Nedožité pětaosmdesátiny výtvarníka Jana Skalického
Aktualizováno
V poněkud hektickém začátku sezony se bohužel vytratilo jedno výročí, jež by se mělo, byť je to poněkud neslušné, i se zpožděním připomenout. Jedná se o výročí umělce, který sice nebyl ani zpěvák ani hudebník, ale pro divadlo (a to nejen české zejména operní a baletní) toho vykonal velmi mnoho. Dne 11. září tohoto roku by se dožil osmdesáti pěti let Jan Skalický, jedna z nejvýznamnějších postav evropského kostýmního výtvarnictví.
Měl jsem to štěstí, že jsem se s Janem Skalickým v devadesátých letech osobně poznal a zavládlo mezi námi velmi upřímné přátelství. Pociťuji tedy jako svoji povinnost připomenout toto výročí alespoň dodatečně, a pokud tam nahoru má slova dorazí, tak se mu i omluvit.
On si to opomenutí trošku zavinil Jan Skalický sám. Velcí umělci mají někdy poněkud malicherné vrtochy, a to byl i jeho případ. Za žádnou cenu nechtěl prozradit datum svého narození. Vzpomínám si na naše, tuším, druhé setkání. Bylo to v kanceláři dílen Divadla J. K. Tyla v Plzni, když se Dana Havránková, skvělá organizátorka divadelního provozu plzeňského divadla, díky níž po léta v Plzni bezvadně funguje souhra mezi uměleckým souborem a výtvarníky na jedné straně a výrobním provozem a ekonomickým oddělením na straně druhé (škoda, že těchto pravých „divadelních pokladů“ valem ubývá), se marně snažila z něj datum narození vyloudit. Noblesně, ale důsledně jí to opakovaně odmítal, až rezignovala a sám jsem se k tomuto datu dopracoval celkem náhodně až drahnou dobu po jeho smrti.
Noblesa a důslednost byly základními charakteristickými rysy osobnosti Jana Skalického, stejně jako dokonalá profesionalita ve všech směrech. Těmito vlastnostmi jej obdařily sudičky už při jeho zrození a jeho výchovou a charakterem jeho osobnosti byly tyto vlastnosti posíleny.
John Frank Skalický (jak znělo jeho plné jméno) se narodil v provinčním městě Joliet ve státě Illinois, několik desítek kilometrů od Chicaga v rodině československého diplomata z okruhu doktora Edvarda Beneše. Po válce se rozhodl studovat v Evropě. Pobýval v Paříži, v Londýně a leckde jinde a především tam navštěvoval muzea, galerie, knihovny a snažil se co nejdůkladněji seznámit s uměleckými poklady minulosti. V Praze začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale jak jeho původ, tak jeho charakterové vlastnosti mu zabránily v tom, aby studia mohl dokončit. V plzeňském Divadle J. K. Tyla byl angažován do sboru operety.
Plzeňské Městské divadlo, které v roce 1952 u příležitosti padesátého výročí postavení budovy Velkého divadla přijalo název Divadlo J. K. Tyla, bylo sice v té pohnuté době známé velmi rigorózním stranickým postojem řady vedoucích pracovníků a členů především v činohře, ale nejen v ní. Na druhé straně ale v divadle vládla snaha překonat úzce vymezené dobové hranice požadovaného socrealismu. (Leckteří tehdejší velmi aktivní straníci později patřili k protagonistům Pražského jara 1968.) Přes všechny problémy se výtvarný talent mladého sboristy a herce drobných úloh prosadil… Výrazně mu napomohla jedna členka divadla, která sice nebyla význačnou sólistkou, celý život poctivě sloužila divadlu nejen v operním sboru, ale také všude tam, kde bylo možné využít její bohaté erudice, jazykové vybavenosti a především její obětavosti, lásky k divadlu a k lidem, kteří podlehli jeho kouzlu. Jmenovala se Irena Schmidtová, ale každý v Plzni ji znal pod přezdívkou Špulda. S Janem Skalickým ji jako dceru klatovské patricijské lékařské rodiny spojoval společný osud, ale na rozdíl od nesmělého až bojácného Jana Skalického byla známá svojí neuhasitelnou energií. A byla to ona, kdo se především zasloužil o to, že si režiséři a vedení divadla povšimli jeho talentu a začaly mu být svěřovány kostýmní výpravy. Tou první byl Shawův Pygmalion, pro nějž byl Skalický svými dosavadními zkušenostmi a prostředím, v němž vyrůstal, dokonale disponován.
Své úkoly zvládal výtečně a není tedy divu, že vzbudil pozornost Václava Kašlíka, tehdy již režijní hvězdy prvního řádu. A tak se stalo, že při premiéře nového nastudování Verdiho Aidy, které se konalo 7. června 1957 v budově Smetanova divadla v režii Václava Kašlíka a ve scéně Josefa Svobody, stálo vedle jejich jmen také jméno autora kostýmů Jana Skalického.
Rychle následovaly další inscenace jako opera Beg Bajazid od Jána Cikkera, Pauerova Zuzana Vojířová, Mozartův Don Giovanni, k němuž se během své umělecké kariéry několikrát vrátil, Julietta Bohuslava Martinů, jež se dočkala televizní verze, Verdiho Othello, Janáčkova Její pastorkyňa či Řecké pašije Bohuslava Martinů. A vedle nich tu byla řada reprezentativních inscenací činoherních, připomeňme si z nich třeba Moliérova Dona Juana. Titulní roli v této inscenaci hrál Otomar Krejča, pro jehož pozdější zahraniční inscenace vytvořil řadu vynikajících kostýmů… Skvělé kostýmy navrhl pro režiséra Miroslava Macháčka a jeho legendární inscenaci hry Ze života hmyzu bratří Čapků s nezapomenutelným Ladislavem Peškem v hlavní roli.
Hostuje na mnoha českých scénách (pražská činoherní divadla, Plzeň, České Budějovice, Brno a další). Častá je v té době jeho spolupráce s Emerichem Gabzdylem v Ostravě (baletní uvedení Parabol Bohuslava Martinů, Bartókův Podivuhodný mandarín, Stravinského Petruška, původní premiéra Šťastné sedmy Miloše Vacka a další). S Václavem Kašlíkem spolupracuje na jeho inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek v Laterně magice, v níž se podílí i na představení Revue z bedny. Navrhuje kostýmy pro filmy i televizní inscenace.
Začíná pracovat i v zahraničí, nejprve jak tomu bylo tehdy obvyklé, v Německé demokratické republice. V berlínské Komické opeře se setkává s režisérem, který posléze dobude světové proslulosti a pro kterého vytvořil řadu významných kostýmních výprav, Götzem Friedrichem. V tvůrčím týmu s Václavem Kašlíkem a Josefem Svobodou realizují v roce 1964 v milánské Scale Hindemithovu operu Cardillac. Posléze navrhuje pro Václava Kašlíka kostýmy do jeho inscenací Dvořákovy Rusalky a Janáčkovy Lišky Bystroušky v mnichovském Theater am Gärtnerplatz.
V téže době se dostává i do hessenského hlavního města Wiesbadenu, kde tehdy řediteloval další z čelných osobností německého hudebního divadla, budoucí ředitel vídeňské Státní opery – Claus Helmut Drese, který každoročně pořádal takzvané Mezinárodní květnové slavnostní hry, na nichž dával prostor inscenacím a tvůrcům z východoevropských zemí. Drese nabídl Janu Skalickému trvalejší spolupráci a Skalický tuto nabídku přijal. Po vstupu sovětských vojsk a poté, co mu zemřeli oba rodiče, se rozhodl ve Německé spolkové republice zůstat.
V Praze ale ještě stačil vytvořit své dvě špičkové realizace – nádherné kostýmy pro televizní adaptaci Radúze a Mahuleny režiséra Petra Weigla, které plně korespondovaly s Weiglovým pojetím Zeyerova a Sukova díla
Perfektně také vystihl jedinečnou inscenační koncepci Kašlíkova a Svobodova pojetí Mozartova Dona Giovanniho, kteří v inscenaci opery z února 1969, jež vstoupila do dějin interpretace této „opery oper“, geniálně využili budovy jejího prvního provedení, Stavovského divadla.
O to častěji se s jeho jménem setkáváme u špičkových inscenací na nejprestižnějších scénách světových hudebních, i činoherních hudebních, i činoherních divadel. A plným právem. Jan Skalický dospěl do let své absolutní zralosti a zúročil svoji všestrannou a hlubokou erudovanost, perfektní cit pro propojení koncepce postavy, tak jak ji chápe režisér, respektive choreograf. S citem pro co nejvhodnější pojetí kostýmu vzhledem k hercově (zpěvákově, tanečníkově) fyzis.
Skalický vládl bravurní kreslířskou technikou, jeho kostýmní návrhy byly vždy propracovány do nejmenších detailů, stejně precizní byl ve výběru materiálů a v tom, že vždy měl jasnou představu o technologii výroby. A last not least, nedělitelnou stránkou jeho práce byl vedle důsledného perfekcionalismu jeho vztah ke spolupracovníkům, k těm, kdo jeho výtvarné vize převáděli do živé podoby konkrétních kostýmů. Byl vysoce náročný v požadavcích, ale přitom velmi ohleduplný. V každé situaci si uchovával noblesu a eleganci skutečného „gentlemana comme il faut“. Proto byl Jan Skalický velmi vážený a ctěný v divadelních krejčovnách a dodnes pamětníci jeho práce na něj s láskou vzpomínají.
Kolik inscenací obohatil svými perfektními kostýmy, zatím nikdo nespočítal. Uvádí se, že jich bylo kolem šesti set a vesměs se jednalo o přední světové scény. Jeho kostýmy mohli obdivovat diváci v těch nejprestižnějších světových operních metropolích, v Berlíně, Mnichově, Hamburgu a na mnoha dalších německých operních scénách, ve Vídni, Miláně, Paříži, Curychu, v londýnské Covent Garden i v English National Oper, ve Spojených státech v newyorské Met, v Bostonu, San Francisku či Los Angeles. V roce 1971 byly jeho kostýmy ozdobou inscenace Monteverdiho opery Orfeo na Salcburském festivalu.
S ředitelem Dresem odešel z Wiesbadenu do Kolína nad Rýnem a po tamějším sedmiletém pobytu jej následoval do Curychu, kde se usadil natrvalo. Se jmény Clausem Helmutem Dreseho a Götze Friedricha spolupracoval na řadě jejich špičkových inscenací. Čelné místo zde zaujímají dvě opery Richarda Strausse. Pro Dreseho vytvořil kostýmy k jeho inscenaci Straussovy opery Žena bez stínu, díla, které mnozí považují ze Straussova odkazu za interpretačně nejobtížnější. Skalickému ale právě proto byla tato opera velice blízká a několikrát se k ní vrátil. Druhou Straussovou operou byla Salome, k níž byl Jan Skalický autorem kostýmů ve filmovém zpracování Götze Friedricha, s Vídeňskými filharmoniky pod taktovkou Karla Böhma, s Teresou Stratas v titulní roli a Berndem Weiklem v roli Jochanaana.
Pikantní shodou náhod je, že právě letošního 11. září, ve výroční den úmrtí Jana Skalického, obhájila studentka scénografie na brněnské JAMU Juliána Kvíčalová úspěšně svou bakalářskou práci, v níž posuzuje a srovnává na základě zhlédnutých filmů výše uvedenou inscenaci a taneční zpracování tématu od Carlose Saury. Jedná se o mimořádně hodnotnou práci. Janu Skalickému a jeho kostýmům věnuje hodně pozornosti a právem za ni studentka obdržela vysoké hodnocení. Škoda, že výborný dojem pokazila jedna chyba. Práce nese název Salome jako femme fatale v díle Friedricha Götze a Carlose Saury. Nejen, že je v ní „důsledně“ používáno prohozené režisérovo jméno a příjmení,ale stejně důsledně se objevuje i v posudcích jejích hodnotitelů, v jednom se dokonce v podobě Friedrich Goetz.
K řadě oper se Jan Skalický vícekrát vracel, z těch českých to byly především Prodaná nevěsta a Rusalka, z těch dalších jmenujme alespoň Gounodova Fausta a Markétku, Mozartovu Kouzelnou flétnu, Verdiho Falstaffa, Wagnerova Tristana a Isoldu, Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Debussyho Pelléa a Mélisandu anebo Pucciniho Bohému. Poprvé se jako autor kostýmů s touto operou setkal v Dreseho inscenací v Kolíně nad Rýnem. Rudolfa v ní zpíval José Carreras. Byl také autorem kostýmních výprav k Janáčkovým operám (Její pastorkyňa, Věc Makropulos, první uvedení opery Z mrtvého domu v Curychu v režii Götze Friedricha). Pro Otomara Krejču navrhl také kostýmy k jeho inscenaci opery Alexandra Dargomyžského Kamenný host v pařížské Komické opeře.
