Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (37)

Deníky o hudbě (18)

1. 1. 1980 Moskva. Nahrávka 
Janáček: Taras Bulba, dirigent Václav Talich
Vztah, který mám k tomuhle výjimečně expresivnímu dílu a přání podělit se o ně s jinými hudebníky mě často přemáhá a někdy to až překračuje míru. Ale nejsem si jist, jestli se dá něco takového sdělit a jestli bych svého cíle dosáhl. Vždycky mě ujišťují svou radostí, ale já mám podezření, že se tak často děje z nesmyslné úcty, kterou projevují mně, zatímco by v zásadě můj návrh, že jim to dílo zahraju, nejraději odmítli. Jistě ta trojí smrt při prvním poslechu posluchače svou drsností téměř k nesnesení odpuzuje, to vystižení gogolovské atmosféry je zcela jedinečné a jde pod kůži.

6. 1. Velký sál konzervatoře. 100. výročí narození Nikolaje Medtnera
Nikolaj Medtner: Dvě skladby pro housle a klavír, Eduard Grač. Písně na texty Puškina, Tutčeva, Goetha a Lermontova. Galina Pisarenko, Ludmila Simonova, Sergej Jakovenko, Alexej Maslennikov, u klavíru Jevgenij Světlanov
Světlanov zbožňuje ruskou hudbu. Jeho způsob hry nese pečeť toho, čemu se říká „ruský styl“. Nevím jistě, co to znamená, protože si myslím, že svůj styl má každý skladatel, a zvlášť každý ruský skladatel. U Světlanova je to něco mezi Borodinem, Musorgského „Velkou bránou kyjevskou“ a sytě masivním Čajkovským, všechno je monumentální a vzdálené průzračnosti Rimského-Korsakova nebo Skrjabinově beztíži. Světlanov je velmi nadaný, ale převzal bohužel tuhle zvláštnost od Nikolaje Golovanova, který není nijak kultivovaný hudebník. Přesto při vzpomínkovém koncertu za Nikolaje Medtnera sestavil velmi zajímavý program a osvědčil se – nikoli poprvé – jako vynikající klavírista. Škoda, že od něj nezahrál nic pro sólový klavír, určitě by se mu to velmi podařilo. Medtner napsal spoustu krásných a mistrovských písní. Myslím, že písně na Puškina jsou vůbec vrcholem jeho tvorby.

8. 1. Velké divadlo. 70. narozeniny Galiny Ulanovové
1) Velká balerína, 2) Čajkovskij: Louskáček. Vladimir Vasiljev, Jekatěrina Maximova, dirigent Alexandr Kopylov
Proč bych do toho nenáviděného divadla nešel, když se tam slaví takovéhle jubileum a dostal jsem pozvánku do „carské lóže“? Přes mé chabé nadšení pro tohle „špičkové umění“ se přece nemohu pro tak výtečnou umělkyni nenadchnout. Pamatuji se na Giselle, v níž byla skutečně božská. S jejím pojetím Julie prostě nesouhlasím. Místo mladého děvčete, které šílí láskou, je jen obyčejnou bohyní. Ale nesuďme. Je velká mezi velkými, zapějme jí chválu! Louskáček byl tohoto večera naprosté nic, jistě „comme il faut“, ale bez velkého zjevení. Režie právě tak. Vánoční stromek v nějakém mládežnickém klubu nebo ve škole by se k tomu hodil víc.

9. 2. Vzpomínkový večer na Borise Pasternaka k jeho nedožitým 90. narozeninám. Nahrávky
Skrjabin: Sonáta č. 3 fis moll, Vladimir Sofronickij. Sonáta č. 6, S. R.
Pasternak horoval pro Skrjabina. Mimochodem, v jedné ze svých knih píše, že prožil vznik Třetí symfonie posloucháním pod oknem a zažíval při tom božské nadšení. Třetí sonáta byla kdysi ze všech nejznámější a pod prsty Sofronického to byl příklad ideální interpretace. Šestou mám zvláště rád, a přesto jsem ji hrál celkem jen dvakrát. Je to tajuplné, nocí naplněné dílo…16. 2. Moskva, Komorní hudební divadlo
Stravinskij: Život prostopášníka, dirigent Anatolij Levin, režie Boris Pokrovskij
Tuto operu jsem poznal prostřednictvím nahrávky, ale pak jsem viděl představení v Londýně v Malém sále Covent Garden; dnes v Moskvě se s ní tedy setkávám potřetí. Je to jako dílo dokonalost sama a svojí formou a geniální lehkostí mi připomíná Mozartova Dona Giovanniho. Opakuju, že se s ostatními Stravinského díly nedá srovnat. Jedním z nejsilnějších momentů je v ní duet otce a dcery v posledním dějství (ve dvou tóninách). Obrovská hloubka, a přitom je to úžasně prosté.

