Operní panorama Heleny Havlíkové (103)

Týden od 7. do 13. ledna 2013
– Sicilské nešpory v Brně
– Festival Opera 2013
     – Franzovo bušení na bránu opery
     – Liberecký Quichotte na festivalu boj s větrnými mlýny neprohrál
     – Obrovský je obrovský
– Inspirace na dny příští
***

Sicilské nešpory v Brně

Dvacátá Verdiho opera Sicilské nešpory, kterou vytvořil pro pařížské Théâtre Impérial de l’Opéra (jak se době premiéry 13. června 1855 Pařížská národní opera oficiálně jmenovala), není uváděna často  – především pro svou hudební náročnost i obtížnost inscenačního uchopení dramaturgické stavby díla. U nás byly Sicilské nešpory inscenovány zatím pouze pětkrát: německy 29. 1. 1859 ve Stavovském divadle v Praze, česky 10. 12. 1953 v Plzni, 27. 1. 1961 v Ostravě a 1. 4. 1967 v Liberci, dále pak italsky 23. 3. 2006 ve Státní opeře Praha. V tomto kontextu slouží vedení opery brněnského Národního divadla ke cti, že se rozhodlo uctít letošní velké Verdiho výročí právě Sicilskými nešporami (v dnes nejčastěji uváděné italské verzi).

Se Sicilskými nešporami se Verdi dost trápil – zakázka byla pro uznávaného Mistra výzvou, ale i trýzní při naplňování podle jeho názoru zastaralého schématu velké francouzské opery s milostným příběhem a komplikovaným otcovsko-synovským vztahem zasazeným do historických událostí povstání v roce 1282, kdy se Sicílie osvobodila z francouzské nadvlády. Také spolupráce se slavným, ale příliš zaměstnaným libretistou Scribem neprobíhala podle Verdiho představ. Přidělené téma bylo navíc „politicky“ obtížné. Nalézt přiměřeně diplomatickou francouzsko-italskou rovnováhu v příběhu, který končí zmasakrováním neozbrojených francouzských okupantů Sicilany, byť se tak dálo v rámci boje za národní ideály, bylo pro vlastence Verdiho nesnadné; zvláště pak cítil problém v uchopení postavy vůdce povstalců Procida tak, aby „technologovi revoluce“ ponechal i rozměr osobní cti.

Má-li mít nastudování Sicilských nešpor smysl, nesmlouvavě požaduje především čtveřici zdatných pěvců a kvalitní sbor pro rozsáhlé davové scény často s dělenou sazbou. Po páteční brněnské premiéře lze konstatovat, že brněnský sbor pod vedením Josefa Pančíka potvrdil své prestižní renomé.Mezi sólisty zaslouží uznání především Michal Lehotský. Vysoko posazenou tenorovu roli sicilského povstalce Arriga, který se ukáže být utajeným synem nenáviděného francouzského tyrana, zvládl pěvecky suverénně s pevným dramatickým výrazem smělého vzpurného muže, zmítaného vnitřními pochybnostmi mezi pokrevním poutem k otci a věrností ke vzbouřencům vedle vášnivých milostných vyznání. Jiří Sulženko, který zpíval vůdce povstání Procidu již před sedmi lety ve Státní opeře, staví part zaníceného vlastence, potměšilého zrádce i umanutého revolucionáře především na širokodeché kantiléně. Především hlubokou otcovskou procítěností naplnil roli Monforta španělský barytonista Luis Cansino, méně mu už vycházela tyranská tvrdost tohoto francouzského guvernéra na Sicílii. Adriana Kohútková mohla jako Elena především v závěru uplatnit své zkušenosti z doby, kdy byl její doménou koloraturní obor. Dramatický výraz pro Elenu, zmítanou mezi pomstychtivostí a láskou našla především ve znělé a barevné střední poloze. Předností nejen této čtveřice hlavních sólistů byla sezpívanost v četných ansámblech včetně např. choulostivého a capella kvarteta D’ira fremo all’aspetto (Nenávistí se třesu), v němž se vůči sobě konfliktně vymezují Montforte a Elena, kterou podporují Ninetta Jany Wallingerové a Danieli Petra Levíčka.

