Operní panorama Heleny Havlíkové (121)

Týden od 20. do 26. května 2013
Dvakrát z Pražského jara: 
– Ponor do mýtu o koloběhu života se Soňou Červenou 
– Uměřený Wagner 
Dvakrát z mimopražských operních scén: 
– Verdi v Liberci vzdoruje nepřízni osudu 
– Nanebevzetí plzeňské Markétky 
Inspirace na dny příští 
*** 

Ponor do mýtu o koloběhu života se Soňou Červenou 

Soňa Červená je od svého návratu do Prahy jednou z těch uměleckých osobností, které ovlivňují české kulturní prostředí v pozoruhodné šíři aktivit. Daří se jí zúročovat své celoživotní zkušenosti ve světě divadla, kde spolupracovala s významnými uměleckými osobnostmi, stojí u zrodu pozoruhodných uměleckých projektů s mezinárodním přesahem. Přivedla do Prahy režiséra Roberta Wilsona, který v Národním divadle nastudoval Janáčkovy opery Osud a Káťa Kabanová nebo Čapkovo drama Věc Makropulos. Iniciovala vznik Březinovy a Nekvasilovy opery Zítra se bude…, a třebaže soudobé opery často mívají jepičí život, tato dosáhla i díky jejímu výkonu v hlavní roli sedmdesátky vyprodaných repríz! Nadále se podílí na dalších projektech (Toufar, 1914), které se v Národním divadle uskuteční v příští sezóně.

Soňa Červená se díky své muzikalitě, citu pro slovo a rytmus řeči zároveň soustavně věnuje i melodramu – speciálnímu žánru, který propojuje hudbu s mluveným slovem. Zde dosáhla mistrovství natolik zřetelného, že vznikají i díla přímo pro ni. V rámci letošního Pražského jara s melodramy vystoupila hned dvakrát – po Písni o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka Viktora Ullmanna (podle básně Rainera Marii Rilkeho) také v Persefoně Igora Stravinského.

Koncertní provedení tohoto hodinového melodramu na text André Gida se uskutečnilo ve čtvrtek 23. května (repríza bude 28. května) ve Státní opeře. Je třeba ocenit, že jsme měli, byť jen v koncertním provedení, možnost seznámit se s tímto významným dílem 30. let 20. století, jinak dostupným pouze z nahrávek. (A je škoda, že programová brožura v tomto případě neobsahovala kompletní český překlad, který byl pořízen pro titulky.) Persefona měla scénickou premiéru v Paříži roku 1934 s herecko-pohybovou akcí ruské herečky a tanečnice Idy Rubinstein, která vznik Persefony iniciovala, a tanečníky, kteří v choreografii Kurta Joosse příběh vyjadřovali pohybem.

Persefona je tak dalším z antických mýtů, které byly pro meziválečnou uměleckou avantgardu vítanou inspirací pro často velmi svérázné adaptace. (Připomeňme například drama Le Voyage de Thésée Georgesa Neveuxe, který, mnohem později, operně ztvárnil Bohuslav Martinů ve svém operním epilogu k Ariadně.) Stravinskij s André Gideem v ní zpracoval mýtus o dceři bohyně Deméter Persefoně, která se stane prostředníkem mezi světem a podsvětím a přináší jaro, rašení pupenců a semen na zemi, ale také stínů zemřelých se ptá: „Co mohu udělat, abyste byli šťastní?“ Symbolika Perséphone jako koloběhu zanikání a vznikání nového života, nositelky naděje a radosti je nepřehlédnutelná a podstatná. Právě toto téma Soňa Červená – ve vlastním českém překladu z francouzštiny – vyjádřila s největším akcentem. Ostatní zpívali francouzsky – tenorista Philippe Do byl zasvěceným komentátorem mýtu z pozice velekněze eleusinských mystérií i Ježíše v křesťanském podobenství zrna, které vydává užitek.

Třetí rovnocennou roli má ve Stravinského melodramu sbor, který v podání Státní opery vystihl pastorální oslavu jara, smutek nad únosem Perséphone, potemnělou atmosféru stínů zemřelých s vyústěním do poselství sebeobětování jako podmínky udržení životadárného koloběhu nejen přírody, ale i vzkříšení naděje. Jiří Štrunc ve svém hudebním nastudování bohužel nevedl orchestr k vytříbenější propracovanosti. Nepříliš vhodné bylo v akustických podmínkách Státní opery standardní koncertní umístění orchestru vpředu na jevišti – při tomto aranžmá sbor Státní opery, doplněný o Kühnův dětský sbor, byl doslova „upozaděn“ – a navíc pro Persefoné bylo třeba použít mikroport, který ve výsledku zvukovou nerovnováhu (i některé konsonanty, zejména sykavky) ještě zdůraznil.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Uměřený Wagner

Také Pražské jaro se připojilo k letošním oslavám Richarda Wagnera koncertem zkušené německé sopranistky Angely Denoke (1961), která právě ve stěžejních rolích tohoto operního génia (zatím s výjimkou Isoldy) vystupuje na předních scénách ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Hamburku, Salcburku, Paříži, londýnské Covent Garden. Program byl sestaven výhradně z částí oper Richarda Wagnera tak, aby se v něm kromě sólistky uplatnil i Kühnův smíšený sbor. Partnerem jim byl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, vše pod aktovkou anglického dirigenta Graema Jenkinse, který si vybudoval renomé nejen hudebním nastudováním oper na předních světových scénách (včetně například Vídeňské státní opery), ale i jako hudební ředitel v Dallasu, hudební ředitel Glyndebourne Touring Opera nebo hlavní hostující dirigent opery v Kolíně. Soprán Angely Denoke je naprosto vyrovnaný a oblý v celém rozsahu, kultivovaný, znělý i nad naplno rozehraným orchestrem, opřený o dlouhý dech i pohyblivý, jak ukázala v árii Adriana Gerechter Gott ze 3. dějství Rienziho. Sám o sobě zněl téměř dokonale, ale dokonalá hlasová technika bohužel nestačila na vyjádření emocí, kterými jsou Wagnerovy hrdinky zmítány – a bez této podstatné ingredience se posluchači dostane sice výborný zpěv, ale ve sterilním balení.

Monolog Elsy Einsam in trüben Tagen (Lohengrin, 1. dějství), v němž se upíná k naději ve svého šlechetného zachránce, milostné vzplanutí Sieglindy Du bist der Lenz s motivem lásky (Valkýra, 1. dějství), ale i obě árie Alžběty z Tannhäusera (Dich, teure Halle, grüss ich wieder, 2. dějství, s níž zamilovaná Alžběta po dlouhé době vstupuje do síně pěvců i úpěnlivá modlitba za milost pro Tannhäusera Allmächt’ge Jungfrau!, 3. dějství) stejně jako Isoldina smrt z lásky působily vedle hudebních poryvů orchestru rozvážně, věcně, uměřeně, až chladně, střízlivě, nevzrušivě.V tom do značné míry souzněl výkon Denoke s přístupem Graema Jenkinse. Hlídal si především architekturu celkové stavby dynamiky ať do detailu vypracovaným postupným narůstáním a ustupováním ve sboru poutníků v Tannhäuserovi, nebo v kontrastech vznešené monumentality a až salónní odlehčenosti v předehře k Rienzimu. Ani Jenkins se nenechal strhnout do bouře emocí.

Orchestr FOK zněl v monumentální plnosti, předehry prověřily dobrou připravenost žesťové sekce, dramatická část Valkýry pak hluboké smyčce. V choulostivějších nástupech v pianu a tam, kde jednotlivé nástrojové skupiny přebírají témata, však chyběla větší provázanost. Pokud ovšem na základě záznamu Českého rozhlasu srovnáme předehru k Mistrům pěvcům norimberským, která zazněla na Pražském jaru i v rámci čtvrtečního koncertu Pocta Beno Blachutovi v podání Pražské komorní filharmonie, měla interpretace FOK plně profesionální parametry. A je jen s podivem, že Pražská komorní filharmonie na mezinárodním festivalu takto hazardovala pod taktovkou Davida Švece se svou pověstí.

Skvělý výkon podal Kühnův smíšený sbor, který se v nastudování Marka Vorlíčka zaskvěl i ve vzletně pojatém svatebním pochodu v Lohengrinovi s plasticky sezpívanými hlasy, jeho mužská část pak ve sboru poutníků v Tannhäuserovi.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Verdi v Liberci vzdoruje nepřízni osudu

Přes problémy s podfinancováním od svého zřizovatele si liberecký operní soubor Divadla F. X. Šaldy troufl na náročnou operu, kterou rozhodně ošidit nelze – Verdiho Sílu osudu. Tato opera Verdiho vrcholného období byla psaná pro Petrohrad s pěveckými nároky na sólové role, rozsáhlými sbory, tanečními scénami a mnoha místy děje zasazeného do válek, v nichž se zmítala Evropě v první polovině 18. století. Doba válek o rakouské dědictví tak tvoří historickou kulisu pro smyšlený tragický příběh lásky Leonory, dcery vznešeného španělského šlechtického rodu, a potomka rodu Inků Alvara. Jejich milostné štěstí je ale ohroženo tehdy platnými společenskými regulemi, které „mísení ras“ zakazovaly. Nicméně v pojetí španělského spisovatele Dona Ángela de Saavedry, jehož široce rozvržené drama Don Alvaro se stalo předlohou pro libreto této Verdiho opery, je na překážku spíše celá série neuvěřitelných, nevyzpytatelných, až nelogických náhod.Mladý režisér Tomáš Pilař složitě propletený děj postav, zatížených vinou, ještě více zašmodrchal, ale paradoxně se mu tak podařilo zdůraznit nadčasovost témat nenávisti, nesmiřitelné pomsty, ale i lásky, přátelství a odpuštění. Například hned na začátku se na onom osudovému výstřelu proti Leonořinu otci, který u Verdiho nešťastnou náhodou vyjde z pistole Leonořina milence ve chvíli, kdy Alvaro odhazuje zbraň a vzdává se, podílí Leonořin bratr Dona Carlo – rána padne ve chvíli, kdy Alvarovu zbraň drží v ruce už Carlo. Jeho umanutá pomstychtivost vůči Leonoře i Alvarovi tak dostává další rozměr kamufláže vlastní viny, jakkoli měkčí baryton Jiřího Kubíka zní spíše smířlivěji.

Komplikovanější je režisérův nápad propojit postavu Leonořina zastřeleného otce, který před smrtí svou dceru proklel, s postavou převora Guardiana, u kterého hledá zoufalá Leonora, štvaná otcovou kletbou i hrozbou bratrovy pomsty, útočiště. Závěrečné odpuštění umírající Leonoře i zdrcenému Alvarovi tak nepronáší převor, ale její mrtvý otec sonorním basem Jiřího Přibyla.

Pilař s výtvarníkem scény a kostýmy Alešem Valáškem a výtvarníkem světel Danielem Tesařem pojal inscenaci jako sled fotografií, při jejichž „prohlížení“ ožívají situace tragické, komické i lyrické. Široká plátna válečná s nadějí ve slávu i s drsnou deziluzí porážek střídají jadrné scény lidové a také klášterní se zpěvy kajícných modliteb i s komikou mravokárného kázaní.

