Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (4)

Můj první učitel byl Heinrich Gustavovič Neuhaus, rusky Nejgauz. Slyšel jsem ho při jedné jeho návštěvě v Oděse a jeho hru – hrál Beethovenovu Sonátu pro kladívkový klavír – i jeho samotného jsem bezmezně obdivoval. V jeho vzhledu bylo něco, co mi silně připomínalo mého otce, ale byl mnohem uvolněnější. Dá se říci, že jsem měl tři učitele: Neuhause, svého otce a Wagnera.

Měli jsme v Moskvě přátele, kteří byli ochotni mě ubytovat, bylo to od nich velkorysé, když pomyslím, v jak ubohém bytě žili. Hned po příjezdu mě zavedli do Neuhausovy třídy, abych mu zahrál. Zvolil jsem mimo jiné svého bojového oře, Chopinovu čtvrtou Baladu. Když si mne poslechl, o všeličems jsme rozmlouvali, také o Wagnerovi. Musel jsem na něj udělat dobrý dojem, protože mne okamžitě přijal, bez zkoušky, ovšem pod podmínkou, že budu navštěvovat všechny povinné předměty. Ty neměly s hudbou nic společného, byla to pro mě úplně cizí politicko-filozofická směs a skládaly se z ní přísné zkoušky. Nemohl jsem se odhodlat se toho zúčastňovat a už první rok mě dvakrát z konzervatoře vyloučili. Vrátil jsem se do Oděsy, pevně rozhodnut už nikdy nejít tam, kde se mi nelíbí. Rodičům jsem nic neřekl. Ale, ó hrůza, Neuhaus mi napsal dopis a ten padl rodičům do rukou. Profesor psal něco jako: „Jsi můj nejlepší žák, vrať se!“ Byl to tak srdečný dopis, že mi napravil hlavu. Neuhaus byl tehdy rektorem konzervatoře. Jistě to byl on, kdo zařídil moje přijetí bez všech formalit a teď musel řešit problémy, které jsem mu svým chováním způsobil.Neuhaus se stal mým druhým otcem. Už nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by měl takový šarm. Milá bytost, bez jakékoli obhroublosti. Působil skoro bezstarostně, a přece… Byl německo-polského původu, jako můj otec; jeho bratrancem byl polský skladatel Karol Szymanowski. V mládí se přátelil s Vladimirem Horowitzem a celý život byl velmi zavázán Arthuru Rubinsteinovi. Na začátku století studoval nejen v Rusku, ale také v Berlíně v Itálii, a ve Vídni u Leopolda Godowského. Byl neobyčejně sečtělý, ať už šlo o literaturu, filozofii či umění, a mluvil plynně rusky, polsky, německy, francouzsky a italsky. Jazykové znalosti bývaly v Rusku celkem běžné, ale v izolované zemi po bolševické revoluci už bylo takhle jazykově vybavených lidí málo. Měl malé ruce, a přesto byl vynikající klavírista. Nikdy však nesměl vyjet za hranice a tak za ně pronikla pouze jeho pověst pedagoga. Jeho německý původ jej přišel draho. Při bleskovém postupu Němců na Moskvu odmítl nechat se evakuovat spolu s pedagogickým sborem konzervatoře, protože jeho patnáctiletý syn byl těžce nemocný (měl tuberkulózu kostí) a ležel v nemocnici. Prohlásil, že když nebude evakuován jeho syn, nepůjde také. Tak přezkoušeli jeho pas, kde v rubrice národnost stálo „Rus“ a obvinili jej, že svůj německý původ úmyslně zamlčel. A uvěznili ho. Neuhaus však měl takový šarm, že dokázal obměkčit i takovéhle instance. Po deseti měsících ho pustili a evakuovali do Sverdlovska, kde dva roky učil. Bydlel v žalostné malé místnůstce, kde také dával hodiny. To všechno na něm zanechalo stopy a Neuhaus začal pít, poněkud víc než bylo rozumné.

Zdálo by se, že se jeho malé ruce musely ve hře nějak negativně odrazit, ale nebylo tomu tak. Měl nádherný tón. Jemu vděčím za zvyk sedět u klavíru vysoko. V tom měl pravdu, závisí na tom všechno. Nádherně hrál Schumanna a Skrjabina. Jeho interptretace Chopinova Koncertu f moll a Beethovenova Pátého koncertu „L’Empereur“ byla tak vynikající, že jsem tyto skladby odmítl zařadit do svého repertoáru. Vždycky ale dobře nehrál. Plýtval časem na vyučování a pak mu nezbýval na to, aby sám cvičil. Učení je strašná věc, klavíristu to ničí. Jak může člověk někoho učit, když se ustavičně musí učit sám?

