Operní panorama Heleny Havlíkové (58)

Helena Havlíková, 24.01.2012 0:01

Týden od 16. do 22. ledna 2012

– Další janáčkovský triumf Evy Urbanové – v Ostravě
– Paštika z MET chutnala skvěle
– Chvála internetu
– Inspirace na dny příští

***
Další janáčkovský triumf Evy Urbanové – v Ostravě

Ostravská opera nastudovala a ve třech lednových termínech uvádí koncertně Janáčkovu Věc Makropulos. Provedení se především díky koncentraci pěveckých osobností stalo událostí dalece překračující hranice Ostravy. Národní divadlo moravskoslezské tak znovu potvrdilo svoji pozici v čele našich operních divadel. A je dobře, že druhé představení Věci Makropulos 21. ledna zachytil a přenášel živě Český rozhlas 3 – Vltava. Tato předposlední Janáčkova opera, ke které si napsal libreto podle komedie Karla Čapka (premiéra v Brně 1926), je úvahou o posledních věcech člověka a smyslu života. Janáčkovi nešlo ani tolik o to, aby diváci detailně porozuměli peripetiím mnohaletého soudního procesu, ale prodchnul operu étosem soucitu. Zdůraznil ve Věci Makropulos paradox lidské existence: nesmrtelnosti lze dosáhnout jen skrze smrtelnost. Hodnota lidského života není dána jeho konečností, ale jeho naplněním. Proti faustovským iluzím věčného mládí oslavil Janáček krásu života, která spočívá v plném využití té krátké lhůty.

Makropulos s 64 inscenacemi patří podle dostupných údajů z celého světa v poslední době – od roku 1996 – po Jenůfě se 150 inscenacemi, Bystroušce (136 nastudování) a Kátě (106) ke čtvrté nejčastěji uváděné Janáčkově opeře. K nejžádanějším představitelkám titulní role patří po údobí Anji Silji Angela Denoke, Cheryl Barker, na repertoáru ji má také Karita Mattila. U nás mezi významné představitelky patřily zejména Marie Podvalová, Milada Šubrtová a Naděžda Kniplová, v roce 2001 ji v brněnském Mahenově divadle vytvořila také Gabriela Beňačková.

Nyní se k představitelkám Emilie Marty nově připojuje Eva Urbanová. Doplnila si tak svoji skvostnou galerii janáčkovských rolí. Tato loňská jubilantka přijala postavu o 287 starší „kolegyně“ v optimálním čase a kondici své kariéry. Její Emilie Marty je založena na parametrech oslnivé operní divy s pevným, plným, technicky jistým sopránem ve všech rejstřících. Urbanové barva hlasu má charisma i uhrančivou dráždivost, takže věříme jejím ctitelům i ctitelkám, když ji propadají obdivu. Z této výchozí „pozice“ okázalého lesku a sebejistoty adorované umělkyně Eva Urbanová postupně odkrývá další vrstvy této postavy: pragmaticky vypočítavou „mrchu“, všemi a vším pohrdající ženu, která s přezíravým despektem, až hněvem častuje své okolí tvrdými urážkami v prudkých výkřicích. Dobro, láska, rodina – pro vše má jen pohrdání. Jen občas probleskne záchvěv citu při vzpomínce na minulost, kterou ovšem rázně potlačí. Zdánlivě má všechno. Ale nic z toho, co ji obklopuje a co má pro běžného smrtelníka ráz výjimečnosti, ji nedokáže vyburcovat z její citové otupělosti. Postupně za cynismem obnažuje Urbanová pachuť nudy, osamění a otupělosti z věčného opakování všeho, po čem ostatní jen prahnou. Z její interpretace slyšíme unavenou, vyčerpanou, trpící, citově vyprahlou ženu, pro kterou se elixír dlouhověkosti stal prokletím. Zatížena údělem neúměrně dlouhého života se vyhořelá duše dcery rudolfínského šarlatána Eliny Makropulos pachtí s čím dál větší beznadějí za nejzákladnějším smyslem života. Odvrhne mefistofelské vábničky věčného mládí a ve velkém závěrečném výstupu pochopí, že dorazila k samotnému dnu své bídy a už se nechce od něj odrazit. Konečně se osvobozuje od strachu ze smrti a nachází v ní úlevné vysvobození.Také Aleš Briscein „dorostl“ od role Janka do Alberta Gregora. Briscein má světlejší, ale pevný tenor a v jeho pojetí je Gregor vášnivý mladík, který věří na zázraky a zbrkle se upíná nadějím – stejně jako se obratem utápí v bolestínství a propadá depresím. V „seznamovacím“ výstupu s Marty v 1. dějství je přesně tím rozmazleným „Bertíčkem“, který dojemně touží po mateřském pohlazení.

