Úspěchy? S těmi musí člověk opatrně. Když si je příliš připustí, stávají se zátěží

Rozhovor s barytonistou Jiřím Brücklerem, sólistou Opery Národního divadla v Praze 

Se zpěvem jste začínal už v dětských sborech, ale také jste se v té době učil na několik dechových nástrojů. Byl to opravdový zájem? Nebo zpočátku „jen“ přání rodičů či učitelů?

V Liberci, odkud pocházím, jsem navštěvoval základní školu Jabloňová. Tahle škola je specifická rozšířenou hudební výchovou, což obnáší i povinnost hrát na některý z hudebních nástrojů, možnost zpívat ve sboru, či hrát v některém ze školních hudebních těles. Začínal jsem hraním na flétnu, pak plynule přešel na klarinet a později i na saxofon. Většinu malých dětí, které mají povinnost denně cvičit alespoň hodinu na hudební nástroj, to příliš nebaví, a ani já jsem nebyl výjimkou. Raději jsem si hrál to, co mne zrovna napadlo, nebo to, co jsem znal z rádia. To se ale změnilo, když jsme začali s panem učitelem Miroslavem Koupilem hrát například i jazzové a swingové skladby a později je využívat v saxofonovém souboru, který na škole založil a který funguje s velkými úspěchy dodnes.

V pěveckém sboru jsem díky své živější povaze nevydržel příliš dlouho a raději jsem hrál na klarinet sólově, s lidovou muzikou Jablůňka nebo na saxofon s uskupením Apple Saxes.

Jak to bývá – dnes jsem vděčný za to, že mne rodiče, především maminka, k hraní na hudební nástroje museli zpočátku trochu nutit. Získal jsem lepší hudební cítění, znalost not, hudební nauky, za což vděčím hlavně Honzovi Prchalovi, který to do mě vždy doslova natloukl, což se mi velmi hodilo v pozdějším období, když jsem začínal na Pražské konzervatoři.

Jaké bylo vaše první setkání s operou? Mýlím se, když budu hádat, že to bylo v libereckém divadle? Patřil jste k častým tamním návštěvníkům? Nebo dokonce fanouškům některých zpěváků? Která z oper vás tehdy nejvíc „chytla“?

Máte pravdu, že své první opery jsem viděl v libereckém Divadle F. X. Šaldy, ale o nějakém zvláštním nadšení se nedá mluvit. Na Prodanou nevěstu v rámci školní výuky si už moc nevzpomínám. Jen vím, že moje první setkání s naší národní operou mě příliš nezaujalo. Po nějakém čase jsem zcela jiný zážitek měl při Lazebníku sevillském. Bylo to především zásluhou Anatolije Orla v roli Figara, ze kterého jsem byl doslova nadšený a který má velikou zásluhu na tom, že se mi divadlo, ve kterém se zpívá, zalíbilo.

Moc se o vás neví, že jste se vyučil truhlářem. Znamená to, že vaše cesta ke zpívání byla ještě na prahu dospělosti poznamenána váháním? Nevěřil jste si snad?

Když jsem končil základní školu, měl jsem od maminky nakázáno, že pokud se chci pokusit zpívat a živit se hudbou, musím se nejdříve vyučit něčím „pořádným”. Měl jsem velké štěstí, že jsem se dostal k profesoru Jiřímu Kotoučovi. Velmi prozíravě respektoval přání rodičů a trpělivě na mě na Pražské konzervatoři čekal, až se za tři roky vyučím truhlářem pro výrobu nábytku. Během těchto let jsem si, kromě pravidelných pěveckých konzultací u profesora Kotouče, dopřával potěšení zazpívat si a zahrát s výtečnou bluegrassovou kapelou B-styl.

Vaše první vystoupení na jevišti bylo také v Liberci? Jaké vzpomínky s tím máte spojeny?

Mé první sólové vystoupení v divadle bylo ve Státní opeře v Praze a to v roli Mandarína v opeře Turandot. Byl jsem šťastný, že jsem dostal takovou příležitost, moc jsem se na to těšil a prožíval všechno to, co zná každý zpěvák při své životní premiéře na jevišti. Obavy, rozechvění a radost z toho, že to dobře dopadlo.Váš první velký úspěch? Bylo to vítězství v karlovarské pěvecké soutěži? Nebo něco jiného?

S úspěchy musí člověk opatrně. Když si je příliš připustí, stávají se zátěží. Pro mě znamená úspěch potvrzení, že se ubírám správným směrem. V tomto smyslu pro mě bylo velmi důležité vítězství na soutěži Antonína Dvořáka v roce 2008, velkým povzbuzením pak širší nominace na Cenu Thálie 2009 za roli Silvia v Komediantech v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.

