Verdiho Requiem ve Svatovítské katedrále

Čtenáři Opery Plus blogují

Již v mém předchozím příspěvku na tomto portálu (zde ) jsem se věnoval recenzi provedení tohoto Verdiho zdařilého díla (provedení s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a dirigentem Manfredem Honeckem) a popsal jsem některé souvislosti jeho vzniku i uvedení na světová koncertní pódia. A to z toho důvodu, že cítím takřka povinnost účastnit se každého provedení, slibuje-li ansámblové obsazení i nominace sólistů velký umělecký zážitek. Netroufnu si spočítat, kolik takových živých provedení jsem slyšel a kolik jich vlastním na zvukovém nebo video záznamu.

Ten největší zážitek sahá do minulého století, do roku 1981, kdy ve stejných prostorách svatovítské katedrály zaznělo dílo v provedení milánské La Scaly, a to v kompletním orchestrálním i sborovém obsazení, a sólistů, jejichž jména jsou vytesána zlatým písmem do operního nebe: Shirley Verrett, Mirella Freni, Jelena Obrazcova, Veriano Luchetti, Paul Plishka a Nicolai Ghiaurov. Dirigent tuším Alberto Erede. Je to tedy letos třicet čtyři let a od té doby jsem asi lepší provedení neslyšel. Ve dvou dnech se alternovaly ženské hlasy Freni s Verrett kuriozním způsobem, a to tak, že první den zpívala Verrett altový part a druhý den se zhostila sopránu. Tenorový part zpíval oba dny Luchetti a bass alternovali pánové Plishka a Ghiaurov. Detaily si všechny již nepamatuji, ale vzpomněl jsem si na jeden v souvislosti se včerejším provedením, a to na závěrečnou expozici sopránu v Libera me, který představuje bezpochyby zápas sólového partu se sborem (nejprve a capella, pak i s orchestrem). V závěrečné fuze orchestrálního plena s vysokým sopránovým cé, drženým přes dva a půl taktu, nejenže Verrett pokořila celý orchestr a sbor, ale měl jsem dojem, že rozhoupala zvony svatovítského chrámu a že puká klenba. To už je pochopitelně moje fikce, která může být ryze subjektivní, ale určitě ve srovnání s jinými provedeními zcela ojedinělá a neopakovatelná.

Chrámová provedení mají své klady i zápory. S prostředím obsah díla zcela konvenuje a inspiruje interprety i diváky. S akustikou je to přesně naopak. Obrovský prostor (neprojektovaný účelově jen na provádění hudby) vytváří obrovský hal s dozvukem několika více vteřin, což má za následek slití hudby do jednoho „Eintopfu“, čím rychlejší tempo, tím horší, čím více hudebníků a zpěváků, tím větší guláš.

Například v rychlé fuze už je to na stupni mistrovství dirigenta, aby dával včas nástupy a udržel tempo, protože zpětná sluchová kontrola téměř nefunguje. I provedení 9. listopadu trpělo tímto akustickým deficitem dlouhé ozvěny, proto nejlépe vyzněly plochy s nižší dynamikou i tempem. Pokud se dotknu některých sólistů, je třeba mít na paměti, že se jedná o ryze subjektivní dojem posluchače-diváka z desáté řady s ohledem na extrémní akustické podmínky, a tudíž nikoli o objektivní posouzení pěveckých výkonů. Daleko blíže k objektivitě by bylo slyšet ono provedení třeba v Rudolfinu nebo v jiném koncertním sále projektovaném výhradně pro koncerty. Já bych tedy mohl porovnávat jen provedení z roku 1981, a to už si nedovolím pro velký časový odstup; provedení ve svatovítské katedrále v roce 2013 na Dvořákově Praze s Fabiem Luisim jsem bohužel neslyšel. Tak tedy moje subjektivní dojmy: nejlépe mi vycházel sbor, který měl výhodu na zvýšeném piedestalu a přímém zvukovém působení do hlediště. Tuto výhodu již neměl orchestr, který byl utopený za čelními lavicemi diváků a nezněl zcela homogenně. Nechci vyvolávat amatérské domněnky, ale zdál se mi zčásti neúplný, tedy ne v plné palbě, jak jsme zvyklí; usuzuji tak z toho, že jsem viděl jen tři kontrabasy, přičemž obvyklé obsazení je osm. Toto podezření možná vzniká i na podkladě toho, že jsem znal tento orchestr spíš jako komorní, a proto mě i samo udivuje, že by hráli v plném obsazení (mohli jej však doplnit externími posilami z Německa podobně jako brněnský sbor). Ze sólistů se mně jako nejznělejší hlas jevila altistka Rossana Rinaldi na rozdíl od lyrického sopránu Darii Masiero, která okouzlila jen ve vyšších polohách nižší dynamiky, spodní rejstříky jí chybí, v mnou již výše zmiňovaných vrcholech se sborem a orchestrem se zcela ztrácela. Tenor Mario Zeffiri je také z oboru spíše lyrického, proto nádherné vyznění pianissimové pasáže Hostias v části offertoria. Ani bas Carlo Colombara nebyl asi k zahození, ale chvílemi mi připadal trochu unavený a v předposlední části s nástupem basu Requiem aeternam dona eis, kde se exponuje celá idea díla před závěrečným Libera me, mohl trochu více uplatnit expresivní sílu a barvu hlasu. Vysoce profesionální výkon předvedl německý dirigent Hansjörg Albrecht, z jehož počínání za již zmíněných extrémních podmínek (včetně zimy, kterou jsem zapomněl krom akustiky též zmínit) byla cítit suverenita a zkušenost, takže bez komentáře.

Jediné, co mi po pravdě na celém večeru vadilo, bylo umístění čestných funkcionářů včetně našeho a bavorského ministra kultury a jejich doprovodu na vysoké chrámové lavici, umístěné (a teď nelžu) jeden metr od dirigenta a jeden a půl metru od sólistů, takže si tito pánové a dámy dávali takřka umělé dýchání z úst do úst a kontrolovali, zda mají zlaté či stříbrné plomby. Nejenže je to z hlediska psychologického a estetického nepřípustné, ale tato tělová hradba s důležitými úředníky tlumila zvuk při zpěvu, bránila ve výhledu celému hledišti nejen při produkci, ale i při děkovačce, při které si tito velevážení úředníci stoupli (aby vzdali hold umělcům, nebo aby byli více vidět?). Nechci snižovat důležitost úřadu ministrů kultury ani podezřívat je ze snahy se zviditelnit, ale alespoň pořadatel nebo intendant orchestru nebo dirigent mohli mít rozum a takovému faux pas předejít.

I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]