Uznání zaslouží tentokrát hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, který dokázal zvukově vyrovnat orchestr a sólisty. Už předehra, nejrozsáhlejší jakou Verdi napsal, která podle konvence obsahuje hudební témata opery, ukázala, že orchestr postihl kontrasty, jemná piana i gradaci do burácivého prestissima a byl po celý večer pěvcům i sboru spolehlivým partnerem.Režie byla svěřena Lacovi Adamíkovi, který se v posledních letech uplatňuje především v polských operních divadlech. Na scéně Jozefa Cillera ale „utopil“ Sicilské nešpory v šedi černobílých projekcí a pouze základním statickém aranžmá situací s konvenčními gesty, které ilustrovaly děj (včetně popisné filmové sekvence letících černých a posléze bílých ptáčků, jak určuje libreto). Výhradně tyto barvy (kromě červených šátků spiklenců) „ctily“ i kostýmy Petera Čaneckého s bělostnými sukénkami pro zdobný balet (choreografie Hana Litterová) a vojenskými uniformami francouzských vojáků, které propojovaly středověký historický příběh se současností v jakémsi neukotveném bezčasí. Intimní polohy komplikovaných a exaltovaných vztahů, vášní, lásky a nenávisti na velkém prostoru jeviště nevyšly. Scénické ozvláštnění přinesl až závěr, v němž se jeviště otevře, a z jeho hloubi se vyhrnou sicilští vzbouřenci vyzbrojení holemi k závěrečnému „masakru“. Na Procidovo gesto však Elenu i Arriga ušetří.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Franzovo bušení na bránu opery

Opera spojeného Národního divadla představila 10. ledna 2013 ve Státní opeře Praha první uvedení Války s mloky Vladimíra Franze. Dílo si u tohoto pedagoga, výtvarníka, hudebníka, publicisty – i kandidáta na prezidenta  – zadalo ještě bývalé vedení ND, Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil. Že současné vedení opery ND po sedmi letech nakonec věnovalo realizaci Franzova pokusu nemalé lidské a finanční prostředky, je rozhodnutím, které bylo ve svém důsledku neuvážené.

Franz, ověnčený cenami za scénickou hudbu, se pokusil o operní žánr, který je ovšem postaven na zcela jiných základech. Výsledkem je bohužel jen jakýsi kaleidoskop zvukových cákanců – tu na Janáčka, tu na Martinů, ale i Dvořáka, romantickou árii, milostný duet, odrhovačku, šlágr… Kdy a proč tónové mazanice a hromadění not začnou a skončí, není podstatné.Franz se ve spolupráci s autorem textu Rostislavem Křivánkem Čapkovým románem spíše jen volně inspirovali. Varovnou antiutopii zredukovali na fráze, že by si lidé neměli bohapustě užívat blahobytu. Čapkovo prorocké varování rozmělnili, kdy není jasné, proč vlastně jsou mloci „ti zlí“, a navěsili do děje sentimentální milostný příběh: Minnie, dcerunka zbohatlého šéfa ropných vrtů Oliviera Lascotta, který tyje z mločí práce, miluje pošťáka (u Čapka telegrafistu) Freda, který před mloky naopak varuje. Lascott se pokusí nepohodlného Freda zlikvidovat a při všelidové veselici poštve zmanipulovaný dav proti dalšímu odpůrci „mořských čertů“, námořníku Jensenovi. Dav Jensena zlynčuje. Lascottovi se dostane „zasloužené“ odplaty, když po zásahu vlny tsunami vyvolané mloky zešílí.

