Zimní pohádka Christophera Wheeldona

Dalším ze souborů, které pravidelně přinášejí záznamy představení opery i baletu na svých sociálních sítích, je londýnská Královská opera. V pátek 1. května byla uvedena Shakespearova Zimní pohádka v choreografii Christophera Wheeldona z roku 2014.

Zimní pohádka, již William Shakespeare napsal na počátku 17. století (nejpravděpodobněji mezi lety 1610–1611, existují však rovněž hypotézy řadící ji do roku 1603), se v autorově portfoliu řadí mezi romance a minimálně v našem prostředí mezi méně známé Shakespearovy hry, jakkoli se její část odehrává v Čechách, jak je překládána originální Bohemie. Vzhledem k tomu, že se zde „České království“ nachází v přímořské oblasti a jména jeho obyvatel zní všelijak, jen ne česky, budu nadále v recenzi užívat původního označení a spekulace o Shakespearově znalosti zeměpisu jakož i různých možných zdrojích místopisu přenechám poučenějším diskuzím.

Děj započíná na dvoře sicilského krále Leonta a jeho manželky Hermiony, kde je váženým hostem Leontův přítel z dětství, Polixenes, král Bohemie. Hermiona je v očekávání druhého potomka a vše se zdá být zalito sluncem, když v tom však Leonta přepadne stihomam a on se začne sžírat žárlivostí, přesvědčen o avantýře své ženy s Polixenem. Manželku uvrhne do žaláře, jejího domnělého milence a otce nenarozeného dítěte chce nechat usmrtit, dvořan Camillo však neuposlechne rozkazu a prchá spolu s Polixenem do Bohemie. Královně se mezitím narodí v žaláři dcera, kterou chce její dvorní dáma Paulina použít pro obměkčení Leontova srdce. Sicilský panovník je však neoblomný, dítě přikáže odnést na opuštěné místo a ponechat svému osudu (poté, co nejprve navrhuje okamžité usmrcení) a Hermionu postaví před soud. Rozrušen rodičovskou pří umírá Leontův prvorozený syn Mamilius a zpráva o jeho skonu se stane osudnou i královně. Antigonus, Paulinin manžel, zatím dovezl malou princeznu k břehům Bohemie, kde dítě vzali do péče pastýři poté, co Antigona pozřel medvěd.

Po šestnácti letech se ocitáme v pastýřské vesnici Bohemie během oslav, jimž je účastna rovněž Perdita a její milý, princ Florizel. O vztahu svého syna k domněle obyčejné vesničance se dozvídá král Polixenes a v převlečení za potulného hudebníka rovněž pronikne na slavnost, aby nakonec po Florizelovi vyžadoval ukončení romance s Perditou. To však princ odmítá a oba mladí spolu s otcem pastýřem a jeho synem prchají směrem k Sicilii, kde chtějí hledat útočiště u krále Leonta. Polixenes je jim však v patách a trvá na tom, aby byl neposlušný princ okamžitě uvězněn za svůj úprk a snahu oženit se s pastýřkou, velmi brzy však vychází najevo, že Perdita je ztracená Leontova dcera. Po tomto šťastném rodinném shledání přichází všichni k Paulině, aby obdivovali sochu mrtvé královny Hermiony, mramor se však náhle pohne a vychází najevo, že královna celou dobu žila pod Paulininou ochranou. Vše tedy končí pohádkově – Florizel si může vzít Perditu, která se shledala se svými rodiči, Leontovi se vrátila odvržená dcera i žena, jež mu odpustila, a Paulině je zaslíben z Bohemie se navrátivší Camillo.

Toliko ke spletitému ději, jenž na první pohled nevypadá příliš životaschopným v podobě jevištního díla beze slov. Christopher Wheeldon, mající za sebou již řadu výpravných baletů, kde k nejpovedenějším patří Alenka v Říši divů, si však poradil se všemi nástrahami víc než dobře, dějem obratně kličkuje a příběh předestírá ve třech jednáních srozumitelně a jasně i těm, kdož s původní hrou nemají zkušenosti (a k nimž jsem se před lety řadila i já). Oproti originálu vypouští několik méně podstatných vedlejších postav a zápletek (např. děj kolem tuláka Autolyca), jiné mírně zjednodušuje (Camillo je od počátku součástí Polixenovy družiny, jakékoli možné budoucí závazky k Paulině pak nejsou ani naznačeny), další, o kterých se u Shakespeara pouze mluví, zase obratně dostává na scénu (moment, kdy Hermiona přiloží na své vzedmuté břicho dlaň Leonta i Polixena, slouží jako spouštěč Leontovy žárlivosti; Perdita je v posledním dějství rozpoznána Paulinou díky náhrdelníku, který dal královně Leontes a ona jej poté dala novorozeněti).

Výbornými partnery jsou choreografovi jak skladatel Joby Talbot, tak scénograf a výtvarník inscenace Bob Crowley, díky jejichž přispění ožívají odlišné světy obou království. Sicilie je plná elegantního, byť v temných zákoutích skrytého mramoru, dlouhých linií a aristokratického vznosu. Jednoduše střižené kostýmy dvořanů se pohybují na škále jasných, ne však zářivých barev – smaragdově zelená, královská modrá, vínově rudá, to suita bohémského krále je oděna ve zlatavě brokátové šaty a sametové pláště, které je jasně odlišují od sicilských, současně však společně vytvářejí vyváženou barevnou kompozici. Z ní vystupuje především ve fialové oděná Hermiona a blankytně modré šaty Pauliny nenápadně naznačující charakter svých nositelek, stejně jako zelené prvky Leontova kostýmu, a naopak červené dominující Polixenovu. S jasnou barevnou symbolikou se dále pracuje během scény Hermionina soudu, kdy je královnina nevinnost (kterou v původní hře podpořilo i delfské orákulum) podepřena dlouhými, jednoduchými bílými šaty, zatímco Leontova neoblomnost impozantním, až po zem sahajícím černým rouchem. Perdita ve druhém dějství pak svým fialovým kostýmem v sobě nese odkaz právě na svůj sicilský původ.

