Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (36)

redakce, 24.12.2014 0:00

Deníky o hudbě (17)

16. 10. 1978 Varna, sál v Domě armády
Carissimi, Verdi, Scarlatti, Rossini. Zora Doluchanová – zpěv, Vladimir Chvostin – klavír
Půvabná Zara Doluchanová; tentokrát (pro mne to bylo naposled) zpívala velmi hezky; její program byl sestaven tak, jak to dělají koncertní zpěváci, ne jako písňový večer. Bohužel Zara během kariéry se svým uměním příliš experimentovala. Byla úplně posedlá jógou, což je podle mého názoru pro umělce osudné, stačí se podívat na Yehudiho Menuhina, Anatolije Vedernikova nebo na Algise Žiuraitise. Začala zpívat soprán a úplně se zkazila. Předtím měla nádherný mezzosoprán a byla slavná. Všude ji považovali za první moskevskou zpěvačku, pokud šlo o koncertní zpěv a oratoria. A nadto byla krásná (to ještě platí) a neobyčejná žena (to je také ještě pravda). „Ale… všechno je pomíjivé.“

19. 11. Nahrávka
Chopin: Etudy op. 10 č. 1 C dur, č. 2 a moll, Deszö Ránki. Janáček: Sinfonietta, dirigent Břetislav Bakala
Ránki v těch extrémně nebezpečných etudách osvědčuje neobyčejnou technickou schopnost, nikde se mu nic nepřihodilo. Věnujeme-li příliš mnoho pozornosti technickým obtížím, je to bohužel často na úkor hudby, kterou pak pořádně nevnímáme. Tak je tomu u virtuózních skladeb skoro vždycky, ale tady ne. Janáčkova Sinfonietta je zázrak. Mohu ji slyšet kolikrát jen chci, a vždycky jsem uchvácen její originalitou…21. 11. Nahrávka
Prokofjev: Koncert č. 1 Des dur, výňatky z baletu Romeo a Julie. Ravel: Koncert pro levou ruku, Pavana za mrtvou infantku. Andrej Gavrilov, dirigent Simon Rattle
Gavrilov hraje 1. virtuózně, 2. energicky (někdy až moc), 3. rychle (také většinou moc, i když vždycky zřetelně), 4. nahlas (a tón je často ošklivý), 5. s fantazií (ne vždycky opodstatněnou), 6. se smyslem pro umění (trochu příliš okatým) a přesvědčivě. Rád nechává působit svou fantazii a často tím dosahuje efektu. Ve všem všudy výrazná osobnost, která je mi mnohým blízká. Nahrávky mě plně uspokojily.

25. a 26. 11. Nahrávka
Musorgskij: Boris Godunov. Martti Talvela, Nicolai Gedda atd., dirigent Jerzy Semkov
V mládí v Oděse jsem se s tímto geniálním dílem, nejlepším dílem ruské opery, důvěrně seznámil z klavírního výtahu. O něco později se přihodilo to neštěstí, že jsem slyšel a viděl v Oděse příšerné představení. Režie byla prostě katastrofa a dirigent mizerný. Musím přiznat, že jsem se s operou seznámil ve verzi Rimského Korsakova. Byl jsem si toho od začátku vědom a byl jsem s touto verzí srozuměn. Původní verze je napadnutelná, jen pokud jde o instrumentaci, která je někdy, jako například ve scéně korunovace, velmi slabá. Ale v hudbě samotné (kterou jsem často hrál na klavíru) je spousta originality a překvapivě odpovídá geniálně textu. Vzpomínám si, že mi tatínek – fanatický wagnerián – řekl, že toto dílo je na takové úrovni jako Wagnerova hudební dramata.

22. 12. (ráno) Nahrávka
Haydn: Symfonie f moll „La Passione“, dirigent Carlo Zecchi
Není to možná Haydnovo nejgeniálnější dílo, ale jistě jedno z těch, která by měl člověk bezpodmínečně znát. Je to nepostradatelný denní chléb pro naše uši a naši hudebnost. Poslouchat, poslouchat a ještě jednou poslouchat; důvěrně poznat, milovat, ocenit. Nuda nehrozí, jak si mnozí myslí, naopak nastává mír v duši. To je má skromná rada.

22. 12. (večer) Nahrávka
Debussy: Preludia (1. sešit). Benedetti Michelangeli
A zase ta dokonalá perfekce, ale bez atmosféry a (podle mého názoru) bez šarmu, pro tato preludia nepostradatelného. Přesto interpretace fantasticky věrná notovému zápisu. Je to skutečný perfekcionista. Myslím, že ten jeho fanatismus a maximální náročnost k tomu, co chce z nástroje dostat, brání vzletu fantazie a skutečné lásce k jinak perfektně provedenému dílu. Chybí tomu „inspirace“. Je to snad pojem, který jsme ze slovníku současnosti vypověděli? To by byla škoda. Ale… nebudeme soudit mistra.