Franzova Válka s mloky tak připomíná spíše téma opery Vzestup a pád města Mahagonny, v níž se ovšem Kurtu Weillovi a Bertoltu Brechtovi v době nástupu nacismu podařilo skutečně šokovat kritikou kapitalismu a morálky založené na mamonu, podvodech, korupci, lži a zločinu, kterou hudebně podporuje směsice stylů parodující postupy tradiční opery. Z Franzovy Války s mloky se tak vytratilo základní Čapkovo poslání – varování před (nejdříve nenápadným a plíživým) mechanismem, jímž se mohou dostat k moci a ovládnout druhé ti, kteří byli dříve považováni jen za zanedbatelnou nebo i vysmívanou skupinu, která nepředstavuje reálné nebezpečí.

Hudební nastudování bylo svěřeno Marku Ivanovićovi, který, sám skladatel (loni uvedlo ND jeho Čarokraje), má k soudobé hudbě a její propagaci pozitivní vztah. Těžko říct, zda jako dirigent pozná, kdo ve Válce s mloky hraje falešně, nicméně mimořádně (a zcela zbytečně) obtížnou partituru zjevně řídil tak, že se premiérové provedení nerozpadlo. Také sólisté, kteří byli do Války s mloky obsazeni, svedli se svými party úporný boj a propůjčili Franzovým notám své operní hlasy  – Maria Kobielska znělý soprán pro zamilovanou Minnie, Ivan Kusnjer měkký baryton pro Oliviera Lascotta, jehož „scéna šílenství“, v níž se mu zjevuje Minnie jako culíkaté děvčátko, byla jednou z mála scén, které byly emotivní. Roman Vocel vystihl mořského vlka Jensena a Václav Sibera odbojného Freda, kterému Franz předepsal vražedné tenorové polohy. Pochvalu zaslouží i sbor Státní opery pod vedením Tvrtka Karloviće, který odvedl za daných podmínek soustředěný výkon. Odskok ze svých dominantních působišť na scénu Státní opery udělal Martin Zbrožek coby Bavič a Petr Kotvald, kterému ale ani jako muzikálovému Poseidonovi, ani coby zpěváku populární hudby ovšem Franz nenapsal žádný „hit“. „Popová“ čísla na texty Jiřího Suchého z roku 1980 se Čapkovu varování blížila mnohem více. Nejvtipněji nakonec vyzněly parodie na reklamy.Svůj operní debut absolvoval ve Válce s mloky režisér David Drábek, který dění rozpohyboval a opulentně ilustroval dost chatrný příběh. Na točně (scéna Šimon Caban, světelný design Pavel Dautovský) vznikl prostor pro oprýskaný dragstor s baterií hracích automatů, pro ropnou plošinu i rozlehlé schodiště k jakési amerikanizované replice Akropole, z jejíhož tympanonu protínají jeviště světelné kužely a na veškeré dění shlíží nejprve lidské oko, které po zrnění během „přebírání moci“ vystřídalo oko mločí. Simona Rybáková svými kostýmy vystihla v groteskní deformaci dnešní obtloustlou populaci a charakterizovala i pozlátkový svět pop music, takže vyzněl kontrast s černými mloky s červeně svítícími kontrolkami na hlavě.

Nová premiéra v dobyté Státní opeře je hlavně selháním dramaturgie Národního divadla. Příznačná je v této souvislosti „historka ze života“, kdy v jakési galerii uklízečka vyhodila do popelnice „dílo“, které považovala za odpad – nebo když kritici obdivovali prázdný sokl, na který personál galerie zapomněl nainstalovat „sochu“.  Škoda, že nové vedení ND nenavázalo na projekt Bušení do železné opony, který pořádalo bývalé vedení ve Stavovském divadle. Tam by se Válka s mloky mohla uplatnit – a právě tam by si mohl Franz zkusit brousit své operní drápy. Možná na pro něj vhodnější čapkovské předloze Život a dílo skladatele Foltýna, do níž by mohl promítnout i svou autobiografickou identitu.