Naučil jsem se u něj hodně, i když stále opakoval, že už mi nemá co předat. Vždycky se mi zdálo, že hudba, která tu je proto, aby se hrála a poslouchala, se obejde beze slov. Je zhola zbytečné ji komentovat, a já jsem také ve slovním projevu nijak nevynikal. Byla doba, kdy jsem skoro nebyl schopen mluvit, a to především ve společnosti lidí, k nimž jsem necítil ani špetku antipatie, právě naopak. A to byl i případ Heinricha Neuhause, v jehož přítomnosti jsem vždycky byl téměř němý. Bylo to užitečné, soustředili jsme se tak úplně na hudbu. Především mě poučil o významu pauzy a zpěvnosti. Říkal, že jsem neuvěřitelně paličatý a dělám jen to, co chci. Byla to pravda, hrál jsem vždycky jen tehdy, kdy jsem chtěl, a to, co jsem chtěl, ale on mi v tom ponechal volnost. Jediná skladba, kterou jsem hrál, aniž bych opravdu chtěl, byla Beethovenova Sonáta As dur op. 110, kterou mi Neuhaus zadal v prvním roce studia. Tvrdil, že ji nesmím opominout a že se na ní mnoho naučím. Já se ji ale nechtěl učit. Připadala mi příliš otevřená, skoro nestydatá, až nevkusná s tím ariosem, které rámuje závěrečnou fugu. Také jsem se nikdy neodhodlal hrát všech dvaatřicet Beethovenových sonát. Hraji jich dvaadvacet, a to stačí! Jestliže jsem opus 110 uváděl poměrně často, tak proto (možná, že to bude znít kacířsky), že je to relativně snadná sonáta, nesrovnatelná s op. 101, kterou jsem hrál, když jsem k Neuhausovi přišel a která je příšerně těžká, ještě těžší než op. 111, a ještě nebezpečnější než Sonáta pro kladívkový klavír. Na Sonátě op. 110 mě Neuhaus každopádně naučil docílit zpěvného tónu, o jakém jsem snil. Možná jsem jej v sobě měl, ale on jej vysvobodil, když mi uvolnil paže a naučil mne držet  ramena. Zbavil mě tvrdého zvuku, což bylo dědictví z doby mého působení jako korepetitora opery.Další dílo, které jsem v prvním roce studia musel nastudovat, byla Lisztova Sonáta h moll. Na tomto mistrovském díle jsou důležité – a to mne naučil Neuhaus – pauzy, pauzy, které musejí znít. Přitom jsem si osvojil malý trik, nebezpečnou lest, která u ostatních asi neúčinkuje, ale mně hodně pomohla. Je to samotný začátek sonáty. Co je ale vlastně její začátek? Jeden tón, a nic: tón „g“. Jak to udělat, aby to nešťastné „g“ zaznělo jako něco zvláštního? Dělám to takhle: Přijdu na pódium. Posadím se a nehnu ani brvou. Úplně vypnu a počítám do třiceti, docela pomalu. V publiku se rodí panika: „Co se děje? Je mu něco?“ A potom, teprve potom, přijde to “g“, zcela nečekaně. Je to samozřejmě divadlo, ale divadelní prvek je v hudbě velmi důležitý. Je potřeba vyprovokovat pocit neočekávaného. Znám mnoho klavíristů, kteří hrají skvěle, ale servírují všechno na jednom tácu: předem víme, jak bude menu sestaveno. Je to hezké, dobré, ale… známe to. Dojmy vyvolává něco neočekávaného, nepředpokládaného. To jsem našel u Neuhause, to mne naučil a tak mne dovedl k tomu, co jsem hledal.

