Violoncello a Konstanze von Gutzeit

Rozhovor se sólocellistkou berlínského Rozhlasového symfonického orchestru, finalistkou soutěže Pražského jara 

Ve tvém životopisu se lze dočíst, že jsi začala hrát ve třech letech na violu s bodcem. Je takový trend v Německu běžný, nebo se jedná o výjimku? V Čechách jsem se s tímto setkal spíše jako s raritou…

Takto brzký začátek je skutečně i v Německu spíše výjimkou, v mém případě hrála hlavní roli především má hudebně založená rodina. Oba moji sourozenci hráli na housle a violu a já jako tříletá je chtěla za každou cenu napodobovat. Violoncello v rodinném „ansámblu“ ještě nebylo zastoupeno, a proto rodiče požádali houslaře, aby pro mne namontoval na violu bodec, jelikož i nejmenší violoncello pro mne bylo moc velké. Jednalo se však spíše o první kontakty se smyčcovým nástrojem, každodenní cvičební rutina přišla až o pár let později.

V loňském roce (2013) jsi přijala pozvání českého orchestru BERG a společně jste provedli náročnou skladbu Up-Close od skladatele Michela van der Aa, který byl též provedení přítomný. Jak sis užila spolupráci s českým orchestrem a jak moc se shodovaly tvé a autorovy představy o provedení jeho díla?

Spolupráci s orchestrem BERG jsem vnímala velmi pozitivně. Všichni jeho členové hráli se zápalem a díky tomu, že se orchestr věnuje nové hudbě pravidelně, prokazovali též velkou zkušenost a obratnost. Pro mě osobně to byl zcela neobvyklý zážitek, neboť Up-Close není dílo čistě hudební, spíše „multimediální” – současně s živým provedením je promítán film. Tedy jsem vystupovala nejen jako sólistka, ale i jako herečka představující jakýsi protipól hlavní postavy filmu. To samo o sobě byla pro mě také velmi mimořádná premiéra. Těší mě, že spolupráce s orchestrem BERG nebyla jednorázová záležitost a že příští podzim uvedeme Up-Close v Brně.

V roce 2010 jsi uspěla na prestižní Feuermannově soutěži v Berlíně. Kromě třetí ceny sis odnesla cenu za provedení díla Carla Phillippa Emanuela Bacha. Studovala jsi toto dílo sama, nebo především u violoncellových pedagogů?

Koncert pro violoncello a moll Carla Philippa Emanuela Bacha jsem nastudovala během studia u profesora Jense Petera Maintze, který měl silný vliv na mé vnímání a interpretaci tohoto díla. Koncerty pro violoncello Carla Philippa Emanuela Bacha jsou stále podceňovány a nemají stálé místo v repertoáru violoncellistů, na rozdíl například od koncertů Josepha Haydna. Bachova neuvěřitelně poutavá, živá a bohatá hudba se takového osudu dočkala dle mého názoru neprávem. Oproti svému otci je Carl Phillip Emanuel Bach zástupcem „citového stylu”, který se záměrně odvrací od objektivní řeči barokní hudby a do popředí staví subjektivní pocitové vnímání.

Máš v repertoáru všechny suity Johanna Sebastiana Bacha? Uvádíš jeho dílo často?

Ano, mám je v repertoáru a hraji je tak často, jak je to možné, ať už na jevišti nebo pouze pro sebe jako večerní rozjímání. Bachovy Suity jsou neodmyslitelnou součástí repertoáru každého violoncellisty a představují základní kámen a zároveň i pomyslný vrchol celé naší violoncellové literatury. Přijde mi to stále neuvěřitelné, kolik se toho skrývá v těchto zdánlivě jednoduchých a čistých dílech a kolik nového v nich člověk vždy může najít, když se jimi zabývá. Díky tomu Bachovy suity provázejí každého cellistu po celý život, stejně jako stupnice.

Cvičíš stupnice opravdu každý den? Mimochodem, říká ti něco jméno Otakar Ševčík?

Říká mi hodně, především díky jeho mnohým cvičením pro pravou i levou ruku, které jsem během svého hudebního vzdělávání dennodenně absolvovala. Práce na čistě technických dovednostech pomocí zmíněných cvičení, ale i stupnic a etud, pro mě vlastně nikdy nebyla utrpením, spíš jsem si tento každodenní tréninkový program skoro až užívala. Bylo to díky vědomí, že čím vypilovanější je moje technika, tím snáze a bezstarostněji se mohu muzikálně vyjádřit.

Jako českému interpretovi mi trvalo nějakou dobu, než jsem nalezl vlastní přístup k německému repertoáru. Jak to vnímáš ty?

Přestože jsem vyrostla a získala vzdělání v Německu, a tím pádem měla častěji přístup k Brahmsovi či Beethovenovi (stejně jako ty k Dvořákovi či k Janáčkovi), nikdy jsem nevnímala například Dvořákovu hudbu jako něco cizího nebo něco, k čemu bych si musela pracně hledat cestu. Co mám osobně právě na Dvořákovi obzvláště ráda, je ta neuvěřitelná, dechberoucí krása jeho hudby, která posluchače každou chvíli chytne za srdce a přitom není ani v nejmenším prvoplánově „levná”.

Co se německého repertoáru týče, vím, že spousta hudebníků má problém s interpretací Beethovenovy hudby. Jeho hudba klade na hudebníky vyšší nároky a musí být mnohem více „intelektuálně zpracována“, aby byla správě interpretována. Myslím si však, že s tím máme problém i my Němci, není to nutně otázka národnosti či kulturních kořenů.Na jedněch kurzech jsem slyšel krásnou repliku, že Beethovenovy skladby by neměly pouze zpívat, měly by také mluvit. Je to pravda?

