Prodaná nevěsta v Ústí nad Labem

Olga Janáčková, 06.10.2014 0:02

Program ke Smetanově Prodané nevěstě proklamuje společnou náklonnost dirigenta Milana Kaňáka a režiséra Zbyňka Brabce k této milé a milované opeře, o níž režisér píše, že „veškerá její režie je v hudbě. (…) Je v ní vše, každý pohyb, každé otočení, každá změna nálady, vypointování – VŠE!“ Chce se mi k tomu dodat, že má jistě pravdu, jenom musíme vzít do hry ještě skutečnost, že každý člověk si představuje to „vše“ podle svého ustrojení, každý to „vše“ chápe jinak. A právě ta „jinakost“ je na inscenacích kterékoli opery (a nejen opery) to nejzajímavější. Přijdou diváci, kteří se s optikou inscenátorů ztotožní, nebo jim jde takzvaně proti srsti, ale také to obecenstvo je při každém představení „jiné“ a už dávno nemá oči a uši z doby Smetanovy… Časy se mění…Režisér Zbyněk Brabec spolupracoval na ústecké Prodané nevěstě s výtvarníkem Josefem Jelínkem jako s autorem scény i kostýmů. Scénografie je poměrně střídmá, jejím základem je náves s kostelem v pozadí a tvoří ji stylizované panely domků s barokními štíty, jež doplňují další scénické prvky zavěšené na tazích (tři obří „slunečnice“, kaplička, štít domku, pivní sud, houpačka). Divák brzy pochopí, kdy se spustí „slunečnice“ (to když jde o lásku), kdy kaplička – to pro případ, že následuje smutná árie, hospodu charakterizuje velký sud – tady už jde o popisné určení prostředí. Stejnou funkci má také pestrá oponka pro výstup komediantů, která zkrátí hloubku jeviště o pořádný kus, aby nakonec skryla účinkující, které škvírou v ní pozoruje celý sbor, když v popředí probíhá tercet Principála, Esmeraldy a Vaška. Houpačka pro výstup Vaška s Mařenkou zastupuje jen samu sebe. Spouštění scénografických doplňků většinou odděluje od sebe jednotlivé výstupy či hudební čísla.Zbyněk Brabec cítí Prodanou nevěstu skrze své vlastní interpretační zážitky v ní – počínaje Klukem, který ohlašuje příchod medvěda, přes Vaška až k Jeníkovi. Brabcovo aranžmá je povětšině statické a záměrně tradicionalistické, dovoluje si však vstoupit do něj i s drobnými inovacemi, například na začátku opery Mařenka s Jeníkem leží na podlaze kryti jednou ze spuštěných květin, Kecal nepřichází s deštníkem, ale s aktovkou, která mu doslova svazuje ruce, protože mu neumožňuje víc než její otevření, případně odložení či vypadnutí z ruky. Také komedianti nepoužijí starého dobrého vtipu s těžkým závažím, které pak lehce odnese dítě, šašci se moří s posilovacími péry, která se Principálovi nedaří natáhnout ani trošinku. Vašek přijede na koloběžce a jeho medvěd je spíš medvědicí, protože má růžovou tylovou sukni. Komedianti jsou hodně baletní a největším překvapením jsou prostocviky vesnického kluka.

V programu k inscenaci režisér Zbyněk Brabec divákům poodhaluje svůj tvůrčí záměr tvrzením, že se bude především věnovat modelování jednotlivých postav a dramatickým situacím, do nichž se dostávají. Mařenkou byla Anna Klamo, která po pěvecké stránce roli s velkým nasazením úspěšně zvládala, vytvořila však pod vedením režiséra postavu až příliš vážnou ve stylu seriózních mladodramatických umělkyň z minulého či předminulého století. A to přesto, že má všechny předpoklady k tomu, aby vynikla mladistvostí a půvabem svého lidského typu. Jan Ondráček byl Jeníkem málo výrazným, a ačkoli nemá problémy s výškami, jeho hlas je zatím málo znělý a chybí mu technická schopnost prozpívávat, legatově vázat jednotlivé tóny, užívá spíše jakéhosi sprechgesangu. Příjemně překvapil představitel Kecala Pavel Švingr, který je po pěvecké stránce dobře veden, jeho barevný bas se bez problémů nese prostorem a obsahuje výšky i hloubky, které zřejmě časem nabudou na větší sonornosti. Ondřej Socha byl roztomilým, něžným a rozpustilým Vaškem, jedinou plastickou figurou na jevišti, neměl však výrazného protihráče s výjimkou pěvecky i herecky milé Esmeraldy v podání Věry Likérové. Ansámbly byly naranžovány do statických seskupení, sbor se chvílemi rozhýbal v jednoduchém tanečním náznaku a záměr propojit jej s baletem příliš nevyšel. Choreografie Petry Parvoničové se až příliš držela tradice, takže zapadala do stylu inscenace.

Vzpomeneme-li na nedávnou plzeňskou Prodanou nevěstu režisérky Jany Kališové, jíž bylo vyčítáno staromilství (a jistě je nabitá mnoha až nadbytečnými minipříběhy), pak naopak obdivuji, nakolik se jí podařilo jednotlivé zpěváky uvolnit ve výrazu a v pohybu, s jakou virtuozitou jednotlivé postavy oživují jeviště – počínajíc mladistvou a pohyblivou Mařenkou Ivany Veberové a konče Kecalem Jana Šťávy.

Zaujalo mě hudební nastudování dirigenta Milana Kaňáka, který cítí Smetanovu hudbu v dynamice a svěžesti, především co se týče orchestru. Jásavá, pregnantně zahraná předehra, zpěvnost a melodičnost hudebních frází a citlivě zdůrazňovaná pestrost instrumentace jsou klady jeho pojetí. Rezervy spočívají v nepřesné souhře s jevištěm, a to nejen se sólisty, ale dokonce i s velmi dobrým, byť jen sotva třicetičlenným sborem, s nímž dirigent patrně pracoval i jako sbormistr (v programu není jméno sbormistra uvedeno).

Režisér Zbyněk Brabec inscenuje ústeckou Prodanou nevěstu téměř jako repliku inscenací svých historických předchůdců a místnímu obecenstvu se to upřímně líbí. Cíle bylo dosaženo.

Hodnocení autorky recenze: 60 %

Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Dirigent: Milan Kaňák (alt. Miloš Formáček)
Hudební nastudování: Milan Kaňák
Režie: Zbyněk Brabec
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Choreografie: Petra Parvoničová
Sbormistr: Milan Kaňák
Orchestr a sbor Severočeského divadla
Premiéra 3. října 2014 Severočeské divadlo Ústí nad Labem

Mařenka – Anna Klamo (alt. Pavlína Senić)
Jeník – Jan Ondráček (alt. Jaroslav Kovacs)
Vašek – Ondřej Socha (alt. Jan Ondráček)
Kecal – Pavel Švingr
Krušina – Serguei Nikitine
Ludmila – Jarmila Baxová (alt. Jitka Soběhartová)
Mícha – Nikolaj Někrasov
Háta – Lenka Jarolímková Schützová
Principál – Tomáš Christian Brázda
Esmeralda – Věra Likérová (alt. Michaela Katráková)
Indián – Martin Matoušek