Kaija Saariaho / Amin Maalouf: Láska na dálku

Mezi pobřežími plují naše něžná slova…

Nová inscenace operního souboru uvede na jeviště Janáčkova divadla v české premiéře jedno z nejlepších operních děl posledních desetiletí, operu Láska na dálku (L’amour de loin) vynikající finské skladatelky Kaiji Saariaho (*1952), která patří mezi celebrity ve světě soudobé hudby a její díla jsou na repertoáru předních orchestrů i divadel.

Působivá inscenace Lásky na dálku v režii Jiřího Heřmana a hudebním nastudování šéfdirigenta Marko Ivanoviće je po úspěšné produkci Adésovy opery Powder Her Face pokračováním snahy uměleckého vedení o rozšíření repertoáru soudobými díly, na které naváže na podzim světová premiéra opery Michala Nejtka Pravidla slušného chování v moderní společnosti.

Láska na dálku je určena pouze pro tři sólisty – v roli Clémence se představí naše sólistka Pavla Vykopalová, nominovaná na cenu Thálie 2016, v alternaci s hostující Lucií Hájkovou. Role Jaufrého se ujali dva přední zástupci mladé pěvecké generace Roman Hoza a jako host Pavol Kubáň. Po vynikajícím ztvárnění Dido se do Brna vrací v roli Poutníka Markéta Cukrová v alternaci s Veronikou Hajnovou Fialovou.

Důležitou roli zde má sbor přítomný v téměř každé scéně. Pro tuto inscenaci byl ke spolupráci přizván Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, který již s velkým úspěchem účinkuje v představení opery Bohuslava Martinů Hry o Marii a podílel se i na koncertě Slavné operní sbory k výročí Josefa Pančíka.

V rámci blokového systému, v němž Janáčkova opera NdB od letošní sezony nasazuje představení, premiéra a pět repríz bude uvedeno v rozmezí dvou týdnů! Další představení budou vzhledem k rekonstrukci Janáčkova divadla až v sezoně 2018/19.

Opery Kaiji Saariaho jsou o velkých tématech – válka, láska, podstata naší existence a s každou operou vytváří skladatelka specifický zvukový svět. Inspirací pro její první operu Láska na dálku se stal příběh o trubadúrovi Jaufrém Rudelovi, prvním z tvůrců konceptů „lásky na dálku“, který zvěčnil ve své písni Když máj prodlouží světlo dním. V ní opěvoval lásku k vysněné dámě zdaleka, pak odešel na křížovou výpravu a nikdy se nevrátil. Jeho jméno ani poezie ale nebyly zapomenuty a časem vznikla pověst o tom, jak odjel do Tripolisu za paní svého srdce a tam zemřel v jejím náručí. Kaija Saariaho se s legendou o Jaufrém setkala poprvé v roce 1993 a na základě jeho básně vznikla skladba Lonh. Od písně byl již jen krůček k opeře.

Dlouhá léta jsem přemýšlela proč mě ten příběh tak zaujal. Věděla jsem, že chci napsat operu o lásce a smrti, protože ty pro nás zůstávají velkým tajemstvím. Žijeme v roce 2000 a dosáhli jsme tolika věcí, ale pokročili jsme tak málo v těchto dvou, které se nás všech týkají, a která jsou základem našich životů. Později jsem pochopila, že se mě ten příběh dotýká osobně. Jsou tu dvě hlavní postavy – trubadúr, který chce vyjádřit svou lásku skrze komponování hudby a dáma, která byla poslána do cizí země; uvědomila jsem si, že jsou jako dvě části mě samotné.

Hledání vhodného autora libreta nebylo snadné a nakonec padla volba na libanonského spisovatele Amina Maaloufa, který žije v emigraci ve Francii. Amin Maalouf napsal libreto stejně krásné a mnohoznačné jako písně trubadúrů a nabídl tak budoucím inscenátorům mnoho cest, kterými se mohou vydat.