Tento výrok, dle mého názoru, dobře zachycuje rozdíl mezi Beethovenem a jeho následovníky v romantismu. Beethoven ve své hudbě nepřetržitě předkládá nové myšlenky a úlohou interpreta je těmto myšlenkám porozumět a pokusit se je přiblížit posluchači. Dešifrovat tyto myšlenky a přeměnit je do „vlastní řeči“ je vzrušující a vlastně nikdy nekončící úkol interpreta, který se zabývá Beethovenovým dílem.

Na soutěži Pražského jara jsi porotu nadchla mimo jiné Schubertovou sonátou Arpeggione, která je mezi cellisty považována za jednu z nejobtížnějších už jen proto, že byla psána pro nástroj s jiným rozsahem. V loňském roce jsi vedla v Praze kurzy zaměřené na toto téma. Můžeš něco z toho přiblížit i čtenářům?

Sonáta Arpeggione patří skutečně k těm nejnáročnějším dílům violoncellové literatury – dílo staví violoncellistu před velkou výzvu, co se techniky týče. Je nutné říci, že je to právě především díky tomu, že Schubert psal dílo pro jiný nástroj než violoncello. Díky absenci vysokých strun, které byly na arpeggione k dispozici, musíme neustále šplhat do nejvyšších poloh, což v Schubertově době bylo velmi neobvyklé. Zároveň je to hudba velmi ladná a elegantní, tudíž by neměla znít těžce a namáhavě. V ideálním případě tedy cellista musí hrát u samého okraje hmatníku, jako by to hrál ve „známých vodách“ první polohy. Přirovnala bych to ke krasobruslaři či tanečníkovi, který musí i ty nejobtížnější skoky a piruety provést s takovou lehkostí, že se divákovi zdá, jako by se vše dělo samo od sebe.

Seděla jsi někdy v porotě soutěže? Jaký to je pocit vyzkoušet si pro změnu roli „soudce“ po absolvování řady soutěží jako interpret?

Tuto roli jsem si vyzkoušela poprvé loni jako člen poroty v německé národní soutěži Jugend musiziert. Jako dítě a během studií jsem se této soutěže mnohokrát zúčastnila a mám velmi živé vzpomínky na každý z ročníků. Mladý člověk je často ve své hře ještě neustálený a soutěže tohoto typu mohou být velmi zásadním zážitkem – jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. Proto je pro mě tento přesun na „druhý břeh“ spojen s velkou mírou zodpovědnosti a snahou být ke každému hráči, bez ohledu na jeho věk či úroveň, co nejspravedlivější.

Od roku 2013 jsi sólocellistka Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin. Jak lze tato pozice skloubit s tvými sólovými ambicemi?

Působení v orchestru mě velmi baví a vnímám ho zároveň jako velkou výzvu – při svém nástupu jsem neměla žádné zkušenosti s vedením takto velkého tělesa. Také je úžasné, že mám možnost seznámit se s ohromným množstvím nádherné orchestrální hudby. Mám to štěstí, že má sólová pozice je takzvaně „koordinovaná“, což znamená, že se o ni dělím s kolegou. Za měsíc odehraji dva až tři projekty s orchestrem a zbytek času si rozplánuji sama – ať už jako sólistka, v komorní hudbě nebo jako pedagog. Je to pro mě velkým privilegiem a těším se z mnohostrannosti své práce.

Děkuji za rozhovor!
***

Konstanze von Gutzeit vystoupí ve čtvrtek 27. listopadu 2014 v Praze od 19.30 v kostele Sv. Vavřince (další účinkující: Tomáš Jamník, Jakub Mayer – violoncella, Ivo Kahánek – klavír). Koncert je laskavě podporován Česko-německým fondem budoucnosti.

Vizitka:
Německá violoncellistka Konstanze von Gutzeit (1985) je českému publiku již známá. Při své první návštěvě Prahy v roce 2012 získala druhou cenu na mezinárodní soutěži Pražské jaro a v následujícím roce byla pozvána orchestrem BERG k provedení soudobé skladby Up-Close od skladatele Michela van der Aa. Při této příležitosti též vedla hudební kurzy s českými studenty na HAMU v Praze.

Krom úspěchu na soutěži Pražské jaro se Konstanze stala laureátkou řady mezinárodních soutěží, mimo jiné Grand Prix Emanuel Feuermann 2010, Domenico-Gabrielli-Wettbewerb 2007, International Gianni Bergamo Classic Music Award 2008 či Felix-Mendelssohn-Bartholdy-Wettbewerb 2013. V roce 2009 obdržela cenu International Suggia Prize nadace Casa da Musica v Portugalsku.

Violoncellu se začala věnovat již ve třech letech – tehdy hrála na upravenou violu s bodcem. Od třinácti let studovala u Heinricha Schiffa ve Vídni, poté pokračovala od roku 2005 na Universität der Künste v Berlíně u Prof. Jense Petera Maintze. Své magisterské studium absolvovala na Hudební vysoké škole Franze Liszta ve Výmaru pod vedením Prof. Wolfganga Emanuela Schmidta. Mistrovské kurzy absolvovala mimo jiné u Davida Geringase, Franse Helmersona, Garyho Hoffmana a Antonia Menesese.

Jako sólistka spolupracovala s orchestry v celé Evropě a díky těmto příležitostem měla možnost hrát pod vedením dirigentů, jako je Marek Janowski, Michael Hofstetteer, Kurt Masur a Michael Sanderling.

Od srpna 2012 je sólocellistkou berlínského Rozhlasového symfonického orchestru. Konstanze hraje na nástroj Gioffreda Cappa z roku 1677, který jí byl dán k dispozici díky nadaci Schulte-Uentrop.

www.konstanzevongutzeit.com

Foto Neda Navaee