23. 12. Večer na památku Sergeje Prokofjeva.
Haydn: Symfonie f moll „La Passione“, dirigent Carlo Zecchi (nahrávka). Prokofjev, deset úryvků z baletu Romeo a Julie, Andrej Gavrilov. Houslová sonáta č. 1 f moll. David Oistrach a S. R. (nahrávka)
Vím, že Prokofjev Haydna hluboce ctil. Byl to jeho oblíbený skladatel. Totéž mohu říci o sobě: jestli není můj nejmilejší, tak jeden z nich. A tak jsme dnes poslouchali tuhle vážnou mollovou symfonii. Pak hrál Andrej úryvky z Romea, jako vždycky brilantně, virtuózně a s velkou jistotou. Potom přišla deska s 1. houslovou sonátou (David Oistrach a já). Byl jsem při tom, když ji v Malém sále provedli Oistrach s Oborinem poprvé veřejně, a byl jsem doslova dojat; dodnes zůstala jednou z mých nejzamilovanějších Prokofjevových skladeb. Má stejně tragický charakter jako jeho 2. symfonie. Její první věta je s tím smrtelně smutným závěrem skutečně ruská. Druhá je výjimečně odvážná, to kypící, triumfální a nádherně originální téma. Třetí je mysteriózní nokturno, zatímco finále, bouřlivé a plné energie, ústí v kodu – reminicenci na první větu, která zní, jako by hvízdal vítr nad hřbitovem. Sonáta je Oistrachovi věnována.

Květen 1979. Paříž, Opera
Ravel: Dítě a kouzla. Stravinskij: Oidipus Rex. Dirigent Seiji Ozawa, režie Jorge Lavelli Všechno si tu protiřečí a ve výsledném efektu je to povrchní. Nelíbilo se mi to. Ozawa má všechno, čím se může blýsknout, ale zneužívá toho. Lavelli následuje příkladu téměř všech současných režisérů a snaží se ohromit. Ve skutečnosti však jen znetvořují dílo.

Červen. Moskva. Nahrávka
Schubert: Sonáta C dur D 840 (fragment), S. R.
Tuto sonátu a Sonátu B dur jsem hrál při svém prvním pařížském vystoupení. Koncert se konal v sále paláce de Chaillot a Pařížané ho přijali s opravdovým nadšením. Mám dojem, že od tehdy mě mají rádi, aspoň se to zdá. Nedá se to srovnat s mými prvními návštěvami Vídně, Londýna, nebo i Kostromy nedaleko Moskvy, kde bylo publikum roku 1943 šokováno, protože jim klavírista připadal mladý. Mně se zdál můj chopinovský koncert dobrý, ale tamní posluchače zanechal naprosto chladnými.

30. června a 8. července. Marcilly sur Maulne, recitaly.
1) Händel: Suita č. 1 A dur, č. 4 e moll, č. 6 fis moll, č. 7 g moll.
2) Suita č. 10 d moll, č. 15 d moll, č. 13 B dur, č. 11 d moll. Přídavek Fughetta D dur a Aria. Andrej Gavrilov
Oba večery jsem poprvé obracel Andreji Gavrilovovi, a on zas na obou mých koncertech obracel mně. Koncert se konal v kouzelném malém zámečku, jeho sál není velký, ale velmi krásný a je v něm krb. Byli tu pochopitelně všichni z Tournai, také Hideka, japonská žačka Gavrilovovy matky a jedna z (četných) Andrejových přítelkyň. Koncerty dopadly dobře a EMI je natáčela. Andrej splnil veškerá očekávání, hrál přísně, prostě a stylově věrně, i když v jedné ze suit bylo fortissimo příliš silné. V jiné si vzpomněl na Kubrickův film „Barry Lyndon“ a to mu pomohlo zahrát sarabandu slavnostně. Po koncertech se muselo opakovat (to znamená, hrát všechno ještě jednou kvůli nahrávce). Andrej mi přitom velmi pomohl: přinesl láhev koňaku, a zatímco jsem hrál a on seděl vedle mě, se mu podařilo vytvořit správnou náladu. To on umí opravdu bezvadně (stejně jako můj starý přítel Christian) a dokázal to často, například jako oficiální hofmistr při našem listopadovém plesu. Je to talent!

Červenec. Paříž, u Artura Rubinsteina. Nahrávka
Schumann: Kreisleriana, Fantazie C dur. Artur Rubinstein
Je víc než podivuhodné, že mi tahle návštěva úplně vypadla z paměti. Doslova na nic si nevzpomínám, a přece jsem přesvědčen, že to bylo zajímavé a důležité. To není dobré znamení…Červenec. Studio Chant du Monde (poslech nahrávek koncertů z Japonska)
Schumann: Šest fantastických kusů, Noveletty. Chopin: 13 Preludií, Balada č. 3 As dur, č. 4 f moll. S. R.
Fantastické kusy hraju skoro už od časů v Oděse a mám rád zejména „Navečer“, to je předzvěst Debussyho. Z Novellet je to hlavně druhá, D dur, s nezvyklým středním dílem. Chopin řekl všechno sám, k tomu není co dodat. Osobně bych kompletní provedení všech 24 preludií nedoporučoval. Je to takové množství hudby a tak vysoké kvality, že by to ocenění té nádherné hudby zeslabilo. A také to není skutečný cyklus. Balady mám v repertoáru už dlouho. Třetí je zosobněná noblesa a čtvrtou jsem uzavíral svůj vůbec první koncert v Klubu inženýrů v Oděse a hrál jsem ji také při svém nástupu na moskevskou konzervatoř. Tehdy jsem ji hrál lépe než dnes. Ach mládí, kam jsi se podělo?

