Plzeňská filharmonie s ruskými hosty v Českém Krumlově

Mezinárodní festival v Českém Krumlově představil na jubilejním dvacátém pátém ročníku již třetí významný český symfonický orchestr, tentokrát Plzeňskou filharmonii, a to v pátek 22. července v sále Zámecké jízdárny zámku v Českém Krumlově. Orchestr s velkou tradicí, dodnes velmi proslulý z éry, kdy hrál pod názvem Plzeňský rozhlasový orchestr, v souvislosti s dostavbou moderní budovy Českého rozhlasu v Plzni v roce 1946. S dlouholetým šéfdirigentem Antonínem Devátým a dirigentem Josefem Blackým nahrál tento orchestr ve studiu rozhlasu nepřeberné množství snímků z klasické hudby, často i skladby z novinek hudby soudobé. Tyto záznamy rozhlas hojně využívá dodnes!

Dirigentem festivalového večera byl Daniel Raiskin, rodák z ruského Petrohradu, kde vystudoval obory viola a dirigování. Nyní je šéfem Rheinische Philharmonie Koblenz.

Pro milovníky klavírního umění byl jistě magnetem večera v Zámecké jízdárně ruský klavírní virtuos Alexei Volodin, který je ceněným klavíristou s celou řadou recitálů na svém kontu, mimo jiné na velmi renomovaných koncertních místech Vídně, Paříže, Zürichu.

Dramaturgickou osou večera byla dvě jména světové hudby. V prvé polovině koncertu ruský skladatel Sergej Rachmaninov se svým proslulým Druhým klavírním koncertem c moll s virtuózním, náročným klavírním partem a dokonale propracovaným pozdně romantickým výrazem. Druhou část večera tvořil autor, jehož dílo je nejen vrcholnou syntézou klasicismu, ale i jedním z vrcholů vývoje světové hudby vůbec – Ludwig van Beethoven. Z jeho devíti symfonií byla uvedena Třetí symfonie Es dur, op. 55, zvaná Eroica neboli Hrdinská. Všechny geniální symfonie Beethovenovy jsou dokonale vyrovnanými díly s ideální vyvážeností formy a obsahu. Všechny mají zcela zásadní hodnotu pro další vývoj této hudební formy. Zvolená Symfonie Es dur Eroica patří ovšem k oněm interpretačně nejobtížnějším Beethovenovým symfoniím, kterou si lze po technické, výrazové a stylové stránce zvolit.

V prvé polovině koncertu se představil sympatický ruský umělec Alexei Volodin ve zmíněném slavném Rachmaninově Druhém klavírním koncertu c moll, op. 18.

Nehrál sice na nástroj zcela perfektního naladění, ale upoutal od počátku soustředěným klidem, nadhledem a sympatickou jistotou, prozracující vedle nezbytného zřetelného talentu zejména maximalistickou přípravu, ale i zřejmou zkušenost s interpretací této skladby, kterou klavíristé uctívají. Však jim Rachmaninov jako klavírní virtuos dává po Čajkovském, Lisztovi a Chopinovi maximální šanci prezentovat se technickou brilancí a novoromantickým výrazem interpretace. První větu začal Alexei Volodin osmi typickými akordy klavíru s jemným, leč velmi suverénním úhozem s velkým, decimovým rozpětím intervalů.

Poté v prvním tématu orchestru s běhy klavíru si vedla moc pěkně skupina violoncell, ve frázích kompaktně, měkce a plasticky vyznívajících. V Adagiu v E dur uvedla velmi pěkně téma flétna, po ní nosně a kultivovaně klarinet, zatímco klavír je zde v doprovodné, ale hudebně vyprecizované roli přirozeného muzicírování. Celá výstavba druhé věty byla přesvědčivější než u trochu uspěchaného a v tektonice poněkud předčasně gradujícího Allegra, rovněž v ladění orchestru ještě s určitými rezervami. Třetí věta Allegro scherzando je mistrným kompozičním dialogem mezi orchestrem a klavírem, kde se Alexei Volodin mohl plně prezentovat virtuózními běhy i skoky, technicky suverénně zvládnutými. Virtuózní velké finále s novoromanticky rozevlátými břesknými forte orchestru završilo skladbu, v níž je patrný vliv novoruské školy a Čajkovského na Sergeje Rachmaninova let 1900-1901 (ovšem autorem kompozičně mistrovsky zpracovaný).