Jde o představu lásky k idealizované postavě. V tom lze jistě vidět obraz kurtoazní lásky. Současně zde můžeme vidět určitý vztah s dnešním světem, kde často dochází k záměně mezi skutečným a virtuálním, kde již nerozlišujeme časové vzdálenosti. Myšlenka srovnání skutečné bytosti s bytostí imaginární či lásky ke vzdálené osobě nebo představě jsou dnes velmi aktuální. Proto bych řekl, že tu jde svým způsobem o operu, která mluví o středověku, ale současně také o dnešním světě.

Láska na dálku měla premiéru roku 2000 na Salcburském festivalu a v roce 2003 získala cenu Grawemeyer za hudební kompozici. Právem patří k nejčastěji uváděným soudobým operám, neboť hudba K. Saariaho v sobě jedinečným způsobem snoubí středověké písně trubadúrů, orientální inspirace a styly dvacátého prvního století.

Láska na dálku
opera o pěti dějstvích

Hudba: Kaija Saariaho
Libreto: Amin Maalouf

Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigenti: Marko Ivanović, Pavel Šnajdr
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová
Sbormistr Pěveckého sboru Masarykovy univerzity: Michal Vajda
Dramaturgie: Patricie Částková
Světelný design: Daniel Tesař

Osoby a obsazení
Clémence: Lucie Hájková / Pavla Vykopalová
Jaufré Rudel: Roman Hoza / Pavol Kubáň
Poutník: Markéta Cukrová / Veronika Hajnová-Fialová
Žena z Tripolisu: Zuzana Mašková / Jana Staňková / Ivana Kozáková

Česká premiéra 24. března 2017 v Janáčkově divadle
Reprízy: 26., 28., 30., 31. března a 5. dubna 2017

Inscenace se koná pod záštitou Její Excelence Heleny Tuuri, velvyslankyně Finské republiky v ČR.

Inscenační tým
Marko Ivanović patří k předním dirigentům a všestranným hudebním osobnostem naší současné hudební i divadelní scény. Na pražské AMU vystudoval obory dirigování a skladba. Je laureátem Mezinárodní soutěže mladých dirigentů G. Fitelberga v Katowicích (2003). Jako dirigent spolupracoval s různými českými a zahraničními orchestry: Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Bohuslava Martinů, Filharmonia Sudecka (Polsko), Toyama Academy Orchestra (Japonsko) ad. V letech 2009–2014 byl šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice. Od 1. ledna 2015 je šéfdirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Vedle tradičního repertoáru se zajímá o novější tvorbu a nejnovější tituly, které často premiéruje. Jako dirigent opery Národního divadla v Praze mj. nastudoval a uvedl Březinovu operu Zítra se bude…, novou verzi Šlitrovy Dobře placené procházky nebo Válku s mloky Vladimíra Franze. V roce 2011 řídil nastudování opery Její pastorkyňa Leoše Janáčka ve švédském Malmö (inscenace vydaná na DVD). Často bývá zván k dirigování na předních českých festivalech. Jako skladatel se prosadil v mnoha zemích Evropy, zejména na významných festivalových pódiích. Je také autorem hudby k filmům a divadelním hrám. V lednu 2012 měla v Národním divadle v Praze premiéru jeho opera Čarokraj, která byla uvedena v únoru 2015 v Brně. V NdB nastudoval Janáčkovu Věc Makropulos (2014), Její pastorkyňu (2015), českou premiéru soudobé opery T. Adèse Powder Her Face (2016), dvojvečer Epos o Gilgamešovi B. Martinů a Dido a Aeneas H. Purcella, který získal cenu Divadelních novin za Hudební inscenaci roku 2016, a dvojvečer Bartók Modrovousův hrad / Schönberg Očekávání, který byl premiérován v rámci festivalu Janáček Brno 2016. Pro Operu ve švédském Göteborgu nastudoval Janáčkovu Věc Makropulos (2015). Marko Ivanović je vyhledávaným hudebním popularizátorem na koncertech koncipovaných speciálně pro děti a mládež (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Komorní filharmonie Pardubice).

