Operní panorama Heleny Havlíkové (182)

Helena Havlíková, 09.09.2014 0:00

Aktualizováno

Týden od 1. do 7. září 2014
– Co se skrývá pod maskou Opera Barocca?
– Další znovuobjevování Jana Dismase Zelenky
– Prodaná nevěsta – promarněná šance představit Nové divadlo v Plzni
– Výlet za Čertem i Káčou do Šáreckého údolí
– Inspirace na dny příští
***

Co se skrývá pod maskou Opera Barocca?
V honosných prostorách pražské Clam-Gallasovské rezidence se sochařskou výzdobou Matyáše Brauna se konal pátý ročník mezinárodního festivalu Opera Barocca, letos s podtitulem Oběti lásce. Od 15. srpna do 7. září nabízel denně (s výjimkou pondělí) – podle počasí na dvoře nebo v Mramorovém sále – některé ze čtyř letošních představení. Žádnému z nich nelze upřít dramaturgickou vynalézavost a propojení s geniem loci tohoto pozdně barokního šlechtického paláce i Prahy. To platí především pro novodobou premiéru serenaty Sacrificio a Venere (Obětování Venuši) Giovanniho Battisty Bononciniho (1670–1747). Tenkrát byla sice uvedena jako součást narozeninových oslav císařovny Alžběty Kristýny v roce 1713 v Římě, ale Bononcini ji zkomponoval na objednávku Jana Václava hraběte z Gallasu, vrcholného císařského diplomata, nejvyššího maršála Koruny české, též ambasadora u papežského stolce v Římě a stavitele dnešní podoby Gallasovské rezidence.Také pastorální pasticcio Sotto le stelle (Pod hvězdami) čerpalo hudbu z tvorby Bononciniho, kterého právě Jan Václav z Gallasu během svého římského působení jako jeden z maecenátů Arkadiánské akademie zaměstnával, v kombinaci s Bononciniho slavnějším rivalem Georgem Friedrichem Händelem. Zazněly i části skladeb na analogická libreta, mimo jiné Xerxes se slavnou árií Ombra mai fù od obou skladatelů. Vazbu na třísetleté výročí otevření první pražské kavárny měla hudebně-taneční produkce s názvem Deliciae orientales (Orientální delikatesy) s výběrem v barokní době oblíbených „tureckých“ částí skladeb Lullyho, Fuxe, Rameaua, Telemanna, Vivaldiho, Campry a dalších skladatelů.

Touto dramaturgickou vynalézavostí však bohužel přednosti tohoto festivalu končí. Tvrzení uvedená v propagačních materiálech (navíc se spoustou věcných chyb), že jde o jediný festival, který dbá na autentický styl, historickou přesnost a nabízí špičkové interprety domácí i zahraniční, jsou troufalá, nepravdivá, ba klamavá. Mihotání svící, výrazné líčení ani kostýmy Rostislava Maria Müllera inspirované dobovou ikonografií či poposkakování Danseur Nobles Ensemble či souboru Chorea Historica v choreografii Hany Slačálkové a Blanky Ferjentsik Wernerové, respektive Kateřiny Klementové, nebo průvodní slovo „principálky“ tohoto „podniku“ Zlatuše Josefy Müller, která ani v případě Obětování Venuši nesdělila divákům obsah předváděného kusu v italštině (bez titulků či překladu libreta v programu), nemohly zakrýt chatrnost hudebního nastudování rezidenčního festivalového souboru Carnevale Baroque Ensemble (či Opera Barocca Ensemble, jak je uvedeno v jednom z programů) v různém komorním složení pod vedením violoncellisty Ondřeje Michala. Interpretace se omezovala na přibližné odehrání not s nepřesnou souhrou i intonací, titěrný zvuk skladeb, které ve své době zněly ve výrazně bohatším obsazení – o nějakém výrazu, pro barokní hudbu podstatném, se nedá mluvit vůbec. A mezi vizuální barokní inscenační pravidla a avizovanou propracovanou gestiku sotva patřilo křečovité svírání obruče pod sukní, které předváděl italský sopranista Francesco Divito, jakmile došlo na obtížnější část partu, nebo stereotypní přepažování a upažování, ke kterému se uchylovali ostatní sólisté. Ti se navíc potýkali i s elementárními dovednostmi – dechovou oporou, intonací a technikou nezbytnou pro zvládnutí koloratur nebo barokní ornamentikou a vyjádřením obsahu zpívaného textu, takže se vůbec nedalo pochopit, o čem předváděné kousky jsou.

