Nechci se příliš upínat na kariéru
Rozhovor s mezzosopranistkou Kateřinou Jalovcovou
Před pár lety jste v jednom televizním magazínu sama sebe označila za obyčejnou holku z vesnice. Povězte, jak jste se vůbec k muzice a ke zpívání dostala? Jak na tom byla s hudbou vaše rodina?
Pocházím z Rakovníka, který je sice městem, ale pro mě vždy bude vesnicí… Krásnou vesnicí.
Mám o dost staršího bratra i sestru, kteří mě hodně ovlivnili. Jezdili jsme společně na čundry s kytarou, kde jsem ráda zpívala cokoli. Od Nohavici přes Nezmary, Zuzanu Navarovou, Žalmana až po Nedvědy… Pak mi kdosi řekl, že bych se měla učit zpívat, a dostala jsem se na kladenskou ZUŠ k Věře Beranové, bývalé sólistce Hudebního divadla v Karlíně, která učila operní zpěv. Zpočátku jsem se tomu bránila. Zlom nastal, až když jsem slyšela Queen a jejich album Barcelona. Zamilovala jsem se do toho „nadpřirozeného“ způsobu zpívání…
Ve kterém období jste dospěla k myšlence, že zpívání by mohla být vaše profese? Že byste se jím mohla živit?
Asi na konzervatoři. Spíš jsem v to doufala.
Jakou představu jste tehdy na Pražské konzervatoři o svojí pěvecké budoucnosti měla?
Přála jsem si zpívat v Pražském filharmonickém sboru.
Poměrně málo se ví o tom, že první zkušenosti jste sbírala právě ve sboru, v Hudebním divadle v Karlíně a posléze v pražském Národním divadle. Jaká to byla pro vás doba? Co vám dala?
V Karlíně jsem byla nešťastná, neboť větší důraz než na zpěv se kladl na pohyb, který není mou doménou. Navíc mě mrzelo, že zpívám jen v muzikálech a nedostávám se k operetě, ač nejsem jejím příznivcem. Z Národního jsem ale byla nadšená! Sólisté i sbor krásně zpívali v krásných operách. Byla jsem jak v ráji…
Kdy pak přišla chvíle, kdy jste začala mít sólové ambice?
Práce ve sboru Národního divadla mě velmi bavila, ale nedokázala jsem „zapadnout do kolektivu“. Vyvrcholilo to zájezdem do Japonska. Tak jsem dospěla k rozhodnutí, že musím odejít. Řekla jsem si, že budu jezdit na předzpívání po všech oblastních divadlech v Čechách, dokud mě někde nevezmou. Nejprve jsem to zkusila v Liberci a už tam zůstala.
A vůbec první vaše sólové vystoupení na jevišti? Bylo to ještě před Libercem?
První role byl Lapák v Lišce Bystroušce v Liberci.
Na co nejraději ze svých libereckých let vzpomínáte? Nemyslím tím jenom role…
Jsou tam bezvadní lidé, taky jsem se tam zamilovala. Je to pryč, ale bylo to krásné… Ale stále tam hostuji,takže tolik vzpomínat nemusím. Z rolí, které jsme tam měla ráda, když jsem v Liberci byla ještě v angažmá, to byla Azucena v Trubadúrovi a Ulrica z Maškarního plesu.
Jak přesně došlo na váš návrat do Národního, tentokrát už na místo sólistky?
Pozvali mě na předzpívání. Poprvé to nevyšlo. Ochromila mě tréma, stála jsem opět na jevišti, kde jsem nedávno sice zpívala, ale pěkně schovaná ve sboru. Za rok mě pozvali znovu. Šlo o předzpívání na konkrétní roličku. Pastuchyni v Jenůfě zpívam dodnes…
S jakými pocity jste se do Národního divadla vracela?
S velkým strachem…
Nezakrýváte o sobě, že jste velká trémistka. Jak se s tím vyrovnáváte? Co nejvíc vám pomáhá?
Říkám si, že moje tréma nikoho z diváků nezajímá a že si nekoupili lístek, aby viděli ztrémovanou chudinku. Ale moc to nepomáhá…
Myslíte, že vás tréma svazuje, nebo že vás naopak stimuluje?
Svazuje.
Pojďme tedy spíš k vašim rolím v Národním. Které vám zatím byly nejbližší a proč?
Káča, ve které se můžu „vyblbnout“. Miluji dětské reakce, které jsou slyšet až k nám na jeviště. Mám moc ráda i Cherubína, je to velmi vtipná postava a stejně tak i dvojrole Nicklause a Múzy. Pochopitelně jsem vděčná za Carmen a Dalilu, po nich touží asi každá mezzosopranistka.
A naopak úkoly, ze kterých jste moc velkou radost neměla?
Blumenmädchen v Parsifalovi, Meg Page ve Falstafovi.
A vysněné role, které vás zatím minuly, anebo na které si zatím netroufáte, ale někdy v budoucnu byste se s nimi ráda potkala?
Stále je to Amneris, do které jsem měla v loňské sezoně vstoupit, ale onemocněla jsem. Stále na ni čekám…
Moc bych si přála být v dobré kondici, až dozraji do Kostelničky. Je to těžké zpívání, velmi emotivní. A to mě to láká.
Jak vycházíte s dirigenty a režiséry? Jste typ zpěváka, který se bez větších problémů nechá „tvarovat“, nebo se naopak snažíte prosadit svoje vidění role?
Režisér i dirigent mají vždy pravdu. A i když s nimi třeba nesouhlasím, snažím se vyhovět.
A jak hodně vnímáte konkurenci? Pomáhá vám řekněme v jakési vnitřní stimulaci? Nebo se ji snažíte nevnímat?
Je mnoho lepších zpěváků, než jsem já, ale abych se z toho nezhroutila, snažím se brát to jako inspiraci.
Cítím se tam jako doma. Ale díky napětí, které v Národním divadle panuje, si čím dál víc uvědomuji, že je to velmi nestabilní domov. Nechci se příliš upínat na kariéru. Je velmi pomíjivá. Záleží na mnoha okolnostech… Ale pochopitelně si velmi vážím toho, že mohu zpívat krásné role v krásném Národním.
Co nejvíc na divadlu, opeře milujete a co vám naopak vadí?‘
Miluju převleky, paruky, líčení… Baví mě hraní si na někoho jiného, vracím se tím do dětství.
Mrzí mě, jak jsou opera a svět kolem ní vnímány veřejností. Většina lidí považuje operu za mrtvý žánr. Silně k tomu přispívá i prezentace některých umělců, účinkujících v různých zábavných televizních pořadech, v nichž působí jako karikatura operního pěvce. Naopak si vážím například Dagmar Peckové či Evy Urbanové, protože velmi noblesně přibližují svět opery a vážné hudby vůbec nejširší veřejnosti.
Nejsem ale příznivcem módních (nikoli moderních) inscenací, které za každou cenu šokují, aby přiblížily operu mladým lidem. Myslím, že tímto způsobem, znásilněním hudby i libreta, se diváci (i mladí) z operních hledišť spíše vyhánějí.
A jaká je Kateřina Jalovcová v civilu? Co ráda ve chvílích volna dělá? Co dalšího kromě divadla ji přitahuje? Baví?
Prý jsem úplně normální… Já o tom někdy sice pochybuji, ale to je asi taky normální.
Miluji přírodu, nesportuji, ale mám ráda turistiku, v létě hory, jezdím na vodu a mám ráda zvířata, velmi mě baví náš kocour…
Děkuji za vaše odpovědi, přeji hodně dalších úspěchů! 
Vizitka:
Kateřina Jalovcová studovala zpěv na Pražské konzervatoři pod vedením profesorky Brigity Šulcové. V roce 2001 získala 1. cenu v pardubické soutěži konzervatoří. Od roku 2004 byla sólistkou Divadla F. X. Šaldy v Liberci a v roce 2006 přijala angažmá v Národním divadle v Praze, kde nastudovala řadu rolí, například Bizetovu Carmen, Dalilu (Saint-Saëns: Samson a Dalila), Melisandu (Debussy: Pelleas a Melisanda), Niclause a Múzu (Offenbach: Hoffmannovy povídky), Pannu Rózu (Smetana: Tajemství), Káču (Dvořák: Čert a Káča), Varvaru (Janáček: Káťa Kabanová, režie Robert Wilson), Radmilu (Smetana: Libuše), Olgu (Čajkovskij: Evžen Oněgin), Cherubína (Mozart: Figarova svatba), Annia (Mozart: La clemenza di Tito) a další. Na svém repertoáru má dále Verdiho role Azuceny (Il trovatore), Ulriky (Un ballo in maschera), Preziosilly (Verdi: La forza del destino) a Feneny (Nabucco), Suzuki (Puccini: Madama Butterfly), Tygrany (Puccini: Edgar), Siebela (Gounod: Faust a Markétka), Giovannu Seymour (Donizetti: Anna Bolena), Dulcinée (Massenet: Don Quichotte), Končakovnu (Borodin: Kníže Igor), Fjodora (Musorgskij: Boris Godunov). V červnu 2007 se představila na operním festivalu v irském Wexfordu v roli Ježibaby (Dvořák: Rusalka), za kterou získala ocenění, a v roce 2008 zde opět účinkovala pod taktovkou Dmitrije Jurowského v roli Lela v opeře Sněhurka Rimského-Korsakova. V Opernhausu v Grazu účinkovala jako host v rolích Feneny a Suzuki. Ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK se představila v roli Jokaste v oratoriu Oedipus Rex a poté zpívala Dvořákovo Requiem pod vedením šéfdirigenta Jiřího Kouta. V roce 2009 se představila v Teatro Municipale di Piacenza a v Teatro Comunale di Bolzano v roli Azuceny pod taktovkou Antonella Allemandiho a v režii Roberta Laganà Manoliho. V sezoně 2010/2011 zpívala a natočila s Českým symfonickým orchestrem Mahlerovu Symfonii č. 2 a č. 8 pod taktovkou Libora Peška.
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)
Foto archiv Kateřiny Jalovcové
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