17. 2. Nahrávka
Josef Suk: Asrael, dirigent Václav Talich
Jak často už jsem tu nahrávku slyšel, a pokaždé mě hluboce dojme! Tohle je opravdový dirigent.

31. 3. Nahrávka z koncertu v Šostakovičově škole
Prokofjev: Čtyři skladby, op. 32, č. 1 (Tanec), Čtyři skladby, op. 4, č. 4 (Suggestion diabolique), Prchavé vidiny, op. 22, č. 3 a 4. S. R.
Jako už často, musel jsem si poslechnout pásek z nedávno odehraného koncertu. Musím posoudit kvalitu a to je protivná povinnost, která zabíjí lásku k hudbě. Vždycky jsem techniku nenáviděl a ona mi bohatě odplácí. Působíme na sebe jako kontraindikace a hudba to odnáší.

5.–6. 4. Velikonoční večer (po večeři nahrávka)
Wagner, výňatky z Parsifala (Předehra, Zázrak Velkého pátku), dirigent Wilhelm Furtwängler
Nevím, jak mám o tomto výtvoru Wagnerovy geniality psát. Tady už se ohlašuje impresionismus, a přece zůstává sám sebou (Zázrak Velkého pátku). A co se dá říci o předehře? Nic. Je to zkrátka pravda.

9. 4. Velký sál konzervatoře
Prokofjev: Klavírní koncert č. 5 G dur, op. 55. Vladimir Viardo, dirigent Dmitrij Kitajenko
Slyším dnes Voloďu Viarda poprvé. Moc se o něm teď mluví a panují dohady, že bude Gavrilovovou konkurencí. Hraje Prokofjevův 5. koncert úplně jinak než já. Nepochybně má talent. Líbí se mi a v tomto koncertu je, myslím, přesvědčivý, hraje ho ravelovsky a ne bez elegance. Zato Kitajenko je naprostá katastrofa, při dirigování snad spí.

10. 4. Hostování Maďarské národní opery ve Velkém divadle
Verdi: I Lombardi alla prima crociata, dirigent Ferenc Nagy
Maďaři nám nabídli vynikající a korektní provedení této opery. Dosud jsem ji neslyšel. Líbilo se mi všechno a přesvědčilo mne to: výtečná hudba, jako u Verdiho vždycky (on je skutečně roh hojnosti), zpěváci, orchestr i režie. Scénickou výpravu tvořily promítané Giottovy fresky, bylo to zajímavé a neobvyklé. V Maďarsku je spousta talentů. V Budapešti jsem hodně viděl a slyšel a vždycky přeskočila jiskra. Jejich operetní divadlo je podle mě nejlepší v Evropě. A včera večer jsem ještě viděl skvělou, originální a odvážnou inscenaci Shakespearovy veselohry Dobrý konec vše napraví.

15. 4. Studio Melodija. Poslech nahrávek z koncertů v Japonsku
Schumann: Noveletty č. 2, 4 a 8. Chopin: 13 preludií. S. R.
S Novelettami 2 a 4 jsem spokojen, ale v osmé je nepřesnost. Donutili mě, abych ji „prominul“ (jak mám slabý charakter!). Chopinových 13 preludií se mi líbilo, jim také; dokonce si myslím, že jsem v nich odkryl cosi typicky chopinovského. Přesto je pravděpodobné, že obdivovatelé sentimentálního Chopina si na své nepřijdou.21. a 22. 4. pokračování poslechu
Schubert: Moments musicaux č. 1, 4 a 6, Impromptu č. 4 As dur. Chopin: Balada č. 3 As dur, Balada č. 4 f moll. Debussy: Bergamská suita, Rytiny. S. R.

Geniální díla, a víc než to. Jak se může člověk dostat na takovou úroveň??? Nevím to, nevím… U balad se nedokážu rozhodnout… Jsou asi špatné, jako většina mých nahrávek. Stačí si je poslechnout a hned mám špatnou náladu.

22. a 23. 4. Vzpomínkové večery na památku Prokofjeva. Nahrávky
Prokofjev: Ivan Hrozný, oratorium, op. 116, dirigent Riccardo Muti. Klavírní koncert č. 1 Des dur, S. R., dirigent Kiril Kondrašin
Nejprve jsme hráli filmovou hudbu k Ejznštejnovu filmu a také k Alexandru Něvskému. Viděl jsem ten film už před koncem války a moc mě nenadchl. V paměti mi vlastně zůstala jen sekvence, kdy Ivan umře a jeho plnovous trčí do vzduchu. Hrál ho Nikolaj Čerkasov. Ten film byl tendenční, měl oslavovat cara a působil vylhaně. Mnoho let po Prokofjevově smrti vytvořil dirigent Avram Stasevič z filmové hudby oratorium, které se, soudě podle dnešního poslechu, velmi zdařilo. Interpretace Riccarda Mutiho zní přesvědčivě, působivě a „hrozně“. To dílo je nabito divokostí, práskáním biče při tanci opričniků, atmosférou teroru, a zároveň se v něm projevuje Prokofjevův pozitivismus. Všichni naši přátelé poslouchali s velkým zájmem (jen Viardo říkal, že je to poměrně slabá hudba, ale určitě trochu ze zlomyslnosti); mně se to velmi líbilo. Pak jsme si poslechli jako přídavek 1. koncert v mé interpretaci s Kirilem Kondrašinem. Je to celkem dobrá nahrávka, zaplať bůh; exploze radosti ze života a fantazie.