Ruská klavírní škola se opírala o tři sloupy (nehledě na Rachmaninova, který zemi opustil a pokud vím, nikdy neučil) – o Goldenweisera, Igumnova a Neuhause. Goldenweiser ztělesňoval starou tradici, byl to školometský klavírista. Pro něj bylo důležité, zda se dělalo ta-ri-ra, ti-ra-ri nebo ti-ra-ra. Byl to akademický klavírista bez fantazie. Igumnov byl vynikající hudebník a originální klavírista. Nehrál mužně, ale lyricky. Jeho tón zářil, byl noblesní, ale poněkud jednostranný. Byla to jiná generace, byl o hodně starší než Neuhaus, ke kterému chtěl v Moskvě každý. Mezi těmi, co byli přibližně tak staří jako já, byl také Emil Gilels. To byl hudebník celou duší a zázračný klavírista. Hrál premiéru Prokofjevovy 8. sonáty. Byl jsem přitom a jeho interptretace byla prostě úžasná. Co udělal s Prokofjevovou 3. sonátou bylo tak velkolepé, že jsem se vzdal toho, abych ji hrál také. Strašně tu sonátu miluju, ale když jsem ji slyšel od Gilelse, cítil jsem, že bych k tomu neměl co dodat.Náš vztah byl trochu zvláštní. Gilels byl skutečně velký klavírista, ale poněkud komplikovaný. Měl děsnou povahu, byl strašně nedůtklivý a pořád kvůli něčemu trucoval. Také byl chorobně žárlivý. Pro něj to muselo být hrozné, protože byl pořád nešťastný. Občas se vlastní vinou dostával do směšných situací. Jednou takhle šel na konzervatoři po chodbě. Přiblížila se k němu dáma, užaslá nad tím, že vidí velkého Emila Gilelse, přistoupila k němu a řekla malé holčičce, kterou doprovázela: „Víš, kdo to tady před tebou stojí? Náš největší klavírista!“ Načež děcko zvolalo: „Svjatoslav Richter!“ Zkrátka dítě. Gilels odšuměl a práskl za sebou dveřmi. K Neuhausovi se choval nemožně. Ke konci života udělal něco strašlivého. Napsal do novin, a také Neuhausovi osobně, že nikdy nebyl jeho žákem. Úplně ho zapřel. Neuhaus si jej vážil, ale vždycky k němu byl otevřený a často jej přirozeně také kritizoval, tak jako kritizoval mě. Jenže netýkavka Gilels žádnou kritiku nesnesl a to stačilo. Celá Moskva přece věděla, že u Neuhause studoval a vyvolalo to velké rozhořčení. Já osobně jsem jej od té chvíle, co jsem se to dozvěděl, nepozdravil. Neuhause Gilelsovo chování těžce ranilo a brzy na to zemřel. Kdyby nebylo jeho neustálé žárlivosti – to je pocit, který já vůbec neznám, ať už jde o cokoli –, mohl být Emil Gilels se svým výjimečným talentem šťastný umělec. Okolnosti jeho smrti byly ale strašné. Před jedním turné šel na běžnou lékařskou kontrolu do nemocnice. Dostal injekci, a za tři minuty byl mrtev. Bylo to na klinice v Kremlu, o které se říkalo, že jsou tam lékaři dosazováni podle politické spolehlivosti. Jen tak se mohlo stát, že si nějaký neschopný doktor injekci spletl a zabil ho.