V newyorské Met byl autorem kostýmů do Verdiho opery Sicilské nešpory, v nichž hlavní role Eleny a Arriga zpívali Montserrat Caballé a Nicolai Gedda a k Prodané nevěstě s hvězdným obsazením (Tereza Stratas v roli Mařenky, Nicolai Gedda jako Jeník, Ion Vickers coby Vašek a Martti Talvela v postavě Kecala). Ačkoli tehdejší čelný americký kritik Alan Rich v New York Magazine doslova strhal režijní pojetí a scénu, absolutorium z inscenátorů dostal dirigent James Levine a Jan Skalický, o jehož kostýmech napsal, že na rozdíl od scény plně odpovídají duchu díla, některé jsou vynikající a kostýmy ve výstupu komediantů jsou nádherně vtipné.
S mimořádným ohlasem se setkaly Skalického kostýmy v představení Verdiho Othella v opeře v Los Angeles, v níž titulní roli zpíval a hrál Plácido Domingo. V roce 2013 zaujal jeho kostým čelné místo na výstavě, kterou k poctě slavného zpěváka uspořádalo The Grammy Museum v Los Angeles. Skalického kostýmy byly použity i v pozdější inscenaci této opery, kde v titulní roli vystoupil Vladimír Atlantov.
V roce 1990 byl Jan Skalický autorem kostýmů pro světovou premiéru opery Hanse Marii Henzeho Das verratene Meer (Zrazené moře) na námět románu japonského spisovatele Yukio Mishimy. Námořník, který zradil moře. Operu uvedl Götz Friedrich v Deutsche Oper v Berlíně, kde tehdy zastával funkci ředitele a uměleckého šéfa.
Významné místo má v umělecké biografii Jana Skalického jeho spolupráce s jedním z nejvýznamnějších baletních tvůrců konce dvacátého století, žákem Johna Cranka, předčasně zesnulým Uwe Scholzem. Byl autorem řady kostýmů v jeho inscenacích, především v curyšské opeře (Sen noci svatojanské, Spící krasavice, Stravinského Petruška), v Berlíně navrhl kostýmy pro jeho inscenaci Stravinského Ptáka ohniváka a ve Státní opeře ve Vídni pro Bartókova Podivuhodného mandarína.
Po roce 1990 se konečně mohli s Janem Skalickým a jeho tvorbou setkat opět i čeští diváci. Nejdříve se představil výbornými kostýmy v inscenaci Čechovova Višňového sadu Otomara Krejči v Divadle za branou. Svůj život od té doby dělil mezi Curych a Prahu.
Jako operní výtvarník se poprvé po svém návratu představil ve „své“ Plzni v červnu 1995 premiérou Mozartova Dona Giovanniho v režii současného ředitele plzeňského divadla Martina Otavy, na níž později navázal, opět v Otavově režii Verdiho Aidou.
V prosinci 1996 vytvořil kostýmní výpravu pro Lehárovu Giudittu v Brně (opět v režii Martina Otavy), po ní následovaly Offenbachovy Hoffmannovy povídky a Mozartova Kouzelná flétna v režii Jana Kačera a Lehárova Země úsměvů v režii Antona Nekovara.
Do Národního divadla se vrátil v Průdkových inscenacích Její pastorkyně (1997) a Prodané nevěsty (1999).
Jeho poslední inscenací na Národním byla na podzim roku 2002 účast na projektu obnovené inscenace Kašlíkova Dona Giovanniho, kterým zahájilo svou činnost nové vedení divadla (Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil).
S plzeňským divadlem se rozloučil dvěma kostýmními výpravami pro soubor, v němž kdysi začínal. Byl autorem kostýmů pro Antonína Procházku do jeho inscenace Porterova muzikálu Kiss me, Kate a do jeho parafráze filmového scénáře Kristián.
Jan Skalický, vynikající kumštýř a vzácný skromný člověk, zemřel 23. dubna 2006 v Praze.
Foto archiv
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
