Hloupost má praktické stránky, tvrdí německý režisér Peter Konwitschny

Peter Konwitschny režíruje první operní premiéru letošního Salcburského festivalu, operu Dobytí Mexika Wolfganga Rihma. Rozhovor s německým režisérem pro deník Der Standard (25. – 26. července 2015) vedla Andrea Schurian.
Jednou jste řekl o vašem vztahu k divadlu, že se neslučuje s praxí „čím vyšší honoráře, tím vyšší ceny“. Jak je to v Salcburku, kde je vysoké obojí?

Co k tomu mám říct. To se ukáže se, až to spustíme (směje se). Může se stát, že se pod povrchem tohohle eventu skrývá pochybnost, a moje práce ji potvrdí. Ale do pekla mě snad nepošlou.

Dobytí Mexika je váš salcburský debut. Myslíte při režii také na festivalové publikum?

Nemyslím. Pochopitelně, že tam bude pár takových, kteří se jen chtějí ukázat, ale všichni tupí nebudou. Nemyslím, že bych je musel dusit. Taky by to ode mě bylo namyšlené.

Existuje něco jako věrnost dílu, která je pro vás závazná?

Existuje věrnost smyslu, a věrnost doslovná. Pokud jsme jen doslovní, smysl se nedozvíme. Režijní poznámky musíme přetlumočit a vyložit pro dnešního diváka. Jenže mnozí jsou na to příliš hloupí.

Váš postoj k operní scéně je velmi kritický, především sklon k tomu opravdovému, čistému, krásnému…

… v páru s hloupostí. Hloupost má přece tak praktické stránky! Protože když jsem hloupý, teprve se nemusím dílem vůbec zabývat. Pak jde jen o to, jakými prominentními jmény ho obsadím. Co se bude na jevišti dít už není důležité. Jen to musí podle té falešné morálky být „slušné“. Do sedmdesátých let byli intendanty divadelníci. Pak stále častěji přicházeli na tyto pozice manažeři, kteří o obsahu divadla neměli moc ponětí. Museli jen koukat na to, aby nepřekročili rozpočet, aby byla dobrá  návštěvnost a večer, jak se tak pěkně říká, lítaly cucky.

Pozorujete že přibývá neškodného měšťanského zábavního divadla?

Ne měšťanského, ale idiotského je čím dál víc. Ti měšťané, co ještě něco věděli a měli vzdělání, mohli být také nepříjemní. Ale pořád byli lepší než idioti, kteří už vůbec ničemu nerozumějí – kromě toho, kde se dostanou levnější hadry, kde se dá něco výhodně urvat, a pro které je hlavní mít nejnovější App. Jen málo lidí je schopno se skutečně na věci podílet, cítit nějakou empatii. A pak vystartují přátelé mrtvé opery s kampaní, inscenace se stáhne, režisérovi se vypálí stigma.

Dá se říct, že vaše kariéra je vydlážděná skandály. Chcete provokovat?

Cítím závazek k estetice divadla, která platí od starých Řeků, totiž že musí být důležité pro polis. Pochopitelně vím, že to, co dělám, provokuje. Ale provokovat nechci. Jenže až nastane moje poslední hodina, chtěl bych, abych si mohl říct, že jsem maličko přispěl k tomu, aby mezi lidmi bylo trochu víc pravdy. Protože pravda uzdravuje.

Jak dlouho se na inscenace připravujete?

Tentokrát jsem měl málo času, protože jsem zaskočil za Luc Bondyho. Jinak plus minus tři roky. To je nejkrásnější čas nějaké režie, kdy jsem ještě úplně svobodný a převracím to ze všech stran. Jen si představte, jak komplexní ta díla jsou. Jsou to světy! Musím vytvořit prostor, získat lidi, pomýšlet na to, jak spolu budou vycházet. Jako když Pán Bůh naplňoval prázdný vesmír.

Spolupracujete od začátku úzce s dramaturgy a jevištními výtvarníky?

Bezpodmínčně! Několikrát se sejdeme na více dní a pak pro nás neexistuje nic než to dílo, je to úžasné. Všichni jsou všechno – scénograf je dramaturg a režisér, já se musím stát scénografem i dramaturgem. Při pronikání do díla jsme úplně rovnocenní.

Jak je důležité, kdo stojí u dirigentského pultu?

To je moc důležité! Možná jsem se svými dirigenty měl vždycky štěstí. Nebo jinak, měl jsem štěstí, že byl otec dirigent a já o hudbě něco vím. Pak se dirigenti tolik nebojí.

Čeho by se báli?

Že jim kritika vyčte, proč nezabránili tomu nejhoršímu – tomu, jak ten režisér se skladatelem naložil. Dirigent by měl být, tak to aspoň chtějí kritici, něco jako policista, který řekne: „Dost! Tohle nejde!“ Někteří se tak i chovají.

Pracoval jste s takovým dirigentem-policistou?

Ne! To bych to okamžitě položil. Takoví dirigenti jsou reakcionáři. Ingo Metzmacher je naopak plně na svém místě a to je pro naši práci důležité. Ale jsou dirigenti, kteří jsou mimo a ničeho si nevšímají a jsou tak saturováni a privilegováni, že už vůbec nevědí, co se ve světě děje. A ti by nám chtěli říkat, co je hudební divadlo? To teda ne!!

A co je hudební divadlo?

Jsou dirigenti, kteří se rozčilují, když se na jevišti ve scéně umírání povalí židle. Co to je? Nenahráváme přece CD, ale děláme divadlo. A já potřebuju partnery, kteří divadlo milujou.

Sledujete práce svých kolegů?

Čím dál míň. Ale to souvisí s mým životem. Večery, které mi ještě zbývají, budou čím dál vzácnější a já bych chtěl poslouchat šumění větru a vidět západ slunce.
***

Peter Konwitschny (1945) byl pětkrát zvolen režisérem roku. Syn dirigenta Franze Konwitschneho se narodil ve Frankfurtu a je proslulý kontroverzními interpretacemi, které realizoval v renomovaných operních divadlech.

Salzburger Festspiele 2015
Wolfgang Rihm:
Die Eroberung von Mexico
Dirigent: Ingo Metzmacher
Režie: Peter Konwitschny
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Světla: Manfred Voss, Licht
Videodesign: fettFilm
Zvuková režie: Peter Böhm, Florian Bogner
Dramaturgie: Bettina Bartz
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Premiéra 26. července 2015 Felsenreitschule Salcburk

Montezuma – Angela Denoke
Cortez – Bo Skovhus
Sopran – Susanna Andersson
Mezzosopran – Marie-Ange Todorovitch
Sprecher 1 – Stephan Rehm
Sprecher 2 – Peter Pruchniewitz

www.salzburgerfestspiele.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto SN/SN