Komu nejvíc za to, co dnes umíte, vděčíte? Kdo vás nejvíc naučil?

Pěvecké základy jsem získal v Liberci u Zuzany Bubeníčkové, pak jsem byl a stále se cítím být žákem profesora Jiřího Kotouče, pod jehož vedením jsem si vypracoval pěveckou techniku. Roman Janál byl tím, který mě na HAMU nejvíce ovlivnil v oblasti interpretační a výrazové. Myslím si, že pro můj pěvecký a umělecký vývoj to byla šťastná kombinace těchto profesorů, avšak stěžejní a zcela zásadní roli v mém pěveckém vývoji hrál Jiří Kotouč.

Jste trémista?

Trémou naštěstí netrpím, představení si vždy naplno užívám. Divák a posluchač nechce trpět s vyděšeným a ztrémovaným interpretem. Ověřil jsem si, že pokud obecenstvo vycítí, že mám ze zpěvu radost, že si své okamžiky na jevišti užívám, vrátí mi to svojí přízní. Něco jiného je respekt. Respekt mám, ten je nesmírně důležitý. Respekt ke všemu a ke všem. Přistoupit k uměleckému úkolu, k hudební předloze, ke kolegům, se kterými mám tu čest pracovat, s úctou a respektem, to mně moji profesoři kladli na srdce a já se je v tom snažím nezklamat.

Pražské publikum jste asi zatím nejvíc zaujal jako Posa v Donu Carlovi. Jak se vám zpíval? Není to pořád ještě na začátku kariéry přece jen velký balvan?

Roli Rodriga jsem přijal od vedení Národního divadla až po dlouhém váhání a po poradách s lidmi, kterých si vážím a o kterých si myslím, že tomu, co je pro mne vhodné, rozumí lépe než já. Na počátku zkušebního procesu jsem byl pouze jako náhradník a roli jsem měl přidělenou takzvaně studijně. Měli jsme s panem dirigentem Kyzlinkem dohodu, že to zkusím, a když se v tom nebudu cítit, půjdu od toho a nikdo mne do představení nebude nutit. Během zkoušek jsem si však roli mnohokrát nazpíval a postupně jsem si ji začínal užívat a cítil jsem, že už to pro mě není jen o krásných tónech, ale že mě Rodrigo v tom nejlepším slova smyslu dostal. Pan režisér i dirigent byli s mou prací nejspíš spokojeni a nakonec se vše seběhlo tak, že jsem měl tu čest zpívat druhou premiéru, a to dokonce po boku takových vynikajících pěvců, jako Peter Mikuláš, Anda-Louise Bogza nebo Eva Urbanová. Velmi mne mrzí, že se tato opera neudržela na repertoáru Státní opery déle, takže na roli Rodriga už jen s nostalgií vzpomínám a netrpělivě vyhlížím možnost si jednu z nejkrásnějších barytonových rolí opět zazpívat.

Konzultujete s někým průběžně výběr všech svých rolí? Nebo dáte hlavně na svoji intuici?

Výběr rolí je velmi důležitý moment v kariéře každého zpěváka a bylo by bláhové tak důležitou věc přenechat pouhé intuici. Tyhle věci pečlivě konzultuji s více lidmi, s profesory zpěvu, s dirigenty i se staršími sólisty, kteří tyto role zpívali nebo je podrobně znají. Samozřejmě také dojde na moji intuici, ale ta se většinou vzácně shoduje s radami moudřejších a zkušenějších. Díky tomu jsem několik prozatím nevhodných rolí již odmítl.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? Zmíněného Posu, který vám vynesl nominaci na Thálii? Nebo snad vystoupení v Heřmanově Zimní cestě?

Řekl bych to jinak. Posa v Donu Carlovi byl úspěch, Zimní cesta velkým zážitkem a radostí pracovat s tak vynikajícím režisérem, jakým je Jiří Heřman.A vaše nejoblíbenější role?

Kromě Rodriga mám velmi rád Silvia v Komediantech a Figara v Lazebníkovi sevillském. Po dalších rolích zatím jen pokukuji. Valentin z opery Faust nebo Oněgin…

Jaké nové úkoly vás v příští sezoně čekají?

Jako první mě v říjnu 2015 čeká krásná role Franka v Pucciniho opeře Edgar v Plzni, v lednu 2016 Dandini v Popelce v Národním divadle, Morales v Carmen (březen 2016) v Brně, Mercutio v Romeovi a Julii (duben 2016) v Národním divadle a Aeneas v opeře Dido a Aeneas opět v Brně. Ostatní navazující projekty jsou momentálně v jednání, tak bych o nich nyní nerad mluvil, abych to nezakřikl.

A pěvecké sny v delším časovém horizontu?

