Operní panorama Heleny Havlíkové (165)

Týden od 5. do 11. května 2014
– Alenka v říši opery
– Exploze belcanta
– Inspirace na dny příští
***

Alenka v říši opery
Do uvádění operních novinek našich soudobých skladatelů se naše „kamenná“ divadla (na rozdíl od těch studiových) zrovna nehrnou. Při všech rizicích, která uvedení neprověřeného díla přináší, by současná domácí produkce měla být alespoň „kořením“ repertoáru mezi osvědčenými tituly, když už projekt Bušení do železné opony zůstal s odchodem Jiřího Nekvasila z vedení Opery Národního divadla osiřelý – zatímco Nekvasil, coby neúnavný apologet současné opery, ve svém současném ostravském ředitelském působišti stál u zrodu bienále NODO – New Opera Days Ostrava, které od roku 2012 zaštiťuje Národní divadlo moravskoslezské a novinky přímo objednává.

Připomeňme, že v posledních třech sezonách se výsady zařazení opery současného českého skladatele do repertoáru stálých divadel se u nás dostalo Ivanovićovu Čarokraji v Národním divadle (2012), Francově Válce s mloky ve Státní opeře Praha (2013), Pololáníkově Noci plné světel v Olomouci (2013) a Březinovu Toufarovi (2013), což činí 4,3 procenta ze všech premiér našich deseti operních souborů v těchto sezonách.

Alice in bed Ivo Medka a Markéty Dvořákové, kterou uvedla Janáčkova opera v Redutě, toto skóre nyní navýšila na 5,4 procenta. Těžko soudit, zda je to hodně nebo málo – do jisté míry kopíruje celosvětové přírůstky nových oper, kterým se příliš nedaří připoutat diváckou oblibu v soupeření se spolehlivými tituly zlatého fondu klasické opery Mozartem počínaje a Puccinim konče, který je v posledních letech úspěšně doplňován díly z období baroka. Novým operám zpravidla chybí nosné téma, silné libreto, které by se „trefilo“ do zkušeností a očekávání dnešního publika a specifických principů operního žánru.

Alice in bed, která pracuje s motivy Carrollovy Alenky v říši divů, zdá se má šanci tyto deficity překonat. Není totiž postavena na lineárně rozvíjeném příběhu, který je v tomto případě sám o sobě vlastně velmi řídký; nabízí spíše situace než klasicky rozvíjený děj. Ale text vytváří prostor pro vršení, propojování a kontrasty emocí, jejichž vyjádření je právě tím nejvlastnějším hájemstvím hudby. Alice in bed není zhudebněná činohra, jak se některým soudobým operám stává, ale vychází z vlastností, možností a předností operního žánru.

Tento „operní thriller“ na motivy Alenky v říši – kraji divů, jak specifikuje podtitul zhruba osmdesátiminutového díla, vznikl jako týmová kompozice, na které se během skladatelských kurzů v britském Brittenově Aldeburghu podíleli ještě spolulibretisté Anne Daschkey a Sjaron Minailo. Z Carrollovy legendární dětské knihy o dívence, která se propadne do bizarního světa plného podivností, se postavy a epizody – Bílý králík, Houseňák, Srdcová královna nebo kočka Šklíba – prolínají se sondou do života Alice, designérky počítačových her. V této mladé ženě se sváří chtivost po komerčním úspěchu a penězích se snahou odolat těmto lákadlům a uchovat si svobodu fantazie, jak ji prožívala jako malá holčička. Alenka tak v opeře dostává trojí podobu: Alice 1 představuje sice úspěšnou, ale vystresovanou a vyčerpanou autorku videoher na motivy Carrollovy knížky, která se snaží si uchovat cestu do světa tvořivého fantazie a snů. Alice 2 jí v tom tvrdě brání a sedativy uspává Alici 3, dítě, které se bez zábran dokáže vnořit do bizarního světa podivných zvířecích i lidských bytostí, kam se Alice 1 snaží vracet pro inspiraci.

Autoři odlišili tyto tři role i kompozičně, když melodický part Alice 1 určili operní zpěvačce, v brněnské inscenaci Tereze Merklové Kyzlinkové, zatímco part Alice 2 se skřehotáním a pazvuky houslí svěřili Gabriele Vermelho, která si roli racionálně drsného alter ega užívá s plnou energií svého multi-uměleckého talentu. A hravé děvčátko, kterému Králíček v podání mima Otakara Blahy předčítá z Carrollovy knížky a které má být navždy v mysli Alice 1 uspáno, koncipovali – v podání Julie Šebestové – jako němou roli. Až do samého závěru, ve kterém dosáhli pointy příběhu tím, že zazpívá závěrečnou písničku o Srdcové královně, jejíž smysl Alice 1 do té doby marně hledala. Protipólem Alice, a to i hudebně stylovým, je uklízečka (v inscenaci kontratenorista Jan Mikušek), která si při práci zpívá lidovou písničku Týnom tánom, a vyjadřuje tak zemitost této praktické ženy, které je svět počítačových her, ale i vnitřních svárů a pochybností Alice zcela nepochopitelný.

Další postavami v podobě spolupracovníků Alice, ale i roztodivných bytostí z Carrollovy knížky, pak tvoří vokální kvarteto ve složení Hana Škarková – soprán, Jan Mikušek – kontratenor, Marek Olbrzymek – tenor a David Nykl – bas. Zejména jejich jakési novodobé madrigaly, v nichž navozují, ale také komentují pocity Alice, jsou kompozičně nápaditými ansámblovými čísly.

Zvukově neobvyklé je obsazení komorního orchestru s flétnami, trombónem, klavírem, preparovanými klavírem, kytarou, violoncellem a hlavně sedmdesáti nejrůznějšími bicími nástroji – nejen tympány, marimbou, vibrafonem, ale i nejrůznějšími dětskými hračkami, které vyluzují roztodivné zvuky od pískání po různé šramoty. A další „nástroj“ pak tvoří i zvuk nože, kterým si Srdcová královna zlověstně přejíždí přes kovový náramek před popravou.

S tímto složením šesti sólistů a orchestru Ivo Medek a Markéta Dvořákova sugestivně navodili jak bouřlivé stavy pochybností, depresí, tak halucinační snové vidiny, hudebně vyjádřili jak zběsilou honbu za Bílým králíkem, nečekané, až šíleně děsivé zjevování kočky Šklíby ve videohře, tak i prostou melodii písničky. A dirigent Ondrej Olos všechny tyto vrstvy dokázal svým nastudováním přesvědčivě zprostředkovat.Roccovo inscenační řešení vytvořilo opeře srozumitelný vizuální základ: scénu na točně tvoří tři otočné panely, z jedné strany zrcadla, z druhé neutrální plocha pro videoart Lukáše Medka s projekcemi počítačové obrazovky. V popředí je umístěn skleněný kvádr, který slouží jako stůl horečně pracující Alice, ale i postel, či snad rakev, do které má být navždy uložena malá Alenka. Pro kostým všech tří Alenek použil Rocc bledě modré šaty z filmu Tima Burtona (2010).

Alice in bed se neobjevila „jen tak“ – připomeňme, že skladatelka Markéta Dvořáková zaujala svou Žirafí operou už před lety v líhni talentů – Bušení do železné opony. Dvořáková tímto základním filtrem prošla – a její nová opera je důkazem, že tento projekt měl smysl a objevil skladatele, se kterými se budeme setkávat. Z produkce, která byla v posledních třech letech uvedena v našich kamenných divadlech, rozhodně patří Alice in bed k tomu nejzajímavějšímu a úspěšně tak rozvíjí předchozí hudebně-dramatická díla Dvořákové i Ivo Medka, ať z jejich společných kompozic (MrTVÁ) nebo dalších týmových kompozic Ivo Medka s Aloisem Piňosem a Milošem Štědroněm – anekdotické vtipné koláže Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán nebo Setkání velikánů. Alice in bed má rozhodně energii oslovit dnešní publikum.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Exploze belcanta
Sezonu 2013/14 přímých přenosů z Metropolitní opery uzavřela Rossiniho Popelka. Inscenaci známe už z přenosu před pěti lety. Tehdy, téměř na den přesně – 9. května 2009 s titulní dvojicí Elīna Garanča a Lawrence Brownlee pod taktovkou Maurizia Beniniho. Už tenkrát působila inscenace italského režiséra Cesare Lieviho, premiérovaná v Met už v roce 1997, svým ukoptěným humorem nezáživně. A stejné obsazení jako tentokrát měly role Dona Magnifika v barytonistovi Alessandru Corbellim (který v této inscenaci začínal původně jako Dandini) a obou sester v Patricii Risley, která roli Tisbe zpívá ve všech sériích Popelky od roku 1998, a Rachelle Durkin, Clorindě i v obnovení v roce 2005.