Jiří Heřman vystudoval zpěv na konzervatoři v Plzni a operní režii na pražské AMU. Renomé si získal jak komorními projekty v netradičních prostorech, tak inscenacemi na velkých operních jevištích. K těm prvním patří např. Lamenti (2004), původní scénická meditace na text F. Micieliho a hudbu Michala Nejtka, uvedená v Universálním prostoru NoD, v divadle Schlachthaustheater ve švýcarském Bernu a na festivalu Riocenacontemporanea v brazilském Rio de Janeiro, nebo česká premiéra duchovní hry Benjamina Brittena Curlew River (2005) v bývalém kostele Sv. Máří Magdalény na Malé Straně (České muzeum hudby) v rámci festivalu Struny podzimu. Na velkém jevišti se představil v plzeňském Divadle J. K. Tyla SaintSaënsovým Samsonem a Dalilou (2002), Wagnerovým Bludným Holanďanem (2004), který získal Cenu Sazky a Divadelních novin, a Gounodovým Faustem (2013). V letech 2007–2012 byl uměleckým šéfem opery Národního divadla. Nastudoval zde šest inscenací, které získaly mimořádný ohlas publika i kritiky – Monteverdiho Orfea, Dvořákovy opery Rusalka a Jakobín, Hry o Marii B. Martinů, Wagnerova Parsifala a Brittenovu Glorianu. K jeho dalším uměleckým počinům patří originální scénické zpracování Schubertovy Zimní cesty (2013) v prostoru filmového ateliéru č. 4 na pražském Barrandově a v roce 2014 činoherní Lorcova Yerma v Jihočeském divadle, Rusalka v Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, Fibichova opera Pád Arkuna v Národním divadle v Praze (2014), Pucciniho Tosca v Janáčkově opeře NdB (2015), Řecké pašije B. Martinů v Aalto Musiktheater v Essenu (2015), Pucciniho Madama Butterfly v pražském Národním divadle (2016), dvojvečer Epos o Gilgamešovi B. Martinů a Dido a Aeneas H. Purcella v Janáčkově opeře NdB, který získal cenu Divadelních novin za Hudební inscenaci roku 2016, a Dvořákův Čert a Káča v Janáčkově opeře NdB (2016). V rámci Pražského Quadrienále 2015 působil jako komisař pro sekci hudba a prostor. Od ledna 2015 je uměleckým šéfem Janáčkovy opery NdB.

Tomáš Rusín po absolvování brněnské fakulty architektury Vysokého učení technického a praxi u prof. Holzbauera ve Vídni založil spolu s Ivanem Wahlou ateliér RAW. V oblasti architektury obdržel několik cen, například Grand prix Obce architektů za interiér (1995) a za rekonstrukci (1998), hlavní cenu Interiér roku Design centra ČR (2000), Grand prix za architekturu (2013) a Českou cenu za architekturu (2016). V roce 2010 se habilitoval na brněnské fakultě architektury a získal zde docenturu, V letech 1990–1992 vyučoval na katedře scénografie brněnské JAMU. V oblasti scénografie spolupracuje s mnoha režiséry, např. J. A. Pitínským, Hanou Burešovou, Romanem Polákem, Arnoštem Goldflamem, Jurajem Nvotou, Břetislavem Rychlíkem, Vladimírem Morávkem a Jiřím Heřmanem. Představení Jób brněnského HaDivadla obdrželo v roce 1996 cenu Alfréda Radoka jako představení roku, za scénografii k představení Dido a Aeneas v Městském divadle v Plzni obdržel v roce 1998 cenu Alfréda Radoka a představení Top Dogs obdrželo v roce 2003 cenu MAX. V roce 2005 získal cenu Dosky za nejlepší scénografii sezóny na Slovensku za představení Ignorant a šialenec v Slovenském národním divadle. V roce 2007 obdrželo představení Smrt Pavla I., realizované v Městském divadle Brno, Cenu Alfréda Radoka. Z posledních realizací v oblasti scénografie se jedná například o balet Pták Ohnivák v Národním divadle Brno, Konec masopustu v Národním divadle v Praze, Divá Bára a Mrtvé duše v Městském divadle Brno, Maryša, Mnoho povyku pre nič, Zem úsmevou a Zmierenie v Slovenském národním divadle, Pád Antikrista v Moravském divadle Olomouc a Otvírání studánek Alfréda Radoka v Národním divadle Brno.

Zuzana Štefunková Rusínová se narodila v Martině roku 1970. Absolvovala SUPŠ Uherské Hradiště obor užitá malba a DAMUPraha, obor alternativní a loutková scénografie. 1991 studijní stáž – Filmhuset ve Stockholmu. Spolupracuje s řadou českých i slovenských režisérů – P. Gábor, J. Pokorný, A. Petrželková, V. Čermáková, D. Drábek, M. Porubjak, Jakub Nvota, V. Morávek. Nejvíce inscenací vytvořila s režisérkou H. Burešovou (např. Pavel I. pro Městské divadlo Brno, které získalo Cenu A. Radoka jako nejlepší představení roku), s režisérem Jurajem Nvotou (Zázrak v černém domě, Divadlo na zábradlí; Mnoho kriku pre nič, SND; Zmierenie alebo dobrodružstvo pri obžinkoch, SND; Zem úsmevov, SND). Ve spolupráci s J. A. Pitínskym vytvořila přes dvacet inscenací. Mnohé z nich byly oceněny jako nejlepší představení roku (Sestra úzkost, Dejvické divadlo; Jób, HaDivadlo; Dido a Aeneas, Plzeň). Za představení Thomase Bernhardta Ignorant a šialenec obdržela cenu DOSKY za nejlepší kostým roku 2005.

Daniel Tesař, původním povoláním dělník. Od roku 1999 působí jako světelný designér a spolumajitel obchodní společnosti v tomto oboru. V minulých letech spolupracoval s choreografem Janem Kodetem na světelném designu k choreografiím Gates (2000), Danse Macabre (2001), Cala Estreta (2002), Lola and Mr. Talk (2003), Zlatovláska (2006), (e)MOTION PURE (2007) a CamouflAGE (2009). Dlouhodobě spolupracoval také s choreografkou Věrkou Ondrašíkovou, např. na inscenacích Aigues Mortes (2004), Unique (2006) a IN FINITO (2007). S režisérem Michalem Langem v letech 2004–07 spoluinscenoval řadu her ve Švandově divadle. Pro taneční soubor DOT 504 vytvořil světelný design k představením Hidden Landscape (2008) a 100 Wounded Tears (2009). Od roku 2004 se podílí na vizuální stránce operních inscenací režiséra Jiřího Heřmana – Wagnerův Bludný Holanďan (2004) pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni, původní projekt Lamenti pro sdružení in spe (2004), Brittenova duchovní opera Curlew River inscenovaná v prostoru Českého muzea hudby v Praze (2005), scénické provedení Schubertovy Zimní cesty v barrandovském filmovém ateliéru (2013) či Monteverdiho Orfeo (2007), Dvořákova Rusalka, Hry o Marii Bohuslava Martinů (obě 2009), Wagnerův Parsifal, Dvořákův Jakobín (obě 2011), Brittenova Gloriana (2012), Fibichův Pád Arkuna (2014) a Madama Butterfly (2016) pro pražské Národní divadlo, Pucciniho Tosca (2015) a dvojvečer Epos o Gilgamešovi a Dido a Aeneas (2016), Dvořákův Čert a Káču (2016) pro NdB. S Baletem ND spolupracoval na inscenacích Šípková Růženka, Amerikana III a Louskáček a Myšák Plyšák. V letech 2013–16 vytvořil světelný design pro inscenace Verdiho Síly osudu (Divadlo F. X. Šaldy v Liberci), Martinů Vojáka a tanečnice (Divadlo J. K. Tyla v Plzni) a Bizetovy Carmen (NdB) v režii Tomáše Pilaře. Spolupracuje také jako technický produkční s festivaly 4 + 4 dny v pohybu, Tanec Praha a Divadelná Nitra a na workshopech Institutu světelného designu.

Obsah opery
Co je láska? Ta, kterou můžeme sevřít do náručí, nebo…

1. dějství
Jaufré Rudel je proslulým trubadúrem, o elegantní verše i ženskou náruč nikdy neměl nouzi. Najednou mu ale připadají všechna jeho slova prázdná. Přátelé mu připomínají veselé pitky a noci plné vášnivé lásky, on však cítí, že žádné objetí už nedokáže vrátit životu a písním smysl. Jeho mysl se upnula k ideálu. Tam někde v dáli žije vysněná dáma, venkovanka se srdcem princezny, princezna se srdcem venkovanky. „Taková neexistuje,“ zní sborem. „Taková existuje,“ ozve se hlas Poutníka. On ji viděl, jak na velikonoční neděli kráčí do kostela, tam ve vzdáleném Tripolisu. Jaufré chce vědět víc – jaké má oči, jaké má vlasy… když mu však chce říct Poutník její jméno, odmítne. Zasní se, a když se probere, Poutník je pryč, zůstala jen představa dámy v dálce.

2. dějství
Poutník přichází za Clémence, hraběnkou z Tripolisu. Přináší pozdravy, ale setkává se s výčitkami, že opustil rodnou Francii. Každý se chce vydat za krásami Orientu, jen Clémence touží po domově u Toulouse, odkud ji jako dítě odvezli. Tak moc si přeje, aby alespoň vzpomínka na ni zůstala v rodné zemi. „Někdo tam na vás myslí, trubadúr…,“ prozradí Poutník Jaufrého tajemství. Clémence je odmítavá, ona přece není ideálem, který trubadúr popsal ve své písni.

3. dějství
Poutník se vrací do Francie a nachází Jaufrého žijícího jen myšlenkou na vzdálenou lásku. „Řekl jsem jí o tobě a tvých písních, má právo to vědět.“ Poutníkova zpráva zprvu vyvolá Jaufrého hněv, to z jeho úst měla přece poprvé slyšet slova vyznání. Když ale hněv opadne, Jaufré se rozhodne, že se musí vydat na cestu, musí se s ní setkat. „Teď už mi můžeš říct její jméno.“ „Jmenuje se Clémence…“ Clémence našla v Jaufrého vzdálené lásce naplnění své touhy po domově – existuje někdo, kdo na ni v rodné Francii myslí, ještě tam není pro všechny mrtvá. Nevšímá si dobírání ostatních žen. Netouží po milostném objetí ani manželovi, láska na dálku je pro ni vysněným ideálem.

4. dějství
Kolik příběhů a písní slyšel Jaufré od těch, co se po moři vraceli z křížových výprav, a teď na něj poprvé vstupuje sám. Jeho počáteční nadšení ustupuje a temný náraz každé vlny v něm vyvolává pochyby. Nad lodí se snáší noc a Jaufré konečně usíná. Spánek přetrhne sen, který se změní v noční můru. Jaufré zoufale budí Poutníka. Ve snu viděl Clémence, stála na lodi před ním a zpívala jeho píseň. Pak vstoupila na hladinu moře a kráčela po něm jako Náš Pán. Pokynula mu, aby jí následoval, ale on to nedokázal. Zmizela. Poutník se marně snaží uklidnit Jaufrého, který podlehne pochybám o svém rozhodnutí. Kéž by se nikdy nevydal na cestu…

5. dějství
Do tripolské Citadely dorazily novinky o lodi z Francie. Clémence ví, že je na ní i Jaufré a marně se snaží vyrovnat s jeho příjezdem, po němž nikdy netoužila. Přichází Poutník a přináší zprávu. Jaufré na moři onemocněl a umírá. Jen Clémence se může pokusit ještě zadržet jeho duši. První setkání, první dotek ruky. Jaufré je šťastný, po všech pochybách našel lásku, kterou hledal. Umírá ve chvíli, kdy našel naplnění svého života, ale ve stejný okamžik jej Clémence ztrácí. V zoufalém výkřiku obrací svůj hněv proti Bohu – to pro ni zemřel, není hodna být nikdy víc milována a zůstane po zbytek života v klášteře. Její modlitby teď patří jemu, i ona nakonec nachází cestu ke své lásce z dálky…