K neotřelému režijnímu řešení se tentokrát v Liberci pod taktovkou Martina Doubravského přidalo i hudební nastudování, premiéra měla potřebné kontrasty, orchestr hrál soustředěně, dařilo se exponovaným žesťům. Ze sólistů se skvěle uvedla Alžběta Vomáčková, ač ještě studentka Pražské konzervatoře, její markytánka Preziosilla měla skutečně cikánskou energii. Bylo také zřejmé, že tenoristovi Rafaelovi Alvarezovi sedí právě italský repertoár: Dona Alvara zvládal v kantiléně i dynamických odstínech. Soprán Lívie Obručník Vénosové v roli Leonory zní plně ve střední poloze, ve výškách se však zužuje, což postihlo i slavné Pace, pace, mio Dio. Odvaha, s níž se liberecký operní soubor vzpírá údělu, kterým ho někteří liberečtí radní krátkozrace chtějí nechat živořit na bojišti o to málo, co dnes u nás na kulturu zbývá, klade naprosto zásadní otázky po systému financování operních divadel u nás. Megalomanské pražské Národní divadlo, místo exministrem Jiřím Besserem tak vehementně slibovaných úspor, obdrželo, nad rámec své více než půlmiliardové státní dotace po transformaci v roce 2012, navíc 52,5 milionu. Se státním příspěvkem o jeden řád vyšším přitom k Verdiho výročí Národní divadlo vyprodukovalo v Donu Carlosovi paskvil s chabým hudebním nastudováním a obsazením.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Nanebevzetí plzeňské Markétky

Režisér Jiří Heřman udělal dobře, když se na protest proti násilnému sloučení Národního divadla a Státní opery vzdal funkce šéfa opery. Následující marasmus tak zvané „transformace“ plně oprávnil jeho nechuť podílet se na absurdním dramatu s podivnými „figurami“, hrajícími ruskou ruletu se svatostánkem národní kultury.

Heřman vystoupil z bahnité řeky „politického managementu“ právě včas – a jeho návrat k operní režii se podařil. Jeho plzeňská inscenace Fausta a Markétky (premiéra 19. 1. 2013, recenze psána z reprízy 21. 5. 2013) je jednou z toho mála operních inscenací našich divadel, které snesou srovnání v rámci evropské operní produkce a poslední dobou se – pohříchu – objevují mimo Prahu. Zatímco boj o svou duši a integritu by se slizkými politiky Heřman určitě prohrál – v plzeňské inscenaci Fausta a Markétky se mu podařilo Markétčinu duši zachránit tak, jak to „abbé Gounod“ zamýšlel.

Opera Charlese Françoise Gounoda (1818–1893) Faust a Markétka podle prvního dílu Goetheho Fausta měla premiéru v pařížském Théâatre Lyrique v roce 1859. Příběh o pokoušení ďáblem, který výměnou za duši poskytne, cokoli si přejeme, je dnes stejně aktuální jako v době svého vzniku – a přenesení děje z Německa 16. století do současnosti mu v naléhavosti vyznění neuškodilo. V Heřmanově divadelní stylizaci není podstatné, že se aktéři pohybují v dnešních kostýmech (Lenka Polášková) a prostředí – Jiří Heřman umí vyhmátnout esenci operního díla a komunikovat ji publiku srozumitelným způsobem.Heřmanovy inscenace se vyznačují estetickou vytříbeností a přítomností jakéhosi magického kouzla, které vnímavému divákovi připomene křehkou prostupnost hranice reality a snu, kterou režisér vyjadřuje výsostně divadelními prostředky. Přitom plně respektuje libreto a partituru skladatele, jehož záměrům se snaží porozumět a svou režijní koncepcí ještě rozvinout.

Heřman si také umí vybrat podobně vnímavé spolupracovníky: se scénografem Pavlem Svobodou příběh umístili do třemi stěnami ohraničeného prostoru, odkud jsou jen omezené průchody do vnějšího „světa“. Jedna ze stěn je polepena čistými stránkami ještě nenapsaného pokračování Fausta, které však suita ďáblových přisluhovačů roztrhne. Uprostřed ční šroubovice strmého kovového schodiště (dělitelného na části), které se může propadat do temné díry, ale zároveň vystoupat kamsi vzhůru, snad až do nebe.

Ve slavné Bednárikově inscenaci Slovenského národního divadla Mefisto rozehrává coby ředitel cirkusu svou zlomyslnou a krutou hru o důvěru, naději a lásku. Heřman se v plzeňské inscenaci koncentruje hlavně na Markétku. Důležitou roli tak má postel s bílým kovovým rámem – s Markétčinými holčičími sny se vznáší do výše, je místem milostných scén s Faustem i rejdištěm úlisného Mefistofela, kterého vlastně Markétka ani „nevidí“, ale který obratně manipuluje lidmi jako zkušený podomní obchodník – nebo falešný kněz napříč věky vyznávaného kultu zlatého telete. Je to přímo Mefisto, kdo vytrhne Markétce z náručí její dítě a vhodí ho do temné jámy.

Vynikající Markétku má plzeňská inscenace v Janě Šrejma Kačírkové. Umí skloubit své pěvecké mistrovství měkce lyrického sopránu s pohyblivou koloraturou a s rozvinutím do dramatického závěrečného odmítnutí ďábelských úkladů. Pěvecky i herecky vyjádřila nejen nevinnou dívčí fintivost, svár nevinnosti a pokušení při milostném vzplanutí až k prozření Markétky, kdy pochopí, že je v osidlech úkladného ďábla, a neztratí víru v boha a jeho odpuštění, ani když se za božího služebníka vydává sám Mefisto. Z jejího výstupu na nebesa se tajil dech nejen při narůstající pěvecké gradaci, ale i výstupem po krkolomném schodišti, které se s ní vznese vzhůru.Škoda, že ostatní sólisté, ani sbor (sbormistr Zdeněk Vimr) a orchestr plzeňské opery po hudební stránce nedotáhli inscenaci při repríze 21. května do uceleného tvaru. David Nykl skvěle uplatnil své herectví jako mrštný mladistvý Mefistofeles, obsáhnout pěveckou šíři této náročné role ve všech odstínech, od elegantního vemlouvavého svůdce přes cynického darebáka po uhrančivě děsivého manipulátora, se mu zatím tolik nedaří. Rafaelu Alvarezovi zjevně lépe svědčí italský repertoár (třeba Alvaro v liberecké Síle osudu) než Gounodův Faust, kterého při uvedené repríze zpíval až na hranici svých možností a ani herecky nepřesvědčil, že touží překročit limity pozemského života – jeho smlouva s ďáblem byla spíše jen vyjednáním další (oblastní) štace. Chlapeckou ostýchavost Siebela, jeho mladické roztoužení, ale i upřímnou snahu pomoci nešťastné Markétce postihla Jana Foff Tetourová. Matěj Chadima byl Valentinem spíše defenzivním. Až (režijně) nadbytečný prostor dostala Eliška Weissová v roli stárnoucí kokety Marty – dokázala ho ale i na menším pěveckém prostoru využít. Dirigent Tomáš Brauner Gounodovu romantickou a melodickou hudbu spíše jen těžkopádně odehrál s hráči, kteří se dopouštěli řady chyb. Ani orgie Valpuržiny noci neměly spád a divokost.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Inspirace na dny příští

Igor Stravinskij: Persefona – koncertní provedení. Dirigent Jiří Štrunc, sbormistr Tvrtko Karlović, sbormistr Kühnova dětského sboru Jiří Chvála. Perséphone – Soňa Červená, Eumolpe – Philippe Do. Orchestr a sbor Státní opery, Kühnův dětský sbor. Státní opera úterý 28. května 2013 19:00 hod.

Josef Mysliveček: La Passione di Gesù Cristo. Dirigent Václav Luks, sólisté Martina Janková, Simona Šaturová, Sophie Harmsen, Krystian Adam. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. Pražské jaro, Rudolfinum – Dvořákova síň středa 29. května 2013 20:00 hod.

Bedřich Smetana: Dvě vdovy. Hudební nastudování Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Theodor Pištěk, sbormistr Martin Buchta, choreografie Ladislava Košíková, dramaturgie Beno Blachut. Karolina – Marie Fajtová / Jana Sibera, Anežka – Dana Burešová / Marie Kobielska, Ladislav Podhájský – Aleš Briscein / Richard Samek, Mumlal – Zdeněk Plech / Luděk Vele, Toník – Václav Sibera / Martin Šrejma, Lidunka – Michaela Gemrotová / Yukiko Šrejmová Kinjo. Orchestr a sbor opery Národního divadla, Národní divadlo Praha, 1. premiéra čtvrtek 30. května 2013 19:00 h., 2. premiéra pondělí 3. června 2013 19:00 hod.