Mým velkým přítelem ve třídě Heinricha Gustavoviče byl zvláštní chlapec, Anatolij Vedernikov. Byl o pět let mladší než já, někdejší zázračné dítě. Když jsem přišel roku 1937 do Moskvy, bylo mu šestnáct, byl už Neuhausovým žákem a hrál božsky. Jeho rodiče byli velmi známí zpěváci, kteří odešli z Ruska do Japonska, a on tam jako zázračné dítě sklízel úspěchy. Pak šli do Číny, kde jej opustili – neuvěřitelně romantická historie. Jeho adoptivní rodiče neměli s hudbou nic společného. Rozhodli se vrátit do Ruska, kde byli samozřejmě okamžitě po návratu zatčeni. Byl to temný příběh, jakých bylo v té době mnoho. Vedernikov a já jsme se okamžitě spřátelili. Neměl jsem kde bydlet a on mne vzal k sobě.  Rád jsem s ním hrával. Pokud si dobře vzpomínám, hráli jsme roku 1941 v rozhlase za řízení Kurta Sanderlinga – byl tehdy velmi mladý a pro mě to bylo první setkání s tímto velkým dirigentem – Bachův Koncert pro čtyři klavíry. Dalšími spoluúčinkujícími klavíristy byli Neuhausův asistent Emanuel Grossman a jeden z Neuhausových vůbec prvních žáků Theodor Gutman; Gutman vyhrál Chopinovu soutěž ve Varšavě a už byl profesorem na konzervatoři. Šli jsme s Vedernikovem na jeden z jeho recitálů. Byl to vynikající chopinovský interpret, jeden z nejlepších, jaké jsem kdy slyšel. Fenomenálně hrál jeho etudy. Nedokážu si vysvětlit, proč vlastně zapadl.Na začátku čtyřicátých let jsme měli s Vedernikovem recitál pro dva klavíry, kde jsme hráli Chopinovo Rondo, Concerto pathétique od Liszta a v druhé části Debussyho suitu En blanc et noir a druhou Rachmaninovovu Suitu. Byl to pěkný program a byl dobře přijat. Mnohem později jste také hráli Bartókovu Sonátu pro dva klavíry a bicí. Jedním z hráčů na bicí byl Andrej Volkonskij, cembalista a dobrý moderní skladatel, dnes žije v Paříži. S Vedernikovem jsme také nahráli Bachův Dvojkoncert C dur. Byl to opravdu dobrý snímek, na kterém se nedalo poznat, kdo hraje první a kdo druhý klavír, tak dokonale jsme harmonovali.

Především jsme však roku 1939 zorganizovali studentský kroužek. Scházeli jsme se každý čtvrtek v jedné třídě na konzervatoři a hráli jsme málo známé nebo zapomenuté skladby. Vydávali jsme rukopisný časopis a na naše schůzky chodilo stále početnější publikum, které tvořili studenti, profesoři a jejich přátelé. Já jsem hrával celé opery, Wagnerovy Mistry pěvce a Tristana, Salome od Richarda Strausse, a také jsme hráli čtyřručně nebo na dvou klavírech Brucknerovy symfonie, které se jinak nikde neuváděly. A také hodně soudobých děl žijících skladatelů: 21. symfonii Mjaskovského, Hindemitova Malíře Mathise nebo jeho Nobilissima visione, díla Szymanowského. Neuhaus říkal, že náš studentský kroužek je mnohem užitečnější než všechny ty předměty, které se musíme učit. Byli jsme ale také vážnou konkurencí pro oficiální koncerty konzervatoře, jejichž návštěvnost byla o to menší, o co víc publika přicházelo k nám. Roku 1941 jsme chtěli hrát celý Wagnerův Prsten Nibelungův. Toho večera, kdy jsme měli uvést poslední dějství Soumraku bohů, nám to rektor konzervatoře Goldenweiser zakázal, protože v sále konzervatoře byl právě recital a nikdo na něj nepřišel. Byl to právě stý večer studentského kroužku, a Soumrak bohů znamenal jeho konec. Navíc to bylo 21. června, toho večera, kdy německá vojska vpadla do naší země.

