Operní panorama Heleny Havlíkové (212)

Od 27. března do 12. dubna 2015
* Prostý projev je to nejtěžší…, tentokrát v Brně
* Bavorský příspěvek do diskuse o operní režii – jeden z mnoha
* Inspirace na dny příští
***

Prostý projev je to nejtěžší…, tentokrát v Brně
V bohatém a osobitém operním odkazu Bohuslava Martinů mají Hry o Marii klíčové postavení. Martinů při hledání východisek z odmítavého postoje k pozdnímu romantismu prožil v Paříži okouzlení impresionismem, symbolismem, jazzem, dadaismem. Aby změť vlivů, které dobýval a opouštěl (v opeře tak pozoruhodnými díly, jakými jsou Voják a tanečnice, Slzy nože či Trojí přání), vykrystalizovala v až tvrdošíjné návraty do prasvěta lidové tvořivosti a evropské kultury.

Hry o Marii jsou zakořeněné v biblických výjevech divadla středověku, nejsou operou v tradičním slova smyslu. Tvoří je čtyřdílný cyklus podobenství, miráklů a lidových balad, propojený tématem mateřské soucitné lásky, dobrotivosti a křesťanské naděje na odpuštění a vykoupení tak, jak Pannu Marii a svou víru v Boha vnímají po staletí obyčejní lidé. K těmto kořenům se Martinů vracel pokorně: „Je dobře pro každého vrátit se ke starým pravdám, i když se nezdají zrovna moderní a aktuální a i když nejsou ani pravda, ale jen víra v něco dobrého a zdravého.“… „Prostý projev je to nejtěžší, co si umělec může dát za cíl,” napsal jinde.

Ačkoli měly Hry o Marii svou světovou premiéru právě v Brně, v roce 1935 v Divadle Na hradbách, tedy dnešním Mahenově divadle pod taktovkou Antonína Balatky v režii Rudolfa Waltera, s choreografií Emericha Gabzdyla a na scéně a v kostýmech Františka Muziky, byly zde pak uvedeny pouze jednou, v roce 1990 v Janáčkově divadle v hudebním nastudování Jiřího Bělohlávka a režii Aleny Vaňákové. Zařazení tohoto titulu tak mělo plné dramaturgické oprávnění. O zklidnění někdy až zbytečně vypjatého brněnského antagonismu vůči Praze svědčí pak to, že byl akceptován záměr nového šéfa Janáčkovy opery Jiřího Heřmana přenést do Brna inscenaci v jeho režii, která byla uvedena v pražském Národním divadle v roce 2009 a pak ještě v koprodukci v polské Vratislavi.

Praxe postupného sdílení inscenací více divadly je dnes běžná a většinou prospívá divadlům nejen z ekonomických důvodů. Je to „sázka na jistotu“, která se v případě převedení Her o Marii do Janáčkova divadla dokonce ještě zúročila. Vedení brněnského Národního divadla sice nevyužilo příležitosti uvést Hry o Marii v divadle světové premiéry, tedy v dnešním Mahenově divadle, ale rozlehlý prostor Janáčkovy opery a jeviště bez zlatistého portálu Heřmanovu pojetí výrazně prospěly. Zatímco na scéně pražského Národního divadla vyzněla inscenace jako podívaná, pod jejíž vizuální velkolepostí se ztrácela autenticita lidových her a biblických témat, z nichž Martinů vycházel, i niternější poselství této jeho partitury i dalších dokumentů se skladatelovou ucelenou koncepcí divadelního ztvárnění tohoto díla.

Stylově vyhraněný rukopis Jiřího Heřmana s ritualizovanou obřadností synchronizovaných pohybů lze v týmu se scénografem Pavlem Svobodou, výtvarnicí kostýmů Alexandrou Gruskovou, choreografem Janem Kodetem a světelným designerem Danielem Tesařem poznat hned po vytažení opony – sofistikované obrazy mají vysoký estetický standard. Výtvarný efekt protisvětel při otevírání obrovských okenic s průhledy do hloubi jeviště plného kouře byl úchvatný stejně jako bohaté kostýmy (Archanděl Gabriel s obřími křídly, „zlatá“Panna Maria), světelné proměny, pětice vysokých otočných rozklápěcích telarů po každé straně jeviště navozujících po vzoru deskových maleb v jinak prázdném prostoru místo děje. Rotující rudé kartáče „očišťující“ hříšnici Paskalinu jako v automyčce byly pro brněnské provedení vhodně opuštěny ve prospěch tanečníků a červeného světla. V Janáčkově divadle se tak pod stále převažující dekorativností přece jen pootevřela ona vzácná milost odpuštění a šance pro duši se očistit a vstoupit na nebe, i když její pozemské putování podlehlo svodům ďábla.Protagonistou Her jsou sbory. Rozmístění Sboru Janáčkovy opery (sbormistr Josef Pančík), Pěveckého sboru Masarykovy univerzity (Michal Vajda) a Dětského sboru Brno (Valerie Maťašová) nejen na jevišti, ale i na bocích balkonu nebo přízemí, přineslo působivé akustické rozvržení; při tak rozdílných vzdálenostech zpěváků se však ani v Brně nepodařilo dirigentovi Jakubu Kleckerovi vždy tak docela skloubit tempo a při pouhé několikametrové blízkosti sboristů od diváků eliminovat prakticky neodstranitelnou nevýhodu různé intenzity jednotlivých hlasů na úkor charakteristické sborové jednolitosti. Nicméně v celkovém vyznění vytvořil dostatečně reliéfní hudební obraz, ze kterého „dýchla“ podstata Martinů hudby opřená o lidové zdroje, vstřícný vztah k lidem, k přírodě, pocit sounáležitosti.

V Martinů koncepci Her nejsou sólisté operními hvězdami, ale jednou ze součástí divadelního celku. Tuto službu roli ve hře poskytli všichni, z nichž mnozí i v Brně výborně využili svoji pražskou zkušenost. Vyzdvihnout zaslouží především Alžběta Poláčková jako Marie a Mariken, které věříme, že se nechala zlákat sliby bohatství a rozkoše, Pavla Vykopalová v roli Sestry Paskaliny, která podlehne našeptávání ďábla a uprchne z kláštera za svým milencem, a Svatopluk Sem jako Ďábel. Daniel Bambas opustil vznešenou obřadnost Vůdce hry, kterou nepřiměřeně v Praze patetizoval Jakub Gottwald, a stal se mnohem přirozenějším „opovědníkem“ a propojovacím článkem jednotlivých částí inscenace. Opakované, brněnské nastudování Her o Marii tak lze zařadit k těm úspěšným inscenacím tohoto souboru a šťastné vykročení nového šéfa opery Jiřího Heřmana v jeho novém působišti.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Bavorský příspěvek do diskuse o operní režii – jeden z mnoha
Do vzrušené diskuse ke vstupní polemice Václava Věžníka na portálu Opera Plus o operním režisérismu se jako výmluvná ilustrace problému aktuálně „vložila“ inscenace Donizettiho Nápoje lásky v nastudování Bavorské státní opery z Mnichova, kterou bylo možné zhlédnout ve streamu přímého přenosu představení 12. dubna na internetu. Je ovšem jednou z mnohých, v nichž dnešní operní režiséři zejména v německy mluvících zemích chápou partituru skladatele včetně scénických poznámek jako jeden ze vstupních materiálů své inscenační představy k libovolné manipulaci.

Režisér David Bösch přemístil docela srozumitelný a jednoduchý děj Nápoje lásky o „vesnické“ italské variantě legendy o Tristanovi a Isoldě do jakéhosi podivného – bizarního – fantaskního světa (scéna Patrick Bannwart), podle kostýmů zřejmě současnosti, kterému dominuje bláznivý batyskaf (snad kapitána Nema) a sbor vesničanů je „přelíčen“ jako parta upírů z Karpat. Nemorino šplhá po sloupu veřejného osvětlení a kamsi telefonuje z budky. Dulcamara, postrojen jako výsadkář s blikajícím obojkem, který dnes nosí pejsci, přijede na obřím stroji, který snad vyvinuli zemědělští inženýři v nějakém evropském „Silicon Valley“. A Belcore, máchající pistolkou, velí partě lenochů, kteří se podle výzbroje buď vrátili, nebo se chystají na „zahraniční misi“. Vlastní kouzelný nápoj je umístěn v jakémsi natlakovaném kanystru, z jehož hadice se Nemorino nejen postřikuje, ale používá ho i jako „muzikálový“ mikrofon. Těžko říci, co vlastně chtěl Bösch touto „režijní“ koncepcí sdělit nad rámec urputné snahy zasadit Donizettiho a Romaniho lyrickou romanci s lahodně plynoucím belcantem za každou cenu do jiných kulis a udělat ze všech interpretů nevzhledně odpudivá špinavá individua – ovšem s výraznou výjimkou krasavice Adiny v luxusních svatebních šatech (kde je vlastně vzala?). Koncepce to byla hloupá, k Donizettiho a Romaniho promyšlenému sdělení nepřidávala vůbec nic. Ještě že orchestr Bavorské státní opery hrál pod taktovkou Ashera Fische Donizettiho noty a sólisté, z nichž Matthewa Polenzaniho jako Nemorina a Ambrodgia Maestriho známe už z přenosu z Met, jsou profesionálové, kteří se podvolí umanutosti inscenátorů a naštěstí dobře zpívají.Spokojené bavorské publikum radostně tleskalo. Snad tato německá infekce k nám nepronikne jako pandemie. A znovu jsem si uvědomila, že navzdory všem nedokonalostem inscenační výklad v olomoucké inscenaci Oldřicha Kříže, který vyvolával bouře smíchu svou perlivou komedií ve stylu „vesničko má italská“ fungoval právě proto, že ctil a vycházel z Donizettiho opery.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Inspirace na dny příští
Festival Ullmann, Mramorový sál Clam-Gallasova paláce, vždy v 19.30 hod.
Viktor Ullmann: Císař Atlantidy aneb Odepření smrti. Úterý 14. dubna – filmová projekce záznamu prvního uvedení opery v místě jejího vzniku, tedy bývalém ghettu Terezín, na jaře 1995, po představení beseda s režisérem Gantschacherem.