Hlavním důvodem pro opětovné zařazení Rossiniho Popelky do přímých přenosů tak dozajista bylo nové obsazení. V titulní roli, ve které se od roku 1997 vystřídaly mezzosopranistky Cecilia Bartoli, Jenifer Larmore, Sonia Ganassi, Olga Borodina a již zmíněná Elīna Garanča, se nově objevila Joyce DiDonato. Jak se svěřila během přestávkového rozhovoru, sérií v Met se s touto rolí, která stála na počátku její hvězdné kariéry a kterou také dvakrát nahrála (CD v roce 2004 pro Naxos a DVD z barcelonského Teatro Liceo v roce 2007), loučí – a budiž jí ke cti, že se tak rozhodla ve chvíli, kdy Popelku stále zcela vrcholově ovládá. Jejím tenorovým princem byl Juan Diego Flórez, který zpíval Dona Ramira už při obnovení Popelky v roce 2002 po boku Sonii Ganassi. Této dvojici, která zazářila už při přenosech Lazebníka sevillského (2007) a Hraběte Oryho (2011), dnes v rolích vrcholného rossiniovsko-belliniovsko-donizettiovského belcanta může sotva kdo konkurovat. Stále na vrcholu svých kariér jsou svrchovanými mistry v tak náročných „disciplínách“, jaké představují virtuózní koloraturní běhy v legatu i staccatu v celém rozsahu ve „vražedných“ tempech, skoky i přes dvě oktávy, nejrůznější ozdoby, dlouhé držené výšky, messa di voce, precizní artikulace a rozsáhlé legatové fráze – to vše použité v široké škále výrazu od lyricky měkké něhy po dramatické výbuchy. Zejména Popelčino závěrečné rondo Nacqui all’affanno, al pianto s rozsahem od malého gis po h2, ve kterém už coby manželka salernského prince odpouští svým zlovolným sestrám i otci, a Ramirova árie Si, ritrovarla io giuro s opakovými „céčky“ vyvolaly salvy nadšení s potleskem nejen v hledišti Met, ale i v kině Aero. A Flórez se dokonce vrátil po bouřlivém potlesku na jeviště a závěrečnou část své árie, ve které princ prohlašuje, že najde svou tajemnou milovanou a už se od ní nikdy neodloučí, zopakoval.

Alessandro Corbelli je typově přesným rossiniovským buffo basem pro role obstarožních směšných otců/pěstounů, zde jako samolibý zchudlý baron Don Magnifico, který se naparuje při představě, jak na jeho přízeň nebo přímluvu stojí fronty prosebníků s tučnými úplatky. Z přenosů z Met ho známe i z titulní role Pucciniho Schicchiho – s mrštností nejen hlasovou, ale i pohybovou, kterou si stále uchovává. Ani Pietru Spagnolimu v roli komorníka Dandiniho, který prověřuje charaktery potencionálních nevěst v převleku za prince, ani Lucovi Pisaronimu coby princovu vychovateli, alias žebrákovi a andělovi, který přivede Popelku na ples coby neznámou krasavici, se nedařilo své role výrazněji profilovat.