Pastýřská vesnice Bohemie naopak hraje všemi barvami, jevišti vévodí obrovský zelený strom ověšený všemožnými blýskajícími se cingrlaty, pod nímž hraje živá kapela na perkuse, harmoniku a píšťaly, což spolu s nevázaně radostným, rytmicky energickým tancem dává scéně skutečně bohémskou atmosféru. I hudba dostává rozvernější charakter (jak ostatně naznačil už tanec Polixena a jeho družiny s Hermionou v předchozím aktu) díky užití etnických nástrojů.

Závěrečné dějství, zejména pak jeho poslední dvě třetiny, přinášejí světlo a jas i do potemnělé Sicilie, nad níž se druhdy dříve snášel chladný sníh (výborné, zcela přirozeně působící projekce a efekty Daniela Brodieho a Basila Twista). Kostýmy temných, světlo pohlcujících barev střídá popelavě holubičí šeď a mrazivost mramorových soch zjemňuje zeleň břečťanů.

Do tohoto pečlivě vystavěného světa umístil Wheeldon své tanečníky, kteří postavám nejen vdechli život, ale naplnili je do hloubky postupně odhalovanými vrstvami charakteru. Lauren Cuthbertson je jako Hermiona hřejivě láskyplná, postavena do konfliktu s Leontem však zůstává nezlomně hrdá, sebevědomá a do poslední chvíle připravená obhájit svou nevinu. Když v závěru sestupuje ze svého piedestalu, není okamžitě připravena odpustit, na to prožila příliš bolesti, nenese v sobě nicméně zahořklost nebo ublížení, jakkoli by si ho bývala byla mohla dovolit. Sarah Lamb a Steven McRae coby Perdita a Florizel naplňují představu o rozkošném, čerstvě zamilovaném, životem překypujícím páru, kdy tanečnice jako by vypadla přímo z Disneyho kreslených filmů o princeznách, zatímco McRae patrně z komiksu o superhrdinech se skokem, co hory překlene. Působivá a ve svém projevu zcela neopakovatelná je Paulina Zenaidy Yanowsky. Spravedlivá, oddaná a věrná, schopná se postavit i samotnému králi, jemuž je poté po šestnáct let sice oporou, ale rovněž neustálou, palčivou připomínkou jeho chyb a hříchů, jeho zhmotněným černým svědomím, kterého se nelze zbavit, před nímž se nelze schovat či mu dokonce uniknout.

Role krále Leonta připadla Edwardu Watsonovi a chce se dodat – komu také jinému. Ostatně faktem, že po Zimní pohádce jako tématu sáhnul právě kvůli tanečníkům, jimž role šil přímo na tělo a taneční i herecké schopnosti, se Wheeldon nikterak netajil. Watson je bez sebemenších pochyb zcela mimořádná osobnost s charismatem, jež přitahuje pozornost a nenechá odtrhnout pohled ani od těch nejpokřivenějších z charakterů. Způsob, jak doslova celým tělem prožívá každý záchvěv emoce je omračující, ona zelenooká žárlivost jej sžírá od konečků po těle rozběhnutých prstů až po špičky vysokých arabesek jeho nekonečně dlouhých nohou, záštiplný chlad ztvrdlých rysů obličeje obracejícího se k obhajující se a prosící Hermioně si nezadá s mramorem soch v jeho paláci, choré šílenství zračící se v jeho vytřeštěných očích doprovázené zoufalým, nekontrolovatelným smíchem připomene nejeden výjev z historických léčeben pro duševně nemocné, paralyzující šok a všeprostupující zoufalství jej pak mění ve zhroucenou, smrtelně bledou, na kolena sraženou hromádku neštěstí, výčitek a zmaru a to vše tanečník interpretuje se stejnou samozřejmostí, lidsky, opravdově a i přes velké emoce bez patosu a přehnaného afektu. Závěrečný duet Leonta s Hermionou je pak v podání Watsona a Cuthbertson příliš těžko popsat slovy.

Wheeldon svou Zimní pohádkou prokázal hned několikeré – svou schopnost vyprávět a vystavět příběh, pomocí pohybových motivů rozehrát postavy a jejich vztahy, použít v základu neoklasickou taneční techniku svěže a nápaditě a vybrat si tvůrčí tým, díky němuž může vzniknout komplexní divadelní dílo. Ne nadarmo získal za tento balet ocenění Benois de la Danse za rok 2014 pro nejlepší choreografii. A Joby Talbot za hudbu. A Edward Watson za roli krále Leonta.

 

Zimní pohádka
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Joby Talbot
Scéna a kostýmy: Bob Crowley
Světelný design: Natasha Katz
Premiéra 10. dubna 2014

Leontes, král Sicilie: Edward Watson
Hermiona, královna Sicilie: Lauren Cuthbertson
Perdita, princezna Sicilie: Sarah Lamb
Polixenes, král Bohemie: Federico Bonelli
Florizel, princ Bohemie: Steven McRae
Paulina, Hermionina komorná: Zenaida Yanowsky
Antigonus, Leontův komoří: Bennet Gartside
Pastýř, Perditin domnělý otec: Gary Avis
Jeho syn: Valentino Zuccheti