Baron Prus Ivana Kusnjera je uhlazeným, až seladonským obstarožním elegánem, uvyklým ovládat druhé a dostat vše, co chce. Až Marty naruší jeho sebejistotu a také on v závěru po zprávě o sebevraždě syna dá průchod svým emocím otřeseného otce i milence znechuceného cynismem Marty.

Vedení ostravské opery se podařilo sestavit vynikající vyrovnané obsazení i v dalších rolích. Peter Mikuláš si jako advokát Kolenatý poradil s přívalem slov ve výkladu o procesu, která musí v rychlém tempu vychrlit. Jozef Kundlák přesně vystihl humorný odstín i ironii sociálně „spravedlivé“ utopie v roli solicitátora Vítka. Agnieszka Bochenek-Osiecka měla pro sopránový part Kristiny energii cílevědomé dívky i subretní jiskru umíněné holky. Snad jen tenor Luciana Mastra v přímém přenosu zněl zatěžkaněji, než bychom u nesmělého mladíčka Janka mohli očekávat. Že není malých rolí dokázali Václav Morys jako Hauk-Šendorf se uměl patřičně rozohnit při vzpomínkách na svou španělskou cikánku, i Erika Šporerová jako jadrná Poklízečka stejně jako Jaroslav Kosec v roli Strojníka.

Robert Jindra postavil Janáčkovu partituru na „civilním“ rytmu plynutí konverzace a plně soustředěný orchestr jeho pojetí přesně naplnil (těch něco málo žesťových zaváhání v rudolfínských fanfárách nebyla v tomto kontextu tak podstatné). Ve spleti úsečných strohých útržkovitých motivků využil každé příležitosti, aby dal vyznít emocím a měkké vroucnosti až do apoteózy očistného konce. Vztah orchestru s pěvců byl v rozhlasovém přímém přenosu vyvážený a deklamace sólistů vypracovaná, takže text byl bez obtíží dobře srozumitelný. Předpokládám, že barevnost i dynamické spektrum působily přímo v divadle přece jen plastičtěji (včetně autentického použití violy d’amore s jejími rezonančními strunami). V poslední době nás zvukaři i reprodukční soustavy v kinech až ohlušují mohutným zvukovým prostorem s velkým dozvukem. Vedle tohoto úzu působil ostravský přenos hry orchestru nezvykle „suše“, jeho výhodou byla velice zřetelná struktura hry jednotlivých nástrojů.

***
Paštika z MET chutnala skvěle

Pasticcio italsky znamená slátanina, směs, ale i nepořádek a italské jídlo z masové směsi a těstovin. Tento termín se ujal pro opery sestavené z oblíbených částí děl různých skladatelů, což byla praxe běžná v 18. století. Skladatelé a impresáriové takto v době, která ještě neznala líté boje o duševní vlastnictví, jak dnes probíhají na internetu, „vykrádali“ nejen sami sebe, ale bez sebemenších skrupulí i své kolegy. Ředitel newyorské Metropolitní opery Peter Gelb inspiroval na stejném principu vznik „soudobého“ pasticcia z děl barokních skladatelů. Pro projekt získal britského divadelníka, skladatele a muže mnoha talentů Jeremyho Samse. Ten zjevně neusiloval o vědátorsky suchopárnou důslednou historickou autenticitu, ale o bystrou zábavu. Žánrově se v ní blížil spíše benátské opeře seria s její kombinací vážného (včetně morálního apelu) a humorného až plebejsky nevázaného, než aby ctil vznešenou neapolskou operou seria. Kouzelný ostrov měl v MET premiéru velmi případně na Silvestra 31. 12. 2011. Na motivy Shakespearovy Bouře a Snu noci svatojánské vytvořil Sams vtipné libreto s hudebními čísly pro celou plejádu typických barokních afektů. A vyhledal pro ně vhodnou hudbu osmi barokních skladatelů, hlavně Händela, Vivaldiho, Rameaua a Purcella. Tak vznikl Kouzelný ostrov (což ostatně také není originální název, ale je převzat z Drydenovy verze shakespearovských motivů, k níž v semiopeře Purcell zkomponoval hudební část). Jeremy Sams psal role a vybíral árie svého pasticcia přímo „na tělo“ operním hvězdám současnosti a podle jejich přání – ostatně takto vznikala i pasticcia barokní doby, kdy kastráti a primadony ovládali hudební byznys, diktovali si podmínky a brali horentní honoráře.

