Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (5)

Válečná léta

Roku 1940 jsem slyšel v soukromém kroužku hudebníků hrát Prokofjeva jeho 6. sonátu, kterou právě dokončil. Ta skladba mě fascinovala a rozhodl jsem se, že se ji naučím. Zanedlouho mi Neuhaus oznámil, že musí v Moskvě uspořádat recital s díly sovětských skladatelů. Pod záminkou, že málo cvičil (ve skutečnosti však proto, že mne při své velkorysosti chtěl představit publiku) mi navrhl, aby s ním spoluúčinkoval. On bude hrát v první půlce Mjaskovského, Krejna a Alexandrova, a já budu mít druhou půli programu. Tak jsem poprvé hrál Prokofjevovu 6. sonátu a seznámil se s ním osobně. Skladbu jsem začal studovat už v létě v Oděse, pořádně však až deset dní před koncertem, protože dokážu cvičit jen v časové tísni. Sonáta je to velmi efektní a měla přirozeně u publika velký úspěch. Prokofjev mi po koncertě gratuloval a navrhl mi, abych hrál jeho 5. koncert, pod jeho taktovkou. Asi dva roky předtím jsem ostatně hrál při studentském koncertu jeho 2. sonátu, skladbu, kterou stejně jako 4. sonátu a 2. koncert věnoval svému velkému příteli, klavíristovi Maximilianu Schmidthofovi. Před první světovou válkou, když byl Prokofjev ještě velmi mladý, ale už známý a kvůli novátorskému charakteru své hodby terčem všemožných útoků, měl hrát 2. koncert v Pavlovsku. Kritika ho dokonale ztrhala. Ale ve skutečnosti se koncert pro špatné počasí vůbec nekonal! Tak daleko dospějí nečisté praktiky kritiky opravdu zřídka. O něco později se stalo něco podobného. Pravda jednoho dne přinesla titulky: „Nina Dorliacová, Anatol Vedernikov a Svjatoslav Richter měli včera večer obrovský úspěch.“ Jednalo se koncert na počest Rachmaninovovy památky, ale já byl nemocný a odřekl jsem.

Prokofjev má několik děl, jejichž charakter je radostný a pozitivní, ale tato tři, 2. a 4. sonáta a 2. koncert mají tragickou atmosféru. Věnování 4. sonáty a 2. koncertu bylo vlastně posmrtné. Prokofjev a Schmidthof si hodně dopisovali. Jednoho dne ale dostal Prokofjev dopis, který zněl: „Serjožo, ještě jednu novinku. Vstřelil jsem si kulku do hlavy. Maximilian.“ Jeho mrtvolu našli až za dva měsíce, v lese.Sergej Prokofjev byl velmi zajímavá osobnost, ale… nebezpečná. Byl schopný člověka zničit. Když jednou hrál jeden žák 3. koncert a jeho učitel ho doprovázel na druhém klavíru, skladatel se náhle zvedl, chytil profesora za límec a křičel: „Ty osle! Vždyť neumíš hrát! Vypadni!“ A tohle udělal profesorovi!

Prokofjev byl skoro brutální, úplně jiný než Šostakovič, který pořád mumlal: „Ach, promiňte, ach, ach…“ Prokofjev byl nezdolný, kypěl zdravím, měl vlastnosti, které se mi docela líbily. Nějaké ty principy nebral příliš vážně. Vždyť měl roku 1948 tu odvahu, že na jednom zasedání ústředního výboru, který odsuzoval novou hudbu a na němž jej Ždanov prudce napadl jako formalistu, mu do očí řekl: „Jakým právem se mnou takhle mluvíte?“

Principy jej nedusily. Když bylo třeba, dokázal napsat na povel cokoli, jako například tu Zdravici, ódu na Stalina, kterou mu nařídili zkomponovat k jeho x-tým narozeninám. Byla to skladba, kterou by dneska nikdo neuvedl: „Zdráv buď Stalin, otec nás všech…“. Jedině, že by se změnil text. To dílo j vlastně geniální. Skutečný pomník, ale pomník Prokofjevův. Podařilo se mu to drzostí, ušlechtilou nemorálností: „Stalin? Jaký Stalin? Aha, no proč ne? Já dokážu všechno, i tohle.“ Pro něj to znamenalo, že napíše hudbu, a to uměl…