Účtovat si až tisíc dvě stě korun za hodinu takového poslechového i divadelního trápení, respektive dva a půl tisíce na Sacrificio a Venere, hraničilo s drzostí. Odškodněním sotva mohla být sklenka sektu, která byla v ceně této kategorie vstupenek. Potlesk slabé třicítky diváků repríz Sotto le stelle a Deliciae orientales, které jsem viděla, ale i diplomatů a poslanců na premiéře Sacrificio a Venere byl – diplomaticky řečeno – velmi rozpačitý. Je dozajista právem velvyslanců Itálie a Rakouska, komu udělí záštitu, Magistrát hlavního města Prahy i Praha 1 by však podporu takovému podniku měl důkladněji zvážit.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Další znovuobjevování Jana Dismase Zelenky
Ensemble Inégal patří u nás k zavedeným souborům – nejen v oboru historicky poučené interpretace a právě za znovuobjevování Zelenkových kompozic a jejich nahrávky získal soubor pod vedením Adama Viktory hned několik mezinárodních ocenění.Své renomé potvrdil i tentokrát při české premiéře jedné ze Zelenkových posledních mší – Missa dei Filii. Ač má pouze dvě části ordinaria – Kyrie a Gloria, jsou velmi rozsáhlé. Uvedení v pražském kostele u Salvátora patřilo k těm, které přesvědčivě představily Jana Dismase Zelenku jako svrchovaného mistra kontrapunktu i melodika v áriích i duetech pro sólové hlasy, nikoli v pateticky mohutném zvuku, ale v komornější podobě, ve které plasticky vyzněly jednotlivé linie hlasů.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Prodaná nevěsta – promarněná šance představit Nové divadlo v Plzni
Veřejnoprávní ČT Art odvysílala 2. září přenos ze slavnostního otevření Nového divadla v Plzni, pro které vedení Divadla J. K. Tyla zvolilo Smetanovu Prodanou nevěstu. Inscenace měla premiéru v režii Jany Kališové v červnu ještě ve Velkém divadle, pro které byla koncipovaná a kam se po dvou zahajovacích představeních nové budovy zase vrátí.

Zahajovat právě touto inscenací provoz Nového divadla nebyl šťastný nápad, ať už ho mělo vedení města, které stavbu i přes peripetie navyšování nákladů financovalo, nebo některý z ředitelů – dřívější Jan Burian nebo do 31. srpna Ilja Racek (sotva ten současný Martin Otava?). Pouhý přenos tradiční inscenace z „historické“ budovy do druhé moderní především nezdůvodnil, proč vlastně Nové divadlo vzniklo (jakkoliv je třeba každou novou divadelní budovu přivítat).

Nové divadlo je (údajně) nabité nejmodernějšími divadelními technologiemi – očekávali bychom, že inscenace, kterou bude otevřeno, tyto vymoženosti veřejnosti představí v co možná největší míře. Nestalo se tak. Průměrná inscenace z Velkého divadla zůstala průměrnou i v tom Novém. Televizní přenos její průměrnost ještě zvýraznil: Ve srovnání s přenosy, které známe nejen z kin, ale i zahraničních televizních kanálů, zejména těch, které se specializují na klasickou hudbu, přenos Prodané nevěsty postrádal brilantní televizní režii přenosu (Rudolf Tesáček). Hlavně rušily elementární chyby střihu, když záběr „utekl“ před pointou rozehrané situace (hlavní kameraman Peter Beňa, střih Alice Nussbergerová), a nazvučení připomínalo spíše historické nahrávky, než soudobé možnosti zvukové techniky (zvuk Jan Štěpánek) ruku v ruce s málo průkazným výkonem orchestru pod taktovkou Olivera Dohnányiho. Pozitivem televizního záznamu tak zůstaly výkony sólistů, především nezvykle mladého Kecala Jana Šťávy, který vedle popostrkování krásně nablýskaného motocyklového „veterána“ (kéž by ho aspoň nastartoval) dokázal své roli (a kulatým razítkem) dát až skoro mefistofelskou svůdnost pokoušení. Zajímavá byla i Mařenka Ivany Veberové, která do role vnesla i nový motiv – že už má nejvyšší čas na vdávání a energický Jeník (v podání Aleše Brisceina přitažlivý pro kdejakou místní šťabajznu) je pro ni poslední šance „volit srdcem“, jinak na ni „zbude“ Vašek (Tomáš Kořínek). Přenos ovšem nastolil také další otázky. Veřejnoprávní televize, obzvláště pak ČT Art, by se měla systematicky věnovat záznamům a přenosům „živého umění“ (podobně jako se například veřejnoprávní televize v Rakousku stará o přenosy ze Salcburského festivalu nebo Vídeňského státní opery, italská o ty z La Scaly, ale i jiných italských divadel nebo francouzská o festival Festival d’Aix-en-Provence či Pařížskou národní operu) a hledat vhodné koprodukční modely takové spolupráce, důstojné pro všechny zúčastněné. Zákon o České televizi tomuto veřejnoprávnímu médiu výslovně ukládá naplňovat veřejnou službu podporou kulturních projektů s úkolem vyrábět a vysílat zejména dokumentární nebo umělecké pořady. Tento smysl existence média veřejné služby pak ještě zdůrazňuje Kodex České televize, když v článku 8 specifikuje péči o umělecké pořady:

„8.1 Česká televize přispívá k pěstování a rozvoji kultury a umění v České republice. Má proto za povinnost nabízet divákům žánrově i svým zaměřením rozmanité pořady, které mohou diváky kulturně a umělecky obohacovat. V celku svého programu přinese ucelený přehled o umělecké tradici a aktuálním kulturním dění doma i v zahraničí. Divákům zprostředkovává umělecky hodnotnou filmovou, dramatickou, hudební a výtvarnou tvorbu z domácí i světové scény. Součástí skladby uměleckých pořadů jsou také díla dokumentární tvorby včetně děl nezávislých producentů. Česká televize musí dostát prvořadému závazku původní tvorby uměleckých pořadů a bude ctít nejvyšší profesionální kritéria umělecké tvorby.

8.2 Česká televize si musí být vědoma, že se diváci, resp. jednotlivé divácké skupiny vzájemně odlišují svým kulturním a uměleckým cítěním a žánry či uměleckými směry, které upřednostňují. Povinností České televize je uspokojit pokud možno celé spektrum diváckých skupin.

8.3 Česká televize bude respektovat individuální i skupinové rozdíly ve vkusu televizního publika. Musí zohledňovat pluralitu diváckých očekávání tak, aby různými pořady, včetně řešení jejich aranžmá, uspokojila různé divácké skupiny.“

Právě proto, aby Česká televize (stejně jako Český rozhlas) mohla plnit tohoto poslání (ke kterému ovšem patří i vytváření archivních fondů jako součásti národního kulturního bohatství), speciální zákon jí umožňuje vybírat televizní poplatky od domácností i podnikajících osob – na rozdíl od většiny divadel, které coby příspěvkové organizace žijí z příspěvků svých zřizovatelů. A lze sotva očekávat, že tento princip financování změní onen kýžený zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, ke kterému se tak upíná ředitel Národního divadla Jan Burian.

V silné konkurenci operních přenosů ze zahraničí bylo z Prodané nevěsty, která na webu České televize za týden zaznamenala na šest a půl tisíce zhlédnutí, zřejmé, že se jak plzeňské divadlo, tak Česká televize musí disciplínu záznamů operních představení, která v posledních letech prošla tak prudkým vývojem, ještě učit.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Výlet za Čertem i Káčou do Šáreckého údolí
Patří už k pražským zvyklostem, že začátek nového školního roku je spojen s poutí za operou do údolí Divoké Šárky. Letos už podesáté se tisíce lidí vypravily do prostor někdejšího Přírodního divadla, které se v letech 1913–1922 (s přestávkou během první světové války) stalo výraznou a oblíbenou součástí pražského letního divadelního koloritu. Nápad Jany Divišové a Renée Nachtigallové tento amfiteátr znovu oživit se z počátku zdál až bláznivý a nerealizovatelný – už jen proto, že z původního divadelního prostoru a vybavení nezbylo prakticky nic: stráně, kde dříve byly umístěny lavice pro diváky s neuvěřitelnou kapacitou deset tisíc diváků a osm tisíc míst k stání, zarostly od té doby vysokým lesem a houštinami. Z šáreckého divadla se stalo až jakési novodobé operní poutní místo – vždyť které divadlo nebo festival se mohou pochlubit, že jim do hlediště přijdou tisíce nadšených diváků, kterým evidentně nevadí půlhodinová pěší túra a nepohodlí kořenů, kamenů a šišek a stromů, které omezují výhled na „divadelní“ palouk. Sezení na lesní stráni je ale vyváženo jinak obtížně dosažitelným zážitkem spojení opery s výletem a bezprostředním kontaktem s přírodou. Množství rodin s dětmi a kočárky, překvapivě hodně „náctiletých“, cyklistů a seniorů, kteří (často s holemi) zdolávali nástrahy polní cesty a hlavně strmého svahu (a neodešli po prvním dějství) dokazuje, že na výlet do Šárky se těší i publikum, které běžně na operu do divadla nezavítá. Složení diváků by jistě stálo za sociologickou studii – ale z hovorů během cesty a z vybavení, které si mnozí s sebou nesli (od karimatek přes nejrůznější skládací sedátka až po polystyrenové kostky), bylo zřejmé, že mnozí mají za sebou zkušenost z předchozích ročníků a šli „najisto“. Produkce totiž skutečně nabízí kvalitní operu s kvalitním obsazením v atraktivní podobě vhodně přizpůsobené tomuto typu produkce.