Velký podíl na výsledném úspěchu má ovšem další člen inscenačního týmu – renomovaný dirigent, specialista na barokní hudbu, zakladatel a šéf vynikajícího souboru staré hudby Les Arts Florissants William Christie. Kdo požaduje sofistikovanou historicky poučenou interpretaci, musí se vypravit jinam, než do MET. Jak Christie přesně vyjádřil v rozhovoru o přestávce – orchestr Metropolitní opery je vrcholně profesionální a stylově adaptabilní. Pod Christieho taktovkou zněl vytříbeně. Jen je škoda, že nám kamery neukázaly blíže jeho složení a použité nástroje.

Inscenační podobu této pohádkové opeře dala britská dvojice, jejíž tvořivost, nápaditost a divadelní fantazii známe již z nedávno uvedené opery Satyagraha – režisér Phelim McDermott a scénograf Julian Crouch. Patřičně pohádkové kostýmy jsou dílem Kevina Pollarda. Nepostradatelnými členy soudržného inscenačního týmu jsou choreografka Graciela Daniele a světelný designér Brian MacDevitt. Vtipná scéna kombinuje principy plochých barokních kreslených kulis (jak je známe třeba z barokního divadla v Krumlově) a komplikované mašinérie barokních divadel, která dodnes udivuje schopností navozovat divadelní zázraky, s moderními technologiemi svícení a projekcí. Ve výsledku ale platí, že staletí staré divadelní fígle rozněcují fantazii spolehlivěji než třeba dnešní sofistifikované počítači řízené lamely Ringu.

Vysokou branou iluzivně kresleného portálu vstupujeme na ostrov plný čar a kouzel. Na jedné straně má svoji „pracovnu“ Prospero, zapuzený milánský vévoda (kontratenorista David Daniels), který se sem uchýlil se svou dcerou Mirindou (Lisette Oropesa). Na ostrově, který dosud ovládala čarodějnice Sykorax s „divokým“ synem Kalibanem (Luca Pisaroni) si zřídí svoji vědátorskou pracovnu. Ve svém dlouhém kabátci a s dlouhou holí zakončenou tajuplným matně svítícím skleněným „okem“ až připomíná wagnerovského vládce bohů Wotana. Prospero si užije se Sykorax milostný románek – Sams (na rozdíl od Shakespeara) tuto kouzelnici zhmotnil na jevišti a mezzosopranistce Joyce DiDonato tak věnoval parádní roli včetně dojemného mateřského lamenta nad tím, že nemůže milovanému synovi pomoci, když se trápí milostným zklamáním. Jenže Prospero Sykorax zapudil a odehnal na protilehlou stranu ostrova – a protože sám je také kouzelník, silou své magie, vyčtené z knih, ji připravil o ducha povětří Ariela. Daniella de Niese v něm rozehrála diblíka, který ve své dovádivé ztřeštěnosti poplete, co se dá, stoprocentně fungující „čáry“ na technické nástrahy brilantních koloratur ale – podobně jako při svém pražském recitálu před dvěma lety – neměla.

Protože půvabná Mirinda už dorostla věku na vdávání, rozhodne se Prospero zajistit jí ženicha s postavením a bohatstvím – nepolského prince Ferdinanda (Anthony Roth Costanzo). Když je přesvědčen, že Ferdinandova loď rovna pluje kolem ostrova, přikáže Arielovi vyvolat bouři, aby princ ztroskotal a ocitl se v náručí Mirindy coby zachránkyně. Ariel ale omylem potopí jinou loď, která do děje připlula z Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské. Na Prosperův ostrov jsou tak postupně vyplaveny dva čerstvé manželské páry, které se vydaly strávit plavbou rokokové líbánky: Helena (Layla Claire), Hermia (Elizabeth DeShong), Demetrius (Paul Appleby) a Lysander (Elliot Madore). Očarováni Arielem tápou nad tím, koho vlastně milují. Celý propletenec nakonec po vzoru barokních oper jako deus ex machina vyřeší bůh Neptun, do jehož podmořské říše v modelu potápěčského skafandru jako z verneovek pro radu o pomoc dorazí i Ariel. „Třešničkou“ na barokní paštice – dortu se tak stal Plácido Domingo v roli už trochu mrzutého vládce moří, který nepochopí, že vyšňořené Sykorax při nápravě Prosperem spáchaných křivd nejde ani o bohatství, ani o moc, ale jen a jen o snahu vznítit Prosperovo dřívější milostné vzplanutí. Legendárního barda, který navíc slavil navíc v den přenosu 71. narozeniny, diváci nadšeně vítali sotva se objevil na jevišti, aniž ještě zazpíval jediný tón.