Obskurní nádech celé produkci dodala Franzova kandidatura na prezidenta (ostatně premiéry se osobně nezúčastnil právě kvůli televizní debatě v předvečer prezidentských voleb) – až by se nabízelo zkontrolovat, zda kandidátovi už rovněž neroste mločí ocásek jako roztomilému vnoučeti paní Hamiltonové. Čapkova prorocká sci-fi o tom, jak nenápadně ale podstatně lze lidi zmanipulovat, ve Franzově pojetí došla své podstaty – zaplněná Státní opera tleskala produkci prezidentského kandidáta, která dozajista nenaplnila atributy, kvůli nimž byla naše první scéna zřízena.Zatímco uvedení Války s mloky budí pochybnosti o účelnosti vynaložených prostředků, shodou okolností odpoledne v den premiéry zorganizoval Kruh přátel opery Národního divadla v historické budově návštěvu Louskáčka pro děti ze speciálních škol. Už po osmnácté tak mohla pokračovat pod záštitou předsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové tradice, jejíž smysl zpochybnit nelze – ovšem díky soukromým dárcům, kteří toto představení od Národního divadla pro děti zakoupí. Za všechny to vyjádřil předseda Bohemian Heritage Fund, advokát a propagátor myšlenky aktivního kulturního mecenášství Pavel Smutný: „Myslím, že nám všem až postupem času dochází, jak krásná a originální myšlenka to je…abychom si uvědomili, jak často jsou naše problémy snadné a nepodstatné. A také nás učí čistému prožitku, kterého my se svými mnohostrannými závazky a zájmy často už nejsme schopni.“

Hodnocení autorky: 35 %
***

Liberecký Quichotte na festivalu boj s větrnými mlýny neprohrál

Operní soubor divadla F. X. Šaldy z Liberce do Prahy přijel místo původně ohlášeného Čarostřelce (více o této inscenaci Operní panorama z 21. února 2012 – najdete zde) se svou nejnovější inscenací – Donem Quichottem Julese Masseneta. Jsem přesvědčena, že tato volba prospěla jak liberecké prezentaci, tak festivalu. Právě na Quichottovi se navíc krásně ukázalo kouzlo divadla. Když jsem v Operním panoramatu počátkem prosince psala o třetí premiéře Quichotta, kterou jsem viděla 29. listopadu 2012 v Liberci (více zde), měla jsem o jeho nasazení tohoto nesnadného titulu do repertoáru pochybnosti. Ovšem festivalové obsazení dalo inscenaci úplně jinou energii v čele s Jiřím Přibylem, který dodal hlavní roli zamilovaného snílka především pěveckou jistotu i šarm. A bylo zřejmé, že pro úspěšné provedení je klíčové obsazení nejen titulní role, ale stejně významně i Dulcinée a Sancha.Jakkoli měl Quichotte zamilovaného Julese Masseneta při své premiéře v roce 1910 díky Fjodorovi Šaljapinovi úspěch, netrval dlouho a opera postupně z repertoáru mizela – Šaljapinů není zase tolik. Quichotte je „divná“ opera, vymykající se poněkud francouzské operní tradici jak proměnlivým hudebním stylem, tak způsobem, jakým jsou hlavní postavy Cervantesova románu uchopeny.

Jakoby v tušení budoucích apokalyps 20. století se protagonisté nejistě pohybují na troskách středověké rytířské morálky: Dulcinea je zde mrcha – děvka, která Quichottovu oddanost své „paní“ mezi houfem svých milenců nebere příliš vážně, jak vystihla na festivalovém představení Jana Wallingerová. Podařilo se jí ovšem prohloubit tuto základní charakteristiku díky svému tvárnému barevnému mezzosopránu o další vrstvy, v nichž prokmitává i nejistota, až skepse z takového způsobu života a soucit s Quichottem. Zajímavá je role Quichottova sluhy Sanchy, který v podání Anatolije Orla zastupuje jeho svědomí a s až kněžskou vehemencí zpovědníka apeluje na dodržování hranice mezi pošetilou milostnou touhou a „vyšším“ posláním rytíře.