Jana Divišová a Renée Nachtigallová „tvrdošíjně“ sázejí na českou operu. Je až překvapivé, kolik titulů české operní klasiky se hodí do scenérie šikmého palouku s horizontem lesa v pozadí – Prodaná nevěsta, Rusalka, Jakobín, Libuše, Dalibor, Hubička. Tuto plejádu letos nově rozhojnila „rodinná“ opera Antonína Dvořáka Čert a Káča (1899), která se ukázala až překvapivě „atraktivní“, včetně třetího jednání, které někdy v tradičním divadelním prostoru po bujném čertovském balábile ztrácí švih a tah. Klíčem byla nápaditá režie Jany Divišové a Renée Nachtigallové, včetně choreografie Pavla Šmoka a Kateřiny Dedkové, pro takto specifické uvedení paralelně rozehrály přes celou operu všechna tři dějiště. Vedle pódia pro orchestr umístily venkovskou hospodu se stoly, lavicemi a parádním skleníkem. Uprostřed louky se rozkládalo peklo dokonce s pyrotechnickými efekty a dvěma kotli, pod kterými se skutečně topilo dřívím, mělo i vrátnici s vrátným (František Zahradníček), který na tabuli svědomitě zapisoval příchody a odchody. Vpravo se ráčilo vynacházet „zámecké sídlo“ s lenoškou potaženou rudým sametem a portrétem císařpána. Takové propojení dějišť umožnilo rozehrát a „zviditelnit“ situace, o kterých se v opeře jinak jen mluví – třeba jak se Jirka nechá vyprovázet muzikou, pustí se do půtky se správcem, zlomí jeho rákosku a za takovou odbojnost si „vyslouží“ vyhnání ze služby. Vše navíc ve výpravných kostýmech Josefa Jelínka, odpovídajících představám o vesnickém lidu, zámku a „českém“ pekle v osmnáctém a devatenáctém století. A ani za mák zde neplatilo jinak „zlaté“ divadelní pravidlo, že děti a psi na jeviště nepatří: V pekle řádili malí čertíci, vesničtí rošťáci vyváděli nejrůznější alotria a zámecká dítka se způsobně „nudila“. Panskému Maršálkovi dodával vážnosti lovecký pes (dozajista se vznešeným rodokmenem) a o velkou atrakci se postaralo koňské dvouspřeží s nádherným kočárem (mohl by být na současné výstavě Zapřažená krása), který pro ovčáka Jirku v úzkostech vyšle panovačná Kněžna. Strmým klesáním lesní cestou sjelo bezchybně a koně vydrželi bez plašení burácení orchestru i pyrotechnické efekty.

Vše bylo dobře nazvučeno, zpěváci měli mikroporty, a v lesních podmínkách bylo třeba ocenit práci zvukařů. Orchestr Národního divadla, jehož část byla vystavena pražícímu slunci, sbor i tanečníci Pražského komorního baletu stejně jako všichni sólisté podali v daných podmínkách pod taktovkou Jana Chalupeckého solidní výkony – Kateřina Jalovcová jako správně protivná Káča si roli evidentně užívala a věrohodně potrápila čerta Marbuela Luďka Veleho, který se sice tentokrát dal do služeb pekla, ale „ve službách“ úspěchu operních produkcí v Šárce v předchozích ročnících ani jednou nevynechal. Pavel Horáček dodal Luciferovi přesnou dávku směšného patosu, Yvona Škvárová Kněžně panskou nabubřelost i ustrašenost a Martin Šrejma Ovčákovi Jirkovi opravdovost – všichni „podlehli“ neopakovatelnému kouzlu produkce v přírodě před mnohatisícovým pozitivně naladěným publikem (o jakém se jim v divadle může jen zdát). Open air produkce jsou závislé na počasí – těžko říci, kdo nad šáreckým Přírodním divadlem drží ochrannou ruku, ale zatím se během deseti let nestalo (!), že by bylo představení pro déšť nutno ukončit a tisícihlavé davy diváků evakuovat. A že by to letos byli „čerti“, kteří na nedělní odpoledne skutečně „zatopili“. Poutníků za „operou zdarma“ bylo zatím nejvíce – sedmnáct tisíc a Čert a Káča rekord návštěvnosti možná ještě překonal nebo přinejmenším vyrovnal.