Dnes mnozí neradi slyší, že opera je svého druhu „průmysl“. Že opera je zboží na prodej a už od chvíle, kdy se rozšířila do divadel veřejně přístupných za peníze, plnila roli, kterou dnes má „šoubyznys“ – získat zájem publika a pobavit. To se v Kouzelném ostrově podařilo svrchovaně ve špičkové kvalitě, s humorem, vtipem – ale i jímavostí lament, kdy se přesně uplatnil „smích přes slzy“.

***
Chvála internetu

Přenosy do kin ovšem zdaleka nejsou jedinou cestou, kterou dnes operní divadla díky novým technologiím rozšiřují okruhy svých diváků nikoli se zpožděním vydávaných DVD, ale přímo v čase představení. Vídeňská státní opera v letních měsících promítá některé své inscenace na velkoplošnou obrazovku umístěnou na své budově. Na pohodlí domova a možnosti internetu vsadil mezinárodní operní festival Armel, který kromě přímého televizního přenosu šíří soutěžní inscenace na internetu a záznam ponechává ke streamování ještě tři měsíce. Nyní bylo možné zdarma sledovat on-line i vybraná představení Bavorské státní opery na jejích webových stránkách www.staatsoper.de. Po Nápoji lásky to byl Verdiho Don Carlo. Mnichovská opera patří v celosvětovém kontextu k těm špičkovým; její inscenace mají hvězdné obsazení, ale i specificky „německou“ inscenační podobu, pro nevytrénované publikum často až provokativně „rouhačskou“. V Carlosovi si režisér a výtvarník Jürgen Rose neodpustil „alespoň“ nahé kacíře, jinak vystačil s ponurými vysokými šedými stěnami, vysokým křížem s ukřižovaným Kristem a jednoduchým mobiliářem – židlemi, postelí. Hlavním scénickým principem inscenace se tak stalo světlo, které na jeviště dopadalo úzkými bočními otvory i při otevření zadních dveří. Základem úspěchu je ovšem dokonalé hudební nastudování, v případě Carlose pod taktovkou dirigenta Ashera Fische, a pěvecké a herecké výkony sestavy sólistů, kteří dokázali zprostředkovat pochmurný příběh tragických individuálních lidských osudů v neúprosném soukolí moci: Jonas Kaufmann jako láskou posedlý infant, René Pape v roli španělského krále, ztrápeného muže, kterému ani moc ani bohatství neposkytnou otcovské nebo manželské štěstí, Anja Harteros s pevným sopránem pro Alžbětu z Valois bezútěšně obětující lásku pro vyšší politické cíle.

Záleží pochopitelně na kvalitě připojení a vybavení, nakolik si přenos vychutnáte. Ale už sama možnost „být při tom“ prostřednictvím internetu je další skvělá příležitost, jak obohatit své kulturní obzory. Mnichovské opeře patří dík, že své produkce dala v plen internetové veřejnosti.

***
Inspirace na dny příští

Herecká asociace vyhlásí v pondělí 23. ledna 2012 nominace na ceny Thálie 2011.

Kate Lindsey. Recitál americké mezzosopranistky v cyklu Hvězdy světové opery. Host koncert Roman Patočka – housle. Český národní symfonický orchestr, dirigent Paolo Arrivabeni. Smetanova síň Obecního domu v Praze, středa 25. ledna 2012 19:30 h.

Chanticleer– Příběh lásky. Koncert amerického mužského sboru. Státní opera Praha čtvrtek 26. ledna 2012 19:00 h.

