Mor v opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Současná světová pandemie přinesla vedle mnoha úmrtí a utrpení i řadu společenských, filozofických a morálních otázek. Na stejné otázky si ale lidská civilizace musela odpovídat po staletí, protože pandemie COVID-19 nese v sobě četné analogické situace s vlnami infekčních onemocnění novověku, které souhrnně, byť epidemiologicky nepřesně, byly označovány za mor. Mor, který „demokraticky“ zasahoval všechny vrstvy společnosti, ale našel svoje místo i jako reflexe v oblasti umění, včetně námětů oper.
B. Martinů: Řecké pašije – Václav Málek (Panaitis) – Moravské divadlo Olomouc 2017 (zdroj Moravské divadlo Olomouc / foto Jan Procházka)

Především středověcí a raně novověcí vědci a autoři označovali všechna vysoce nakažlivá onemocnění, jež se lavinovitě šířila populací, zpravidla se smrtelným výsledkem, jediným slovem mor. Jen část historicky zaznamenaných epidemií byla způsobena skutečným původcem „pravého“ moru, tedy bakterií Yersinia (původně Pasteurella) pestis. Další epidemie byly způsobeny tyfem, cholerou, záškrtem i širokou škálou chřipkových, průjmových a rychlých venerických nákaz (případně kombinací více těchto chorob).

Samozřejmě na „morové rány“ reagovala i umělecká díla, protože morová nákaza byla součástí běžného života lidí všech vrstev a vedle válek také největším postrachem běžné populace. Vedle četných obrazových a plastických zobrazení moru jako „Božího hněvu“, se již od 14. století začaly tvořit nejrůznější ochranné a děkovné (za překonání morové rány) sloupy. V době baroka se personifikovaná postava Moru objevovala i v pašijových hrách. Mor vstoupil do literatury nejenom v oblasti náboženských textů, ale také v záznamové literatuře, například v působivém podání Daniela Defoea v Deníku morového roku (1722). V textu, který předjímá mnohem později oblíbený žánr literatury faktu, autor suverénně kombinuje skutečné poznatky a fakta z doby velkého moru v letech 1664/1665 (Great Plague of London, kdy město bylo zcela uzavřeno a obětí bylo přes 97 000) s fiktivními deníkovými zápisy londýnského řemeslníka.

V 19. století, v době, kdy už se morové epidemie staly vlastně minulostí, se objevilo téma moru i v opeře. Ač se infekční choroby celkově netěšily z pochopitelných důvodů většímu zájmu libretistů, rozšiřování námětových okruhů směrem k historickým freskám a určité senzačnosti obrátilo jejich pozornost i tímto směrem. Operní hrdina/hrdinka umírají zpravidla zásahem sečnou nebo bodnou zbraní, jedem (pokud možno rychlým, pomalá otrava se problematicky ztvárňuje na jevišti), zardoušením, v ataku šílenství nebo žalem. Teprve 19. století přivedlo důsledně smrt na operní scénu, předtím se častěji „vkusně“ umíralo za scénou a o úmrtí se jen mluvilo nebo zprávu o smrti přinesl posel.

Scénický návrh opery “La Lépreuse” Sylvia Lazzariho z roku 1919 (archiv OP)

V činohře ale byla smrt na jevišti nedílným elementem alžbětinské tragédie a lidového morytátu. Ovšem realisticky ztvárnit akutní průjmové onemocnění a zvracení na scéně odporovalo dobrým mravům 19. století. A i dnes by si s ním poradili nejspíše jen někteří němečtí režiséři. Proto se infekční choroby ve většině případů objevují v námětech hudebně dramatických děl, které jsou adaptacemi již oblíbených literárních textů. Nastupující romantismus pak přinesl celou škálu dalších možností úmrtí. Z infekčních chorob traktovaných častěji v umění se do hledáčku umělců dostaly především dvě nemoci spojované se životem bohémy: syfilis a tuberkulóza. První z nich poněkud handicapována pohlavním přenosem (což odporovalo zásadám cenzury a prudérnosti), se dokázala prodrat na jeviště až jako hybatel děje v pozoruhodné opeře Emila Františka Buriana Bubu z Montparnassu (komponováno 1927, uvedena až 1999). V památné inscenaci ve Státní opeře v Praze pak mohl divák zažít také tanec nakažlivých treponom.

Tuberkulózu mnohem dříve „zpopularizovala“ jak Verdiho La traviata podle románu a divadelní hry Alexandra Dumase, tak osud ubohé Mimi z Pucciniho a Leoncavallovy Bohémy podle jiné oblíbené předlohy. V období literárního symbolismu se v textech objevuje častěji malomocenství jako symbol společenské vyloučenosti a odporu většinové společnosti. Lepra se pak objevuje ve skutečné i symbolické rovině v operách Sylvia Lazzariho La Lépreuse (Malomocná, 1912) a ve zhudebněních dramatického mystéria Paula Claudela Zvěstování Panny Marie (1910). Německý skladatel Walter Braunfels ho zhudebnil v letech 1934 až 1937. Dílo ale mohlo být z politických důvodů a perzekuce autora národně-socialistickým režimem uvedeno až roku 1948 v Kolíně. Druhou operu na stejný námět na text francouzského originálního textu (LAnnonce faite à Marie, 1970) vytvořil italský skladatel Renzo Rossellini, známý především jako tvůrce filmových soundtracků. Morová epidemie jako trest Boží vůbec souzněl s literaturou a výtvarným uměním dekadentního směru konce 19. století a přelomu století dvacátého.

E. F. Burian: Bubu z Montparnassu – Státní opera Praha 1999 (zdroj vis.idu.cz / foto Jaroslav Kratochvíl)

Z významných děl tohoto období je třeba jmenovat novelu dánského prozaika Jense Petera Jacobsena Mor v Bergamu (1881), malbu Alfreda Böcklina Mor (také Černá smrt) z roku 1898 a z českých výtvarníků grafické album podle kvašů Felixe Jeneweina Mor (1900 a 1901). Böcklinova malba (dnes v Kunstmuseum Basel) moru personifikovaného jako monstra pak výrazně ovlivnila podobu monster v horrorových filmech. Již v roce 1919 vznikl výpravný film Fritze Langa Die Pest in Florenz (Mor ve Florencii). Za zmínku stojí filozofická rozprava – film Ingmara Bergmana Sedmá pečeť (1957), jejíž děj se odehrává během morové epidemie ve Švédsku v první polovině 14. století.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na