Byl u zrodu řady legendárních operních inscenací v ND

Poslední březnovou sobotu jsme si připomněli nedožité devadesátiny jedné z nejvýznamnějších osobností české divadelní scénografie druhé poloviny dvacátého století, Vladimíra Nývlta.

Pražský rodák Vladimír Nývlt vystudoval v letech 1946–1951 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Otto Rothmayera. Profesor Rothmayer byl žákem architekta Pražského hradu Josipa Plečnika a poté jeho pokračovatelem při provádění úprav sídla českých panovníků. Počátkem padesátých let musel opustit Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, protože jeho názory a architektura nebyly v souladu s tehdy vládnoucími principy sorely. Poté se zabýval až do své smrti v roce 1966 drobnou užitkovou architekturou především sakrálních objektů. Inspirace z Rothmayerova díla se promítala do vlastní Nývltovy práce pro divadlo.

Po absolutoriu Vladimír Nývlt nastoupil jako výtvarník do divadla D (poté Armádní umělecké divadlo, D 34 a nakonec Divadlo E. F. Buriana). V něm strávil více než třicet let až do roku 1983, kdy přijal angažmá v Národním divadle.

Do divadla nastoupil v době, kdy Emil František Burian prožíval uměleckou i osobní krizi, pramenící z nesouladu s jeho jasným politickým přesvědčením a tehdy panujícími názory na umění, jež mu byly bytostně cizí. Svými názory na komplexní pojetí divadla a úkol scénografie v něm Burian Nývlta výrazně ovlivnil.

V polovině padesátých let, kdy se velmi mírně uvolnila ideová svázanost s rigorosními estetickými názory a divadlo bylo vyňato ze svazku armády, se Burian vrátil ke svým slavným inscenacím ze třicátých a počátku čtyřicátých let. Byla to tehdy svým způsobem senzace. Pro pamětníky to znamenalo návrat ke krásným vzpomínkám mládí a pro mladou generaci objev něčeho dosud pro ni neznámého, objev divadla, které není hlasatelem ideologie, ale je tvůrčí, obrazivé, plné kouzla.

Vladimír Nývlt se podílel na většině těchto Burianových comebacků (Krysař, Vojna, Věra Lukášová a další) a propojením výtvarných principů, kterými se inspiroval u Rothmayera, s burianovskou divadelní poetikou, si vypracoval svůj svébytný, velmi působivý jevištní styl, kterému v základním principu zůstal věrný po celý svůj život. Základem bylo většinou podlahové členění scény a komponování nejrůznějších prvků a tvarů, jež postupně dostávaly stále více stylizovanou podobu.

V divadle na „Poříčí“ pokračoval i po Burianově smrti. Režisér Karel Novák, který se stal ředitelem v roce 1960, byl názorově s Nývltem velice spřízněn a Nývlt byl autorem scén jeho mimořádně úspěšných inscenací, díky kterým patřilo Divadlo E. F. Buriana ke špičkám tehdejšího (nejen) pražského divadelního života (Frank V., I chytrák se spálí, Vytetovaná růže a mnohé další). V Divadle E. F. Buriana zůstal i po Novákově smrti v roce 1967. I když divadlo v době takzvané normalizace patřilo – zejména za tříletého období ředitelování Josefa Mixy na počátku sedmdesátých let – k nejvíce zideologizovaným divadlům v celostátním měřítku, přesto se Nývltovi podařilo ve spolupráci s řadou režisérů (například Evženem Sokolovským či Jiřím Fréharem) zůstat v podstatě věrný svým principům a podílet se na úspěchu inscenací.

Vladimír Nývlt v té době také hostoval v celé řadě českých a moravských divadel. Byl v mnoha inscenacích významným spolupracovníkem režiséra Miloše Horanského, s nímž ho rovněž spojovaly analogické názory.

Jeho první spolupráce s Národním divadlem nebyla, jak bychom mohli očekávat, v opeře, ale v baletu. V roce 1961 vytvořil scénu pro balet Zbyňka Vostřáka Sněhurka, jehož režisérem a choreografem byl František Halmazňa. Už zde Nývlt uplatnil používání jednoduchých srozumitelných jevištních prvků, v tomto případě vycházejících z bohaté dětské fantazie umocňující celkový účinek díla.