Magdalena Kožená, mezzosoprán. Přenos koncertu ze sálu Filharmonie v Berlíně v rámci projektu Digital Concert Hall, Berlínští filharmonikové, dirigent Sir Simon Rattle. Maurice Ravel – Náhrobek Couperinův, Antonín Dvořák – Biblické písně, op. 99, Gustav Mahler – 5 písní na texty Friedricha Rückerta, Franz Schubert – Symfonie h moll „Nedokončená“, D 759. Živě do devíti českých kin (Boskovice, České Budějovice, Frýdek Místek, Náchod, Ostrava, Plzeň, Praha – Bio Oko, kino Aero, Uherské Hradiště) v pátek 27. ledna 2012 19:30 h..

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Dirigent Jiří Štrunc, režie Zbyněk Brabec. Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra v sobotu 28. ledna 2012 19:00 h.

Giuseppe Verdi: Ernani. Záznam představení Teatro Comunale v Bologni z 11. května 2011. Ernani, bandita (Rudy Park), Don Carlo, pozdější Karel V., císař Říše římské (Marco De Felice), Don Ruy Gomez de Silva (Ferruccio Furlanetto), Elvíra, jeho neteř a snoubenka (Dimitra Theodossiou. Sbor a orchestr Teatro Comunale, dirigent Roberto Polastri. Český rozhlas 3 – Vltava v sobotu 28. ledna 2012, 20:00 h.

Leoš Janáček:
Věc Makropulos
Hudební nastudování, dirigent: Robert Jindra
Vizuální koncepce: David Bazika
Režijní spolupráce: Bohuslava Krčmářová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Orchestr a mužský sbor opery NDM Ostrava
Premiéra 13.ledna 2012 Divadlo A.Dvořáka Ostrava
(psáno z přímého přenosu reprízy 21.1.2012 na Českém rozhlase 3-Vltava)

Emilia Marty – Eva Urbanová
Albert Gregor – Aleš Briscein
Advokát dr. Kolenatý – Peter Mikuláš
Vítek, solicitátor – Jozef Kundlák
Kristina, jeho dcera – Agnieszka Bochenek-Osiecka
Baron Jaroslav Prus – Ivan Kusnjer
Janek, jeho syn – Luciano Mastro
Hauk-Šendorf – Václav Morys
Strojník – Jaroslav Kosec
Poklízečka – Erika Šporerová
Komorná – Michaela Kapustová

www.ndm.cz

***
Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Jean-Philippe Rameau a další
The Enchanted Island
(Kouzelný ostrov)
Dirigent: William Christie
Režie: Phelim McDermott
Pomocná režie: Julian Crouch
Scéna: Julian Crouch
Kostýmy: Kevin Pollard
Světelný design: Brian MacDevitt
Choreografie: Graciela Daniele
Premiéra 31.prosince 2011 The Metropolitan Opera New York
Live Met in HD 21.ledna 2012

Prospero – David Daniels
Ariel – Danielle de Niese
Sycorax – Joyce DiDonato
Caliban – Luca Pisaroni
Miranda – Lisette Oropesa
Helena – Layla Claire
Hermia – Elizabeth DeShong
Demetrius – Paul Appleby
Lysander – Elliot Madore
Ferdinand – Anthony Roth Costanzo
Kvartet – Ashley Emerson, Monica Yunus, Philippe Castagner, Tyler Simpson
Neptune – Plácido Domingo

www.metopera.org

***
Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Dirigent: Asher Fisch
Režie, scéna, kostýmy a světelná koncepce: Jügen Rose
Režijní spolupráce: Franziska Severin
Světla Michael Bauer
Sbormistr: Sören Eckhoff
Bayerisches Bayerisches Staatsorchester

Chor der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 1.července 2000 Nationaltheater Mnichov
(přímý přenos z Bavorské státní opery na jejích internetových stránkách 22.1.2012)

Philipp II, – René Pape
Don Carlos – Jonas Kaufmann
Rodrigo, Marquis de Posa – Boaz Daniel
Der Grossinquistor – Eric Halfvarson
Ein Mönch – Steven Humes
Elisabeth von Valois – Anja Harteros
Die Prinzessin Eboli – Anna Smirnova
Tebaldo – Laura Tatulescu
Der Graf von Lerma / Ein königlicher Herold – Francesco Petrozzi
Stimme vom Himmel – Evgeniya Sotnikova
Flandrische Deputierte – Tim Kuypers, Peter Mazalán, Levente Molnár, Christian Rieger, Christoph Stephinger, Rüdiger Trebes