Svůj první oficiální recital jsem měl mít v říjnu 1941 v malém sále konzervatoře. Jako i později a vůbec po celý život jsem v zápalu příprav vůbec nedbal na to, co se děje kolem mě. Recital byl přirozeně zrušen, protože Němci stáli před branami Moskvy. Přesto jsem v prosinci hrál poprvé Čajkovského koncert, a potom ten zmíněný Prokofjevův koncert pod jeho taktovkou. To pochopitelně upevnilo mou pozici. Odložený recital z podzimu se konal v červenci 1942. Navrhl jsem na program Beethovenovu Patetickou, Schubertovu fantazii Poutník a do druhé půlky Chopina. Ale to mi nedovolili. Žádali po mně, abych hrál Prokofjeva. Podrobil jsem se a zařadil do druhé půlky jeho 2. sonátu a šest Preludií Rachmaninova, skladatele, kterým Prokofjev opovrhoval, jistě proto, že jím byl ovlivněn. (Stačí se podívat na Rachmaninovovy ostře traktované Etudy-Obrazy, aby člověk poznal, že Prokofjevův klavírní styl z něj v mnohém vychází. Právě tyhle skladby nejvíc nenáviděl. Měl právo nemilovat Rachmaninova nebo Chopina, stejně jako jiný velký skladatel, Benjamin Britten, nesnesl Brahmse a Beethovena, což bylo ale přece jen trochu příliš.)

Byl to určitě špatný program, příšerná směska. Po Patetické a Poutníkovi se Prokofjevova 2. sonáta vůbec nehodila. Proto jsem za nějakou dobu uvedl další recital, tentokrát podle mé volby, s ruským programem: Čajkovského Velkou sonátu, Rachmaninova, Glazunovovu suitu Saša, Skrjabinova Preludia a Fantazii h moll. Moje kariéra začala po pravdě řečeno s válkou. Zůstal jsem celou dobu v Moskvě, jiní hudebníci byli evakuováni. Často jsem musel hlídkovat při náletech. Občas jsem se vydal na výlet až sto kilometrů od města. Vždycky jsem rád chodil a často jsem ušel za den až padesát kilometrů. Nedokážu čekat, mám už takovou povahu. Když musím čekat na tramvaj nebo je plná, jdu raději pěšky. Před válkou jsem často podnikal túry po Kavkaze, to však teď pochopitelně nepřicházelo v úvahu. Proto jsem putoval po okolí Moskvy.

Vzpomínám si na osamělou procházku lesem, kdy jsem najednou z nějakého atavistického reflexu začal vrčet jako divoké zvíře, sám od sebe, zničeho nic: Chchchrrrrr! Húúúúúú! Jako tygr, lev nebo vlk. Zase to přešlo, ale uvědomoval jsem si, že jsem udělal něco zvláštního, jako bych se proměnil ve zvíře, které bloumá lesem. Není třeba té příhodě připisovat bůhvíjaký význam, kromě toho, že se stala a občas si na ni vzpomenu.

Jindy jsem se vydal na výlet se svým přítelem, příštím matematikem Igorem Šafarovičem.. Bylo to pět dní po vyhlášení války a my si řekli: „Začala válka. Pojďme, dokud je ještě čas.“ Měli jsme ten výlet v plánu už dlouho. Nebylo to bez nebezpečí, ale to jsme netušili. Když jsme prošli lesem asi čtyřicet kilometrů, potkali jsme nějakou ženu a ta začala křičet. To zalarmovalo vesničany, kteří nás považovali za sabotéry nebo Hitlerovy špicly a přivedli nás k hlídce. V mém průkaze byla poznámka „Němec“. Když velitel hlídky kontroloval Šafaroviče, divil se: „Co to má znamenat? Devatenáct let a už v druhém ročníku univerzity? To je je nějaké divné.“ Pokoušel jsem se mu to vysvětlit: „To jde, když je někdo obzvlášť nadaný…“ Šafarovičovi přišlo neodolatelné, jak ho vychvaluju, a rozesmál se. Do té chvíle vypadal velitel hrozivě, ale teď se uvolnil. „Víte, co uděláte? Nastoupíte do nejbližšího vlaku a hezky pojedete domů!“ Odvedli nás na nádraží a my je poslušně následovali a bavili jsme se s nimi. Určitě jsme se těm venkovanům líbili. Všechno dobře dopadlo a ve dvě ráno jsme byli u Šafarovičových, kde jsem tehdy bydlel.