Dirigentovi Martinu Doubravskému se od pro festivalové provedení podařilo orchestr zkáznit natolik, že ve výsledku již nepřipomínal boj s větrnými mlýny partitury. Nejen sólisté, ale sbor a orchestr ukázali, že zařadit Massenetova Quichotta na repertoár divadla, které se vyznačuje vynalézavých objevováním neznámých nebo málo hraných titulů, mělo smysl. A reakce publika to potvrdila. V tomto obsazení je liberecký Quichotte jednou z nejlepších inscenací, které jsme dosud na festivalu mohli vidět.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Obrovský je obrovský

Je skvělé, že festival Opera do programu opět zařadil i produkce alternativních scén mimo zavedená kamenná divadla. Vhodně v komorním prostoru divadla Kolowrat se olomoucký Ensemble Damian prezentoval nejnovější produkcí svého zakladatele a šéfa Tomáše Hanzlíka Voda a vzduch (jeho Dafné přiveze na festival brněnská Janáčkova opera). Hanzlík se dlouhodobě věnuje barokní opeře a hledání souvislostí s proměnami dnešního hudebního výrazu – jeho dílka bývají vtipná, inspirativní. Tentokrát Hanzlík propadl fascinaci tvorbou českého malíře, sochaře a spisovatele Jakuba Obrovského (1882-1949), dnes neprávem poněkud odstrkovaného – a název inscenace se odvíjí od skici ke stejnojmennému obrazu jednoho ze symbolistních Obrovského obrazů, znázorňujícího lodici s nahou ženou, ovocem, lodníkem a bílým koněm na břehu v pozadí.Do jisté míry se Hanzlík vydal podobnou cestou jako v roce 2012 Divadlo na Provázku v inscenaci Tichý Tarzan, mapující životní pouť svérázného kyjovského fotografa Miroslava Tichého (v režii Anny Petrželkové, kde Tichého skvěle ztvárnila Ivana Hloužková.) A první uvedení opery v Galerii výtvarného umění v Hodoníně 2. září 2012 v poslední den výstavy Obrovského umělecké pozůstalosti jí nesporně dodalo další rozměr.

Damiáni na festivalu předvedli svěží pásmo o životě Obrovského, „komentované“ na vtipné scéně (vystačil rám od obrazu) a kostýmech Venduly Johnové, kde se v roli malíře dobře uplatnil Martin Ptáček a tři kunsthistorici (ale i maminka, starší bratr, Obrovského manželka, slepec nebo sochař) Markéta Večeřová, Anna Jelínková a Pavel Maška. Režisér a skladatel Tomáš Hanzlík inscenaci řídil „moderně“ ne od dirigentského pultíku, ale od projektoru, neboť na pozadí promítal fotky z Obrovského rodinných alb, reprodukce jeho obrazů včetně vzácně dochovaných filmových záběrů Obrovského při práci, a uvedl i uzavřel hodinové dílo čtením úryvků z jeho deníků. Hudební doprovod obstarali Lena Pulchertová u klavíru a Martin Smutný u varhanního pozitivu.

Voda a vzduch je přiznaně spíše než operou kabaretem, mozaikou, ovšem s docela rafinovanou hudební osnovou založenou na rytmizovaném opakování hudebních témat, která čerpají z lidových písniček, městských popěvků, ale i jazzových prvků. V programu festivalu Hanzlíkova produkce poskytla výborné osvěžení.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Inspirace na dny příští

Alfredo Catalani: La Wally. Dirigent Robert Jindra, režie Václav Klemens, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Wally – Eva Urbanová, Walter – Agnieszka Bochenek-Osiecka, Giuseppe Hagenbach – Gianluca Zampieri, Vincenzo Gellner – Svatopluk Sem, Stromminger  – Martin Gurbaľ, Afra – Erika Šporerová, Vysloužilec – Michal Onufer. Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava na festivalu Opera 2013. Národní divadlo pondělí 14. ledna 2013 19:00 hod.