Vedernikov byl zajímavý hudebník, tíhnoucí k avantgardě. Dokázal zahrát cokoli a měl na skladě spoustu nových skladeb, které se tehdy nikdo neodvažoval do repertoáru zařadit: Stravinského Sonátu, Hindemithovo Ludus tonalis, Debussyho dvanáct Etud (podle mého názoru jeden z jeho největších úspěchů), i Schönbergův Klavírní koncert. V jeho hře však bylo jedno „ale“ a Neuhaus proti němu usilovně bojoval: neměl hezký tón. Byl strašlivě paličatý a hrál jen rukama, bez spoluúčasti celého těla. Neuhaus se s ním kvůli tomu neustále přel, ale on se nenechal přesvědčit, i když nebylo pochyb, že Neuhaus rozumí zvuku víc než kdokoli jiný. Bohužel byl i Vedernikov poměrně komplikovaná povaha, přesněji řečeno, když se zasekl, nic se s ním nesvedlo. Dělal zásadně pravý opak toho, co měl a lidi kolem sebe urážel. Měl teorii, podle které zázrak hudby, její „uměleckost“, vytváří teprve umělecká osobnost interpreta. To je nesmysl! Interpret se nesmí stavět do popředí, ale ani se skrývat, měl by být skladatelovým zrcadlem. Tolja také tvrdil, že klavír je jen bicí nástroj, který nedokáže zpívat, protože jeho tón nemá trvání. To je omyl. Jednou jsme poslouchal „Katakomby“ ze své nahrávky Obrázků z výstavy. Poslední akord této části musí doznívat velmi dlouho. A na desce skutečně hodně dlouho zní. Jindy jsme společně prohlíželi partituru Dvořákova Klavírního koncertu a našli jsme v něm hodně zajímavého. Zařadil jsem ho do svého repertoáru a za rok nato jsem jej hrál ve velkém sále konzervatoře. Vedernikov za mnou po koncertě přišel do šatny a řekl mi: „Slávo, proč hrajete takovou špatnou hudbu?“ Potřetí už džbán trpělivosti přetekl: Poslouchali jsme nahrávku Brittenova Petera Grimese a velmi nás to rozrušilo. Ale stačilo, že jsem se za nějakou dobu s Brittenem seznámil osobně, a od té doby už podle Tolji „psal jen špatnou hudbu“. Vedernikov dostal dárek – například Straussovu Alpskou symfonii, kterou jsme také hráli čtyřručně. Sotva desku položil na talíř, zvolal: „To je ale strašná muzika!“ Totéž bylo s Pfitznerovým Palestrinou, v každém ohledu obdivuhodným dílem s výborným libretem. „Jak si může někdo vymyslet tak hloupý námět!“ Samozřejmě jsem to byl já, kdo mu věnoval partituru. Už jsem toho měl dost. Nejdřív jsme se hodně přátelili, ale nakonec jsme spolu přestali hrát. Přešla mě chuť.Přebýval jsem vždycky v Moskvě nebo jejím okolí. Často jsem navštěvoval chatu sester Heckerových, pěti mladých žen, které pravidelně navštěvovaly náš studentský kroužek. Jedna z nich byla klavíristka, jedna houslistka, další malířka, čtvrtá a pátá – nebyly nic. Byly Němky a já se s nimi spřátelil. Zažily podobné nepříjemnosti jako Neuhaus v roce 1941. Tři byly zatčeny a deportovány. Proč jen tři? Protože když přišla policie, nebyly zbylé dvě doma! Tak „se“ na ně zkrátka zapomnělo, už je nikdo neobtěžoval. Jak se říká v sovětském žargonu o něčem zfušovaném – byla to „chaltura“. Mluvím o nich, protože se Vedernikov s jednou ze sester oženil. Octl se tak v německém prostředí, do kterého se vůbec nehodil. Měl s ní synka, který onemocněl meningitidou. Se svou příslovečnou tvrdohlavostí Vedernikov tvrdil: „Doktorům nevěřím“, a žádného nepřivolal. Dostavily se komplikace a chlapeček zůstal hluchoněmý. Ale byl z něj opravdu dobrý malíř.

Během studií jsem pravidelně vystupoval na školních koncertech Neuhausovy třídy v malém sále konzervatoře. Roku 1939 jsem tam hrál Bachův Dvojkoncert s Vedernikovem a poprvé Brahmsův Druhý koncert, Schubertovu fantazii Poutník, Schumannovu Fantazii, Debussyho Preludia a Ravelovy Valčíky vznešené a sentimentální. Cvičil jsem, kde to jen šlo, ve třídách na konzervatoři, v institutu Gněsiných nebo u přátel, k nimž jsem mohl zabrousit kdykoli, ve dne nebo v noci. Existuje ruské přísloví: „Chybí-li ti 100 rublů, pak máš 100 přátel.“ A je to pravda. Ať jsem přišel kamkoli, i během války, vždycky jsem dostal něco k jídlu. Vůbec mi nevadilo, že jsem neměl vlastní byt. Spával jsem tu i onde – u Anatolije Vedernikova, u Volodi Čajkovského, u matematika Šafareviče, a všude jsem se cítil dobře. Ale především mi řadu let poskytoval přístřeší Neuhaus. Byl tak velkorysý, že k němu žáci mohli přijít neohlášeni, a třeba ve čtyři ráno. Jeho paní byla právě tak úžasná a pohostinná. Snad ani nikdy nespala. Když se člověk objevil uprostřed noci, pila čaj nebo víno a byla nadšena, že někoho vidí. A Neuhaus řekl: „Nemáte kde spát? Tak zůstaňte tady.“ A to měl jen úplně maličký byt. Já jsem u Neuhause spával pod křídlem.
Přeložila Vlasta Reittererová
(Pokračování)