Zemřela plzeňská sopranistka Libuše Bláhová

V závěru divadelní sezony 2015/2016 přišla smutná zpráva z Plzně, 27. června zesnula, necelé čtyři měsíce po svých třiadevadesátých narozeninách, dlouholetá sólistka opery Divadla J. K. Tyla, jedna z nejvýznamnějších osobností historie tohoto divadla ve druhé polovině dvacátého století, paní Libuše Bláhová.

Ačkoli jméno Libuše Bláhové je pevně spjato s městem Plzní a jeho divadlem, není rodilá Plzeňačka. Narodila se 1. března 1923 v Praze. Její otec byl vojenský muzikant a pracovní povinnosti jej dovedly do Bratislavy. Ve městě, které v té době měnilo svůj typický rakousko-uherský charakter do podoby slovenského společenského a politického centra, prožila Libuše Bláhová své dětství a část dospívání. Studovala na Hudební a dramatické akademii hru na klavír u ředitele této instituce Frico Kafendy a mezi jejími učiteli teoretických předmětů se setkáme i s Eugenem Suchoněm.

Po vzniku Slovenského státu musela rodina opustit Bratislavu a přesídlila do Prahy. Na Pražské konzervatoři pokračovala Libuše Bláhová ve studiu hry na klavír u profesora Oldřicha Kredby a vedle toho začala studovat zpěv u významného pedagoga Egona Fuchse. Zpěv nakonec zvítězil a v roce 1946 vykonala Libuše Bláhová zdárně konkurz do nově zřízené Opery 5. května. Tam ale nenastoupila, protože dala přednost angažmá ve Slezském divadle v Opavě. Mladý soubor tohoto divadla vzbudil pozornost v širší operní veřejnosti. Vedle vynikajícího operního praktika, zkušeného Františka Preislera, zde působil mladý ambiciózní dirigent a režisér v jedné osobě Ivo Jirásek a mimořádně talentovaný a erudovaný sólista a také režisér Karel Berman. Mladá sopranistka dostala příležitost seznámit se s řadou špičkových postav v českém i světovém operním repertoáru pod velmi kvalitním vedením. Byla to například Jitka ve Smetanově Daliborovi, titulní hrdinka ve Verdiho Traviatě, Micaela v Bizetově Carmen a mnohé další role včetně hrdinek klasických operet. Už v Opavě se začala věnovat interpretaci písňové tvorby, zejména českých skladatelů.

Po dvou letech mění opavské divadlo za operní soubor v Ústí nad Labem. Po jedné sezoně ústecké divadlo opouští a už v létě 1949 se s ní setkáváme ve velké smetanovské roli, která se stala jednou z jejích profilových, v roli Karoliny ve Smetanových Dvou vdovách. Dirigentem představení byl Karel Vašata a režisérem Karel Berman.

V Plzni v té době operu řídil mladý, mimořádně perspektivní triumvirát, který tvořili dirigenti František Belfín, Karel Vašata a sólista Karel Berman, který režíroval velké procento operních inscenací. Rozhodující význam pro budoucí mimořádně úspěšnou kariéru Libuše Bláhové měl dirigent Karel Vašata, kterému v divadle nikdo jinak neřekl než „pan doktor”, zkušený muzikant z kladenského rodu Vašatů, mimořádně citlivý na správné využití zpěváků, s nimiž pracoval, a jejich růst.

Už v roli Karoliny ve Dvou vdovách prokázala Libuše Bláhová plně své vysoké kvality. Její někdejší mladý plzeňský obdivovatel a posléze jevištní kolega Jiří Fuchs v článku (najdete jej zde), který se Libuši Bláhové věnoval u příležitosti jejích devadesátin v roce 2013, výborně charakterizoval kvality jejího projevu: „Její měkký, kvalitní hlas se vyznačoval neobyčejnou libozvučností a přirozenou tónovou krásou spolu s kulturou hudebních frází a bezvadnou výslovností.“

Ke Karolině se Libuše Bláhová posléze vrátila úspěšně ve dvou dalších inscenacích této opery. Po Karolině následovala První žínka ve Dvořákově Rusalce (dirigentem byl František Belfín) a potom už šly velké role jedna za druhou. Česká operní tvorba byla jednou z domén její tvorby. Byla skvělou interpretkou smetanovských rolí, Jitky v Daliborovi, Vlčenky v Braniborech v Čechách, Barče v Hubičce a Blaženky v Tajemství.

V Dvořákově Jakobínovi ztvárnila roli Terinky, ve Fibichově Šárce byla představitelkou Libiny a k jejím mimořádně úspěšným rolím patřil Ariel ve Fibichově Bouři.