Mariusz Kwiecień a Simona Houda Šaturová. Dirigent Julian Kovatchev, Filharmonie Brno, Smetanova síň Obecního domu pondělí 14.1.2013 19:30 h.

Giuseppe Verdi: Nabucco. Dirigent Milan Kaňák / Miloš Formáček, režie Martin Dubovic, scéna Martin Víšek, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Vladimír Nečas, sbormistr Milan Kaňák. Nabucco – Nikolaj Někrasov, Ismael – Jaroslav Kovacs, Zachariáš – Serguei Nikitine, Abigail – Valeria Vaygant, Fenena – Barbora Kadlčíková / Lenka Schützová-Jarolímková. Severočeské divadlo Ústí nad Labem na festivalu Opera 2013. Stavovské divadlo úterý 15. ledna 2013 19:00 hod.

Gaetano Donizetti: Maria Stuarda Dirigent Maurizio Benini, režie David McVicar. Účinkují Joyce DiDonato, Elza van den Heever, Matthew Polenzani, Joshua Hopkins, Matthew Rose. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR sobota 19. ledna 2013 18:45 hod.

Charles Gounod: Faust a Markétka. Dirigent Tomáš Brauner, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Lenka Polášková, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Lucie Holánková. Faust – Rafael Alvarez / Valentin Prolat / Richard Samek, Mefistofeles – Ondrej Mráz / David Nykl, Markétka -Jana Šrejma Kačírková/ Kateřina Kněžíková / Petra Šimková Alvarez, Valentin – Matěj Chadima / Svatopluk Sem, Siebel – Jana Foff Tetourová /Alžběta Vomáčková, Martha – Petra Vondrová / Eliška Weissová, Wagner – Jan Hnyk / Michael Kubečka. Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra sobota 19. ledna 2013 19:00 hod.

Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Mario De Rose, režie Jana Kališová, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, sbormistr Josef Sychra, pohybová spolupráce Jaroslava Leufenová. Rigoletto – Alexandr Beň, Gilda, jeho dcera – Jana Šrejma Kačírková, Vévoda mantovský – Rafael Alvarez / Kisun Kim / Martin Šrejma, Sparafucile, nájemný vrah – Josef Škarka / Jevhen Šokalo, Maddalena, jeho sestra – Šárka Hrbáčková / Michaela Kapustová, Giovanna, Gildina společnice – Romana Strnadová / Dagmar Volfová, Hrabě Monterone – Miloš Horák / Josef Škarka, Marullo – František Brantalík / Jiří Brückler, Borsa – Josef Moravec / Aleš Voráček, Hrabě Ceprano – Miloš Horák / Pavel Švingr, Hraběnka Ceprano – Romana Strnadová / Miroslava Veselá, Dvorní dáma – Iva Hošpesová, Stráž – Josef Falta / Jan Mrkvička. Jihočeské divadlo České Budějovice na festivalu Opera 2013, Národní divadlo neděle 20. ledna 2013 19:00 hod.

***

Giuseppe Verdi:
I vespri siciliani
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Ladislav Adamik
Scéna: Jozef Ciller
Kostýmy: Petr Čanecký
Choreograf: Hana Litterová
Sbormistr: Josef Pančík
Orchestr a sbor Janáčkovy opery
Premiéra 11. ledna 2013 Janáčkovo divadlo Brno