Klavírista Alexei Volodin za svůj přesvědčivý výkon sklidil oprávněně vřelý potlesk publika. Jeho hra se vyznačovala pocitovou lehkostí, jaká je vždy vykoupena jen hodinami tvrdé dřiny. Co se vykonává veřejně lehce, jako by to de facto ani nebylo nic těžkého, bývá neklamným znakem technicky patřičné úrovně. Bravo! Namísto mnou očekávaného Preludia cis moll, obvyklého přídavku po tomto koncertu, volil pianista naopak lyričtější, až introvertně laděné Preludium D dur č. 4, z cyklu Deseti preludií, op. 23, které ale náladově přesně doplnilo interpretovaný koncert. S citlivými, jemnými, až podmanivě zahranými pianissimy v závěru skladby. Škoda, že ji publikum neocenilo potleskem více, než jsem očekával, takže ke druhému přídavku již nedošlo. Potlesky po jednotlivých větách, které jsem letos ke své značné radosti neregistroval na Smetanově Litomyšli, se zde ale opět částečně projevily. Nikoliv z nadšení, ale zřetelně více z prosté neznalosti, že se po jednotlivých větách koncertů a symfonií neaplauduje.

Druhou polovinu večera tvořila slavná Beethovenova Eroica, dílo, o němž není nutné mnoho hovořit. Je skladbou kmenového repertoáru všech symfonických těles, jak bylo patrné, Plzeňskou filharmonii nevyjímaje. Přes fakt, že orchestr má tuto skladbu zřejmě tak říkajíc “nahranou”, nebyl můj pocit celku zcela jednoznačný.

Technicky jsem skladbu zvyklý vnímat v průzračnějším, zaostřenějším ladění rakouských a německých orchestrů (nemyslím hned na Vídeňskou filharmonii, ale třeba na Bruckner orchestr v Linci, který by mohl být s Plzní dobře porovnatelný, a jeho perfektní “ostré” doladění mezi dechy a smyčcovými nástroji). Když se dirigent Gerd Albrecht před časem vyjádřil v tisku, že české orchestry technicky neovládají Beethovena tak jako německé, on že je to ale naučí, neřekl nic moc zlého, jen relativní fakt. Uražená ješitnost ihned zareagovala a byla i počátkem jeho problémů v Praze. Ona kontroverzní věta z minulosti mne kupodivu napadala zejména při poslechu prvních dvou vět, spolu s reminiscencí řady známých zvěčněných interpretací této symfonie. Od intonačního perfekcionismu Toscaniniho s BBC Symphony Orchestra, v ladění dodnes jedinečného, přes Böhma, Furtwänglera, Sawallische až po Barenboima dneška.

Co se zde v Českém Krumlově koncepce a tektoniky u ruského dirigenta Daniela Raiskina týče, měl jsem i podle bodu dopadu a odrazu jeho jistě celkově pohledného gesta pocit, že se dirigent občas trochu veze s orchestrem a jeho tempovými návyky. Koncepčně mně skladba vyšla – krom velmi dramaticky spádného Scherza a dynamicky zdařilého velkého finále čtvrté věty – jako dirigentsky méně osobitě pojatá. Od dirigenta jsem právě zde očekával trochu víc, neboť v koncertu Rachmaninova se logicky i pragmaticky podřizoval vycítěným tempům a agogickým momentům sólisty, z nichž i vycházel. Ale u Beethovena jsem čekal přece jen trochu více v míře osobního výrazového ozvláštnění.