Všichni, včetně sehraných nafoukaných a movitého manžela chtivých Magnificových dcerunek v podání Patricie Risley a Rachelle Durkin, se mohli opřít o precizní hudební nastudování šéfdirigenta Met Fabia Luisiho, který svou univerzálnost tentokrát osvědčil v pojetí se svěžím švihem, virtuozitou, elegancí, komickou odlehčeností, ale i jemnou lyrikou v promyšlené dynamice, aby vyzněla především věhlasná Rossiniho crescenda.Třebaže Joyce DiDonato hrála Popelku jako ušlechtilé dobrotivé stvoření, Flórez prince jako bystrého pozorovatele, který se bezmezně zamiluje do skromné Popelky, Risley a Durkin sestry jako hysterické důry a Corbelli Magnifica jako poněkud potrhlého tatíka, nemohlo se jim podařit zakrýt chabou Lieviho režii. Donekonečna se opakující „fór“ s pohovkou, které v Magnificově zchátralé domácnosti chybí jedna noha, takže z ní spadnou všichni, kdo si na tu stranu sednou, cupitání a škleby sester, sbor, který stále stejně napochoduje a strnule se postaví do jednoho šiku (třebas s různými buřinkami) se okoukaly během prvního obrazu. Další a další exploataci těchto klišé by si u nás nedovolil ani režijní rutinér.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Inspirace na dny příští
Giacomo Puccini: La rondine (Vlaštovka). Koncertní provedení. Dirigent Martin Leginus, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková, světelný design Hynek Dörner. Magda de Civry – Eva Hornyáková, Ruggero Lastouc – Luciano Mastro, Lisette – Jana Sibera, Prunier – Jaroslav Březina a další. Orchestr Státní opery. Státní opera, středa 14. a pátek 16. května 2014 v 19.00 hodin.

Musica Florea – Lesk virtuozity duchovních árií českého klasicismu (Festivalový cyklus 2014). Roman Janál (baryton). Musica Florea, umělecký vedoucí Marek Štryncl. Karl Ditters von Dittersdorf (1739–1799): Aria in C „Voces parate almas“; Jan Křtitel Vaňhal (1739–1813): Sinfonie C dur – Allegro, Andante, Menuetto, Presto; František Xaver Brixi (1732–1771): Aria ex Dis „Mater misericordiae“; František Antonín Rösler (1750–1792): „Sestetto“ – Allegro, Adagio, Rondo; Jan Křtitel Vaňhal (1739–1813): Aria un Dis „Quis me separabit“; Ferdinand Kauer (1751–1831): Sinfonia in D – Allegro, Adagio, Menuetto, Presto; Josef Mysliveček (1737–1781): Aria in D „Hic est locus ad laundandum Dominu“. České muzeum hudby čtvrtek 15. května v 19.30 hodin.

Giacomo Puccini: Tosca. Dirigent Miloš Formáček, režie Tomáš Pilař. Severočeské divadlo, s. r. o., Ústí nad Labem. Premiéra v pátek 16. května 2014 v 19.00 hodin.

Giacomo Puccini: Turandot. Dirigent Petr Šumník, režie Václav Málek. Moravské divadlo Olomouc. Premiéra v pátek 16. května 2014 v 19.00 hodin.

Pražské jaro – recitál basbarytonisty Adama Plachetky. Dvořákovy Biblické písně – orchestrální verze a árie z oper Bedřicha Smetany. Rudolfinum, sobota 17. května 2014 v 20.00 hodin.
***

Ivo Medek, Markéta Dvořáková:
Alice in bed
Hudební nastudování: Ondrej Olos
Režie a scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc a Miroslav Sabo
Videoprojekce: Lukáš Medek
Stanislav Slavíček (klavír), Jan Dobiáš (preparovaný klavír), Lucie Vítková (akordeon), Martin Kostaš (kytara), Štěpán Filípek (violoncello), Kristýna Vaculová, Marcela Ondrejková (flétna), Šimon Pavlík (trombon), Martin Opršal, Lukáš Krejčí, Petr Hladík a Tomáš Kovanda (bicí)
Premiéra 7. května 2014 Divadlo Reduta Brno

Alice 1 – Tereza Merklová Kyzlinková
Alice 2 – Gabriela Vermelho
Soprán – Hana Škarková
Kontratenor – Jan Mikušek
Tenor – Marek Olbrzymek
Bas – David Nykl
Králíček – Otakar Blaha

www.ndbrno.cz

***

Gioachino Rossini: 
La Cenerentola
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Cesare Lievi
Scéna a kostýmy: Maurizio Balò
Světelný design: Gigi Saccomandi
Choreograf: Daniela Schiavone
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 16. října 1997 The Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 10. 5. 2014)

Angelina – Joyce DiDonato
Don Ramiro – Juan Diego Flórez 
Dandini – Pietro Spagnoli 
Don Magnifico – Alessandro Corbelli 
Alidoro – Luca Pisaroni

www.metopera.org

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Patrik Borecký, Ken Howard