Guido di Montfort – Luis Cansino (alt. Vladimír Chmelo / Jakub Kettner)
Sire de Bethune – Ladislav Mlejnek (alt. Jan Šťáva)
Hrabě Vaudemont – Jiří Klecker (alt. Pavel Kamas / Igor Loškár)
Arrigo – Michal Lehotský (alt. Rafael Alvarez)
Giovanni da Procida – Jiří Sulženko (alt. Martin Gurbal’)
Vévodkyně Elena – Adriana Kohútková (alt. Louise Hudson)
Ninetta – Jana Wallingerová (alt. Radka Hudečková)
Danieli – Petr Levíček (alt. Tomáš Kořínek)
Tebaldo – Zoltán K
orda (alt. Jozef Gráf)
Roberto – Igor Loškár (alt. Petr Císař)
Manfredo  Ivo Musil (alt. Martin Pavlíček)

www.ndbrno.cz

***

Festival hudebního divadla Opera 2013
Vladimír Franz:
Válka s mloky
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović (alt. František Drs)
Režie: David Drábek
Scéna: Šimon Caban
Kostýmy: Simona Rybáková
Světelný design: Pavel Dautovský
Choreografie: Henrieta Hornáčková
Sbormistr: Tvrtko Karlović
Dramaturgie: Pavel Petráněk
Orchestr a sbor Státní opery
Balet Opery Národního divadla
Světová premiéra 10. ledna 2013 ve Státní opeře

Fred Dalton, pošťák – Václav Sibera
Minnie Lascottová, jeho dívka – Maria Kobileská (alt. Simona Procházková)
Olivier Lascott, její otec, ředitel ropných vrtů –  Ivan Kusnjer (alt. Richard Haan)
Jensen, bývalý námořník – Roman Vocel
Jackson, majitel dragsteru –  Jiří Kubík (alt. Jiří Brückler)
Charles Brownell, dělník na ropných vrtech – Ivo Hrachovec (alt. Adam Leftwich)
James Holton, dělník na ropných vrtech – Jiří Hruška (alt. Jan Markvart)
Paní Hamiltonová / Chief Salamander – Galia Ibragimova
Bobby Hamilton, vnuk paní Hamiltonové – Petr Hais* (alt. Jan Skramuský*)
Poseidon / Billy Bingo, zpěvák populární hudby – Petr Kotvald
Konferenciér – Martin Zbrožek
Zpěvák skupiny Salamandři – Lukáš Frýda
Najáda – Markéta Panská 

* členové Pueri gaudentes

www.festival-opera.cz
www.narodni-divadlo.cz

***

Festival hudebního divadla Opera 2013
Jules Massenet:
Don Quichotte
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie baletních výstupů: Martin Goga
Orchestr, sbor a balet Divadla F.X.Šaldy 
Premiéra 23. listopadu 2012 Šaldovo divadlo Liberec
(psáno z festivalové reprízy 20.1.2013 Stavovské divadlo Praha)

Dulcinée –Jana Wallingerová
Don Quichotte –Jiří Přibyl
Sancho – Anatolij Orel
Pédro – Lívia Obručník Vénosová
Garcias –Lucie Kašpárková
Rodriguez – Michal Bragagnolo 
Juan – Dušan Růžička

www.festival-opera.cz
www.saldovo-divadlo.cz

***

Festival hudebního divadla Opera 2013
Tomáš Hanzlík:
Voda a vzduch
Režie: Tomáš Hanzlík
Umělecké nastudování:Tomáš Hanzlík & Ensemble Damian
Kostýmy a scéna : Vendula Johnová
Premiéra 2.září 2012 v Hodoníně
(psáno z festivalové reprízy 13.1.2013 v 15 hod. Divadlo Kolowrat Praha)

Jakub Obrovský – Martin Ptáček
Božena Škorpilová / 3. kunsthistorik  – Markéta Večeřová
Maminka / 1. Kunsthistorik / Dáma – Anna Jelínková
Starší bratr / Slepec / 2. Kunsthistorik / Sochař Ladislav Kofránek – Pavel Maška

www.festival-opera.cz
www.ensembledamian.com

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto ND Brno, Hana Smejkalová, Divadlo F.X.Šaldy Liberec, archiv