Don Giovanni s Adamem Plachetkou ve Znojmě

Čtenáři Opery Plus blogují

Dne 7. července 2016 byl v jihomoravském historickém městě Znojmě již po dvanácté zahájen Hudební festival Znojmo. Tento ročník je ve znamení skladatele Wolfganga Amadea Mozarta, od jehož narození uplynulo neskutečných dvě stě šedesát let. Celý program se tudíž nese v duchu jeho děl.

Diváci si rozhodně nemůžou nechat ujít koncert patrona festivalu Pavla Šporcla nebo zpěv sopranistky Pavlíny Senić. Co tento festival odlišuje od ostatních je ono charakteristické propojení hudby a dobrého vína. Diváci tak mohou během jeho konání degustovat vína od větších či menších vinařských společností, a tak okusit trochu znojemského bohatství.

Největší senzací festivalu se tento rok stala opera Don Giovanni, jejíž premiéra se konala právě ku příležitosti zahájení, a to 7. července 2016. Následnou reprízu a derniéru mohli diváci vidět v následujících dnech, 9. a 10. července. Režie se ujala francouzská dvojice Constance Larrieu a Didier Girauldon, kteří již před dvěma lety dokázali svůj um při režii opery Platée (Jean-Philippe Rameau). Jejich pojetí Dona Giovanniho je velmi nadčasové a prakticky nezařaditelné do nějakého specifického časového období. Příběh muže, milujícího ženy a bujarý život, je známý po celém světě a dočkal se řady zpracování jak v oblasti literatury a divadla, tak i hudby. Myšlenkou režisérů bylo ukázat neustálou aktuálnost tématu. Sedm smrtelných hříchů, se kterými se ve světě stále setkáváme, se promítalo právě v této opeře. Ačkoliv libreto bylo původně zasazeno na několik rozličných míst, režiséři si zvolili jedno, a to zábavní park, který se zdá být od běžného a okolního světa zcela magickým a odlišným místem. Čarovnost, okouzlení a tvrdá realita se v ději promítaly celkem často. Po zpěvácích režiséři vyžadovali zcela přirozený herecký projev bez operních gest a mimiky. Čím civilnější projev aktérů byl, tím více dokázal vtáhnout diváka do děje. O to více poté fungovaly vyhrocené scény jako byla smrt Komtura, souboj či závěrečná orgie Dona Giovanniho.

Výraznou složkou opery byl vedle předních sólistů i Czech Ensemble Baroque, který nastudování opery zvládl s přehledem a bez sebemenších obtíží. Sborová čísla byla rytmicky zcela přesná, intonačně naprosto jistá a dynamicky vyrovnaná i při choreografických číslech, kterých v rámci sborových výstupů nebylo zrovna pomálu.

Asi největší obdiv z celého projektu náleží jednotlivým sólistům (Adam Plachetka, Richard Wiegold, Kateřina Kněžíková, Jana Šrejma Kačírková, Krystian Adam, Boris Prýgl, Lenka Cafourková Ďuricová a Jiří Miroslav Procházka), kteří v tomto případě odvedli výbornou práci i v ne zcela pro ně příznivých podmínkách (máme na mysli například místo konání představení, tedy bývalou jízdárnu Louckého kláštera). Za zmínku stojí určitě všichni, avšak my se pozastavíme nad výkony pouze některých vybraných jednotlivců.

V roli Dona Giovanniho se představil známý český sólista Adam Plachetka, který v současné době působí spíše v zahraničí (Mnichov, Brusel, Berlín, New York) než na domácích scénách. Jeho jevištní projev je zcela bezchybný. I ve složitých áriích dokáže zachovat přirozenost a nenásilnost. Adam Plachetka patří k největším objevům operní scény. Jeho práce s hlasem je jedním slovem obdivuhodná. Jeho Don Giovanni nebyl klasický svůdník, ale spíše pohodový a optimistický muž se smyslem pro humor, avšak neskonalou slabostí pro ženy a pití.

Výraznou postavou celé opery je Leporello, věčný a věrný sluha Dona Giovanniho, v podání Borise Prýgla, mladého, začínajícího umělce, o kterém určitě ještě uslyšíme. Práce s hlasovým aparátem a herecké výrazové prostředky se skloubily v jedno, takže jeho projev byl famózní. Postavu pojal s nadsázkou a při projevu se nebál využívat výrazných, někdy až přehnaných gest, která nějakým způsobem doplňovala minimalistický Plachetkův projev, a tak podpořila jeho svůdnost a smyslnost. Leporello tudíž v celkovém pojetí vychází jako trochu bojácný, mírně přihlouplý, ale hodný chlapec, který na jednu stranu svého pána obdivuje, ale na druhou stranu by jej nejraději vyměnil.

Další výraznou a často se objevující postavou na scéně byla Donna Elvira, manželka Dona Giovanniho a současně i manželka Adama Plachetky, Kateřina Kněžíková. Možná právě tento fakt přispěl k jejímu hereckému pojetí dané figury. Sebevědomě působící, avšak niterně zničená Elvira se marně snaží opět získat přízeň svého manžela. Jako hlavní projev a emoci postavy zvolila rozhořčení, rozzlobenost a dotčenost. Diváky tudíž trochu zmátla a navodila myšlenku, že ona je postava záporná a chování Dona Giovanniho je vlastně jen pouhým výsledkem jejího žárlivého počínání. Toto pojetí můžeme hodnotit jen kladně, již z toho důvodu, že příběh nevyznívá zcela jasně a divák tak musí více vnímat a přemýšlet nad dějem. Pěvecký výkon byl po celou dobu vyrovnaný a hlas se v prostoru příjemně nesl.

Choreografie není v rámci této opery jednou z výrazných složek, avšak v tomto provedení hrála důležitou roli. Folklorní choreografka Ladislava Košíková se snažila o to, aby byl pohyb vždy odrazem a doprovodem dané scény, ve které se objevil. Pohyby vycházely převážně z přirozených gest a byly doplněny o prvky folkloru. Tanečníci byly v tomto případě pouze čtyři, takže o žádných velkých formacích či nápaditých figurách nelze mluvit. Avšak v rámci celkové koncepce bylo vše naprosto přirozené a nenásilné.

Dominantou scény (Tom Ciller) byla imitace dětského kolotoče s koníky a stánek se sladkostmi. Vše bylo doplněno bílými paravany v pozadí, které stály po celé délce jeviště. Určitě lze vyzdvihnut funkčnost scény. Kolotoč bylo možné za pomoci účinkujících otáčet a paravany sloužily jako vstupní dveře. Materiálem, použitým na výrobu dekorací, byl převážně papír, což v sobě skrývalo určité možnosti, jako bylo například závěrečné protržení paravanů, které zajistilo ještě dramatičtější závěr.

Kostýmy byly z dílny Petry Krčmářové. Z velké části byly současné a pouze v určitých detailech doplněné o dějové a tematické kusy oblečení, případně rekvizity. Zatímco hlavní představitelé měli oblečení s částečně historickým nádechem, kostýmy sboristů i tanečníků byly zcela novodobé, laděné spíše do tmavých barev. Pro Dona Giovanniho byl zvolen modrý oblek, béžový kabát a výrazné žluté ponožky. Práce kostýmní výtvarnice byla vidět převážně na doplňujících kusech oblečení, které byly vyrobeny z bílé netkané textilie, tylu a jiných materiálově výrazných látek.

Díky současnému pojetí, přirozenosti hereckého projevu představitelů a soudružnosti jednotlivých složek opery patří znojemské zpracování Dona Giovanniho k nezapomenutelným hudebním zážitkům.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]