Díky své schopnosti propojení pěvecké a herecké složky projevu se velmi dobře uplatnila i v operním repertoáru dvacátého století, který se těšil velké oblibě zejména v éře šéfa Bohumíra Lišky, který Libuši Bláhové poskytl jako dirigent rovněž řadu významných příležitostí, ale velkou pozornost moderní tvorbě věnoval i Karel Vašata.

Především je nutné jmenovat její Mariken v Hrách o Marii Bohuslava Martinů, s nimiž plzeňský operní soubor poprvé vyjel v šedesátých letech „na Západ”, do bavorského Regensburgu. V Zichově jednoaktovce Malířský nápad se představila v postavě Mici, v Burianově Maryši v postavě Rozáry. V tehdy „politicky angažované” opeře svého někdejšího opavského kolegy Ivo Jiráska Svítání nad vodami ztvárnila důležitou roli Gity Burkoňové, v Pauerově Zuzaně Vojířové postavu Bětky. Jednou z jejích posledních rolí, kterou nastudovala před odchodem do důchodu v roce 1980, byla Stařenka v Juliettě Bohuslava Martinů.

Z rolí světové klasiky jí byly velice blízké dvě verdiovské hrdinky, Gilda v Rigolettovi a titulní role v Traviatě. Kritik plzeňské Pravdy Miroslav Šmíd napsal o její Violettě ve výborné Vašatově a Theinově inscenaci z roku 1964: „Její projev, toť dokonalé pochopení složitého duševního procesu mladé nemocné ženy.“ Pucciniho opery jí nabídly dvě různé příležitosti, Mimi v Bohémě a Laurettu v jednoaktovce Gianni Schicchi. Patřily k jejím velkým úspěchům stejně jako role Neddy v Leoncavallových Komediantech a Micaela v Bizetově Carmen. Svůj přirozený jevištní půvab a pěveckou virtuozitu mohla dokonale uplatnit v postavách Rosiny v Lazebníkovi sevillském a Noriny v Donizettiho Donu Pasqualovi.

Výborně byla Libuše Bláhová disponovaná pro mozartovské role. Znamenitě to prokázala v Zuzance ve Figarově svatbě, Zerlině v Donu Giovannim, První dámě v Kouzelné flétně a zejména v roztomilé Despině v Così fan tutte, kterou si zazpívala a zahrála ještě po odchodu z angažmá, v době, kdy byla budova Velkého divadla kvůli rekonstrukci uzavřena a inscenace této opery byla přenesena do provizoria v Komorním divadle.

Jednou z jejích nejvýznamnějších postav na plzeňské scéně byla Žofie ve Straussově Růžovém kavalírovi, kterou ztvárnila v šedesátých letech ve výborné inscenaci Karla Vašaty a Ilji Hylase. Šíři svých možností uplatnila v lyricky něžné a přitom niterně dramatické interpretaci titulní ženské role v Gounodově Faustovi a Markétce a Taťány v Čajkovského Evženu Oněginovi. Z ruského repertoáru připomeňme ještě Belfínovu a Theinovu průkopnickou inscenaci Borise Godunova z padesátých let, v němž spolu se svou vrstevnicí Libuší Neubarthovou účinkovaly v rolích dětí cara Borise, kterého skvěle ztvárnil Karel Berman.

Svou schopnost vyrovnat se s požadavky moderní operní tvorby prokázala v novinkách soudobé německé operní tvorby, programově uváděných šéfem Vašatou, ve Fanchettě v opeře skladatele Klebeho Figarův rozvod na náměr činohry Odona von Horvátha a v postavě Hasenreffetrové v Henzeho opeře Mladý lord.

Pamětníci dlouho vzpomínali na její ztvárnění velmi náročné role Heleny v Nedbalově operetě Polská krev. S tímto žánrem se setkala i při hostování v pražském Hudebním divadle v Karlíně v titulní postavě Lecocqovy operety Giroflé-Giroflá. S uměním Libuše Bláhové se mohli seznámit v řadě pohostinských vystoupení i návštěvníci pražského Národního divadla. Připomeňme alespoň její několikeré hostování v postavě Rosiny v Lazebníku sevillském a Jitky v Daliborovi.

I v Plzni se soustavně a koncepčně věnovala písňové tvorbě a koncertní činností, při níž namnoze sklízela úspěch spolu s Libuší Neubarthovou. I po odchodu do důchodu spolupracovala s operním souborem Divadla J. K. Tyla jako moudrá rádkyně mladších kolegyň a kolegů. Dlouhá léta jsme se s touto vynikající skromnou umělkyní mohli setkávat při generálních zkouškách na operní premiéry.

Libuše Bláhová byla jednou z mimořádných osobností nejen plzeňské opery, ale českého operního umění vůbec v období rozkvětu tohoto žánru na českých jevištích po roce 1945.