8. 5. Výstava obrazů Vasilije Šuchajeva na památku Vladimira Sofronického
Skrjabin: Mazurky, op. 3, č. 6 a 9; Preludia, op. 13, č. 6, op. 22, č. 1; Etudy, op. 8, č. 7 a 9; Valčíky, op. 38; Dva tance, op. 73, č. 1, (Guirlandes) a č. 2 (Flammes sombres); Vers la flamme, op. 72. Vladimir Sofronickij
Skrjabin je stvořen pro Sofronického právě tak jako Sofronickij pro Skrjabina. V mládí mě tahle hudba nijak zvlášť nepřitahovala, připadala mi salonní. Sofronickému a také samozřejmě Neuhausovi musím vděčit za to, že jsem tohoto skladatele pochopil a začal ho opravdu milovat. Nikdy jsem se nestal čistokrevným skrjabinovcem, i když byly doby, kdy bych s radostí konvertoval, ale zase se to za nějaký čas vypařilo. Skrjabin není denní chleba; je to spíš těžký likér, jakým se čas od času opijeme, poetické opium, křišťál, který se snadno rozbije. Na jeho hrobu na Novoděvičím hřbitově kdysi stál křišťálový kříž. Jednoho krásného, smutného dne ho někdo podle nejlepšího ruského zvyku ukradl.

14. 5. Nahrávka
Berg: Komorní koncert. S. R. a Oleg Kagan, Soubor sólistů Moskevské konzervatoře, dirigent Jurij Nikolajevskij
Konečně ta deska vyšla. Pracovali jsme na ní dlouho a dlouho jsme na ni čekali. Výsledek je, ani se nechce věřit, pozitivní. Provedení je korektní a hudba srozumitelná. Za jedinou vadu nahrávky může producent EMI, protože dobře neznal partituru. Při míchání nevytáhl vždycky ty správné nástroje; například trylek klavíru na konci první věty je příliš silný, přestože je v notách ppp.

15. 5. Nahrávka
Monteverdi: Orfeo. Eric Tappy atd., dirigent Michel Corboz
Poslouchal jsem vstoje v hale našeho bytu a na naše hosty ve velkém pokoji se ani nepodíval (je to vždycky pokušení). Co jsem slyšel, bylo fantastické zjevení. Pochopil jsem, jak bylo tohle dílo ve své době odvážné, skoro jako Wagner pro 19. století.

17. 6. Hohenems
Schubert: Zimní cesta. Christa Ludwig, u klavíru Eric Werba
Christa Ludwig zpívá ten geniální cyklus s hloubkou a vážně, ale trochu těžkopádně. Z června nás přesadí do prosince a možná dokonce do ledna. Představuji si, že Schubertovi nebylo lehko u srdce, když to psal, a že je to projev jeho poničeného zdraví. Eric Werba se mi nelíbil. Sám si obracel a vždycky přitom nechal pár not v levé ruce spadnout pod piano. Je to neseriózní.

27. 6. Tours, Grange de Meslay
Bach: Partita č. 3 E dur pro housle sólo, Oleg Kagan. Hindemith: Sonáta pro violoncello sólo, op. 25, č. 3, Natalie Gutmanová. Lutoslawski: Bukolika pro violu a violoncello; Ravel: Sonáta pro housle a violoncello, Kagan a Gutmanová
Nezvyklý večer bez klavíru, obvyklého základu komorní hudby. Všechno se vznáší ve vzduchu a já dostávám chuť se toho zmocnit nejen sluchem, nýbrž přizpůsobit to pohybu svých rukou, jako by moje vnímání, poznamenané příliš mým nástrojem, nemohlo odolat. Bach žádné chvalozpěvy nepotřebuje a s Olegem je to zrovna to pravé. Tóninu E dur má v krvi; koupe se v ní ke své i naší potěše. Natašino podání bylo úžasné a zcela odpovídající velikosti skladatele. Bukolika pak byla velmi pěkné intermezzo. Ravelovu skladbu jsem už od těchto interpretů slyšel mockrát. Velmi zdařilý večer…, a přece jsem měl pocit, že klavír schází. Je to jistě nedostatek mé velmi relativní muzikálnosti. Možná to není ani tak klavír, jako… pedál. Bez něj impresionismus cosi postrádá.

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv