z dvojic připoutána – je trochu prvoplánové.

Žena za kultem - Zlomený proud - DekkaDancers 2015 (foto Pavel Hejný)
Žena za kultem – Zlomený proud – DekkaDancers 2015 (foto Pavel Hejný)

Marek Svobodník překvapil kusem, který byl laděný trochu vážněji, než bychom čekali. Z Miniatur jsme zvyklí, že sází spíš na humor, ale smysl pro nadsázku či absurditu situací nechyběl ani teď. „Co se stane, když se mladému muži promítne jeho záliba v sience-fiction ze šedesátých let do mikrospánku během odpolední přednášky přírodních věd?“ Z ničeho nic se mu začne zdát Faunovo pozdní odpoledne Clauda Debussyho, ale nestane se bájným satyrem. Místo toho se setká se třemi vyzývavými ženami oděnými ve výstřední pláště z polyetylénu, jež ho lehce provokují a dráždí. Samozřejmě s komplexností a propracovaností původního díla nemůže tato hříčka soupeřit, i když na ně autor reaguje v tom, že převrací role nevinnosti a živočišnosti, a tak první určí muži a druhou ženám. V každém případě bych uvažovala o jiném názvu, protože Debussyho skladba je silně spjatá s Nižinského choreografií, a i když není zločin inspirovat se hudbou k jinému vyjádření, používat stále titul Faunovo odpoledne je trochu zavádějící.

Další dva páry roztančil Ondřej Vinklát na tři písně z repertoáru Raye Charlese a jednu z nich, A Bit of Soul, dal své choreografii do názvu. Souznění pohybu s hudbou je hlavní předností této miniatury, která se lehce dotýká věčného tématu soužití muže a ženy. Konflikty i opojení láskou, ovládání a odevzdávání se, to vše můžeme vidět tak jednoduché, jaké to je. Nejde o žádný filosofický pohled nebo rozbor vztahů, jen naladění se na proud hudby, po němž klouže dynamický pohyb.

Hříčka Invisible Man, kterou přispěl Viktor Konvalinka, je krátká jako anekdota. Kužel světla a tanečníci reagující na setkání s „neviditelným mužem“, o kterém zpívá Freddie Mercury. Tematicky krok stranou, ale diváci se pobavili dalším vtělením Tomáše Kopeckého do superhrdiny, který nemusí tančit, aby vzbudil pozornost.

Adam Sojka, který k choreografii tíhl už při svém působení v Národním divadle Brno (Palindrom v rámci komponovaného programu Game over a jiné) a v Brně založil vlastní volné sdružení pro současný tanec Lance Jay Dance, k choreografii Habit zkomponoval vlastní hudbu. V duetu tak jako mnozí další také rozvíjí téma partnerského soužití, dominance či ovládání. Ale houpačka v levém rohu jeviště naznačuje, že se díváme také na probouzející se vztah na přelomu dětství a dospívání, že zde jde především o přechod a objevování nových rolí, vlastní moci, místa (poznámka autorky: důležité scénografické prvky by bylo vhodné stavět tak, aby byly vidět ze všech míst v sále). Hudební doprovod vytváří zvukovou krajinu z několika vrstev, udává stálý rytmus, přes něj minimalistické melodické motivy i ruchy na pozadí. Téma vztahu není tím nejdůležitějším, diváka poutá spíš pohyb jako takový, linie těl, partnerská práce obou interpretů. Choreografie působí vyzrále a jako jedna z mála se pouští do hlubších významových rovin.

