Nový dvořákovský dokument na hranici patosu a dobrého vkusu

Devět skic Antonína Dvořáka – tak se jmenuje nový dokumentární film kanadské režisérky Barbary Willis Sweete, nositelky tří televizních Cen Emmy, Gemini Awards a tří nominací na cenu Grammy. Barbara Willis Sweete je také autorkou režie některých přenosů z newyorské Metropolitní opery. Při tvorbě tohoto dokumentu dostala podle ředitele České filharmonie Davida Marečka zcela volný prostor, a zda se tato volba filharmonii skutečně vyplatila, zůstává otázkou.

Dokumentární film se totiž pohybuje na hranici několika filmových žánrů a také není zcela jasné, jaké je jeho skutečné sdělení. Jedná se o pohled na dirigenta Jiřího Bělohlávka, který nazkoušel, provedl a nahrál s Českou filharmonií všech devět symfonií a tři instrumentální koncerty Antonína Dvořáka.Zároveň se ale Barbara Willis Sweete zaměřuje na jednotlivé hráče orchestru, zejména pokud mezi nimi existují nějaké rodinné vazby nebo pokud se jedná o výraznější osobnosti. Tito hráči pak odpovídají na režisérčiny otázky pátrající po jejich vztahu k hudbě a ke Dvořákovi. Vedle toho se tito interpreti setkávají s muzikologem Davidem Beveridgem, který je jakýmsi odborným průvodcem celého filmu. S Beveridgem rozmlouvá i Jiří Bělohlávek.

Další polohou filmu je jakási edukativní linie, v rámci které navštěvuje Jiří Bělohlávek místa s Antonínem Dvořákem spojená, mluví s povolanými osobam,i a dozvídá se tak o skladateli nové informace. To vše podkresluje úžasná Dvořákova hudba samozřejmě v nové souborné nahrávce České filharmonie.V oficiálních textech umístěných na webových stránkách České filharmonie je film označován jako časosběrný dokument. K takovému žánru ale film inklinuje pouze tehdy, mapuje-li průběh vzniku souborné nahrávky České filharmonie a i v tomto případě je výraz časosběrný částečným eufemismem. Vedle toho, podle údajů, které se uvádí, probíhalo natáčení filmu v letech 2012–2013, kdežto nahrávky vznikaly v letech 2010–2014. Je pochopitelné, že kanadská režisérka nemohla trávit s filharmoniky více času, než bylo nezbytně nutné k natočení dokumentu. A tento fakt není třeba nikterak zastírat.Kam tedy režisérka filmu míří se svým sdělením? Podle jejích slov, která pronesla na nahrané zdravici při premiéře filmu (v pozadí s panoramaty Pražského hradu), se jedná o pohled Kanaďanky na Dvořákova génia, českou kulturu a vztah českých hudebníků ke Dvořákovi. A v tom může být trochu problém. Při sledování dokumentu se Barbaře Willis Sweete nemůže upřít určitý originální pohled na české chování, mentalitu a hudebnost. Nicméně, co cizincům může připadat zajímavé a vtipné, může být pro Čechy běžné, nic neříkající a trapné. V tomto případě myslím snahy o originální pohled na jednotlivé hráče orchestru, jejichž portréty se občas povedly, jindy vyšly podivně nebo zcela do ztracena.Ve filmu se také vyskytuje několik velmi nepřirozených momentů, a sice když hráči orchestru byli nuceni přirozeně konverzovat s muzikologem Davidem Beveridgem nebo i mezi s sebou. Přitom se jednalo o zcela zbytečně vynucené situace.Opravdu efektní a obrazově zajímavé byly záběry na krajinu, dvořákovská místa nebo různé osobnosti za doprovodu Dvořákovy hudby. V tomto ohledu se Barbara Willis Sweete projevila jako skutečná filmová režisérka s velkým smyslem pro obrazové drama s pouhým náznakem příběhu. Vynikající byla i kamera a film tak místy připomínal filmový esej, nikoli dokumentární film. Velmi zajímavé bylo prolínání obrazů z Dvořákovy doby (zejména fotografií) s jejich současnými podobami, například prolnutí dobové fotografie Antonína Dvořáka sedícího na Vysoké na lavičce při krmení holubů se stejně naaranžovanou situací s jeho žijícím vnukem Antonínem Dvořákem III. Některé momenty filmu se však v celé své kráse pohybují na hranici patosu. To se stane, když se spojí dohromady několik národních symbolů jako například Česká filharmonie, Antonín Dvořák a známé pohledy na pražská panoramata.Co je na filmu velmi pozoruhodné, je určité napětí, svižnost vyprávění a dramatičnost; jakási emocionální rovina celého filmu. Toto jsou vlastnosti typické spíše pro filmové vyprávění – v případě tohoto dokumentu brání v každém případě divákovi, aby se nudil. Přestože může mít z filmu jinak rozporuplné pocity.

Skutečně zajímavé jsou pak rozhovory s Jiřím Bělohlávkem, který popisuje svůj způsob práce dirigenta a vyznává se ze svého vztahu k Dvořákovi. Jeho nepředstíraný zájem o Dvořáka a zcela přirozené vystupování jsou velmi pozitivní stránkou celého filmu.Otázkou zůstává, nakolik se původně mělo jednat o „PR“ film pro Českou filharmonii a její nový dvořákovský komplet. Není pochyb o kvalitě a významu této nahrávky a také o významu spojení jména dirigenta Jiřího Bělohlávka se skladatelem Antonínem Dvořákem. Nahrávka je bezesporu jedním z nejvýznamnějších počinů filharmonie za poslední desetiletí. Jakou roli měl ale v tomto procesu sehrát i dokumentární film? Pokud se má jednat pouze o propagační snímek, pak klesá hodnota jeho významu na minimum.

Hodnocení autorky recenze: 65 %

Devět skic Antonína Dvořáka
Režie: Barbara Willis Sweete
Vydalo Decca Classics 2014
Slavnostní uvedení filmu 3. září 2014 kino Světozor Praha
(televizní premiéra 25. 10. 2014 ČT art)

www.ceskafilharmonie.cz

Foto Rhombus Media