Originálnímu pražskému divadlu se s radnicí Prahy 6 podařilo zorganizovat tuto „občanskou“ pouť za operou (navíc skvěle „logisticky“ zajištěnou) – experiment, který dozajista přinejmenším v Evropě nemá obdobu a prosadil se jen díky tvrdošíjné umanutosti Jany Divišové a Renée Nachtigallové (které jsou i režisérkami inscenací), že „to“ musí vyjít. A ono to vychází. Radnici Prahy 6 a organizátorkám je třeba vzdát hold. Těžko bychom hledali podobnou akci, která takto upevňuje komunitní pospolitost.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Inspirace na dny příští
Češi zpívají Čechy – Galavečer s českou operou –benefiční koncert pro Operu Plus – neděle 14. září 2014 v 19 hodin Pražská křižovatka, kostel sv. Anny – Zlatá / Liliová, Praha – Staré Město. Eva Urbanová (soprán), Dana Burešová (soprán), Kateřina Jalovcová (mezzosoprán), Štefan Margita (tenor), Aleš Briscein (tenor), Jiří Přibyl (bas), Adéla Škopková (soprán), Matěj Chadima (baryton), David Švec (klavír), Jitka Novotná (moderace). Árie z oper Antonín Dvořák: Čert a Káča, Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, Antonín Dvořák: Rusalka, Antonín Dvořák: Jakobín, Bedřich Smetana: Tajemství, Bedřich Smetana: Čertova stěna, Leoš Janáček: Její pastorkyňa
***

Opera Barocca 2014
Giovanni Battista Bononcini:
Sacrificio a Venere
(Obětování Venuši)
Hudební nastudování: Ondřej Michal
Scéna a kostýmy: Rostislav Maria Müller
Choreografie: Blanka Ferjentsik Werner a Hana Slačálková
Orchestr a pěvecký sbor Opera Barocca
Chorea Historica
Premiéra 28. srpna 2014 Clam-Gallasův palác – nádvoří Praha

Eurilla – Francesco Divito
Dori – Jana Bínová Koucká
Timeta – Alessandro Giangrande
Alceo – Pavel Valenta

www.operabarocca.cz
***

Jan Dismas Zelenka:
Missa Dei Filii.
Dirigent: Adam Viktora
Gabriela Eibenová (soprán)
Petra Noskaiová (alt)
Tobias Hunger (tenor)
Roman Hoza, Lisandro Abadie (bas)
Barokní orchestr a sbor Ensemble Inégal
Česká premiéra 4. září 2014 kostel sv. Salvátora Praha

www.inegal.cz
***

Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Hudební nastudování a dirigent: Oliver Dohnányi
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie Jaroslava Leufenová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr, sbor a balet Divadla J. K. Tyla
Členové skupiny Žonglér o.s.
Televizní režie: Rudolf Tesáček
Premiéra 7. června 2014 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 2. 9. 2014 – přímý přenos ze slavnostního otevření Nového divadla v Plzni na ČT Art)

Mařenka – Ivana Veberová
Jeník – Aleš Briscein
Kecal – Jan Šťáva
Vašek – Tomáš Kořínek
Krušina – Jiří Hájek
Ludmila – Iveta Koppová Žižlavská
Mícha – Pavel Horáček
Háta – Jana Foff Tetourová
Principál – Jan Ježek
Esmeralda – Radka Sehnoutková
Indián – David Cody

www.djkt-plzen.cz
***

Antonín Dvořák:
Čert a Káča
Režie: Jana Divišová, Renée Nachtigallová
Dirigent: Jan Chalupecký
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Pavel Šmok, Kateřina Dedková
Orchestr a sbor Národního divadla
Pražský komorní balet
6. září 2014 Přírodní divadlo v Šárce Praha

Ovčák Jirka – Martin Šrejma
Káča – Kateřina Jalovcová
Matka Káči – Lenka Šmídová
Čert Marbuel – Luděk Vele
Lucifer – Pavel Horáček
Čert vrátný – František Zahradníček
Kněžna – Yvona Škvárová
Komorná – Jana Sibera
Maršálek – Zdeněk Harvánek
Muzikant – Václav Lemberk
Správce – Jiří Kohout