Pak mi někdo řekl, abych nehrál jen v Moskvě (hudební život tam běžel nepřerušeně dál, což je opravdu typické), ale také v Kyjevě a na Kavkaze. Poslali mne tam, protože věděli, že tam dostanu přinejmenším najíst. Po tři měsíce jsem hrál v Tbilisi, Baku, Jerevanu a Suchumi. Život v Gruzii byl relativně příjemný – tam je pořád léto. Vrstva intelektuálů byla zničena, jako všude, tady ale zvláštním způsobem. Diktatura tam doléhala méně, protože válka probíhala zdánlivě daleko. Mládeže ve Tbilisi se zřejmě mobilizace nedotkla, po večerech se brouzdala po Rustaviliho prospektu. A bylo tu dost co jíst.

V tbiliském rozhlase jsem poprvé hrál Mozartův Koncert d moll. Kapelník byl pochybné individuum, na sto honů smrděl po NKVD a jako dirigent byl prostě děsný. Bydlel jsem v jakémsi hotelu v šestém poschodí, v pokoji, o který jsem se dělil s klavírním doprovazečem, jehož jméno jsem kupodivu zapomněl. Ve městě jsem měl přátele, u kterých jsem příležitostně přespával. Když jsem se pak vracel do hotelu, musel jsem svou nepřítomnost vysvětlovat. Jednou jsem svému spolubydlícímu řekl, že se sem přijdu vyspat až pozítří, ale zítra se stavím pro noty na natáčení. Když jsem poměrně pozdě v noci přišel, byly dveře zamčeny. Zaklepal jsem. „Jdu si pro noty,“ zaklepal jsem znovu. Nikdo neodpověděl, ale na druhé straně dveří jsem slyšel potlačovaný smích. Co teď? O několik pokojů dál bydlel velmi sympatický cirkusový artista. Zvenčí jsem viděl, že pod okny pokojů vede římsa. Říkal jsem si, že mě třeba pustí dovnitř a na tu římsu. Souhlasil. Pršelo a bylo asi jedna v noci, a já se šest poschodí nad zemí pokoušel po římse dostat do svého pokoje. Byla válka, a tak jsem si říkal, že když mě někdo uvidí, sestřelí mě jako zajíce. Ale nestalo se nic. Za pár minut jsem oknem vlezl do pokoje a způsobil zděšení. Viděl jsem, že můj spolubydlící není sám. „Žádný strach,“ řekl jsem, „rozsvěcet nebudu.“ Natáhl jsem se na své posteli. Nezamhouřil jsem té noci oka, ale ráno v devět jsem byl v rozhlase a hrál jsem Mozarta s agentem tajné policie.Mozartův Koncert d moll je spojen ještě s jinou úsměvnou vzpomínkou. Jednou jsem hrál v Leningradu s Karlem Eliasbergem, šéfem rozhlasového orchestru. Hrozný člověk. Byl velmi inteligentní a kultivovaný, ale nelze si představit méně laskavého člověka než byl on. Orchestr ho nenáviděl. Při zkoušce, při trylku, kterým končí kadence, jsem mu řekl: „Promiňte, zahraju tu pasáž ještě jednou.“  A on, pěkně svrchu: „To jste snad měl dělat doma.“ Byl to dobrý dirigent, velmi kompetentní, ale protiva! Nejsem si vlastně vůbec jist, kolik existuje dirigentů, kteří nejsou svými orchestry nenáviděni.

Bylo to také v Tbilisi, když jsem se pustil do studia druhého dílu Bachova Dobře temperovaného klavíru. Během měsíce jsem ho uměl zpaměti a osm preludií a fug jsem pak hned hrál – nejprve před studenty, pak veřejně. Celé dílo jsem rok nato uvedl v Moskvě.