Zastávám názor, že sny se mají snít, ne o nich mluvit, jinak se vám nesplní. Další potencionálně vhodné role budu vybírat až podle toho, jakou cestou se můj hlas bude vyvíjet. Jestli to bude na některém ze světových operních jevištích po boku známých pěvců, jak o tom každý operní pěvec sní, tomu nechávám volný průběh. Tlačit na pilu se nevyplácí.

Vaše paní také zpívá – ve sboru Národního divadla. Jaké to je potkávat se s ní na jevišti?

S manželkou se známe od konzervatoře, studovali jsme spolu na HAMU a oba jsme v angažmá v Národním divadle v Praze, což nám vyhovovalo a vyhovuje. Myslím si, že i díky tomu si ještě více rozumíme a navzájem chápeme způsob života operního pěvce s jeho potřebami a případnými problémy. Nyní je na mateřské dovolené, kde se stará o můj určitě největší životní úspěch, sedmnáctiměsíčního syna Jonáše, takže teď se na jevišti nepotkáváme. Podívat se na své kolegy a na mě chodí však pravidelně.

A jaký je Jiří Brückler v civilu?

To je spíš otázka na mé nejbližší, kamarády a kolegy… Snažím se být především pozitivní. Přistupovat ke svému okolí s úctou a tolerancí, ono se to vždy nakonec vrátí zpátky. Mám rád velká rodinná setkání a ve volném čase hraju volejbal, tenis… Těch sportů je daleko víc. Manželka by dodala, že vášnivě rád pouštím draky a vrtulník. Má pravdu…

Díky za vaše odpovědi, hodně dalších úspěchů!

Děkuji vám za rozhovor a zdravím všechny milovníky a příznivce opery a čtenáře Opery Plus! 

Vizitka:
Jiří Brückler (1984) je sólistou Opery Národního divadla. Narodil se v Liberci, kde začínal v několika dětských sborech. Na Pražské konzervatoři studoval klasický zpěv pod vedením profesora Jiřího Kotouče a od roku 2008 započal ve studiích na Akademii múzických umění v Praze u profesora Romana Janála.

Již od studií na konzervatoři hostoval ve Státní opeře Praha v operách Rusalka (Antonín Dvořák), Turandot (Giacomo Puccini) a od sezony 2010/2011 také v operách Rigoletto (Giuseppe Verdi) a Carmen (Georges Bizet). Od roku 2007 pravidelně účinkoval v letní stagioně Mozart Opery Praha v roli Masetta v Mozartově Donu Giovannim ve Stavovském divadle. V roce 2008 byl s Komorní operou Praha na turné v Japonsku, kde ztvárnil roli Hraběte Almavivy v Mozartově Figarově svatbě. V Divadle F. X. Šaldy v Liberci zpíval Silvia v opeře Komedianti (Ruggero Leoncavallo) a Moralese v Carmen (Georges Bizet). Za roli Silvia byl zařazen do širší nominace na Cenu Thálie za rok 2009.

Je vítězem celostátní pěvecké soutěže ZUŠ ve Šternberku, držitelem první ceny na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, Ceny Viléma Zítka a Ceny společnosti Josefa Hercla, za nejlepší interpretační výkon v oboru duchoví tvorby, Ceny Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a Ceny hudebního nakladatelství Editio Bärenreiter.

V létě 2011 a 2012 ztvárnil roli Silvia v opeře Komedianti (Ruggero Leoncavallo) pro Mezinárodní hudební festival Český Krumlov na otáčivém hledišti, po boku Josého Cury v roli Cania. Od sezony 2011/2012 je sólistou Státní opery Praha a Národního divadla v Praze. Představil se zde jako Rodrigo v Donu Carlovi (Giuseppe Verdi), Hrabě Almaviva ve Figarově svatbě (Wolfgang Amadeus Mozart), Silvio v opeře Komedianti (Ruggero Lencavallo), Ping v Turandot (Giacomo Puccini), Harašta v Lišce Bystroušce (Leoš Janáček), Henry Cuffe v opeře Gloriana (Benjamin Britten), ale i v řadě dalších rolí. Za Rodriga v Donu Carlovi byl nominován na Cenu Thálie za rok 2013. V poslední době nastudoval rovněž Pseudola v opeře Voják a tanečnice (Bohuslav Martinů) v Divadle J. K. Tyla v Plzni a Biskupa v opeře Genoveva (Robert Schumann) v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, a také role Lovce a Hajného v opeře Rusalka (Antonín Dvořák) pro turné Budapešťského festivalového orchestru (dirigent Iván Fischer), stejně jako i pro Mezinárodní hudební festival Český Krumlov.
(Zdroj: webové stránky J. Brücklera)

www.narodni-divadlo.cz
www.bruckler.eu

Foto Ilona Sochorová