Václav Jan Tomášek: Missa solemnis, op. 81, Sinfonia grande C dur, op. 17. Dirigent Marek Štryncl, Stanislava Mihalcová – soprán, Sylva Čmugrová – alt, Václav Čížek – tenor, Marián Krejčík – bas. Musica Florea, Collegium Floreum. Pražské jaro, katedrála sv. Víta – Pražský hrad, sobota 1. června 2013 18:00 hod.
***

Pražské jaro
Igor Stravinskij:
Persefona
koncertní provedení
Dirigent Jiří Štrunc
Orchestr a sbor Státní opery
Sbormistr Tvrtko Karlović
Kühnův dětský sbor
Sbormistr Jiří Chvála
Premiéra 23. května 2013 Státní opera Praha

Perséphone – Soňa Červená
Eumolpe – Philippe Do

www.narodni-divadlo.cz
***

Pražské jaro 2013
Pocta Richardu Wagnerovi – Angela Denoke
Angela Denoke (soprán)
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Dirigent: Graeme Jenkins
Kühnův smíšený sbor
Sbormistr: Marek Vorlíček
25. května 2013 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Richard Wagner:
– Mistři pěvci norimberští – předehra k opeře a úvodní chrámový sbor
– Lohengrin – Einsam in trüben Tagen (monolog Elsy z 1. dějství)
– Lohengrin – předehra k 3. dějství a svatební sbor
– Valkýra – předehra k 1. dějství
– Valkýra – Du bist der Lenz (monolog Sieglindy z 1. dějství)
– Rienzi – předehra k opeře
– Rienzi – Gerechter Gott (árie Adriana z 3. dějství)
= přestávka =
– Tannhäuser – Dich teure Halle (vstupní árie Alžběty z 2. dějství)
– Tannhäuser – Beglückt darf nun dich (sbor poutníků a vstup Wolframa z 3. dějství)
– Tannhäuser – Allmächt´ge Jungfrau! (modlitba Alžběty z 3. dějství)
– Tristan a Isolda – předehra k opeře
– Tristan a Isolda – Mild und leise wie er lächelt (Isoldina smrt z lásky z 3. dějství)

www.festival.cz
***

Giuseppe Verdi:
Síla osudu
(La forza del destino)
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Martin Veselý
Dramaturg: Vojtěch Havlík
Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 24. května 2013 Šaldovo divadlo Liberec

Donna Leonora di Vargas – Lívia Obručník Vénosová (alt. Věra Poláchová)
Don Carlo di Vargas – Jiří Kubík (alt. Anatolij Orel)
Don Alvaro – Rafael Alvarez
Preziosilla – Alžběta Vomáčková (alt. Petra Vondrová)
Markýz z Calatravy / Otec Guardiano – Jiří Přibyl (alt. Pavel Vančura)
Bratr Melitone – Jaroslav Patočka (alt. Michal Kubečka)
Curra – Blanka Černá (alt. Gabriela Kopperová)
Starosta / Ranhojič – Pavel Kobrle (alt. Jiří Bartoš Sturc)
Trabuco – Tomáš Sup (alt. Jiří David)
Herecké akce – Matěj Linhart, Adam Steinbauer
Dětská role – Anežka Novarová 

www.saldovo-divadlo.cz
***

Charles Gounod:
Faust a Markétka
Dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Lenka Polášková
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Lucie Holánková
Kostýmy: Lenka Polášková
Orchestr, sbor opery a balet DJKT
Premiéra: 19. ledna 2013 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 21. 5. 2013)

Faust – Rafael Alvarez
Mefistofeles – David Nykl
Markétka – Jana Šrejma Kačírková
Valentin – Matěj Chadima
Siebel – Jana Foff Tetourová
Marta – Eliška Weissová
Wagner – Jan Hnyk

www.djkt-plzen.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Národní divadlo Praha, Pražské jaro – Zdeněk Chrapek, F.X.Šaldy Liberec, DJKT Plzeň – Pavel Křivánek, archiv