Srpen. Mnichov, Bavorská státní opera
Wagner: Mistři pěvci norimberští. Dietrich Fischer-Dieskau, Peter Schreier, Julia Varady atd. Dirigent Wolfgang Sawallisch
Od Sawallischova dirigentského výkonu v Mistrech pěvcích jsem si moc nesliboval. Režie nebyla špatná, ale nijak zvlášť zajímavá. „Komorní pěvec“ (Fischer-Dieskau) je jako vždy výjimečný, ale ta role není pro něj; na konci už mu docházely síly. Julia je suverénní, i když její tón je občas trochu tvrdý. Pokud jde o Schreiera, stačí zopakovat slova Elisabeth Schwarzkopf, která na tom představení byla: „Schreier jako David, to je příliš velký luxus.“

Srpen. Televizní přenos
Bartók: Koncert pro orchestr, dirigent Erich Leinsdorf
Tentokrát udělal Erich Leinsdorf dobrý dojem (ne jako při naší spolupráci v Americe na Brahmsově 2. koncertu). Televizní produkce je zajímavá, respektuje doslova partituru a tentokrát hudbě neubližuje. Mám tohle poslední Bartókovo dílo moc rád, o něco méně ovšem finále – jakýsi „útěk do Ameriky“, připomíná trochu třetí větu Rachmaninova prvního koncertu. Útěk bez návratu.

24. 9. Moskva. Institut Gněsiných
Šostakovič: Kvartet č. 8 c moll, op. 110; Kvartet č. 1 C dur, op. 49; Kvartet č. 15 es moll, op. 144. Borodinovo kvarteto
Oděsa. Za večerního soumraku před vchodem do opery. Pouliční světla nesvítí. Málem jsem se srazil s jakýmsi mladíkem, který na mě upřeně zíral. Měl zvláštní, skoro bílé oči, které mě polekaly, ale šel jsem dál. Tehdy právě vyšel klavírní výtah Kateřiny Izmajlové a z fotografie na obálce jsem pochopil, že jsem v tom šeru potkal Šostakoviče. Později se kolem téhle opery děly složité věci, které měly pro autora následky, a nepřímo i pro mě. Svým způsobem jsem byl příčinou proslulého článku v Pravdě „Chaos v hudbě“. O tom není pochyb. Ještě si vzpomínám na protivný pach té zablácené partitury… To byl tedy můj první dojem z osobního setkání se skladatelem, se kterým mě později mělo spojovat tolik krásného.
Po počátečním odmítání jeho díla obdivuju a myslím, že jim rozumím. Jeho 8. symfonii, Klavírní trio a cyklus „Židovských lidových písní“ považuji za nejvznešenější a nejgeniálnější stránky hudby našeho století.

23. 10. Velké divadlo.
Čajkovskij: Spící krasavice
Hudbu tohoto baletu velice miluju. Potvrzuje Stravinského názor o Čajkovském a jejich vzájemnou vazbu. Je to asi můj nejoblíbenější balet vůbec. Pochopitelně nemůže klasický balet požadavkům této hudby dostát; pokaždé mě překvapí nedokonalost tohoto umění. Na jevišti se vždycky přihodí něco hrozného. Například procitnutí Jitřenky: měl by to být šok, ale vidíme jen cosi rozbředlého.

21. 12. Autem po Polsku (poslech rádia)
Bizet, části z Arlésanky
Ty melodie ve mně náhle vyvolaly vzpomínky na Oděsu. Zase vidím tlustý, krásně svázaný svazek úprav opery Carmen a hudby k Daudetově Arlésance pro čtyřruční klavír. Právě hraju poslední jednání Carmen s Toljou Paskarenkem. Když se povšimne mé vášnivosti, pořád do mě rýpe (je starší) a s perverzní radostí pak naše hudební sedánky ukončí. (Anatolij Paskarenko byl žák mého otce, začal velmi mnohoslibně, ale odešel do Moskvy, kde totálně špatně skončil. Idol rodičů se stal obětí domýšlivosti a lehkomyslnosti mládí). Arlésanka je taková napodobenina baletu z druhého jednání Carmen. Jak jen jsem miloval ty chromatické sestupné stupnice (a miluju je pořád), hlavně tam kde se setkává dur a moll, stejně jako v Chopinově nejnebezpečnější Etudě a moll.