O tři roky později poprvé spolupracuje s režisérem Ladislavem Štrosem. Jejich spojení bude poté nepřetržitě trvat až do Nývltovy smrti o třicet let později. V inscenaci Janáčkova posledního jevištního díla, opery Z mrtvého domu, sevřel prostor do tří stěn a oddělil jej od diváků mříží. Výpověď inscenace byla jasná. Když k této opeře přistoupili oba inscenátoři znovu po roce 1990, ponechal Vladimír Nývlt jeviště oproštěné a použil jenom určité jasně vypovídající výtvarné prvky. Obě koncepce souzněly jak s Janáčkem, tak s režisérovou koncepcí a s momentální společenskou situací.

Podobně tomu bylo u jedné z příštích inscenací, kterou byly Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Scénu tvořily fragmenty prvků lesní přírody. Když se režisér Štros s výtvarníkem Nývltem k opeře o mazané lištičce o dvě desítky let vrátili, použil scénograf analogický princip, ale v uvolněnějším, fantazii více podporujícím pojetí.

Vladimír Nývlt dokázal výtečně použitím detailu navodit historickou atmosféru dané inscenace, a přitom v žádném případě ani trochu neupadnout do popisného realismu. Jako příklad můžeme uvést jeho scény k Novákovu Karlštejnu anebo Smetanovým Braniborům v Čechách, ve světové operní tvorbě pak zdánlivě jednoduché, ale mimořádně působivé scénické řešení Verdiho Falstaffa.

V Janáčkových Výletech páně Broučkových se mu podařilo jednoduchými prostředky odlišit tři prostředí při zachování jednotné koncepce řešení jeviště.

Výtečně se dokázal vypořádat s požadavky italských oper. Přímo vzorové bylo jeho scénické řešení opery Benvenuto Cellini. Atmosféra scény, kterou tvořily prvky italské renesanční architektury, navozovala pocit básnivé nálady obrazů Giorgia de Chirica. K jeho velmi zdařilým scénám patřily výpravy k Prokofjevovým Zásnubám v klášteře a k operám Benjamina Brittena Peter Grimes a Albert Herring, v nichž dokázal jednoduchými, ale nesmírně působivými prostředky vystihnout atmosféru díla.

Mimořádně blízké byly svou atmosférou scénografovi Vladimíru Nývltovi opery Bohuslava Martinů (Slzy nože, Dvakrát Alexandr, Julietta). Velmi zdařilé bylo jeho scénické řešení Her o Marii, v němž zdůraznil jejich podstatu tradice lidového divadla.

Za jeden z vrcholů Nývltovy tvorby pokládám jeho scénu k Verdiho Otellovi, kterou vytvořil pro režiséra Dominika Neunera na počátku devadesátých let ve Státní opeře Praha – prostá šikmina s masivními balvany přesně korespondovala jak se shakespearovským námětem, tak s Verdiho hudbou a koncepcí inscenace.

Patrně posledními realizacemi Nývltových scén byla inscenace Mozartovy Kouzelné flétny ve Státní opeře Praha a Wagnerova Tannhäusera v brněnské Janáčkově opeře v roce 1995. U Štrosových a Nývltových inscenací vždy hrálo důležitou roli sepětí scénického řešení s kostýmním. Autory kostýmů byli nejdříve Marcel Pokorný a Adolf Wenig, poté prakticky trvale Josef Jelínek.

Scénické návrhy Vladimíra Nývlta se dočkaly mnohých ocenění na mezinárodních soutěžích. Za svou scénografii obdržel zlatou medaili na Pražském quadriennale v roce 1967 a zlatou medaili nejlepšího zahraničního výtvarníka na desátém bienále v brazilském São Paulu v roce 1969. Oceněna byla i jeho expozice v japonské Ósace v roce 1970.

Významný český scénograf Vladimír Nývlt zemřel v Praze 27. října 1995.