U sovětských pianistů vládla velká tradice romantického repertoáru a Bacha hráli málo. Na koncertech se Dobře temperovaný klavír vůbec neobjevoval, jedině někdy Lisztovy a Busoniho transkripce varhanních skladeb. Osmačtyřicet preludií a fug bylo nanejvýš akceptováno jako zkušební materiál na konzervatoři. Pokud vím, přede mnou je měl na repertoáru jen Samuel Feinberg (a mnohem později Marie Judinová). Feinberg byl nesmírný obdivovatel Skrjabina a Nikolaje Medtnera, mimochodem výtečného skladatele, který však byl takový rutinér, že při čistopisu nedokázal z variant, které mu běžely hlavou, žádnou vybrat (pravý opak Schuberta, kterému se vždycky vyjevilo jediné možné řešení). Bacha hrál po svém, ne jako Bacha, ale jako pozdního Skrjabina, strašlivě rychle a spořádaně. Přesto měl hodně obdivovatelů, a úplně právem, byl to opravdu velký hudebník.Marie Venjaminovna Judinová byla veličina. Znad jsem ji jen z povzdálí – byla tak zvláštní, že před ní celý svět utíkal. Vůči mně byla nedůvěřivá a kritická. Říkala o mně:

„Richter? Hm, to je ten klavírista, to je dobře pro Rachmaninova.“

Z jejích úst to vůbec nebyla lichotka, i když často sama Rachmaninova hrála. Na počátku dvacátých let absolvovala petrohradskou konzervatoř, ve stejné době jako Vladimir Sofronickij. To byl obr, který hrál nádherně Schumanna a Debussyho, a Skrjabina jako nikdo jiný. Judinová byla na konci života příšerně tlustá, taková Klytaimnestra, vždycky se oblékala černě a hrála v teniskách. Byla neuvěřitelně talentovaná a obhájkyně soudobé hudby. Hrála Stravinského, pro kterého horovala, Hindemitha, Křenka a Bartóka v době, kdy byli tito skladatelé v Sovětském svazu nejen neznámí, ale skoro zakázaní. A když hrála romantickou hudbu, byla dojemná… až na to, že nikdy nehrála to, co stálo v notách. Lisztovo Weinen, Klagen bylo nádherné, a Schubertova Sonáta B dur v její interpretaci brala dech, ale byla pravým opakem toho, čím by měla být. Vzpomínám si na Chopinovo Nokturno č. 2, které hrála tak heroicky, že neznělo jako na klavír, ale na trubku. To už nebyl Schubert nebo Chopin, ale Judinová.

Za války hrála na jednom koncertě skvěle Dobře temperovaný klavír, i když rozjímavé Preludium b moll v druhém dílu příliš rychle a fortissimo. Po koncertě jsme jí šli s Neuhausem do šatny blahopřát. „Marie Venjaminovno, proč jste hrála to Preludium b moll tak dramaticky?“ zeptal se Neuhaus. „Protože je válka!!!“ To pro ni bylo typické. „Je válka!“ Johanna Sebastiana Bacha bylo třeba bezdpodmínečně do války zapojit. Jinak chodila na procházky s revolverem a každému se s ním chlubila. Bylo to divadlo. Říkala: „Podržte mi tu věcičku, ale pozor, je to nabité!“ Jednou se na první pohled šíleně zamilovala do nějakého muže, který ale její náklonnost neopětoval. Toho nešťastníka jsem chápal; musel se jí hrozně bát. A ona ho vyzvala na souboj.

Její koncerty mi způsobovaly bolení hlavy. Neuvěřitelně působila na publikum, už jak přišla na pódium. Vypadalo to jako když kráčí v dešti. Nosila také křížek a než začala hrát, tak se pokřižovala. Nic proti tomu nemám, ale tehdy v Sovětském svazu…

Měla spoustu obdivovatelů. Publikum ji zbožňovalo, určitě pro její silnou uměleckou osobnost, ale možná také proto, protože dávala najevo své náboženské cítění. Mně se její chování zdálo přehnaně teatrální a její religiozita falešná a okázalá. Při svých posledních veřejných vystoupeních se neudržela, aby nerecitovala Pasternakovy verše, dokonce i když pak mocipáni hodně jejích koncertů zrušili. Musela jim slíbit, že chce-li zase veřejně vystupovat, už si takovou provokaci nedovolí. Ale svým pohnutkám neodolala a četla básně zase. To divadlo bylo o to horší, že už byla úplně bezzubá.

Jistě, starala se u chudé, brala je k sobě, a sama žila jako vagabund. Výstřední žena, výjimečná umělkyně, která však měla potřebu si pořád něco vymýšlet. Abych byl upřímný, vůbec se mi nelíbila. Jistě byla upřímná, ale mně v jejím vztahu ke skladatelům scházela poctivost. Ale na jejím pohřbu jsem stejně hrál. Rachmaninova…

Přeložila Vlasta Reittererová
(Pokračování)