Viktor Ullmann: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Středa 15. dubna – divadelní představení melodramu pro bas, herce a klavír na text epické básně Rainera Maria Rilka (nová inscenace).

Viktor Ullmann: Císař Atlantidy aneb Odepření smrti. Čtvrtek 16. dubna – nová inscenace opery v loutkové verzi. Režie: Herbert Gantschacher, účinkuje soubor ARBOS Gesellschaft für Musik und Theater, Klagenfurt, hrají: Rupert Bergmann, Werner Mössler, Christoph Traxler, Markus Rupert, Rita Hatzmann.
***

Bohuslav Martinů:
Hry o Marii
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Josef Pančík
Sbor a orchestr Janáčkovy opery
Pěvecký sbor Masarykovy univerzity
Sbormistr: Michal Vajda
Dětský sbor Brno
Sbormistr: Valerie Maťašová
Premiéra 27. března 2015 Janáčkovo divadlo Brno

Vůdce hry – Daniel Bambas
Panna Maria – Jana Přibylová

Panny moudré a panny pošetilé
Ženich – Pavla Vykopalová, Jana Hrochová Wallingerová (alt. Markéta Cukrová, Zoltán Korda, Petr Levíček, David Nykl, Daniela Straková-Šedrlová, Jan Šťáva)
Archanděl Gabriel – Jana Hrochová Wallingerová (alt. Markéta Cukrová)
Panna pošetilá – Lenka Čermáková (alt. Daniela Baňasová)
Obchodník s oleji – Igor Loškár (alt. Pavel Katsiushyn)
Obchodník s oleji – Jan Šťáva (alt. Ladislav Mlejnek)

Mariken z Nimègue
Mariken – Alžběta Poláčková (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)
Bůh – David Nykl (alt. Jan Šťáva)
Matka Boží – Jana Hrochová Wallingerová (alt. Markéta Cukrová)
Ďábel – Svatopluk Sem (alt. Igor Loškár)
Ďábel, taneční role – Martin Svobodník
Piják – Jiří Klecker (alt. Ladislav Mlejnek)
Maškaron – Petr Levíček (alt. Zoltán Korda)

Narození Páně
Marie – Alžběta Poláčková (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)
Kovář – Jan Šťáva (alt. Jiří Klecker)
Kovářova dcera – Jana Hrochová Wallingerová (alt. Markéta Cukrová)
Šenkýř – Igor Loškár (alt. Pavel Katsiushyn)

Sestra Paskalina
Sestra Paskalina – Pavla Vykopalová (alt. Daniela Straková-Šedrlová)
Sestra Marta – Jana Hrochová Wallingerová (alt. Markéta Cukrová)
Soprán – Alžběta Poláčková (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)
Alt – Lenka Čermáková (alt. Daniela Baňasová)
Tenor – Petr Levíček (alt. Zoltán Korda)
Bas – David Nykl (alt. Jan Šťáva)
Paskalina – duše – Elizaveta Shibaeva
Milenec – Adam Sojka
Ďábel, taneční role – Martin Svobodník

www.ndbrno.cz

Gaetano Donizetti:
Nápoj lásky
Dirigent: Asher Fisch
Režie: David Bösch
Scéna: Patrick Bannwart
Kostýmy: Falko Herold
Světla: Michael Bauer
Dramaturgie: Rainer Karlitschek
Orchestr a sbor Bavorské státní opery
Sbormistr: Stellario Fagone
Premiéra 1. prosince 2009 Bavorská státní opera Mnichov
(psáno z přímého internetového přenosu – 12. 4. 2015)

Adina – Ailyn Pérez
Nemorino – Matthew Polenzani
Belcore – Mario Cassi
Dulcamara – Ambrogio Maestri
Giannetta – Evgeniya Sotnikova

www.staatsoper.de

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava

Foto Marek Olbrzymek, archiv