Štěpán Pechar, kterému patřilo finále večera, si na jevišti hraje s jednou, zcela zřejmou asociací. Je obdivovatelem žen a jejich krásy. To je shrnutí choreografie Crimson Rain (karmínový či červený déšť – mohlo by jít o narážku na neobvyklý meteorologický úkaz v Indii, ale spíš jde o připomenutí rudé barvy jako barvy vášně). Šest dívek v přiléhavých černých topech, s nimiž kontrastují odhalené křivky nohou, ukazuje svou ženskost. Choreografie je dynamická, přináší prudkost a divokost ve skupinových pasážích, pohazování vlasy jako hlavním atributem volnosti, do skoků vkládají tanečnice velkou energii. Jejich těla se také vlní v rytmu elektronické hudby s nádechem rocku, trochu lascivně, i když ne vyloženě vulgárně, ale tahle choreografie je trochu příliš okatě redukuje na sexuální objekty. Ovšem je zcela upřímná, to nelze popřít.

Ze zhlédnutého programu úplně nevyplývá, jakou cestou se chtějí DekkaDancers dát. Jestli je jejich cílem proniknout více do světa současného tance a jeho prostřednictvím vyjadřovat své pocity a názory, tvořit projekty na konkrétní téma, nebo zda budou v jejich produkci vznikat spíš odlehčená taneční čísla pro pobavení a etudy čerpající čistě z radosti z pohybu. Pro soustavnou projektovou činnost zřejmě tento typ uskupení nikdy nebude mít čas a prostředky, což je škoda. Asi není nutné poukazovat třeba na to, že by větší pozornost zasloužil například světelný design, především co se týká intenzity světla s ohledem na hloubku jeviště, i kostýmy, opět především z hlediska funkčnosti: tmavý kostým na černém horizontu se zkrátka ztrácí. Můžeme toto představení považovat za jakési tvůrčí seznámení, pokus před tím, než se kolektiv pustí do vážné práce. Pokud ovšem chtějí DekkaDancers vystoupit z okruhu přátel a kolegů a promluvit k širšímu spektru diváků, musí si vytknout větší cíl než se stát druhými Miniaturami. Mají k dispozici výborné tanečníky i vlastní talent, takže potenciál tu určitě je.

Hodnocení autorky recenze: 70%

Žena za kultem
DekkaDancers
Premiéra 28. prosince 2015 Nová scéna Praha

Křehký vrh
Choreografie: Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar
Hudba: Rone, Amon Tobin
Světla: Karel Šimek, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar
Tančí: Matěj Šust, Mathias Deneux

Zlomený proud
Choreografie: Matěj Šust
Hudba: Philip Glass, Mika
Světla: Karel Šimek, Matěj Šust
Tančí: Lenka Hrabovská, Monika Hejduková, Marek Svobodník, Ondřej Vinklát

L’Aprés-midi d’un Faune
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Claude Debussy
Kostýmy: Marek Svobodník, Denisa Horová
Světla: Karel Šimek, Marek Svobodník
Tančí: Aya Watanabe, Magdalena Matějková, Lenka Hrabovská, Leila Laboidová, Jonáš Dolník

Bit of Soul
Choreografie: Ondřej Vinklát
Hudba: Ray Charles
Světla: Karel Šimek, Ondřej Vinklát
Tančí: Tereza Kučerová, Kristina Kornová, Matěj Šust, Štěpán Pechar

Invisible Man
Choreografie: Viktor Konvalinka
Hudba: Queen
Světla: Karel Šimek, Viktor Konvalinka
Tančí: Tomáš Kopecký a další tanečníci

Habit
Choreografie: Adam Sojka
Hudba: Adam Sojka
Světla: Karel Šimek, Adam Sojka
Tančí: Morgane Lanoue, Štěpán Pechar

Crimson Rain
Choreografie: Štěpán Pechar
Hudba: Darkside
Světla: Karel Šimek, Štěpán Pechar
Tančí: Aya Watanabe, Morgane Lanoue, Magdalena Matějková, Irina Burduja, Kristina Kornová, Tereza Kučerová

www.narodni-divadlo.cz
www.facebook.com/dekkadancers

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Žena za kultem -kol. (DekkaDancers)

[yasr_visitor_votes postid="196768" size="small"]

Mohlo by vás zajímat