Ve vstupním Allegru con briu zaujala opět skupina violoncell v přednesu hlavního, heroického tématu věty. Rovněž druhé téma, vyrůstající motivicky v dechových nástrojích, zaznělo působivě. Jen dozvuk akustiky v Zámecké jízdárně trochu těmto nástrojům ubíral na zvukové kompaktnosti vůči poměrně hutně znějícím smyčcům.

Ve výstavbě tolik známé části Marcia funebre – Adagio assai – bych ocenil postupnější nárůst dynamiky ve stálém výrazovém stupňování. Bylo typickým úkazem, že orchestr se zřetelně nejlépe cítil v plných, břeskných forte, která zněla imponujícím zvukem velkého symfonického tělesa. Do nich až netrpělivě směřoval, nižší dynamické hladiny nebyly onou pravou “parketou” pro poněkud méně kompaktní zvuk v daném prostoru oproti plným forte. Pro interprety je zde zrádný pocit ve vlastním, jakoby až trochu subjektivně izolovaném tónu na pódiu. Tento jev není v Zámecké jízdárně neznámým akustickým jevem, sbory se s ním prostorově často potýkají. Dramaticky cítěná třetí část scherzového charakteru, ženoucí se z počátku v neustálém staccatu Allegra vivace působila výrazově přesvědčivě, vyústěna do tria, v němž se prezentují efektní fanfáry lesních rohů. V repríze Scherza při nástupu kody imponovala zvukově reminiscence opětovného zaznění vstupního tématu, které dostalo velký a dramaticky přesvědčující spád.

V Allegru moltu, po dramaticky prudkém úvodu, z něhož vyplyne téma v pizzicatu (ne zcela jednotném v zákrytech artikulace), se právě tato obtížná část jevila jako celek ve výstavbě nejzdařilejší. Z melodicky vroucně v dolce korespondujícím tvaru se dařila imponující výstavba sedmi variací. Velkolepý, mohutný variační vzruch (představa hrdiny – silného jedince, jenž je povinen pomoci trpícímu lidstvu) vrcholí ve finále kodou, která zazněla orchestru výborně a v plném lesku zvuku žesťových nástrojů. Proporčnost nástrojových skupin se právě ve finále dostala do zdařile sourodého zvuku. „Ende gut – alles gut”, by zřejmě řekla řada přítomných Rakušanů v publiku, kteří velmi rádi směřují z blízkého příhraničí do atraktivních míst koncertů na zámku v Českém Krumlově.

Koncert byl solidně publikem navštíven, byť pořadatelé ubrali počet řad a ani zadní řady nebyly přes zřetelnou atraktivitu zvolené dramaturgie zaplněny. Klavírní kruhy z blízkých Českých Budějovic jsem ke svému překvapení v publiku moc neregistroval. Ale je doba letních dovolených, navíc mám pocit, že trh s nabídkou klasické hudby je poněkud přesycen, započítám-li spousty letních festivalových aktivit. Takže z tohoto úhlu reálného pohledu se koncert těšil solidnímu zájmu. Více přítomné klavírní kruhy jižních Čech by byly patrně více ocenily krásně zahraný přídavek Rachmaninova. Jak odhaduji, vynutily by si patrně další skladbu od sympatického, ve výrazu věcně sdělného, ale nepateticky působícího mladého klavíristy, který v Českém Krumlově dokázal na příjemném festivalovém koncertu zaujmout.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2016
Alexei Volodin, Plzeňská filharmonie
Dirigent: Daniel Raiskin
Alexej Volodin (klavír)
Plzeňská filharmonie
22. července 2016 Zámecká jízdarna Český Krumlov

program:
Sergej Vasiljevič Rachmaninov: Klavírní koncert č. 2 c moll
=přestávka=
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“, op. 55

www.festivalkrumlov.cz